Archiv rubriky: Desky 2015

BEN FROST – WASP FACTORY / RS:SIEGE

Není moc věcí o kterých bych věděl něco užitečnýho, takže jsem rád za každý nový album Bena Frosta, protože to jedinkrát v životě nejenom že vypadám, že vím o čem mluvím, ale já doopravdy vím o čem mluvím.

Jelikož sleduju hudbu velmi detailně každý den, včera jsem zjistil, že Frostovi vyšlo ne jedno, ale dvě alba, z toho jedno už loni. Mám holt pomalej internet. A taky se nedá říct, že bych po Auroře vylepoval jeho plakáty po pokoji a sledoval každý jeho tweet. Pořád jsem tomu albu nepřišel na chuť, ale i s Jagermeisterem mi to trvalo dlouho, takže ještě pořád nehážu flintu do frosta. Některý věci prostě člověk objeví až s věkem. Třeba takovej Šumivo dělá pořád sex do vagíny a ne normálně.

5051083112031_t28817949170054

Dvě nový alba zní krutě, ale ono to zase tak žhavý není. To jedno je totiž už 2-3 roky starý, páč už tou dobou se začalo objevovat jako podklad pro představení Vosí továrny, kterou Frost nazvučil a možná i zrežíroval, teď už ani nevím, ale jinak vím všechno! Vosí továrnu jsem úplnou náhodou četl asi 4 roky nazpátek, takže mi docela vrtalo hlavou, jak tohle starej dobrej Ben Nanuk převedl do hudební roviny. Knížka je to totiž ujetá, schizofrenní, střelená, dost násilná a svým způsobem odporná, takže tak trochu literární Ovčáček.

Frostovi se to samozřemě povedlo dobře – a nebo to je možná jen můj pocit, protože to, že k tomu „albu“ přistoupil naprosto jinak než jsem čekal, nastavilo startovací náladu na level „jsem rád, že slyším něco svěžího.“ Hodně dělá fakt, že Frostovi někdo zpívá, recituje nebo čte pasáže z knihy skoro ve všech písních. Nevím co mi to připomíná, ale připomíná mi to hodně. Něco jako Selmasongs, ale bez Björk a bez koulí. Smyčce, občas nějakej hluk, občas nějakej zajímavej nápad, ale pořád v rámci „divadelních“ kolejí takové té dramatické hudby, která prostě nemůže utéct někam do běsu. Což je škoda, protože kdo jinej by to mohl vyhrotit, že ano. Na druhou stranu, jednoho takovýho Pepijna  už máme. Vypadá to jako negativní recenze, ale opak je pravdou. Je to fajn. A ocení to možná i fanoušci jiný hudby, než jakou Frost poslední dobou produkoval (nepočítaje jeho OSTčka). A občas zaslechnout, jak pod povrchem bublá ta jeho stará dobrá nervózní kytara (Death, No less) je k nezaplacení. Možná, kdyby na chvilku vybuchla, bylo by to za plnej počet. Jo a zpěvačka hodně dobrý. Lepší než Ewa Farná, rozhodně. 8/10

Druhá fošna je Frostova spolupráce s Paulem Haslingerem, kteří spolu vytvořili soundtrack pro Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege. Celkově se soundtracky pod hlavičkou her Tom Clancy vyplatí sledovat. Když pominu Frosta, tak před třemi lety udělali hodně příjemnej soundtrack Zarin a Hajjar (aka členové Gone is Gone, kterou s nimi tvoří ex-Mastodon, ex-At-the drive in, ex-QOTSA) a předtím velmi výborný OST k Chaos Theory sám velký Amon Tobin.

No, co říct k tý fošně. Je to prostě dobrej podklad pro špionážní/ taktickou/ vojenskou/ policejní/bum bum akci, ktere Vás samostatně asi nevytrhne ze židle, ale hardcore fanoušci si tam nějaký dobrý momenty najdou, protože i sem se Frostovi podařilo vecpat pár trademarků (třeba takovou Kinetic Engagement by klidně mohl otvírat koncerty). 8/10 (Frostova část).

Nashledanou. Linky si hledejte na internetu, když jsem se Vás na facebooku ptal jak to vyřešit s downloady, tak mi nikdo neodpověděl. Mamka z toho byla smutná, já ji pořád vyprávím, jak mám 300 kamarádů v Praze a pak tohle! Sme skončili!

