Autor: Pecivo

Noise Party VIII – čti ósm!

PÁTEK:
19.00 —— Depakine Chrono
20.00 —— Pretty Old Sound
21.00 —— Fat Old Donald
22.00 —— Sister Body
23.00 —— The Kurws
24.00 —— Molly
SOBOTA:
12.00 —— 16-00 – fotbalový turnaj
16.00 —— Sýček
17.00 —— Oswaldovi
18.00 —— Rouilleux
19.00 —— The Ills
20.00 —— Prügelknabe
21.00 —— Květoslav Dolejší
22.00 —— Eine Stunde Merzbauten
23.00 —— Tumido
24.00 —— Massola
01.00 —— Svěcení Nové Varny

(Celý příspěvek…)

Noise Party VIII

Přícháží léto (viz iliustrační obrázek níže), což znamená, že už nebudu muset nosit ven bundu. Krom toho to taky znamená, že se blíží další ročník nejlepšího festivalu na celým světě. Dostal jsem sice oficiální tiskovku s prosbou o sdílení, ale protože sem Pečivo, tak na to peču.
2D41B0B800000578-3268276-More_modest_style_Jared_Leto_took_a_step_back_from_his_eclectic_-a-52_1444564858437
Letos se jedná o osmý ročník festivalu budějovickýho NAABu, což je uskupení, který pije pivo i přes den a krom koncertů pořádá i jednou za rok tuhletu šmakuládu. Recenze na předloňský ročník je zde. A ano, je to tak dobrý. Krom toho, že tam hraje spousta kapel, který jsou uvedený v tý oficální tiskovce, která je určitě někde na internetu, tak se tam taky hraje ping pong a fotbal. Ano, ve stejnou dobu bude osmifinále Eura, ale ruku na srdce – jestli Tomáš Rosický v tu dobu nebude zraněnej a bude mít radost z postupu do osmifinále, tak si dám jägra.
672592
Jako poslední tři ročníky, tak i letos bude Noise Party v Rechlích, což je u Prachatic. Opět v malém kempu, kde malej panák stojí míň než autogram Lukáše Zelenky na aukru a ubytování je za padíka na noc.
Jo a festival se koná poslední víkend v červnu (24. – 25.6.), program je na programu v pátek a v sobotu a celá tahle sranda stojí 450,- na oba dva dny. V ceně je ale i neděle. To tam člověk může ještě chvilku pobejt a pokusit se najít svoji důstojnost.
Více info tady. Ne, dobře, dělám si prdel. Více info tady. Plakát tady:
noiseparty kapely

Porodní bába – 70%

Porodní bába dostala v roce 2012 oceněni finský knihy roku. Román napsala Katja Kettu.  

 

Tato Bobošíková na perníku se s tím na jednu stranu vůbec nesere: „Vyléčí kapavku šoustáním tuleně nebo bude strkat ptáka do píči mladého lososa“, zní jako refrén od noneta, ale na druhou stranu je porodní bába romantická jak poloha lžička.

Příběh škaredý lehce jetý (36), ale přitom ještě nejetý porodní báby z Finska zněl od začátku slibně. Začátkem myslim přečtení nějaky recenze na internettu, kde sem zahlíd porovnání s Laskavýma bohyněma od Litella a to vedlo k tomu, že sem si bezmyšlenkovitě koupil e-knihu.

Až následující týden jsem si v Luxoru všiml obalu a mlčky se pozvracel. Pozdě. Protože nejsem povrchní píča nedal sem na vzhled autorky, ani obálky vrhl jsem se do čtení.

  
Příběh se odehrává za druhé světové války ve Finsku. Tady paralela s Laskavýma bohyněma, protože ty se taky odehrávaj za druhý světový. Bohužel jinde. Tady paralela z velké části končí. Finsko za války nebylo obsazeno Německem, ale mělo s nim pouze jakysi kolaborační pakt, takže Němci tam mohli mit pracovní tábory.

Porodní bába se bláznivě zamiluje do nácka, kterej namrdá jeji kámošku, která „má kundu do kříže jak zaječí tlamu“. To neni dál podstatný, ale líbilo se mi to přirovnání. Jelikož nácek pracuje v táboře, nechá se porodní bába do tábora přeložit. Tam se spolu začnou bláznivě milovat a nácek oplodní i ji. 

