Archiv rubriky: Desky 2014

The Body – I Shall Die Here

rvngnl25lp-thebody

The Body se loni přifařili s novým albem I Shall Die Here, což by mě nechalo naprosto chladným, páč jako holohlavej už prostě nemám legitimní nárok poslouchat sludge nebo doom metal (metal, který se hraje v domech). Jenže co čert nechtěl, producenta jim dělal Čarodějnická kápě, alis Haxan Cloak. Jsou alba, u kterých nepoznáte, jestli je nahrál leguán, svišť nebo Jarda Šimek, a pak jsou alba, u kterých je rukopis tak zřetelný, že nemusíte bejt grafiátor, abyste z podpisu odhadli, že je udělal někdo………. kdo se umí podepisovat. Tato pointa vypadá hodně slabě, ale na to že jsem střízlivej si docela gratuluju.

V případě Haxana Cloaka, aka Bobbyho Krliče je podpis velmi zřetelný od první do poslední minuty. The Body proti předchozím albům zpomalili ještě víc, někam na úroveň Karosa jede do kopce, a celou tu dark ambientní, doom-metalovou utahanost ještě obalili dostatečným nánosem dronejueu (pokud jste to nevěděli, slovo drone se skloňuje dle pravidel českého pravopisu podle Roberta Reichela, vzor Patrick Roajea: 1. droun, 2. dronejueu, 3, droneáju, 4. droneáujáa atd) a atmosféry, která se dá nejlépe popsat jako „velmi rezavé kladivo padající ve slow-motion na hlavu prasete.“

Jinými slovy, tohle je album, které doporučujeme pouštět, když vám stará dá do guláše málo cibule a vy ji jdete ztrestat. Aby mě nikdo nenařkl z šovinismu, samozřejmě toto album doporučujeme, i když Vám dá do guláše málo cibule váš přítel. To se ale nikdy nestane, protože všichni víme, že chlapi jsou lepší kuchaři. Hruška, Babica, Jirka Pomeje v Prostřeno, mám pokračovat? Ale zpět k albu: otvírák s názvem tak dlouhým, že jej odmítám přepisovat velmi jasně navodí náladu alba. Křik rozetne ticho, přidá se kytara nalaďěná na kýbl s uhlím a do toho začne hrát Lee Buford na tmu. Víc než apetit si tentokrát připravte nervy, protože album se vám zakousne do krku a horko těžko vás pustí nadechnout někam nad hladinu. Ano, né nadarmo jsem spisovatel.

Bonusem jsou pak songy, kdy je zcela očividný, že je nahrál Bobby sám, když si kapela odskočila dokoupit Kozly, jako například Hail To Thee, Everlasting Pain, kterou si můžete pustit na videu, které jsem sem díky svým dlouholetým IT zkušenostem vložil. Krátce a jednoduše, tohle je nejlepší doom metalový album posledních let, který navíc zní jako metalový pokračování předloňskýho Haxanova Excavation. Lepší už by to být mohlo jedině kdybych tam hrál penisem na ukulele z mrtvý pandy.

V Dropboxu.

thebody

 

Periskop – 40 alb

a0897587356_10

Periskop je kluk z Dánska, který by si měl podle všeho co nejdřív dojít k psychiatrovi, protože natočit 40 alb ponorkový hudby už nepovažuji za něco normálního (a to za normální považuji s přimhouřenýma očima třeba i Slováky). Nicméně, je potřeba uznat, že se do toho borec pořádně ponořil (hahaha lol) a stvořil prý „longest release in the history of Denmark.“ Očividně asi neví, že Nicklas Bendtner má v gatích trošku delší release. Ale nechme si debatu o penisech dánských fotbalistů až na mistrovství Evropy, kde je zcela jistě podrobněji rozebere Pavel Tvaroch.

periskop-s329-05_800

Jak už bylo řečeno, Periskop – 40 je projekt, který uspokojí především ponorkáře a pak také lidi, kteří mají rádi následující: deep ambient, dub ambient, dark techno, noise, industrial elektroniku, minimal techno a tuleně. Na projektu se podíleli ještě nějaký další lidi, ale všichni to byli Dánové a my tu nebudeme předstírat, že by nás to nějak zajímalo. Kdo hudbu dělá je vedlejší. Na čem záleží je, jak dobře se u toho dá kadět nebo kopulovat. A u tohoto jde vážení obojí!

