Archiv rubriky: Kniha

Readers Digest volume 3

Pentti Saarikoski – Dopis pro mou ženu  100%

Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.216479_big

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka – s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, “ že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka.“

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

„Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě.“

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.

Palivo

MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza  80%

Bylo tuším pondělní ráno, co jsem otevřel noviny a tam Emil Hakl doporučoval tuhle knížku. Jelikož jsem o této knížce nikdy neslyšel, dal jsem se do pátrání a už navečer jsem kadil s tímto úlovkem na mém úžasném záchodu. Kadil jsem dlouze, protože mě bolelo břicho. Musel jsem to psát? Nemusel. Museli jste to číst? Nemuseli. šanda-kazuistika

Jelikož jsem levičák, četl jsem jen levou část knihy, tedy novelu Michala Šandy. A musím říct, že jazyk Šandy si mě omotal jako nový kšandy (5 bodů za rým). Tenhle bláznivej tok šíleností se tváří jako záznam volných asociací, ale je za tím jasně vidět, jak si dal Šanda záležet s vyřezáváním kontur – i přesto ale kniha působí volně a spontánně jako můj piňdour v boxerkách. Už dlouhou dobu jsem nečetl žádnýho českýho autora, kterej by měl literaturu tak na vodítku (Měrka, Stančík). Co víc, Šanda je vtipnej jako já, když vypiju 13 jégermeisterů.

Za mě penis nahoru.

Palivo

Sylva Fischerová – Bizom aneb služba a mise  90%215318_big

Vůbec nevím co jsem to přečetl, ale dost se mi to líbilo. Především tedy v momentech, kdy jedna věta navazovala na druhou a začalo to dávat smysl. V jiných pasážích se zase kniha dá používat místo Jagermeistera a heroinu pro navození halucinací. Nádherná konceptuální, postmoderní poezie, která je vlastně román, který je vlastně průjem.

Palivo

 

Ágota Kristóf – Hier  90%

Agota Kristof tu sype slušnej násyp. Po absolvování trilogie Velkej sešit, Důkaz a Třetí lež jsem ani nic neočekával. Jarda Jágr taky z ničeho nic nepřestane umět hokej.7447-gf

‚Včera‘ je jeji zatím poslední román z roku 1995, kterej končí slovy „už nepíšu“. A Agota od tý doby už fakt nepíše. Aspoň teda romány. (Jestli jo, tak se omlouvám, sedím ve vlaku a nemám 3G, ale jen E, tak nemůžu na gůgl).

Jako jeji předchozí knihy, i tento román vykazuje autobiografické prvky, kdy hlavní hrdina emigruje a v zemi, kam odejde, dělá u pásu ve fabrice. Stejně jako autorka.

Do toho její obvyklá témata jako těžký dětství, kdy matka je kurva a biologickýho otce se hrdina v sedmi letech pokusí zabít tupým nožem, zároveň miluje nevlastní sestru, která neví, že její táta zdrandil kurvu a že její brácha je vlastně nevlastní brácha. Pak emigrace a depresivní život levné síly ve fabrice. Deprese, ztracená, nalezená a pak zase ztracená láska a všechno je to čtivý a dobrý a má jen 140 stran a proto 9/10.

Pečivo

 

Édouard Levé – Díla  75%

215509_bigDíla jsou sbírka 533 uměleckých děl z Levého hlavy – jedná se o díla filmová, sochařská, malířská, literární, hudební a tak dále pana krále, z čehož je patrné, že Levé je multifunkční jak naše sekretářka, co zvlándne skenovat, faxovat i kopírovat. Crazy shit.

Oproti Autoportrétu a hlavně Sebevraždě, jsou Díla o dost slabší. Což vůbec neznamená, že jsou špatný Za zmínku stojí třeba díla:

– postavit dům podle obrázku tříletého dítěte
– orchestr si náhodně rozdělí nástroje těsně pred koncertem
– v sále se rozkládá polystyrenový pohoří a uprostřed toho je airbus vymodelován z kebabů
– z mateřského mléka je vyroben lidský sýr
– zlatá vrtačka provrtává jelito

Na druhou starnu je Levé občas takovej umělec, že bych musel na gůgl abych pochopil věci typu: „dovnitř altové violy je marufláží přenesen lep představující anamorfózu jelena”. Jelilkož mě to ale na gůgl nedonutilo, dávám šest a začínám používat častěji slovo marufláž.