Problém je v tom, že nácek je pošahanej a je pořád sjetej. To z toho důvodu, že něco dřív posral na Ukrajině (nechtěl střílet do dětí) a protože jeho strejda byl velký nacistický zvíře, tak ho nemohli jen tak postavit ke zdi a tak mu dávaj pervitin, aby se úplně nezvencnul a jeho úkolem je kopání masového hrobu za táborem. 

To je samozřejmě velký tajemství a ten nácek si až do konce myslí, že kope bazén.

  

Krom bazénu je za táborem i kravín. A v kravíně se dějou věci o kterých nikdo s porodní bábou nemluví a tak o nich čtenář taky ví hovno.

Poté Finsko zruší pakt z Německem, protože se blíží Rusko a všichni Němci začnou zdrhat. Nácek už je úplně mišuge a porodní bábu v táboře stejně nikdo neměl rád a tak ji jiný Němci začnou vodit do kravina, aby ji potrestali za to, že se k nim nechovala hezky. Kravín slouží totiž jako relaxační centrum pro osazenstvo s výsadními právy. To co se tam děje, popisuje Katja Kettu celkem naturalisticky a určitě si za to zaslouží hvězdičky navíc.

Porodní bábě se na poslední chvíli podaří utéct a čeká na svého milého v zamrzlý chajdě na severu ničeho, kde se mají sejít. Tady kniha dokonce připomínala ve střípkách i Jacobsenův Ostrov! Kapitoly jsou krátké příběhy vyprávěny ich-formou z pohledu nácka a porodní báby, což je velmi příjemné.

  
Co naplat – 70% knihy jsou zamilovaný fanatický cinty o tešení se na olizování podpaží a to je o 70% víc romantiky, než by byl drsňák jako já schopen unést. Romantiku Kettu vyvažuje brutálním popisem znásilňování, práce porodní báby a ostatní hrůzou a proto 7/10.

Tato recenze mi zabrala mnoho času, jelikož sem dlouhou dobu neúspěšně guglil Katju Kettu zaseklou v turniketu. Jsem smutný.

 

Temná komora Damoklova – 30%

Knihy zásadně nečtu na doporučení od neznamých lidí. Protože tomu lidi nerozumí. Lidi, který by tomu rozumět měli, pracujou v knihkupectví. Ale i tam pracuje spousta lidí, který tomu moc nerozumí. Když mi ale jeden Paliho zaměstnanec v Luxoru doporučil Laskavý bohyně (nejlepší kniha všech dob), nevědíce, že už sem je čet, tak sem si řek, že ten tomu asi rozumí. Měl jsem čerstvě dočtenej Žert od Kundery a v ruce jsem držel nějakýho dalšího Kunderu a to se mi vysmál, jestli nejsem píča, že to je Coelho pro náročný. Well played. Na to konto jsem si teda koupil jeho druhý doporučení Temnou Komoru Damoklova od Willema F. Hermannse.

  
Teď doufám, že ho Palijo při dalším hodnotícím pohovoru sešvihá prodlužovačkou, protože takovouhle hovadinu bych nekoupil ani mámě k Vánocům.

Děj se odehrává v období druhy světový války, takže zkurvit knihu z tohohle období, to už fakt chce fištróna. 

K tomu všemu bych ještě rád dodal, že doslov psal Kundera a typografii, obálku a vazbu dělal Pecina, takže je kvalita knihy podobný překvapení, jako kdyby se Eva Green svlekla a měla mezi nohama hasiče.

  
I hlavní hrdina Henri Osewoudt má k solidnímu příběhu slušně našlápnuto – je to Holanďan, kterýmu se zvencne matka a zabije otce a tak Henri vyrůstá u strýčka. Strýček má dceru, která je ošklivá jak zkaženej salám a navíc je o sedm let starší než Henri. Správná konstelace pro to, začít ji jako mladší bratranec štukovat. 

Pak začne druhá světová válka a Henri už je ženatej se salámem a má krámek s tabákem v Amsterdamu. Henri má lehkou vadu na kráse a to takovou, že mu nerostou vousy a vypadá jak nedocmrndlá buchtička. Ilustrační foto zde:

  
Z toho důvodu proto dělal Henri v mladí judo (čti žido), ve kterým je fakt dobrej. Judo je specifický v tom, že správně provedenej chvat ubere Židovi rovnou dva životy. Naštěstí to náckové nevěděli.