Vše si můžete zadarmo stáhnout buď z bandcampu, nebo jako balíček přímo zde (3,1GB). Matematicky speaking, jedná se o 288 písniček o celkový stopáži dlouhý jako život africkýho dítěte. Během poslechu si ale raději udělejte pauzu, jinak dostanete ponorkovou nemoc (TROLOLOLOL)

 

Mark Templeton – Jealous Heart

a3020762315_10

Klikat na internetu na desky s tagama noise, drone, field recordings je jako klikat na klitoris jakýkoliv holky. Děláte to dlouho, nikam to nevede a jen jednou za čas z toho má někdo radost. Přesně takhle jsem se doklikal až k Markovi Templetonovi. Nevím proč, ale napadlo mě, že byste možná chtěli o tom albu něco vědět a tak jsem pokračoval v klikání na různý rozhovory a recenze, což zpětně považuji za nápad skvělý asi jako dívat se na rozhovory s Janem Kollerem. Pro ty z vás kdo ale vůbec netuší, kdo je Mark Templeton, tak je to kluk z Kanady, který chodí po baráku svých rodičů, hledá starý kazety a videokazety a z těch pak vytahuje zajímavý zvuky a ve svým Makintošu, kterej stál tolik peněz, jako životy patnácti etiopanů, ty zvuky pak různě šteluje pomocí myši, klávesnice a monitoru  do čehosi, co připomíná písničky, které pak my, znudění Evropani bez zajímavých věcí jako hladomor, války, AIDS nebo ebola, můžeme po nocích stahovat z internetu a hluboce nad nimi přemítat.

Tak jsem tedy učinil a musím říct, že i když to album nedává smysl, po čase se zadře pod kůži a zůstane tam, protože Templetonovic dusivé schizofrenní tlačení loopů a samplů nakopává ke krásné melancholicko-pesimistické náladě. A to je pro mě, kluka citlivýho, to nejdůležitější. Pokud jste tedy kamarádi s projektu typu William Basinski,  je tohle album jasná volba. Navíc, oproti dalším nudivým pičusům, tohle album sem tam sklouzne trochu víc do zákonů elektroniky, takže tu sem tam máme něco jako beaty, který jsou sice tak pomalý, že by je předběhla i vaše babička, ale i to se počítá.

Loopy Marka Templetona
Loopy Marka Templetona

Abych si ale nepřipadal tak hloupě, že jsem Vám o Templetonovi neřekl víc, pro nápravu karmy jsem dal dohromady alespoň pět zajímavých faktů, které určitě víte. Jelikož vím, že všichni na internetech mají takovýhle články rádi.

  1. Když se najíte, tak se pak i vykadíte.
  2. Rychlovarná konvice umí ohřívat vodu.
  3. Přes den je světlo.
  4. Auta jezdí po silnicích.
  5. Byli jste ve vagíně vaší matky.

Album v Dropboxu.

Bill Callahan – Have fun with God

BILL-CALLAHAN-HAVE-FUN-WITH-GOD_1391771474

„Have Fun with God sounds like a featureless expanse of echoing congas, with the artist occasionally rising from the depths to sing something that doesn’t make sense.“

Ano, inu, ve skutečnosti je to pravda. Ale jelikož mám citlivou duši, venku padá listí ze stromů a začíná být taková zima, že se mi bez dovolení zmenšuje penis, i já jsem propadl tomu, čemu se říká melancholie. A když mluvím o melancholii, nemám teď na mysli ten moment, kdy si na Pornhubu pustíte podruhé video, které jste už viděli.

Mám tím na mysli hardcore melancholii, při které vám dokonce někteří lidé připadají jako sympatické bytosti a máte chuť jet za babičkou, čistě a jen proto, že je ještě naživu, aniž byste měli narozeniny a tím pádem ani nemůžete očekávat, že vám dá litr a Toffife.

