Archiv rubriky: Čtyři a jedna zdarma

Enjoy yourself, it’s later than you think #2

Dobré odpoledne vinšuji!

Půlrok se s půlrokem sešel a vznikl z toho jeden Rock. Trololol.

hhh
No tak to bysme na začátek měli. Poněvadž se opět moje muzicírská kariéra trochu rozhoupala, jelikož celý dny nic nedělám, jen sedím u oceánu, čteš to dobře, u ZASRANÝHO oceánu, tak valím bomby na internetech a lovím perly, který jsou nový, nebo který mi prostě předtím utekly. Dneska tykačka, Jarda Jágr style, tak se s tím smiř hudební rodino.

ex-eye-lpJedna z těch novejch perel je Ex Eye, který tvoří Colin Stetson, Shahzad Ismaily a Gregory Fox. Já bych tydle gloomy doomy jazz metaly normálně nestahoval, ale co jsme dělali Frosta v Praze, tak to byl právě Ismaily, kdo byl neustále zkouřenej jak paprika a žebral jointy a banány, a Fox, kterej jestli se dobře pamatuju, namlel celou zásobu Jamesona do svý papule. No a Stetson, to je kapitola sama pro sebe. Není tedy divu, že v rauši z této konstelace jsem po několika letech klikl dokonce na Pičfork, páč se tam válela recenze, a to jsem asi neměl dělat, protože ještě teď mi bublá mozek. Pokud jsou na světě tři věci, který bys dnes rozhodně neměl dělat, pak by to bylo:

  • nakrájet živého psa na malé plátky
  • lízat manitobu Haliny Pawlovské
  • klikat na Pičfork

Abys dostal vochutnat, co já tam musel zkusit, přepíšu ti sem všechny přídavný jména z toho opusu pičusu: righteous, ecscatic, semi-serious, outsized intensity, outlandish, jazz-laced, knotty complexity, hyper-codified, wickedly, off-putting, radiant, tightly spiraling, relentless, ascendant, like a bionic foghorn, gradually, accreting, overwhelming, seamless chimeras, urgent, magnetic, uplifting, foreboding, bulbous, dying rites, punishing, laborious, obliterative, mutated, tedious, immense, exhilarating.

Rest in peace Hudební žurnalistika. Jestli z tohoto někdo něco pochopí, tak gratulki. Ale abys byl teda v obraze kemo, je to gloomy doomy jazz metal. A je to dobrý. Takže to najdeš v telegram channelu.

V rámci zdravého životního stylu, který u mě vodstartoval epický výstup s Pečivem na Orlí hnízdo vočekovat Hitlerův starbucks, jsem poslední dobou taky začal běhat, a to konečně někam jinam, než na záchod nebo do ledničky pro jégra. Asi tě nezajímá, že se při běhání dost potím a zmenšuje se mi piňdour, tak přeskočím rovnou k tomu důležitýmu: během těchto výletů jsem z lenosti začal valit bandcamp a objevil Mališa Bahat, chorvatský screamo, který je dobrý a je zadarmo. Co víc bych k tomu asi tak napsal: no jsou tam kytary a bubny. Co víc vůbec potřebuješ vědět? Že je to bulbous, immense a tedious? A DI DO PIČE.

Kdo to ještě nezjistil, tak poslední měsíce žiju v Portugalsku, což zní sice hezky takhle napsaný, ale jestli máš rád hudbu, můžeš si narvat do uší hovna a šakiru a budeš mít plus mínus představu o tom, jak moc tu člověk musí trpět. Denní program všech rádií vypadá asi takhle:

1. Luis Fonsi – Despasito (5x za sebou)
2. Šakira – Bicykleta
3. věc, která zní naprosto stejně jako předchozí dvě věci
4. Luis Fonsi – Despasito
5. Šakira – Bicykleta
6. Ten pičus co vyhrál eurovizi
7. PEKLO

Vědom si toho, že jsem teda něco jako válečnej hudební žurnalista, kterýho sleduje neuvěřitelných 268 lidí na facebooku, což je skoro milion, jal jsem se prozkoumat, jestli v týhle zemi káviček a kopačáků neobjevím něco zajímavějšího a hle, aspoň dvě věci se vyskytly:

a0263364146_10První je ATILA –  ATILA je kluk z Porta co dělá klasickej drone/dark ambient/minimal techno bububu a docela mu to jde. Tak moc, že ti ho taky hážu do Telegramu. Jeho nová valba z ledna stojí za to a kdo má rád Heckera, Haxana Cloaka atd, určitě bude spokojen.