Pečivo

 

Stefan Themerson – Záhada sardinky  70%

Takto smíšené pocity jsem měl naposledy, když sem si prdl v autobuse. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mi bylo trapně, protože sem neměl sluchátka.214628_big

Záhada sardinky je detektivka, která žádná neni, protože v půlce děje se autor rozhodne se na děj úplně vykašlat. Postav tam je jak u Marqueze, ale na druhou stranu je jejich stručný obsah uveden na začáku knihy a tak se se tam mohl vracet, když postava #13 po 50ti stranách zase přijde nakrájet salám a já tak zůstal stále v obraze.

Tématicky něco Vianem a O’Brianem, bohužel na mne moc O’Brian, proto dvě hvězdy dolu. Dobře rozjetej příběh, ke konci bohužel zbytečně moc dada.

Pečivo

Manuál pro myšlenkového impotenta a rychlokvašku Martina Pecinu jak připravit genderově vyváženou knihu

typograficke-tetovani1Martin Pecina je dvorní typografoterminátor nakladatelství Host a momentálně společně s Jirkou Krampolem a Jirkou Pomeje spadá do top 3 největších žijících Čechů, pokud tedy nepočítáme Halinu Pawlovskou, která má již od narození handicap +160. A k tomu všemu je ještě víc potetovanej než Sámer Issa, takže je cool. Cool jsou i jeho grafické parakotouly, kterými ničí zaběhnuté a geniální útoky proti lidstvu v podání silné nakladatelské trojkoalice AlPress, Petrklíč a Naše Vojsko (viva Jirka Pánek!), kteří v minulém desetiletí zcela jasně definovali, jak moc může klesnout člověk jakožto tvor vlastníci oči a mozek. Ať už vezmete jakoukoliv jeho knihu, můžete si být jisti, že má tři atributy: myšlenku, koule, ksicht. Nebudu vám tu teď vypisovat technické finesy, kterými vládne, protože jim nerozumím, nicméně si je můžete prohlédnou zde. A že to není jen můj pocit dokazují i ceny, které získal, a které kdybych tu chtěl vypsat, tak bych kvůli tomu musel založit druhej internety.

Jako knihkupec, předplatitel časopisu Host a občasný čtenář nakladatelství Host tedy napjatě očekávám každou jeho další knížku, protože mám vkus a poznám co je dobrý, což mě naučil můj děda, když mi v dětství máchal hlavu v zeleninové polévce se slovy „já tě naučím co je dobrý ty spratku jeden rozmazlenej.“ Ve čtvrtek nám přišla nová knížka, která prošla dílnou Pecina a musím říct, že se mi hodně líbila. Spoušť Sáry Vybíralové svítí do prodejny, láká naznačením čehosi provokativního a vše šperkuje lascivním fontem, které může naznačovat jak humoristickou knihu, tak antické drama v podání sluníčkového psychopata. Jinými slovy – další povedená Pecinovka.

Já se snažil Hilary, fakt jsem se snažil.
Já se snažil Hilary, fakt jsem se snažil.

Shit got real v momentě, kdy jsem došel domů a snažil se vygůglit, jak Vybíralová vypadá a jestli je to hezká buchtička, což mě u mladých autorek samozřejmě zajímá, protože se mi knihy hezkých lidí čtou o hodně lépe, než knihy škaredých lidí. Neber si to osobně, Hilary Mantelová. Někdy v tomto momentě, kdy jsem uplatňoval svoje internetové ninja skills, jsem narazil na Pecinův blog, kde se poslední článek věnoval právě Spoušti od Vybíralové a který obsahoval polemiku, týkající se dvou nejhorších slov na světě. Tím nemyslím Miloš Zeman, ale genderově nevyvážené.