Teď je tedy doufám pochopitelné, proč se tu objevuje tenhle ukňouraný baryton. Vím, že je velmi těžké někomu přiblížit baryton a tak jsem si dal tu práci a připravil pro vás objasňující obrázek.

Obrázek, na kterém je baryton.
Obrázek, na kterém je baryton.

Kvízová otázka: Have fun with God je…

1.Jediná správná věta, kterou byste měli říct studentce Erasmu těsně předtím, než vám ho vykouří

2.Název nového alba Billa Callahana

Ano, obojí je správně. A ano, bylo to šovinistické, ale na moji obranu za to nemůžu já, ale můj penis.

Have fun with God zase tak nová deska není. Za prvé vyšla už někdy v lednu 2014 (takže recenze na Musicserveru vyjde už za dva a půl roku) a navíc je to jen deska předělávek předchozí Callahanovi fošny jménem Dream River. Tentokrát se na ni Callahan podíval z dubového úhlu a všechno oduboval. Jestli teď čekáte nějakou foto montáž s dub hudbou, tak se laskavě uklidněte – my jsme seriózní hudební plátek. LOL

music

Have fun with God je tedy na kost ořezaná Dream river, která si zakládá především na teskné base a nějakých těch bubnech. Sem tam se přižene změť cymbálu a kytary, jako třeba v Summer dub, ale to je spíš výjimka potvrzující pravidlo. Po většinu času se z všudypřítomného echa a reverbu vynoří vokál, zablekotá nějaký ty fráze (většinou ty nejlepší z původních lyrics) a zase pojde do melancholického, podzimního hudebního šera. Většina recenzí si postěžovala, že ech a reverbů je až moc, ale já jako člověk, který pije hodně jégra říkám, že je to naprosto v normálu a nijak se to neliší například od průměrného pátečního dojezdu. Co je ale podstatné je fakt, že album krásně plyne a velmi jednoduše se mu daří nahodit tu správnou náladu. A to je dost důležité, protože dobrých alb, které můžete pustit jako background k prcání citlivých žen není moc!

Ke stažení v dropboxu.

Drop – Vasundhara EP

tr-617772

INFO(MILOŠ ZEMAN STYLE):

collage

Vasundhara je nejenom indická herečka a kunda, která vypadá na promofotkách jako solidní čmafítas a v reálu jako hovno Anife Vyskočilové, ale také nové EP berlínského projektu Drop.

(Doufám, že jste si tu fotku prohlíželi alespoň deset sekund. Vyrobit ji nebylo vůbec lehké. Pro ty z vás, kteří by chtěli dělat takhle dobrý koláže vám ale prozradím, že jsem použil lajout Dvě fotky vedle sebe, spacing jsem nastavil na jedenáct, roundness 21 (ale může být i 22 nebo 20) a proportions -39. Pro lehčí zapamatování se tohoto nastavení si stačí pamatovat Bendtner, Forsberg, Hašek. Není zač)

Píšu berlínského projektu Drop, ale ve skutečnosti je to jen jeden kluk a dost možná to ani není Němec, páč v Berlíně teď žije kdejaká zkurvená píča a kunda, ale kdo to má všechno kurva googlit, že ano (tak podle posledních informací je to nějaký zkurvený Ital, hovno kurva).

Tohle zkurvené EP vyšlo v dubnu, jestli se tedy nepletu a nejsem úplná pasy. Pět songů o relativně decentní stopáži (kolem 5 minut) dává dohromady sice jen zkurvených 30 minut, ale i tak vám za tu relativní chvilku vyhloubí díru do hlavy jak solidní kunda. Dropovo pojetí techna se totiž pohybuje na pomezí mixu Mondkopfa, Kangding Raye a Frosta. Z prvního bere lineárnost a masivnost, z druhého zkurvenou strohost, strojovost a ocelovou přesnost zářezů a z třetího cit pro minimální použití atmosférických noiseových podkladů. Co z toho ve finále plyne? Temně temná terminátoří diskotéka, zařezávající se do kůže s každým dalším beatem. Jinými slovy, kunda sem, kunda tam.