Další věc, co tady teď frčí mezi kopačákovejma hipsterama je SURMA, mají za sebou povedenej single a asi vydaj desku či co. Pro fanoušky Fever Ray a podobných štětek.

 

No a do třetice všecho fousatého, RAKTA je brazilská post-punková vrtačka, která má na post-punk trochu netradiční vokály, rozhodně ale zabaví. Samozřejmě, že někdo může namítat, že Brazílie není Portugalsko, ale to je jako hledat rozdíl mezi análem a orálem – díra jako díra. Tady si to můžeš koupit zadarmo.

Pokud se poslední dobou pokoukáváš po nějakejch post-harcore, hardcore, screamo, emo břečkách, kterými bys sis piss chtěl rozšířit obzory a nebo prostě jen poslouchat něco novýho, pak je tu výbornej blog Sophie’s Floorboard. Je tam podobných vyřvávaček na tři životy a co jsem tak zatím procházel, takže všechny linky jsou aktuální a ready to go. Zippyshare forever a haleluja za tenhle blog.

Z trochu jinýho soudku teďka nějaký ty ambienty. To je verbeš, ale něco se tam dá najít. Od loňskýho loscila mě zatím žádnej objev nepobavil tak jako tyhle dva: EUS, Postdrome a SAAAD – Different Streams a nedávno vyšlej Sistal. Oba dva jsou naprostý opak toho druhého, takže pokud chceš temnou, mručivou atmošku na večerní psaní anonymních dopisů na Pražskej hrad tak si stáhni EUS, P a S, pokud se naopak probouzíš v neděli ráno a na gatích ti plandá sperma, smutek a pláč, pak si stáhni Sistala.

A znáte Táňu Tankovou? Taky dobrý.

A to bude asi všechno, páč se mi toho víc nechce psát. Všechno najdete v telegram channelu během dneška a zítřka. Jo a taky je vlastně nová mixtape. Tak zdar.

Ty vole a ještě jsem zapomněl, s Pečivem teď valíme i do knížek, čekujte náš novej kanála na jůtupíčku Literární klobouku kde jedeme těžký smyky, a samozřejmě kundo lajk, vodběr a do komentářů nám napiš, kdy ses naposled pokadila, nebo jak to ti mladí píšou.

 

Čtyři a jedna zdarma *2

Jak jste si již jistě všimli z úvodních stránek The Times, Washington Post, Die Welt a Jindřichohradeckého Deníku, WWWAR se po několikaměsíční hibernaci probral k životu.  Už taky bylo na čase, nepsal jsem tak dlouho, že jsem pomalu i zapomněl, jak se drží klávesnice. Jelikož vím, že vás taky dost zajímá, co je nového v mém životě, v životě kolegů Pečiva a Šumiva, zodpovím vám tuto palčivou otázku a pak se hned vrhnem na post. Novýho není nic.  Pokud tedy nepočítám situaci z května, kdy jsem objevil pavouka na spreji proti pavoukům.

ŠACH PAT
                                                                    ŠACH PAT

Jelikož jsem měl v úterý jednu z těch nocí, kdy jsem nemohl zabrat ani po druhé masturbaci, sedl jsem si k počítači a vytvořil další mixtape. Ani nevím co jsem tím sledoval. Snad vyřešení situace s uprchlíky. Vidíte, teď si aspoň můžu říct, že jsem se snažil. Mixtape číslo pět je zajímavá tím, že tam najdete jen nový písničky z roku 2015, pokud tedy nepočítám písničky z roku 2013,2012,2009 a 2005.  Za zmínku stojí především experimental v podání I am Just a Pupil a drone v podání Hanze. Těm se letošní rok povedl dost. Rozhodně víc než všem lidem, kteří třeba přišli o nohy nebo o slinivku.