 

 

Extreme Precautions – I

original

Za život jsem měl tak tři dobrý nápady. Hrabat na gramofon ozřalej rozhodně nebyl ani jeden z nich. Vůbec nevím, proč mě napadlo použít k hudbě gramofon, když jsem byl tak zlitej, že jsem nedokázal rozeznat ani vlastní prd od písničky. Ale stalo se.

Jelikož jsem správný kutil, který opraví vše, trvala mi koupě náhradní jehly jen třičtvrtě roku, což je asi o čtyři roky míň než běžná doba, za jakou koupím novou žárovku nebo dojdu k poštovní schránce. Inu, hudbu prostě miluju, jde to vidět. Proč o tom píšu. Zhruba v té době, kdy jsem zmrvil gramofon mi Šumivo koupil vinyl Extreme Precautions. Chtěl bych napsat, že je to opravdový kamarád, protože to udělal nezištně a nechtěl za to ani blowjob nebo přestěhovat ledničku, ale nedávno byl v AZ kvízu a neřekl P jako Palivo, čímž všechny svý dobrý skutky totálně pochcal a hodil do rokle zapomenutí.

Dnes jsem tedy domů donesl novou jehlu, která stojí mimochodem skoro tolik jako tři černošský děti, a když jsem projížděl, co si pustím, uvědomil jsem si, že mám v poličce tuhle nerozbalenou fošnu. Ano, fošnu. Tak to vy mladí říkáte. Že se nestydíte.

No a při poslechu jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, že se mi chce docela dost kadit. Nebyl jsem kadit od včerejšího večera a to jsem mezitím snědl toast, banán, dva jogurty a čínskou polívku. A za druhé, že jsem naprosto zapomněl o této bestiální desce napsat.

Jak asi víte, pokud nejste úplní žaludi, tak tady u nás na Wejvaru máme docela rádi Mondkopfa. Zvýraznil jsem vám odkaz na článek o něm, tak buďte od tý dobroty a klikněte na něj, nebo jsem to dělal úplně zbytečně. To bych se na to pak taky mohl vysrat.

Co hraje Mondkopf jsem tedy už napsal dříve a důvod proč s tím otravuji zrovna teď je ten, že Extreme Precautions je další projekt Paula Régimbeaua, alias Mondkopfa. Ten to sviští zákrutami elektronické hudby jako by se nechumelilo – prvně dancefloor, pak techno sety, nakonec industrial a noise – a v poslední zatáčce do toho přibalil ještě tento brutální grindcorovej, death metalovej elektronickej výplach, který by dokázal zabít babičku na třicet metrů.  Zní to jako prapodivná kombinace (vlastně jen udělal techno desku na blast beatu (což je násyp, který „vynalezli“ Napalm Death a který uslyšíte na prakticky každé grindcore/hardcore desce), ale funguje. Sám Régimbeau k tomu přistupoval jako k terapii – po Hádesovi a DJingu už byl tak znavenej technem, že si potřeboval ulevit. A tak vznikl (zatím jednorázový) projekt Extreme Precautions. Za týden, mimochodem. Nevím co stihnete za týden vy, ale já tak maximálně sedmkrát usnout, sedmkrát se probudit a sedmkrát se vykadit.

Vzhledem k tomu, že Extreme Precautions v podstatě variuje stále stejný princip, stačí když si kliknete na video výše a poslechnete si, jak to zní – pak budete mít plus minus představu o všech dalších písních, přičemž některé jsou ještě brutálnější a některé jsou více melodické.

Album najdete v Dropboxu.

Rimbaud (Jacaszek, Trzaska, Budzynski) 100%

Rimbaud-Fot.-Ignac-Tokarczyk-3

Je mi 31 let, takže se mi už nestává tak často, že bych objevil něco, co mě potěší. Za ten dlouhý život jsem už ostatně objevil všechny důležité věci. Porno v HD, pizza a jägermeister – check, bičes. Víc asi člověk ani nepotřebuje. Snad jen zdraví a heroin.