Jednoho dne se v tabáku zastaví Dorbeck, což je chlap, co vypadá na vlas stejně jako Henri, akorát mu rostou vousy a je hustej. A je v odboji a poprosí Henriho o laskavost.  Tady Dorbeck:

  
Henri souhlasí a stane se tak součástí odboje proti náckům. V průběhu války ho Dorbeck zaúkoluje ještě několikrát a vždycky to dopadne dobře. Hlavně pro Henriho, ostatní většinou pochcípaj. Tak Henri za války zabije několik nácků a zklátí několik buchtiček. S jednou židovkou dokonce zplodí dítě, který bohužel nepřežije porod. Velmi emotivní scéna je pro tuto knihu příznačná – Henri v nemocnici pláče nad mrtvolkou svýho dítěte a člověk u to usíná.

Pak skončí válka a Henriho zábasnou, protože si spojenci myslí, že jeho přežití neni náhoda, ale zásluha kolaborace s Němcema. A začíná dokazovací kolotoč, kdy mi jako čtenáři bylo úplně u prdele jak to dopadne. S Osewoudtem sem sympatizoval asi jako s Limberským a jeho marná snaha dokázat, že Dorbeck neni vymyšlená osoba v jeho hlavě mi byla úplně putna. Kdyby Hermannsovi máma před par lety dala k Vánocům Fight Club, ušetřilo by mi to 500 stránek života. 3/10.

Mersault, přešetření – 80%

Vražedné tempo blogování pokračuje! Potom co jsem se vzbudil z masivní kocoviny, která následovala po oslavě Šumivova prvního postu, jsem zjistil, že jsem přečetl další knihu.
(Původně jsem chtěl taky na atonal, ale nemohl jsem, protože jsem stonal. LOL.)

  
Zpátky k věci – Ano, Mersault je hlavní postava Cizince a Cizinec je nejlepší kniha všech dob. Z části také proto, protože žiju v cizině. Ale měl sem ji hodně rád, i když jsem žil v Praze. A Palijo ji má taky rád, i když žije v Praze. Ale zas jezdí často do ciziny. Tak já nevim.

Přešetření navazuje na, resp. popisuje stejný příběh, kterým si vydobyl Camus nejedeny hnědý kalhoty čtenářů. Akorát je příběh vyprávěn z pohledu bratra Araba, kterého Mersault v původní knize zabil. Toto doufám neni spoiler. To už by se pak dal brát za spoiler i návrat krále v titulu pan prstenů 2: návrat krále.

Vražda se odehrála v padesátých letech v Alžíru, kterej byl tehdy ještě francouzskej. Bratrovi bylo tehdy sedm let a tak jako každej zdravej člověk trpěl nesmyslnou smrtí svého bratra. Všeobecně tehdy seslal sem tam někdo hejty na Francouze, který se nakýblovali do Alžíru a tak bylo jasný, že dřív nebo později přijde osvobození. Osvobození tehdy taky v roce 1962 přišlo. Ve stejným roce se narodil Tom Cruise, Jon Bon Jovi a MC Hammer (MC je číslo 17, fakt).

  
Hlavní hrdina vypraví svůj příběh neznámému kolemjdoucímu po dobu několika dní v baru. Pokud se to někomu zdá povědomé, tak ano, je to stejný styl, jakým je psáný Pád od Camua. Z toho se nedávno posral po právu i Palijo. Ale k tomu třeba jindy více.

Hlavní hrdina zná knihu Cizinec a Mersault a Camus jsou v knize „Mersault, přešetření“ jedna a tatáž osoba. Solidní guláš, právě jsem se v tom sám ztratil. Na základě přečtení Cizince se hlavní postava rozhodne napravit křivdu spáchánou na jeho rodině. Jako největší křivdu vidí ztrátu identity způsobenou označení jeho bratra jenom za Araba – člověka beze jména, kdy označeni Arab, srovnává s označením negr – jeho slova – jehož tělo nikdy nebylo nalezeno a rodina se s nim tak nemohla nikdy rozloučit, z čehož pramení i bratrovo vášeň o rozuzlení případu. 

