Archiv rubriky: 2014

Mark Templeton – Jealous Heart

a3020762315_10

Klikat na internetu na desky s tagama noise, drone, field recordings je jako klikat na klitoris jakýkoliv holky. Děláte to dlouho, nikam to nevede a jen jednou za čas z toho má někdo radost. Přesně takhle jsem se doklikal až k Markovi Templetonovi. Nevím proč, ale napadlo mě, že byste možná chtěli o tom albu něco vědět a tak jsem pokračoval v klikání na různý rozhovory a recenze, což zpětně považuji za nápad skvělý asi jako dívat se na rozhovory s Janem Kollerem. Pro ty z vás kdo ale vůbec netuší, kdo je Mark Templeton, tak je to kluk z Kanady, který chodí po baráku svých rodičů, hledá starý kazety a videokazety a z těch pak vytahuje zajímavý zvuky a ve svým Makintošu, kterej stál tolik peněz, jako životy patnácti etiopanů, ty zvuky pak různě šteluje pomocí myši, klávesnice a monitoru  do čehosi, co připomíná písničky, které pak my, znudění Evropani bez zajímavých věcí jako hladomor, války, AIDS nebo ebola, můžeme po nocích stahovat z internetu a hluboce nad nimi přemítat.

Tak jsem tedy učinil a musím říct, že i když to album nedává smysl, po čase se zadře pod kůži a zůstane tam, protože Templetonovic dusivé schizofrenní tlačení loopů a samplů nakopává ke krásné melancholicko-pesimistické náladě. A to je pro mě, kluka citlivýho, to nejdůležitější. Pokud jste tedy kamarádi s projektu typu William Basinski,  je tohle album jasná volba. Navíc, oproti dalším nudivým pičusům, tohle album sem tam sklouzne trochu víc do zákonů elektroniky, takže tu sem tam máme něco jako beaty, který jsou sice tak pomalý, že by je předběhla i vaše babička, ale i to se počítá.

Loopy Marka Templetona
Loopy Marka Templetona

Abych si ale nepřipadal tak hloupě, že jsem Vám o Templetonovi neřekl víc, pro nápravu karmy jsem dal dohromady alespoň pět zajímavých faktů, které určitě víte. Jelikož vím, že všichni na internetech mají takovýhle články rádi.

  1. Když se najíte, tak se pak i vykadíte.
  2. Rychlovarná konvice umí ohřívat vodu.
  3. Přes den je světlo.
  4. Auta jezdí po silnicích.
  5. Byli jste ve vagíně vaší matky.

Album v Dropboxu.

Akce/deska: Deafheaven /Sunbather / 007

Dámy a pánové,

Apačka pořádá koncert a to by nebylo, abychom se tady o tom nezmínili. Jednak je to hodná holka, co nepije alkohol a nebere drogy a vždy pomáhá babičkám na přechodě, jednak jde tentokrát o opravdovou kapelu, která opravdu hraje dobrou hudbu a né jako ty bandy kokotů co sem vozí normálně, co se španělkou brnkaj kántry a zpívaj o Ježíšovi. Deafheaven jsou mohutní, temní zmrdi, které musíte slyšet, jestliže se chcete na Náplavce s někym kamarádit. Ale o to tady nejde. Jde o to, že tentokrát si klan hipsterů zasedl na doopravdy dobrou kapelu, která tahá ducha Envy zpět na výsluní, tentokrát s větší dávkou emocí, post-rocku a fousů. O kapele se víc dočtete níže, v recenzi na jejich poslední, druhou, loňskou desku Sunbather (která má tak hezkej vinyl, že si rovnou přibalte pětikilo na nákupy), takže si jen pamatujte, že tyhle démony můžete vidět v úterý večer v nejmenším klubu na světě, a to v pražské 007. Po letošním koncertu v Barceloně můžu upřímně říct, že kdo tam nedojde, ten je out jak Lenka Kořínková.

FB event: https://www.facebook.com/events/274659726042769/

Last.fm: http://www.last.fm/event/3844423+Deafheaven+at+007+on+5+August+2014

Deafheaven-Sunbather11

Třicet osm a půl minuty zoufalství. Tak se klidně mohlo jmenovat první album dvojice Deafheaven. Místo toho se jmenovalo Road to Judah a rozdělilo fanoušky black metalu na dva tábory. Ty co to akceptovali, páč „to prostě byl skoro black metal“, a ty co to nemohli zkousnout, protože „to skoro není black metal.“ Normální lidi ví každopádně tuší, že správný postoj leží někde uprostřed, jinými slovy, buďte rádi, že někdo s black metalem vůbec koketuje. Jednak je na čase rozšířit crossoverové pole o další žánry. Jednak je na čase pustit do zatuchlé kobky trochu světla a ukázat světu, že black metal není žánr okupovaný výhradně a pouze mogulama pomatlanýma černými temperami.