Záměrně jsem nezmínil nový HEALTH, kteří jsou v mixtape dvakrát, protože se jim teď buduunnamed-575x575 věnovat.
Duh. Tihle hoši z Ameriky budou hrát 17. října v Praze a přijít by měl každý kdo nebude mít zrovna ten den sračku, protože to bude stát za to. Death magic je venku pár týdnů a když rozdýcháte prvotní nástup pocitu teploušství a nasadíte si sluchátka, rozvine se před vámi nádherně brutální a eunuchácká verze bestiálního techna, obaleného tím největším závanem zábavy, jaký je vůbec možný zavánit. Ano, já vím, tohle se mi povedlo. Navíc album roste a s každým poslechem objevíte ve skulince, v přechodech a beatech další a další miniatury, které tohle album táhnou z obyčejné diskošky daleko výš. Album roku minulého měsíce, definitivně.  Hurt yourself, Men today, New coke a Stonefist jsou pecky větší než Halina Pawlovská. Album najdete v Dropboxu.

Další pán na holení, který byl taky v mixtape, se jmenuje Liberez. Škoda, že asi nikdy nevyjede na turné, protože je město. LOL!333 Jeho rytmický dark ambient v sobě ukrývá dost nádechů filmové hudby, tribalu, ritualu a celkově to zní dost svěže a zajímavě. A to je co říct, když mám za sebou poslech asi 400 kamionů desek. Víc vám o něm ale asi nic neřeknu, protože to bych musel najít na internetu a teď už je noc a mě se nechce jít rozsvítit. Bože, to je forma dneska.  Jeho novou desku All tense now lax najdete taky v Dropboxu.

 

Tak a jelikož jsem v poslední době taky četl, je potřeba se podívat okem zkušeného čtenáře na knižní trh.

Sjón – Měsíční kámen (dybbuk, červen 2015)

Sjón je velkej kámoš od Björk, s kterou jsem se zase já kamarádil někdy v devadesátých letech. Na její doporučení jsem si tedy přečetl Sjónovu novinku a musím říct, že z ní mám rozpačitý pocit, ostatně jako ze všech dalších knih, které jsem četl a jejichž hlavním hrdinou je prostitut, který rád žmoulá v puse žaludy. 204669_big

Já proti tomu samozřejmě nic nemám, všichni si do pusy rádi strkáme nějaký divný věci. Někdo žaludy, někdo tofu, já třeba špenát, když mám hodně dobrodružnou náladu. V Sjónově knize o to ani moc nejde, i když je pravda, že erotické scény popisuje dost hardkórově, takže se jako heterosexuální muž musíte nonstop bát, aby vám náhodou nestoupl, což je velmi stresující musím říct. Ani nevím, co bych potom dělal. Jak se pak dál postupuje? Měl bych si koupit cd Michala Bubblé a širší propisky?

Nicméně, mladá bukvice z Rejkjavíku rejdí po žaludech, chodí do kina a pomáhá s odklízením mrtvol během úderu španělské chřipky na sklonku první světové války. Hřebejk by takovej materiál dokázal natáhnout na 65 filmů, Sjón to vše narval na 140 stran a to byl myslím hlavní kámen úrazu, protože i když to bylo dobrý a dobře napsaný , nějak se to nedokázalo dostat pod kůži. Škoda.

6/10

 

Herrman Ungar – The Maimed (Twisted Spoons Press, 2002)

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od roku 1999. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra. 330077

Nicméně ke knize. Maimed je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

9/10

 

Rodaan Al Gadidi – Autista a poštovní holub (Dauphin, srpen 2015)

Na tuhle knížku jsem se po dobrých zkušenostech s nizozemskou literaturou docela těšil. Navíc, Nizozemí mám celkové rád, vždyť Amsterdam je město, kde jsem během jedné noc sbalil nejvíc holek a hned se mnou dokonce chtěly mít sex. No a když jsem viděl, že knížku vydal Dauphin, což znamená rakousky delfín, bylo rozhodnuto.autista_postovni_holub

Jenže.
Všechno špatně.