Proto jsem byl velmi překvapen, když jsem se nedopatřením domotal do polskýho obchodu, kde na mě čuměl velmi lákavý artwork. Vypadal takto:

okl_okl_50465

Jelikož jsem velmi sečtělý (od Kundery jsem četl vše včetně Výchovy dívek v Čechách a Účastníků zájezdu, který většina lidí haní) a sám jsem navíc aktivní básník (čekujte: Jsem doma a píšu blog, auto kobliha smog), nápis Rimbaud mě přilákal jako láhev Rumu Oldu Kaisera. O malou chvíli později jsem již kaděl bobky a zároveň jsem si uvědomoval, jak o tom budu muset bohužel napsat, protože místo abyste objevovali hudbu, tak jezdíte na segvajích, fotíte si jídlo a píšete si do Moleskinu, že nesmíte zapomenout na to koupit si novej Moleskine, pičusové.

Za to pičusové se omlouvám – kéž by se to dalo vrátit. Ale jak jednou něco napíšete na internety, prej je to tam už navždy. Ale teď tedy k Rimbaudovi. Abyste věděli o čem album plus minus je, budu vám muset dát lekci z kroasántí historie.

Jak jistě všichni víte, Francie leží na západ od Ústí nad Labem a vznikla pravděpodobně

18353_b_5150
Rimbaud, vynálezce rimjobu

někdy velmi brzy. To jsem už nezjišťoval. Dnes už tam všichni jen jí kroasánty a čtou si Vogue, ale před iks lety tam bylo dost básníku. Rimbaud byl jeden z nich a to navíc velmi populární, protože jak už příjmení napovídá, byl to zároveň i vynálezce rimjobu. Ten provozoval společně s Verlainem, což vedlo k tomu, že se Verlaine musel rozvést, protože předtím než si uvědomil, že je francouz, a tím pádem tedy básník a bukva, si omylem vzal ženu. Společně tedy rimjobovali až do doby, kdy to Verlaina přestalo bavit („Do prdele s tím!“ – source: Paul Verlaine, Correspondance générale : [Vol.] I, 1857-1885), načež přišla hádka, postřelení Rimbauda a konec rimjobu. Rimbaud poté procestoval co se dalo a jelikož mu nikdo nelízal hráz, začal psát dost šílený básničky. A tyto básničky nyní zhudebnili tři polští hudebníci. Lekce je u konce, welcome to současnost.

„Nyní“ je zavádějící, protože projekt Rimbaud vydal stejnojmenou fošnu na vinylu už loni a co vím, tak s tím objížděli festivaly už předtím. Pravděpodobně autem. Nebo minibusem.

Rimbaud je projekt saxofonisty Mikolaje Trzasky, který se věnuje filmové a divadelní hudbě a v současnosti se spíš motá kolem avantgardy a free jazzu ( spolupráce s Peterem Brötzmannem atd), punkového zpěváka Tomasze Budzyńského a elektronického inženýra Jacaszeka, pravděpodobně jediné části množiny, kterou znáte (ten jedinej totiž na rozdíl od těch dvou dědků umí s počítačem, takže ho znají i za hranicemi Polska) – který si dal za úkol docela chuťovku: zhudebnit Rimbaudovy básně. Tento experiment, kdy se zkombinoval klasik, punker, elektronik a básník, je hustý jako krupicová kaše. Snad se toho někdo chytne i u nás a dá dohromady Štefana Margitu, Wéčka, Františka Sahulu a Konstantina Biebla.

Armata je první song z desky a víceméně si z něj uděláte docela dobrou představu, jak to celý zní. Saxík se pomalu trhá do kakofonických hrůz, Jacaszek valí hlukové stěny jako by to chtěl celý utopit v noisové smrti a zpěvák to řeže někde na pomezí angíny a chřipky.

Druhá Potop se v běsu a tempu dostává ještě o něco dál a záhadným způsobem do toho zapadá i ta polština, která výjimečně nezní, jako by si dva teplý gumoví medvídci povídali ozřalí. Dočkáme se ale i francouzštiny, klidnějších poloh a totálního běsu. Vše upečeno jako správný dortík. Fetes de la faim pomalu graduje až do bolesti ve sluchátkách, Enface dodá potřebný klid na rozjezd dalších pekel, vrcholícím schizofrenním Ja to ktoz inny (Já jsem někdo jiný).