Článek si můžete samozřejmě přečíst zde a tady se můžete podívat na fotku pandy, pokud se vám článek číst nechce. Pokud jste zvolili pandu a tedy nevíte o co v článku jde, pak bych to zkrátil asi tak, že Martin Pecina dal na obálku knihy kosočtverec, ale nikam neumístil dvě kolečka s pěticentimetrovými chlupy, který by měly znázorňovat varlata, čímž naprosto dehonestoval (slovy z komentářů „beznadějně zprasil“) celou práci autorky.

Skandál. Byl jsem v šoku. Mnou tolik obdivovaný Pecina. Takováto „hnusná a sexuální urážka“ (Jana Beránková) mě naprosto zdrtila. Jak mohl klesnout do vod tak laciného a podlého šovinismu! Kdo si teď tu knihu koupí? A co si asi pomyslí o Sáře Vybíralové? Že je to kunda? Že dělá fisting, anál a bukkake? A kolik za to chce?

Chtělo se mi zvracet.

Nemohl jsem spát. Převaloval jsem se, šel jsem se i vykadit, zamasturboval jsem, pak znovu, ale nic nepomáhalo. Cítil jsem, že svět není v rovnováze, že se něco změnilo, že je vše špatně. Když jsem zavřel oči jediné co jsem viděl byl rozpadající se symbol jing jangu a dva králíky hrající badminton. Králíky si vysvětlit nedokážu, ale věděl jsem, že symbol jing jangu zcela jasně odkazuje na trauma, které jsem byl nucen vytrpět společně s celým světem, tedy alespoň s tou částí lidstva, která si byla vědoma Pecinovy hanebnosti. Genderově nevyvážené, Vybíralová, mír, láska, slova se mi honily v hlavě a já stále víc a víc zapadal do kolejí beznaděje, než mi svitlo, že se to vše dá napravit! Ale jistě! Když je Pecina takové prase, nedá se nic dělat, člověk musí jednat za něj.

A tak jsem vstal, šel na Flóru zakoupit Spoušť a níže přikládám jednoduchý návod, jak si každý z vás doma může knihu upravit tak, aby byla genderově vyvážená.

1. V případě, že máte pořízenou knihu, prvním krokem je jít do koupelny (ale můžete i do kuchyně nebo do pokoje) a pořídit fotku vašeho penisu. Malá rada pro vás: po několika pokusech jsem zjistil, že čím blíž máte fotoaparát k penisu, tím je penis větší!!!!!

samo

2. Fotku vašeho penisu vytiskněte a následně jej vystřihněte. I s koulemi, ať to má koule. Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit. Rada pro vás: kdo má penis velký jako já, doporučuji před tisknutím trochu zmenšit, aby se vešel na A4. A ano, jsem černoch.

pero

3. Za použití lepidla přilepte na obálku knihy svůj penis. Důležité je přilepit jej tak, aby trajektorie penisu nesměřovala k pochvě (což by mohlo být bráno jako zcela jasný útok na nevinnost autorky) ani od ní, nýbrž paralelně.

spoust pero

 

pero s skem

(povšimněte si, že tento penis je zahnutý – to je naprosto v pořádku. Zahnutí směrem k pochvě poukazuje na ochranářský instinkt, což je jeden z předpokladů k utvoření rodiny)

 

4. V tento moment bychom mohli skončit, já jsem si ale ještě v tom grafickém rauši dovolil přihodit navrch i pozlátko na které Pecina vůbec nepomyslel, a to v podobě šlemu, který má význam jak věcný (předčasná ejakulace = nesuďte knihu předem) tak marketingový (čí to je semeno? Knihu si musím koupit…). Nutno zdůraznit, že jsem k vytvoření šlemu použil jeden maskulinní jogurt ( Pribiňáček Sans Serif) a jeden femininní (Yogobella Akzidenz Grotesk).

Spoust finální

parada

 

(rada pro vás: nanesením jogurtového fontu i na desku stolu dosáhnete tolik kýženého 3D efektu!)