Pokud se ortodoxním fandům s první deskou přitížilo, s novinkou Sunbather jim taky pravděpodobně nebude zrovna do skoku. To co si lidé z „vnější zóny“ nyní osvojují jako své má se základy black metalu jen styčné prvky. To vše stačí na koňskou dávku nenávisti ze Skandinávie a stejnou dávku lásky z hipsterské Ameriky. Post-rock s kterým, jak ukazuje díra času,na první desce Deafheaven jen lehce koketovali, je tu nyní zastoupen v míře víc než epické.

Abychom si to ujasnili. Tvrdost nevylučuje epičnost a epičnost nevylučuje tvrdost. Hádat se o žánr je v roce 2014, v roce všichni mrdáme všechny, absolutní ztrátou času. Hudba se požírá a ze zad se jí rodí další děti. Berte nebo nechte být, Sunbather se kloní jako přímý potomek, toho času sirotek (ano, jsem básník).

Flirtování s atmosférou je na Sunbather stěžejním stimulantem pohybu. Jakkoli se debut zmítal v black metalové náloži, kterou unášely pateticky naložené podklady někam směrem k pozdním devadesátkám, tak s příchodem novinky se vše podřídilo formě, délce, útoku a hluku. Abych nevypadal jako abstrakní kokot – vše startuje devítiminutový Dream House, óda na umrlcův/umělcův život na americkém předměstí. Nicméně, mezi námi, těžko se najde někdo, kdo by dokázal rozšifrovat texty, které zní asi tak, jako když vaše kočka čůrá v dešti. Pointou je nálada, která je nastolena hned ze začátku. Není postupně budována, protože vrcholů a pádů je tu víc než by se na jednu desku slušelo. Konceptuálně to ale sedí všechno dohromady. A to víc než dobře. Pakliže se budete snažit deskou projíždět v shuffle módu  a lá „mám to ráda na rihannu“, brzy vám z ní zůstane jen nesmazatelný zmatek a bolehlav.

Jestli debut zněl jako přímočará, nevyskákaná, první onanie, pak dvojka s úvodem rázně řekne, kdo dospěl a kam se vydal. Intermezza se tu nevyskytují jen v podobě až ambientních, kinematických a sentimentálních songů, ale i v rámci písní. Dávají jim netušený nádech, hloubku a komplexnost, kterou si jiné, přímočaré black metalové kapely můžou leda tak vyškrábat ze snů. Když se nad tím zamyslíte, není žádný šok, že spojení black metalu a post-rocku funguje. Principy, na kterých jsou tyto žánry postaveny jsou v podstatě identické a ve správné dávce se dokáží velmi vydatně podporovat. Emoce jsou prapůvodem a důsledkem všeho. Pakliže smícháte my-bloody-valentinovské variace na nehybnost a black metalový řev společně s kulometnými bicími – můžete vůbec někde udělat chybu?

Velkým plusem jsou ony zmíněný intermezza. Irresistible nebo Windows (s namluvenou pasáží z Nesnesitelné lehkosti bytí – samozřejmě že děkujeme pane Kundera, Quelle est la baguette?) tu neplní roli výplně, jak je tomu v drtivé většině případů, ale důstojně, systematicky a nenásilně posouvají album dál, přičemž zvládají i funkci daleko složitější – dávají všemu slyšenému a nadcházejícímu daleko větší hloubku. Místo vydechnutí a nabrání sil k vstřebání další mladické averze vůči „to je úplně jedno čemu,“ fungují jako katalyzátory momentů předešlých. Paradoxně jsou motorem veškeré agrese. Když v titulní Sunbather po úvodní tříminutovce dostanete post-rockovou mezihru na pár akordů, políčka do sebe zapadnou a vám se v hlavě rozpomene moment, idea, kontinuální souhra.

Jestli se něčím projevuje dospělost, pak je to schopností vracet se zpět a uvědomovat si svoje chyby. Umění zaplácnout je a vytvořit z nich monument, který se nemusí za nic stydět. Tím monumentem je Sunbather, který se valí z kopce nonstop dlouhých šedesát minut, aby vás na konci nechal převálcované, vyždímané. Ale zároveň i odpočaté a s pocitem, že jste šli do nádherného, ambientně hlubokého a shoegazového lesa. Ve kterém jste měli sen. Ve kterém zrovna projížděl tank. A v tom tanku hrály všechny screamo kapely světa.

Album v Dropboxu.