Jelikož nemám kalašnikov, musel jsem si album pořídit legální cestou a vám radím, abyste si ho pořídili taky, protože takovejto náser na sever od nás nebyl dost dlouho. Pro fanoušky dark ambientu, noise, avantgardy a sebevražd povinnost. Dropbox.

Na závěr jako bonus, jedna z nejznámějších Rimbaudových básní:

Slunce zamčené v ranním šeru
Vyčkává dokud se nevyseru

A ptáci nedostanou pokyn vzleť
Dokud nevytlačim svou ranní hněď

Dráha světla se po noci zase srovná
Když vyseru všechny svoje hovna

A neni zač, světe, protože seru rád
Čímž každé ráno startuji tvůj aparát

Arthur Rimbaud

2015

Ještě třeba dobré tři roky zpátky byla hudba tak nedílnou součástí mého života, že jsem kvůli ní dobrovolně jezdil do zahraničí, kde se vyskytují lidé jako španělé a němci, poslouchal jsem ji i když jsem byl okolnostmi nucen brát drogy nebo pít alkohol a následně jsem si pak o ní ještě i povídal s Šumivem a Pečivem. A pak jsem si ji ještě i pouštěl doma, místo abych třeba masturboval.

Poslední dva roky jsem už ale tak starej, že nejlepší album, který během dne slyším jsou moje vzdechy, když se musím ohnout nebo naopak postavit. Po dosáhnutí magické hranice 30 let jsem navíc vpustil do svého života latino osobu, takže pro mě teď není nic posvátnějšího, než ticho a tma.

Takže letošní top 50 nejlepších alb bych asi rád shrnul do top 15. To nebude moc těžký, protože jsem slyšel asi jen 14 alb. Až jednou budete starší tak pochopíte stejně jako já, že nejlepší techno je spěchat do práce, nejlepší metal je jít vyndanej domů přes půl Prahy a nejlepší noise když vám přijde složenka za plyn.

2015:

15. T.E.S.O. – no.3.obliate (recenze)

14. Disasterpeace – It Follows OST (recenze)

13. Colin Stetson/Sarah Neufeld – Never were the way she was (recenze)

12. Liberez – All tense now lax (recenze)

11. Lakker – Tundra (recenze)

10. Carter Tutti Void – f(x) (recenze)

9. The Body and Krieg – The Body and Krieg (recenze)

8. Jenny Hval – Apocalypse, girl (recenze)

7. Joanna Newsom – Divers (recenze)

6.  The Rodeo Idiot Engine – Malaise (recenze)

5. Iskeletor – Iskeletor (recenze)

4. HEALTH – Death Magic (recenze)

3. Yaporigami – Eye/Hand (recenze)

2. Moa Pillar – Humanity (recenze)

1. Death Engine – Mud (recenze)

A tady máte z každýho alba písničku nebo dvě:

Co ovšem není v hudbě, je v knihách. Letos jsem jich spláchl 115, takže jsem tedy už oficielně intelektuál. Níže tedy pět knížek, který můžu vřele doporučit :

  • Ágota Kristof – Velký sešit (celá trilogie)
  • Flann O´Brien – Třetí strážník
  • Roy Jacobsen – Ostrov
  • Jon Fosse – Sny Olavovy
  • Hermann Ungar – The Maimed

A pět knížek, které vyšly letos a stojí za to:

  • Sára Vybíralová – Spoušť
  • Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé
  • Michel Houellebecq – Podvolení
  • Édouard Levé – Sebevražda
  • Édouard Levé – Autoportrét

(Ostrov Roye Jacobsena vyšel letos a je to tedy papyrus roku 2015)

O knížkách umím samozřejmě i dobře psát, takže na některé jsem v průběhu roku složil těžce frivolní intelektuální studie, které si můžete přečíst:

Hermann Ungar – The Maimed

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března, kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od devadesátého devátého. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra.

Nicméně ke knize. Zmrzačení je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

Flann O’Brien – Třetí strážník

Když jsem minule našel v čokoládové Deli pistáciovou Deli, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit. Ejhle! V Irsku se totiž očividně už před drahnou dobou narodilo jednovaječné dvojče Borise Viana jménem Flann O’Brien, který byl prý tak vtipnej, že sám James Joyce se smál tak moc, až si vylil trochu Guinnese.