5. Bonus: tento krok je už jen na vás. Já jsem se pro něj rozhodl, protože prciny máme všichni, takže přispívá k vyváženosti.

prcina

Samozřejmě chápu, že ne každý má čas si takto upravit knihu. Proto nabízím zdarma své služby všem ženám, které si knihu zakoupily a které se s tímto šovinistickým, nevyváženým paskvilem nedokáží smířit. Knihu mi zašlete a já vám ji upravenou pošlu zpět.

PS: prosím berte v potaz, že ne vždy mám doma jogurty.

PS2: Nepamatuji si sice všechny večery v mém životě, protože jsem často byl nucen pít alkohol, ale jsem si docela jist, že jsem nikdy Pecinovi neprováděl felaci a s největší pravděpodobností ani on mě. Tento článek není zaujatý Pecinou ani oslavou Peciny, ale pouhou polemikou nad tím, jaké debilní myšlenky jsou lidé schopni vyplodit.

PS3: Pecina v závěru svého blogu nadhazuje zajímavou otázku, kdo a do jaké fáze by měl mít slovo nad konečnou grafickou podobou knihy. Když se mě tedy ptáte na můj názor, tak já říkám, že by se to mělo nechat na grafikovi, protože grafik je jediný z trojice autor, grafik, nakladatel, který rozumí grafice (povětšinou) a živí se tím.  A to za předpokladu, že porozumí knize a dokáže ji prodat – což se Pecinovi v tomto případě daří – kniha praští do očí a svým kosočtvercem jasně říká, že obsah je provokativní a bude kousat – to že v tom někdo vidí obyčejnou kundu a nečte mezi řádky je jeho problém. A propó, co je vlastně za problém s kundami? Ženy jsou na ni hrdé, muži je zbožňují, tak proč nás uráží vidět ji jako reprezentanta něčeho? Kunda nevytváří plochý obraz knihy ani autora, ale vysílá signál. A i kdyby kunda ořezala výraz knihy na genitál, tak co. Geneticky, biologicky, všelijak jsme stejně akorát nositelé ptáků a kund, kteří byli zplozeni jen díky tomu, že jiné kundy a ptáci společně ptákovali. A my taky nemáme v úmyslu nic jiného (že v kratochvílích mezi prcáním píšeme knihy je naprosto bezpředmětné), než jen zaset svoje semeno, dohrát Mortal Kombat a zemřít. Ale to se už dostávám jinam než jsem chtěl. Kundy nemusí nutně degradovat knihu a autora (seriózně – copak si někdo někdy pomyslel něco špatného o autorovi či autorce na základě grafické úpravy knihy? A pokud ano, není ten člověk dement?) a ten kdo si to myslí, jako například Petr Janus, je píčus (you see what I did there???? Mužský rod z ženského genitálu – genderově vyvážená nadávka – 10 bodů pro mě!)

Readers Digest volume 1

Přátelé, jelikož jsme se s Pečivem přelili do třetí čtvrtiny našich životů, tedy do třicátin, na našich životech to samozřejmě zanechalo nemalé změny. Například už klátíme daleko víc knih než ženskejch (Pečivo nemůže páč jednu zklátil tak, že mu spadla přímo do baráku – face palma lol), přemýšlíme u obědu, jak si správně rozvrhnout maso a hranolky, tak aby nám to vyšlo tak akorát a nevím jak Pečivo, ale já jsem jako bonus rezignoval na poslední zbytky lidství a od svých třicátin prdím na ulici bez jakéhokoliv ostychu. Ono se to může zdát nechutný, ale dokud si pořádně na ulici neuserete bez toho, abyste se rozhlédli, nemáte ani nejmenší potuchy o tom, co myslel Mel Gibson tím, když řval pořád dokola SVOBODA. Ale zpět k prvnímu bodu, což bylo klátění knih. Nehodláme to tady samozřejmě změnit na literární kroužek, protože víme, že holky jdou daleko lépe balit na koncertech než na záchodě, ale rozhodli jsme se, že pro vaše dobro tu budeme zveřejňovat vybrané recenze, abyste si udělali jasno, co číst a taky co nečíst.