Rodaan Al Galidi vlastně ani nepíše špatně, jen je to všechno strašně o hovnu. Snaha o vytvoření přiblblých postav selhává na všech čarách, a to je docela zásadní problém, protože tato knížka se hemží jen dementy. Geert je nejblbější ze všech a tím pádem je hlavní hrdina. Protože je mentál, neví co je sexuální život, takže absolvujeme trapné epizodky a lá Nuda v Brně (hihihihi) a poté sledujeme jeho bizarní zábavy, jako vyřezávání houslí z pohovek a krmení holuba.

BRAVO.

Jeho matka, která do sebe šoupala jednu vodku za sebou a byla tak aspoň malým příslibem antické tragédie nebo alespoň nějakého pochcaného antré začne abstinovat, nic se pořádně neděje, a když si to všechno asi padesátkrát zrekapitulujeme, tak knížka skončí s pocitem, že jsme místo toho mohli dvě hodiny třeba krmit cvrčky nebo lít vodu do umyvadla.

Prostě a jednoduše taková odlehčená, civilní, jarchovská sračka s Pavlem Liškou v hlavní roli, která může trochu posvrbit znuděnou čtyřicetiletou bábu u Mácháče, ale víc se z toho nevytříská.

4/10

Čtyři a jedna zdarma *1

Paní Apačka, kterou znám z tureckýho vězení, kde tehdy za singly Paper Chase tetovala vrahy, za svůj život neprovedla moc věcí, u kterých bych si řekl „ano, tak toto dává naprosto smysl a je to logické.“ Taky co čekat od člověka, který jede paleo, že jo. Nicméně, jednu věc přece jen zvládla ošéfovat pár exceláns, jak by řekl Jarda Bosák, a to je psát krátký a úderný osvětový sloupky, kde věnuje desce tři nebo čtyři věty, takže si vlastně nikdo nestihne všimnout, že ji ani neslyšela.

Jelikož jsem už starší člověk a tím pádem mám míň času, protože chodím častěji čůrat a dřív spát, dospěl jsem k názoru, že to asi sem tam začnu psát taky tak. Když zvládnu sex za dvě a půl minuty, proč bych měl psaní věnovat deset, že ano. Dalším důvodem je samozřejmě lenost, která jde ruku v ruce s tím, že jsem vstoupil do životní fáze hudebního posluchače číslo 2 (v první fázi stojíte na koncertech, v druhé sedíte, ve třetí zase stojíte, protože kvůli hemeroidům vypadá každá židlička jako smrt).

Jelikož jsem v mládí chodil hodně za školu a nic jsem se nenaučil, nemám tím pádem tolik peněz jako apačka, takže přeskočím úvod se žraloky, potápěním, lezením na Kilimanžáro atd, páč bych tu musel v mým případě napsat něco jako „jel jsem domů metrem a pak jsem zjistil, že nemám ani na sendvič, tak jsem si koupil jen rohlíky a paštiku.“

Na druhou stranu, smutek, který vnáší bezedná studna volných večerů a povinné masturbace do mého života, přináší jako vedlejší efekt dostatek chuti k tomu, abych procházel knížky a čekoval, jak všechny ty imaginární postavy mají lepší životy než já, a to i přesto, že je třeba vojede čokl. Přesně tuhle událost najdete v knížce Velký sešit.

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. „Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?“ A v tom se to stalo – díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Teď trochu o čem to je: Drsný příběh dvou malých chlapců dvojčat, kteří formují svou morálku ve světě zvrácených hodnot doby válečné a poválečné. 191988_big

Pokud si teď říkáte, že by to mohla být skvělá kniha pro vašeho souseda, který tráví dopoledne tím, že zapaluje kočky, pak jste kousek od pravdy.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta píča. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému – i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí strohým obsahem, nikoliv konstrukcí, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav.