Je pravda, že Třetí strážník je svým způsobem humoristický román. Pokud považujete za humorné, že se nějaký vrah ocitne na policejní stanici, kde strážníci po celou dobu mluví o bicyklech, přičemž nic z toho nedává smysl (zatímco hlavní hrdina rozebírá práci de Selbyho, který by s přehledem strčil do kapsy všechny mentály na světě). Co ale ve skutečnosti žene román kupředu je neuvěřitelný imaginární svět, do kterého nás vlastně strážníci zasvětí. Musím říct, že jsem už dlouho nezažil, aby mě někdo ládoval nesmyslama tak vydatně, až jsem nakonec nabyl dojmu, že jsem salám nebo kokršpaněl na heráku. Chvílemi jsem si až myslel, že čtu Podzim v Pekingu 2: Policejní bicyklová akademie.

Tohle samo o sobě by stačilo na pět hvězd, jako pojistku ale pak O’Brien přihazuje větší rámec, který je vlastně jakousí fantaskní variací na Zločin a trest.

Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo „padělek lidského druhu“ navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

Michell Houellebecq – Podvolení

Z Hulibrkových knih zatím asi nejslabší počin, ale i tak je kniha pořád lepší než třeba orál od škaredý holky.

V nejnovějším románu hulibrkovského typu (= zajištěný, vychcaný a trochu dojebaný evropan, kterýmu zdechne rodič a který si rozumí maximálně tak se svým penisem) nepřichází autor s ničím, co by způsobilo onen wow moment, který přišel s předchozími knížkami – ostatně šablona, která se tu obkresluje je stále stejná, byť některé tahy jsou trošičku jiné.

Někdo může v Podvolení hledat satiru, kritiku západní společnosti, Evropy a pohanství, ale je zcela očividné, že autor tu řeší daleko jinačí, mnohem zásadnější dilema – mám mít třetinovou rentu a nakládat šlapky za peníze, nebo třikrát větší plat a mrouskat čtyři manželky zadara? Nebojte se, kniha má happy end. Hrdina se prvně vyřádí v bordelech a poté se rozhodne, že ušetří nějaký peníze aby mu zbylo na kroasánty a přistoupí na daleko lepší model: islámský gangbang kdy mu ještě zbyde jedna manželka bokem, která přitom může vařit nebo umývat okna.

Už se nemůžu dočkat až se to dostane i k nám a já si konečně budu moct dopřát páteční večer s mojí ženou, prodavačkou z Alberta, trhačkou lístků v Meet Factory a patnáctkou (tu si teprve musím vybrat na nějaký základce).

Roy Jacobsen – Ostrov

Pakliže se občas používá „jsem si z toho nadělal do kalhot,“ pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí „nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné prahy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného.“

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

WTF ROKU – Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, „cítí jako postavy z amerického seriálu LOST.“

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo „když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala“ to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).

Yaporigami – Eye/Hand + Kouty

artworks-000133849097-i5y22m-t500x500

Yaporigami loni vydal album Drudged Torn Routine a pro mě to bylo minimálně nejlepší album měsíce roka nebo čtvrtletí. Šumivo i Pečivo říkají, že je to průměr, ale ani jeden z nich nedělá pravidelně anál a takovým lidem je neradno věřit, páč jsou zapšklí.

Letos, respektive před pár dny, se tento Japonec přifičel s novou deskou, která se jmenuje Eye/Hand a je to opět deska roku týdne století. On se tedy už mezitím přifičel s jednou kratší deskou A Hectic Truer a taky s albem pod svým vlastním jménem, ale v jeho případě není kadence desek a la Omar Rodriguez Lopez „nahraju pět desek klidně ještě dřív než mě to napadne“ na škodu, ba přímo naopak. Yaporigami precizně ořezává svůj raster-notonovský zvuk do podob velmi podobných Kangding Rayovi a ještě pár měsíců a možná si sedne na trůn vedle něj. Novinka čítá 27 tracků a je rozdělena na rytmickou část (duc duc audi mercedes s kapkou industrialu) a noiseovou, polyrytmickou, která škube mozkem jako dobře promazané kladívko v rukou zběsilého svářeče s Parkinsonem. Tímto si uděluji cenu pro nejlepší přirovnání dnešního dne. Děkuji za cenu. Není zač.