 

WIFE – What’s Between (respektive teda vlastně radši Stoic EP)

Nevim co se to děje, ale mám takovej pocit, že mě letos hudební průmysl chce akorát tak nasrat. Začlo to Frusciantem, vo kterýho brzo asi zlámu všechny hole a pokračovalo La Dispute, který najednou dostali nutkání „hrát na tu kytaru míň riffů a míň používat … Pokračovat ve čtení WIFE – What’s Between (respektive teda vlastně radši Stoic EP)

Ben Frost Lipsko / Berlín

Je středa odpoledne. Po čtyřhodinový poradě říkám šéfovi, že teda odcházim dneska dřív, protože jsem psychopat a nestačí mi vyhodit xx (stále doufám v jen jedno x) litrů z vokna za koncert Frosta v Praze, já si ještě k tomu beru 2 dny dovolenou, abych moh absolvovat Frostův koncert číslo 9, 10 a 11 a moh strávit pár hodin v autě, protože jak říká Dan Landa – cesta je prach a štěrk a udusaná hlína. Náklady obětované příležitosti se mi psychopaticky smějou do ksichtu, ale já se nevzdávám. Tajně doufám, že se Palivo nesnaží doma utopit ve sprchovým koutě. Nemusel by, když Arsenal po devíti letech konečně získal nejprestižnější anglickej pohár hned po zlatý plaketě přátelství pro nejlepšího air guitar vozíčkáře nad 68 let.

Obrázek

Jelikož se blíží konec měsíce a já mám v popisu práce sledovat jak náš koncern hospodaří, šéf se mě mezi dveřma ptá, jak vidim tendle měsíc. Plácám něco ve smyslu, že květen určitě bude lepší než vloni a trochu pod plán. Takhle mezi náma hospodaří většina firem. Ale říkám to německy, takže to zní dostatečně vážně. Šéf se tomu německy směje a německy mě poplácá po zádech a já sjíždim do německý garáže a při tom se v duchu modlim, aby takhle dopadla i páteční MeetFactory. Klidně trochu pod plán (nekoupíme si všichni vodní skůtr a zmrzlinovej dort ve tvaru koně), ale hlavně ať líp, než minule. Tu historku o minulým koncertě už ale určitě všichni znáte. Dávám si klobásu, ty se tu v Německu totiž válí úplně všude a zadarmo, sedám do auta a tím autem pak logicky jedu.

Obrázek

Den předem si píšu Regine o guest na Lepzig i Berlin, protože přece nejsem kokot a nebudu podporovat zahraniční promotéry (lol). Cesta do Lipska trvá kurevsky dlouho a cesta neni moc prach a štěrk a udusaná hlína, ale jedno velký staveniště. Landa kecá. Přijíždim okolo devátý a všechno se pomalu mění v hluk. Je to stejnej pocit, jako když máte slíbený mrd a jedete 300 km a čim blíž jste, tim víc si představujete pískání i při takovejch hovadinách, jako je vjezd vašeho auta do tunelu – to je metafora, co?

Guest nějak nefunguje, ale taková milá šedá pani mě tam stejně píše, protože děláme Bena v Praze a tim pádem jsme prej jedna rodina nebo co. Takhle jednou bude vypadat Apačka. Barák z venku dost nenápadnej se nakonec vevnitř dost vybarví – je to totiž nejstarší kino v Německu a to z roku 1912. Podle stavu baru pisoárů soudim, že ho nikdy nikdo nevybombardoval.

ut connewitz

V sále je okolo devátý asi 30 lidí a šedivá pani mi říká, že v předprodeji prodala 56 lístků. Potom co jí vylíčim náš poslední úspěch v Praze, milá šedivá pani zešediví uplně a začne plakat. Vnitřně určitě. Následuje nějakej celkem fajn DJ, kterej hraje převážně věci typu haxan cloak, necro deathmort a podobný samby. Problém je, že to člověk prostě před Frostem slyšet nechce. Někdy okolo desátý nastupuje mladičká američanka Circuit des Yeux sama s kytarou. Nabídku na support do Prahy jsme dostali taky a jednohlasně sme jí poslali do prdele – protože to prostě před Frostem člověk slyšet nechce. Je sama s akustikou a zní to jako Swans říznutý s Anthony and the Johnsons, akorát asi tak o 9823 oktáv hloubš. Dobrý to je, ale v kombinaci s Frostem to je jako kdyby si člověk na steak namazal nutellu.

Okolo půl jedenáctý pak přichází Ben Frost spolu s Shazadem a Gregem. Vesměs odehrává celou A U R O R U a jen tu. Žádnej Killshot, žádnej Stomp, nic, jen nový věci. Zní to naživo naprosto skvěle, obzvlášt Greg do toho řeže, jak ten černoch do Rihanny. Motiv z Nolan se objevuje víckrát za večer a Nolan, Venter, Secant a A Single point of blinding Light dělaj se sálem to, co se nepovedlo spojencům za druhý světový. Jedinej problém – ty lipský píče v prvních pěti řadách seděj, potažmo ležej!!! Jsem docela překvapenej, že to Ben nekomentuje. Když jsme na něm byli v Bratislavě, tak přátelsky poprosil sedící obecenstvo ať si stoupne, nebo de do píči. Koncert končí asi po hodině a půl a na baru mě Ben poznává a zve do backstage, kde kouřim jejich cigarety, protože na svoje nemám. Domlouváme se, že ráno vezmu Shazada a nějaký jejich cajky, aby se s tim netáhli vlakem. Mimo jiné Ben vypráví, že:

  • Repress Music for Sad Children bude
  • School of Emotional Engineering taky, ale až najde grafika, kterej mu udělá obal. Ptá se mě jestli nejsem grafik. Ukazuju mu svoje tetování a oba se tomu smějeme.
  • Nemá radost ze svý předskokanky a je rád, že jí nebereme do Prahy, protože se před něj nehodí a nutí lidi si sednout / lehnout. I když je docela milá prej.
  • Za to, že se objevila A U R O R A na netu před vydáním může booking z Lipska – Regina rozeslala desku všem promotérům a podle vodotisku si tak můžou vystopovat, kdo je píča a kdo ne. My nejsme píče, oni ano.

Pak se odebírám na hotel a nebojte, nebudu tady zdržovat popisem, jak se mydlim a seru a dávám si k snídani housku se sýrem, protože nemaj brokolicové pyré. Vyrážim dopoledne a jede se mnou Shazad a Circuit des Yeux, která se jmenuje Haley a je docela fajn. Všichni víme co si člověk myslí o holkách, který sou fajn. Asi jako když holka klukovi řekne, že je hodnej. Cesta do Berlína je stejná mrtka, i když 200 km je furt snesitelnější než 400 km. To dá rozum. Cestou koukám věštinou z předního okna a zpívám si písničky. Shazad se svěřuje se svým tajným plánem produkovat Fleaovi z Red Hotů desku. Prej by to mohlo bejt vtipný. Krom toho je to strašnej magor, protože má 9ti denní šňuru, která obsahuje USA, Turecko, Francii a zase USA. Ano, přesně v tomto pořadí. Vyhazuju je u Berghainu a jdu se projít na Kotti, pak si dám lajnu koxu pod televizní věží ze zrcadla svojí duše a sleduji svoje temný já v intenzivní reflexi pulzujících oken velkoměsta, jak se láme o vlny melancholie všedního blablaba. No a nebo taky velký hovno a du si prostě sednout do hostelu, kde čekám až přijde Šumivo.

Hostel v Berlíně zásadně u Berghainu, protože když do Berlína, tak zásadně na hudbu do Berghainu. Schválně píšu na hudbu, protože podle letáků valejících se po Panorama Baru (horní patro Berghainu, kde jede party i 50 hodin v kuse a kde pivo teče jako víno) resp. Berghainu tam v nekoncertních dnech po sobě chčijou nahý tejpci v tenisovejch ponožkách. No joke – http://www.lab-oratory.de/events/. Když to v autě vyprávim Shazadovi, nutně tam chce jít. Doufám, že si dělá prdel.

Berghain je nejlepší hudbení klub v Evropě, dost možná na světě a možná i v Rusku. To je bez debat stejně jako fakt, že nejlepší nehudební klub v Evropě je Bayern Mnichov. V Berghainu jsme taky v roce 2010 byli svědkem našeho prvního a pro mne zatim nejlepšího Frostova vystoupení v rámci tour k By the Throat. V tu dobu vystupoval sám a hrál i věci z Teorie Mašin a bylo to dobrý jak jägermeister. Tentokrát se plní Berghain pomalu a to takovou rychlostí, že by se v půl devátý Palijo zabil, protože tam bylo tak 30 lidí. V půl desátý nastupuje Circuit des Yeux a po zkušenostech z Lipska, Frost vykopává Shazada, ať jí jde poslední song odbubnovat, nebo lidi zase usnou. Dost mu to jde a lidi v Berghainu nejsou píče, aby si sedali. V deset je konec a pak následuje nejhorší půlhodinovka na světě, kdy v totálním obležení jiných lidí (fuj!), čekáme v 60ti stupňovým vedru (mám teploměr), až kluci vylezou. Berlínský promotéři vzali rider doslova a mlhy a světla jsou lepší než na diskotéce v Horážďovicích. A zvuk? To je kapitola sama o sobě. Rád bych o tom něco napsal, ale moje uši se ještě válí se zlomenejma končetinama někde u těch masivních beden. Setlist je dost podobnej jako v Lipsku, akorát intenzita je vynásobena hereckým uměním Nicolase Cage. Totální destrukce. Po koncertě jdeme zpátky do hostelu, následuje klasická posloupnost spaní – sraní – sprchování – kafe – sraní a teď vyrážka směr Praha.

Dnes začátek koncertu: 21:30 – bez předkapely. Jenom destrukce. Tohle není obsese, tohle je láska.