Hudební terminologií: valí tu fošnu jako Jay-Z. „Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang.“ Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Slovensko) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je bytí zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle „ale ne, vůbec nejsi tlustá“ světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře (ano, už leju víno).

Když už jsem tenhle hudební post začal knížkou, hodím do ohně ještě druhou. Loni nebo předloni založený big_bohem-zapomenuti-lide-hDK-75578nakladatelství RUBATO háže na trh jednu perlu za druhou, a i když některý perly jsou trochu moc sártr i na mé intelektuální odpoledne v Café Neustadt, rozhodně se je vyplatí sledovat. Na podzim vydali první prózu Egypťana Alberta Cosseryho nazvanou Bohem zapomenutí lidé a ne, nebojte se, není to o Ostravácích, jak by mohl název mylně evokovat.

Jak vám ji doporučit…anotace tentokrát dělá svoje: Henry Miller se do něj zamiloval a zařídil překlad do angličtiny, Albert Camus jej po přečtení pozval do Francie.

Ta okouzlení, která potkala Millera a Camuse nejsou náhodná. Bohem zapomenutí lidé jsou totiž přesně tou prózou, kterou byste dostali od Millera, kdyby místo do Maroussi jezdil do Káhiry a šlapal tam chodník. Zároveň je to kniha tak vytříbeného jazyka, že se Cizinec vedle ní tváří jako docela plochá jednohubka.

Že je to kniha skvělá dokazuje i fakt, že jsem ji dočetl, přestože mě osudy metařů ulic v chudé Káhiře zajímají o hodně míň, než kozy Hanky Mašlíkový. Je to prostě dobře napsaný. A vy si to kurva kupte.

WillYip-Sept2013

Poslouchání Douglase Darea mě v prosinci tak teploušovalo, že jsem skoro přestal vědět, co je to pasytakže jsem to musel vybalancovat testosteronem a díky tomu jsem se konečně dokopal k letošním Xerxes, kteří ví, že lidi s bimbasem by měli hrát na nástroje rychle a hlasitě. Novinka Collision Blonde (v Dropboxu) má slabou půlhodinku a i přesto stihne zafungovat jako plnohodnotná náhrada za loni zgajované La Dispute a Pianos become the teeth, kteří odešli do věčných lovišť Coldplayů. Mimochodem, záhada s názvem „proč loni La Dispute a Pianos nahráli dvě nejotřesnější alba všech dob“ se zdárně vyřešila, když jsem na Pičforku objevil fakt, že obě namíchal stejnej producent. Armageddon se jmenuje Will Yip a pokud na světě existuje nějaká spravedlnost, tak ho do roka a do dne někdo zastřelí nebo ho ojede umělákem  Květa Fialová. Co z toho je horší netuším. Proč radši nedělá karate. Homofobní a rasistická narážka v jednom odstavci? Check. Co dál? Přijde takhle jednou žid do baru…

Oake je duo z Německa, o kterém se dá zjistit akorát to, že je to duo a je z Německa. Na webu najdete jednu černobílou fotku, na které se oba tváří jako Jirka Pomeje nad účtem, nula informací a taky jejich desky. EP Vollstreckung a Offenbarung jsou výborně vyváženou směsicí dark ambientu, dronu a, samozřejmě, enigmatic soundscapes. To vše je ještě ke všemu protknuto minimalistickými rytmy, minimalistickými texty a minimalistickým minimálním minimalismem, takže jak říkaj šlapky při análu: „pocuď dobrý.“ V Dropboxu najdete jejich EP Vollstreckung, ať to vezmete pěkně od začátku. Pokud se vám zalíbí, rozhodně neopomeňte jejich letošní LP Auferstehung.

Na závěr samozřejmě to nejšvihlejší: DOLL FOOD. Nevím co to je, kde jsem to vzal, proč to na světě poslouchá jen 144 lidí (podle last.fm), ale svým způsobem mě tahle psychedelická funky verze The Caretakera učarovala a teď už ji mám natolik pod kůží, že bych u ní dokázal i žehlit. Což já ale nedělám, protože žehlení je pro ženský. Šovinismus? Check. Jejich desku Marrow Deep najdete v Dropboxu.