Album je v dropboxu.

KOUTY

S Šumivem jsme šli do rádia. Pak jsme si pustili záznam. Od té doby já nepoužívám uši a Šumivo nemluví, aby ho někdo po hlasu nepoznal na ulici. Jelikož jsme samozřejmě hloupí jako kilo ransdorfa, nahráli jsme to na internet, takže si to teď můžete pustit. Je to teda ale špatný tak moc, že bych doporučil vyčkat s poslechem na moment, kdy vám doktor řekne, že máte rakovinu nebo až pojedete uspat svého šestnáctiletého psa Broka. V těchto momentech by z toho mohla být dobrá kulisa.

Nicméně, když jsme nemluvili, tak jsme i pouštěli písničky a playlist je následující:

  • The Paper Chase – These Things Happen
  • Haf Haf – Qwetzal
  • Moa Pillar – Surrender
  • HEALTH – New Coke
  • HEALTH – Courtship II
  • Ermo – Súcubo
  • LADYDOG – Kingh Dog
  • Helena Hauff – Piece of Pleasure
  • Ducerey Ada Nexino – Mouth of Which
  • These Hidden Hands – Kheium (SHXCXCHCXSH remix)
  • Mécanosphére – Mutilation Site
  • Liberez – Grease The Axles

Koho by napadlo, že chce tuto dávku hnoje poslouchat pravidelně, pak ať pátrá po pořadu Kouty na rádiu Street Culture, který je v éteru každou třetí nebo čtvrtou středu v měsíci. Teď si prostě nevzpomenu. Ostatně od té doby co bagr Kim Kardashian porodila dalšího zmetka už dny ani nerozlišuji a říkám jim svorně apokalypsa. Každopádně gratuluji Kanye Westovi že trumfnul debilitu jména jeho prvního dítěte Sever Západ novým harantem s označením Svatý Západ. Teď jen doufat, že do třetice klapne Wild Wild West.

Na následujícím řádku najdete reportáž z koncertu Birds in row z pražské 007:

byl tam hluk a koupil sem si tričko

 

 

Sermones Ad Mortuos – The Ghostlands themes 90%

a1867570601_10

 

V práci jsem byl převelen na novou pobočku. I když jsem se to snažil sám sobě objasnit jasnou logikou normologického determinismu, po několika teoriích jsem dospěl k názoru, že se s tímto fatalismem nejsem schopen smířit a to především proto, že moje setrvání v současném stavu hodnot a času nenaplňuje Schopenhauerovu formulaci kompatibilismu, ale spíše jeho hlavní rozpor a to inkompatibilismus, toliko obhajovaný zastánci svobodné vůle. V praxi to znamená, že musím dojíždět do zasraný Hostivaře a sledovat každý ráno smrdutýho ožralýho houmlesáka, který ještě pořád nenašel tolik cti, aby se šel sám oddělat do lesa. Káva v automatu stojí patnáct korun a každý třetí den se z krásného tmavého hrdla (připomíná mi africké děvky na pornhubu) nevynoří kelímek, ale jen tmavě hnědá chcánka, která proteče hrdlem a vyústí do díry níže tak rychle, jako moje myšlenka na selhání základních principů kapitalismu (abych si posléze uvědomil, že toto naopak kapitalismus je). Ostatně, zřejmě tohle měl na mysli Friedman,když v šedesátých letech sepsal Kapitalismus a svobodu. Cesta do práce mě stojí 48 korun, takže když pojedu do práce přesně 35krát, připravím se o jedno vyústění mé sociální svobody bouřit a to do otvoru laciné štětky, která Friedmana buď nečetla, a nebo jej pochopila o něco lépe než já. V každém případě prohrávám tak či onak. Po ránu je tu nebe vždy šedé, v lepších případech černé, hnědé a nebo rovnou posrané, plné hoven. Všiml jsem si, že se psi v těchto krajích ani neobtěžují srát. Kousek od mé pobočky kdosi prozřetelně postavil obrovský komín. Netuším k čemu slouží, ale vím, že po jeho levé straně vede žebřík až na samý vrchol, takže v případě velmi špatných kvartálních výsledků tržeb, stolice či erekce můžu pohodlně vylézt nahoru a skočit dovnitř. Můj život se stal kolečkem v nepotřebném stroji, ale pořád ještě dokážu potlačit živou část svého vědomí, abych si každé ráno užil teplý pšouk v mdlé kanceláři bez oken a posléze rohlík se slaninou z přilehlého krámu značky Albert, kde mi rohlíky vždy namarkuje buď ukrajinka, retard a nebo někdo, kdo má dvakrát míň prstů než já, což chápu z čistě sociologického hlediska jako laskavou útěchu místního managementu a povzbuzení do dalšího probuzení. Tento týden jsou v akci polomáčené sušenky, potahy na sedáky na kola a mandarinky s plísní, kterých když si koupíte tisíc, tak díky bohu zemřete.