————————————————————————————————————————————————

CATALIN DORIAN FLORESCU – ZAIRA  90% (pečivo)zaira

Po přečtení Jákob se odhodla milovat sem čekal od tydle knížky minimálně 4 hvězdičky. Trochu sem se zděsil 500ti stránek, ale nakonec sem si řek, ze svůj cíl reading challenge 2015 (2 knihy za rok) jsem už letos splnil a tudíž si todle mužů dovolit.

Příběh rumunské dívky od jejího útlého dětství až po jeji návrat ve stavu staré baby (70 let) domu, popisuje celej její osud od mladi na panství v Rumunsku od zacatku 20. století. Rumuni jsou něco jako my Češi, kam vítr, tam plášť. Nejdřív s Němcema, pak proti Němcům a pozor – kniha obsahuje tanky a tudiz je to 10/10. Zaira vyrůstá bez matky, která se kurvi nekde v Bukurešti a bez otce, kterej kurvi nekdě nějaký rusky vesnice ve jménu krále. I tak je rodina velmi bohatá (děda par let zpátky ukrad babku ve Španělsku) a ma spoutu sluzebnejch. Pak ale přijdou komousi (Němci už tam byli, viz vejš) a ze sluzebnejch na jejich dvoře se stane vládnoucí třída. Tím pádem Zaira utíká do Bukurešti, kde se už jako puberťačka schovává u svoji matky.

Záhy zjisti, ze její velké nadáni jsou loutky. Tak hraje v divadle pro děti a zamiluje se do ni jeden teplej ministr, kterej si ji chce jen jako vzít, protože teplo se za komoušů netolerovalo. Zároveň se ale do Zairy zamiluje její kolega z divadla! No to me poser záda, sem si říkal!! Ty pyčo, jak todleto dopadne??

Jelikož kniha nebyla přeložena do češtiny, mužů spoilerovat. Ten loutkář ji naprcá, narodí se ji dcera, ale Zaira se rozhodne vychovat ji bez jejího otce, protože ten strašně leje. Tak si najde jinyho tejpka a s nim se rozhodne emigrovat do Ameriky. Je to tak okolo roku 1968, protože utíkají přes Prahu, kde – pozor – se tou dobou proháněj TANKY!!

Po příjezdu do washingtonu (3, část knihy, která je rozdělena na 3 části), začne Zaira vařit v restauraci. Většinou vaří jídlo. Sem tam nějaká polivka. Zajímavý ale je, že celou dobu (asi deset let) její dcera prcá jejího manžela, tudíž svého nevlastního otce. Zajímavý na tom je to, že to po 100 stranách přijde tak neuvěřitelně nečekaně, ze sem si musel udělat kakao, abych z toho večer usnul. Florescu popisuje vztahy v rodině tak nenuceně, že klimax, kterej třeba Barnes v Sense of an Ending buduje tak okatě, aby si toho všimla i moje teta, sem vůbec nečekal. Závodně čtu knihy od 5 let a toto se mi jeste nestalo.

To ale jeste neni konec. Potom co se Zaira tohle dozví, se zhroutí a začne lejt. Kniha je sama o sobě velmi sympatická už jen díky tomu, ze tam všichni furt lejou. Nicméně zpět k příběhu – Potom dostane dopis z Rumunska, ze by se měla vrátit, ze tam na ni čeká překvapeni. Hned sem si šel pro jistotu udělat druhy kakao. A vyplatilo se – v Rumunsku už neni komunismus, ale jeden 80ti letej bejvalej vysoce postavenej komunista ji začne v baru vyprávět, ze jako malej se rozhodl celou její rodinu zlikvidovat, protože dělal se svým otcem u nich na statku a oni jeho otce nechali zemřít.

Bum.