Pokud máte rádi tři výše zmíněné, pravděpodobně vám tu předhazuji techno EP roku. A co z toho mám? Hovno, kundy zkurvený.

K nalezení v Dropboxu.

Kolem 1:11 si nasaďtě zkurvený plenky.

Moon Zero – Tombs Loss

146909

Nahráno analogově? Splněno.

Nahráno v kostele? Splněno.

Původně to vyšlo na kazetě? Splněno.

John Cage jako inspirace? Splněno.

Introvertní deska? Splněno.

Má fousy? Splněno.

Jeho nejoblíbenější deska je od GYBE? Splněno.

Tak přátelé pruhovaných triček, plnovousů, francouzské literatury a chlupů v podpaží, tady asi není na co čekat. Kromě toho, že si o tomto chlápkovi můžete povídat s kámošama na Náplavce, tak se to dá dokonce i poslouchat.  Tombs Loss je divnej název, ale to proto, že Tombs je první EP tohoto frajera a Loss druhý EP tohoto frajera, obě najdete na desce plus ještě čtyři remixy, aby to bylo ještě o trochu víc cool. Samozřejmě že je to trochu techýnko, trochu drouníček a trochu ambientík, páč se v hudbě vyznáme a víme, že je to letos docela in. K poslechu doporučujeme ukusovat tofu, prdět ve francouzštině a plést svetry s jelenama.

Najdete v Dropboxu.

 

Kovtun – The Complete Soundtrack of Suicide

4708664

Tohle léto jsem se těšil, že si konečně naposlouchám Miley Cyrus, páč jestli mě teď v hudbě něco zajímá, pak jsou to holky, který si během koncertu dráždí kačenu. K mojí smůle mi ovšem iPad dojebal alba, takže když jsem si pustil Miley Cyrus, hrál místo toho Kovtun a když jsem si pustil Kovtuna, tak místo něj nehrálo nic. Nic je sice o dost lepší než třeba Kabát, ale na mě je to až moc velkej ambient. Navíc, poslouchat nic je docela špatný, když musíte celý týden poslouchat, jak ve vedlejším pokoji Pečivo peče nový malý pečiva, páč je zamilovanej. Jako já mu to přeju, ale řev mám rád akorát v crustu nebo na PornHubu.

Asi jste z toho pochopili, že Pečivo umí dělat sex a že Kovtun není zrovna summer music. Už ani nevím, kde jsem na něj narazil a proč jsem si ho nahrál znovu do iPadu (už jsem to napsal podruhý, tak doufám, že už vám došlo, že mám iPad, wait wat? Poď si!) Kovtun je kluk ze Sao Paula, což je místo, který je zajímavý akorát tím, že tam žije hodně Brazilců. Kovtun je sound artist a sound děvka, takže povětšinou dělá hudbu k reklamám, divadelním představením atd. Co je na něm ovšem nejlepší je to, že dělá i solidní dark ambient/collage/experimental/horror music, kterou prodává polským způsobem – tedy zadarmo. Nebudu se moc zdržovat s popisem, protože ještě musím sníst nektarinku, zahrát si na iPadu (!!) a najít si dobrý video na honění. Chlapi moc dobře ví, že to někdy zabere i dvacet minut. Snad se dneska vyhnu tomu devastujícímu momentu, kdy kliknu na něco, kde je jen blowjob a nic víc.

Kovtun první desku pojmenoval The Comlete Soundtrack of Suicide a rozhodně to není deska, kterou byste svoji bič navnadili na sex. Daleko spíš je to sešup do těch nejobskurnějších zvuků, který můžete najít v sample galeriích, které tento brazilský Kreng poskládal do těch nejtemnějších kompozicí. A ne, přirovnání ke Krengovi jsem nepoužil náhodou. Nejsem totiž idiot.

V červnu vydal svoji druhou desku, která je taky zadarmo. Kdo máte rádi Krenga, máte rádi i Kovtuna. Stahujte, tentokrát přímo ze zdroje:

http://brazkovtun.wix.com/kovtun#!discography/cnnz