Jelikož není v těchto krajinách moc co dělat, občas se zastaví někdo důležitější než já a předvede mi naprosto jasnou ukázku toho, jak vykládat a efektivně uplatňovat teorii holismu, přičemž třepu hlavou do rytmu jako velikonoční králíci, kteří se v místním obchoďáku producírují uprostřed pasáže, přičemž pomrkávají na lascivní prodavačky O2 a Vodafone, protože to jsou jedny z mála tupých bytostí, které by mohly na ty svoje bobky ulovit (jedna z prodavaček, alias O2 guru, zdárně aspiruje na titul pomeranč roku, platnost její permanentky do solária očividně končí někdy v roce 2145). Radost jim kazí akorát opodál cheesburgery požírající majitelé automobilů německých značek, kteří brutálně cinkají klíčky, telefony a drobnými o stůl, zcela jasně dávající najevo, že opovrhují kritikou redukcionismu – jinými slovy, nemají dost a kdyby to šlo, sežrali by všechno, co jde rozebrat a vysrat.

Když je po všem a fiskální mašinérie nudy se zastaví někde kolem poledne, pšouk číslo dvě rozetne můj den na před a po a vědom si jisté povinnosti splnit alespoň osobní závazek materiálnímu světu, prolejzám bandcamp, protože mě už nebaví opovrhovat prodavači z Vodafonu, které neustále potkávám na rampě na cigaretě, jak si vyměňují datové toky svých mozků (1kB za hodinu) a uploadují pakety nesmyslů do duševních rozvalin svého bytí („tak sem ti tý píče včera volal a vona to nezvedla“ – „píča, fakt jo?“ – „fakt!“). Při těchto procházkách po hudebních tocích jsem nedávno našel anglický projekt Sermones Ad Mortuos (odkazující k Jungově gnostickým textům Septem Sermones Ad Mortuos, které mě ovšem nechávají s mou averzí vůči duchovním směrům pozdního starověku v klidu), o kterém jsem nenašel vůbec žádné informace. Po zakoupení jsem pouze na Paypalu vyčuchal, že autor má řecké jméno, což mi sice trochu zkazilo den, když jsem si uvědomil, že jsem deseti eury přispěl národu, který dokázal pochcat a okrást každého svého velikána (nemluvě o Euru 2004), ale po zjištění, že jsem na last.fm první, kdo tohoto autora poslouchá jsem se opět mohl vznést do výšin dalšího úspěšného dne na této planetě.

Sermones

Ghostlands Themes je éterická, silně ambientní a takřka snová projížďka skrz surreálno vědomí a nevědomí, které jen občas probleskne skrz mlhovinu lascivního snu, který se klene na pozadí repetetivního, pomalého opouštění těla. V přítmí tohoto faktu, mých prdů, prázdné existence a touhy probudit se znovu, kdesi jinde, třeba jako vlčice, bobr, nebo mentál, uvítal jsem neprostupnost těchto pomalých soundscapes, které se postupem času vlejí do DNA a způsobí, že se na pražce metra ještě nějakou dobu budu dívat z ptačí perspektivy, s mozkem v mé lebce. A to je myslím takhle na jaře docela příjemná diagnóza alba, zvlášť pro vás, kdo jste stejní píčusové jako já a děláte práci, která nemá nic společného s vyšším řádem.

O vás, vy píčusové z Vodafone nemluvím, vy se běžte rovnou zabít. U vás je jakákoliv empirická verifikace logického atomismu již předem dojebána!

K dostání v Dropboxu, i když tenhle pán by si zasloužil, kdybyste mu poslali nějaký peníze.