(Zaira v českém překladu ještě nevyšla, pokud umíte hitlerovsky jako Luciáš Benda, můžete objednávat na německém amazonu. V češtině nicméně vyšla od Floresca kniha Jacob se odhodlá milovat a tu můžete zakoupit u všech zasraných knihkupců a nadělat si do kalhot, protože je to četba nekompromisní jako Lenka Kořínková ve struze)

————————————————————————————————————————————————

NIHAD SIREES – TICHO A VŘAVA  80% (palivo)ticho

Tentokrát mě Odeon příjemně překvapil, což bylo ale asi způsobený tím, že jsem konečně přestal myslet análem a vzal do ruky něco, co nenapsal asiat nebo splašená viktoriánská děvka, která objevila bičík a dialogy. Sireesovo vyprávění hodně evokuje first person střílečku z prostředí Orwellova 1984, kde se pálí převážně ostrejma (jak spermatem, tak slovy), což je příjemný, protože všichni víme, že Big brother je dobrej akorát tehdy, když se celebrity ve vile nalejou a hrají hru „komu se do otvorů vejde větší láhev.“ Tyhle dva dny v pseudo-skoro-skutečný diktátorský Sýrii byly svižný a citlivý jako já uprostřed páteční noci, což je překvapivý, když vezmu v potaz to, že knihu nenapsal bílej rasistickej Evropan ve středních letech, jehož největší dilema (otevřít krabici mléka nůžkami nebo nožem?) jsem schopen sdílet. Závěrem mohu knihu doporučit všem obyvatelům Severní Koreje, kteří mají dovoleno přát si od Ježíška něco jinýho než popravu.

————————————————————————————————————————————————

JEAN-CHRISTOPHE RUFIN – ČERVENÝ OBOJEK  90% (palivo)big_cerveny-obojek-239576

Zatím asi největší překvapení tohoto roku. I když to napsal francouz, tak to není nudný, nikdo tam neprcá ani nejí čokoládu nebo kroasanty. Dá se říci, že je to vlastně jen trochu hutnější povídka, ale přesto zanechá stopu jako jégr v gatích po sobotě, protože Rufin tu opravdu vykřesal nádhernej příběh, který mě na 99té stránce málem poslal na záchod. A to přátelé mám rád psy akorát tak na smetaně. A ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že jsem necita – já měl psy vždycky rád, ale tohle ze mě udělalo žití v Praze, nebo bych spíš měl napsat žití v tom nejvíc posraným městě na světě, kde každej den šlápnu minimálně do čtyřiceti hoven od těch vašich zkurvených labradorů a pudlů, po kterých jste líní uklízet ty jejich hovna, protože se vám v sedm ráno, s životem na piču a ženskou na hovno nechce ani vohejbat, natož něco někam vyhazovat. Že si raději nekoupíte playstation. Ať mi někdo vysvětlí, jaký kouzlo je v tom mít doma v paneláku zavřenou třímetrovou dogu, který dopřeju jedinou radost denně a to když ji vezmu ven do mrazu vysrat na tři minuty? Ale to jsem asi trošičku odběhl od knížky, takže abych zase pokračoval. Bylo to tedy výborný. Vřele doporučuju. Bylo by to i za pět hvězd, kdyby to Rufin neukončil spielbergovsky jako úplná bačkora. Obrovská škoda.

Vladimír Kavčiak – Životopis letícího ptáka 100%

Pro ty z Vás, kteří stále neví, kdo je pan Vladimír Kavčiak, doporučuji přečíst si předchozí recenze zde a zde. Ale teď už pojďme k jádru věci, protože svět velké literatury čeká.

Jak je vám jistě známo, Vladimír Kavčiak, mistr literárního smyku, velkovezír přirovnání a apoštol každodenní abstrakce zvládne napsat knihu o čemkoliv. Nemohu popřít, že zdaleka nejvíc se těším na Angolský pochod smrti, ovšem ten nebyl k zakoupení a tak jsem se po hlavě vrhl do neméně lákavé psychologické sondy – Životopis letícího ptáka. Název trochu svádí k tomu, že se bude jednat o životopis Johna Bobitta, amerického pornoherce, kterému manželka usekla penis, ale ve skutečnosti se jedná o životopis legendárního amerického quarterbacka Michaela Wronského.