A já si teď připadám jako rasistickej píčus, protože sem lenivej sehnout se do tašky pro knížku a podívat se, jak se hlavní postava jmenuje. Budu mu říkat Jimmy.

Jimmy u vína popisuje svoje dětství s matkou analfabetkou, která si z něj dělala náhradu za zemřelého a tlačila ho aby se naučil francouzsky, aby ji mohl přečíst, co se o vraždě tehdy psalo v novinách. Nějak podobně mě k nauce francouzštiny nutila moje matka, budu se muset zeptat proč. Řeč se Jimmy samozřejmě naučí a časem objeví i Cizince (knihu). A nasere se. A matka taky.

Následuje alžírské jaro 1962 – jestli tedy tomu taky říkali jaro, když se osvobozovali – a tehdy bylo pololegální střílet Francouze v Alžíru. Respektive se to bralo jako odboj a když kácíš les, tak lítaj řízky (T9 LOL). 

  
Chvíli po osvobození – necelej tejden – Jimmy zabije Francouze, kterej se jim doma rabuje v kolně. A když píšu doma, tak tím myslim barák, kam se nakvartýrovali po tom, co z něj utekli jejich právoplatný majitelé francouzského původu. No a jelikož Jimmy nikdy nebyl součásti žádnýho odboje a nikdy se při osvobození neangažoval, tak si nemá jak legitimovat tu vraždu a tudíž po něm jde policie, která mu více méně řekne, že je pičus, protože kdyby ho sundal o tejden dřív, tak moh bejt národní hrdina, takhle je z toho jen zbytečný papírování.

Paralela s Cizincem se táhne celou knihou, ať už to je první věta – v tomto případě „dnes je máma ještě živá“ nebo identický způsob vraždy bez zjevného důvodu. Mersault zabil ve dvě odpoledne pod sluncem, Jimmy ve dvě v noci pod měsícem. 

Na to že se jedná o prvotinu Kamela Dauda, tak dobrý.

Ostrov – 100%

 
Protože mě Šumivo o víkendu dost vylekal svým vyjádřením, že málem něco postnul na blog, rozhodl jsem se, že opět začnu být aktivní. Abych nebyl za máslíčko. Rok 2015 už nám začal a je na čase, abych sem letos hodil svou první věc.

Jak Palijo párkrát naznačil posty o knihách, ani jeden z nás (krom Šumiva teda) nejni blogově neaktivní – jen oba píšeme na goodreads. Což je takový knižní last.fm. Proto tam taky píšeme většinou o knihách. Výhodou je, že tam je asi 8 českých uživatelů, z čehož 6 jsem já a Palijo. Jelikož si ale platíme roční hosting wiwontworu, tak asi bude lepší, když budem psát sem, protože jinak by to byly vyhozeny prachy voknem. Lol.

Stejně jako u hudby, je mi i u literatury všechno španělského krajně nesympatický a nejradši bych po tom házel párky. Z toho důvodu jsem se rozhodl, že si přečtu knihu norskou. Navíc mi ji doporučil Paliy jako nejlepší letošní knihu. A já nemohu než souhlasit.
Ostrov Roye Jacobsena má 200 stran – i tak se do nich vměstná 15 let života na malým ostrově na severu Norska, kde hospodaří jedna rodina s tím, co drsná příroda dá. Děj začíná v roce 1913, takže rodina doma nemá playstation 4. Jacobsen se s tim vůbec nesere – kniha obsahuje stejný počet emoci, jako umí vyjádřit obličej této paní.
  

Celá rodina, včetně dědy, lehce retardované sestry otce Barbry a 3lete dcery Ingrid je zapojena do každodenního pracovního procesu. Výše uvedené osoby s matkou Marii a otcem Hansem tvoří kompletní osazenstvo ostrova, který bud vyrábí sítě, loví ryby, opravuje lodě, opravuje barák nebo spí. A to i o víkendu a o prázdninách. V knize se nestane nic převratného, otec není ve skutečnosti děda a dcera nespí s koněm. V knize se ani jednou neprcá a neobsahuje ani jeden full frontal. Jacobsen jen popisuje život na ostrově – někdo se narodí, děti jdou časem do školy, najdou si práci, navštěvují místa mimo ostrov, vrací se na ostrov, někdo občas umře a tak dále. Stále se divim těm 10/10.

Pečivo out.