Jak napovídá anotace knihy: Michael Wronski je nejlepší hráč fotbalového mužstva Newyorských býků. Michael je ale také potomkem ruských kozáků. Člověkem, který ho v životě nejvíce ovlivnil a připravil na budoucí sportovní úspěchy, byl děda Wronski. Dědečkova smrt ale Michaela zasáhla tak silně, že na svoji minulost raději zapomněl. S příbuznými přerušil veškeré kontakty a soustředil se jen na svoji kariéru, kvůli níž zkrachovalo i jeho manželství. Michael je sice na vrcholu slávy, ale necítí se dobře a proto odjíždí do Ruska za svým ztraceným dětstvím a se snahou pochopit, kdo byli jeho předci. Tuší, že mu nezbývá moc času, přesto vycvičí a postaví mužstvo z kozáků, které odjíždí za oceán k prestižnímu utkání v americkém fotbalu s nejlepším mužstvem USA…

Ano, četli jste dobře. V této knize je doopravdy jak americký fotbal, tak kozáci ( a Katyň, Poláci a vtipy o židech).Epičnost může začít.

Ještě než se ale vrhneme na samotný obsah knihy, rád bych se pozastavil nad jejím geniálním designovým řešením.

design od boha

Nejprve jsem si myslel, že grafik práci dost odflákl, ale pak mi došlo, že jde o zcela jasný metaodkaz na klasické dílo Roberta Rauschenberga, který již v padesátých letech přišel s legendárním White painting, kterým se snažil říct následující: „His aim was to create a painting that looked untouched by human hands, as though it had simply arrived in the world fully formed and absolutely pure.“

tumblr_lu8libgBT51qei3cco1_500

Mistr Kavčiak prostě myslí na vše. Ale konečně ke knize.

Kavčiak nelení a hned zkraje vám zasadí příběh do kontextu, abyste náhodou netápali – „A protože to byl lidský příběh, nemohl se odehrát nikde jinde než mezi lidmi.“ Stejně jako v předchozích knihách, i v této dává český Hermann Hesse důraz především na prokreslenou psychologii postav. A míra psychologie je to pořádná, až se chce jazykem autora říci, že hloubka postav je tu hluboká, jako jezero, do kterého někdy spadne auto nebo nějaký jiný předmět, třeba těstoviny.

Hned ze začátku nám tedy začne skládat velmi plastický obraz hlavního hrdiny, Michaela Wronského. Dozvídáme se tedy, že Michael je velmi citlivý a roztržitý člověk („Wronski kvůli něčemu zavrtěl hlavou, aniž by přišel na to, proč to udělal. Nestačil vnímat vše, co prožíval.“), ale přitom naprosto obyčejný, jako většina z nás („Jedl taky jako všichni lidi, jídlo si obyčejně dával do úst.“). Také má schopnost dělat jednoduché úkony a rozpoznávat předměty (Položil ruce na pozoruhodný přístroj, kterému se říkalo telefon) (V kůlně bylo auto. Vypadalo celkem k světu. Přesto si na něj šáhl, jestli to není maketa nebo perník.), tedy kromě cigaret, ty rozpoznávat neumí: Wronski na něj zakřičel, pak mu ukázal, aby típl cigaretu. Doktor Pride žádnou cigaretu nikdy nekouřil a tak rovnou vešel. A abychom si náhodou nemysleli, že Wronski jakožto hráč amerického fotbalu je tupý jako ořech, osladil tuto postavu i velice zajímavými myšlenkami:

  • Každý den začíná znovu.
  • Antilopa by bez strachu chcípla. Ona strach fetuje.
  • Čekání je horší než mokré ponožky.

Ale dost už o Wronském, v tomto románu je daleko více zajímavých postav. Třeba Chambers, jeho věrný nohsled, který mu dělá osobního sluhu. Hned po několika stránkách vám dojde, že je to postava zajímavá a chytrá, což dokládají jeho velmi bystré postřehy:

Wronski vyšel na balkón a díval se na město.
„To je výška jako u nás v Americe.“
„Vysoko je všude stejně vysoko…Ať jsi kdekoliv na světě,“ řekl Chambers.

********************************

Wronski:„Proč o rybách nemluvíme jako o plachých nebo divokých zvířatech? Proč jsou to ryby a ne zvířata? Chambers věděl, že ryby jsou zvířata, ale nechtěl odporovat.

A pak je tu například doktor Pride, Wronského osobní lékař a soused, kterému Wronski ze srandy rozbíjí okna bumerangem, což Pride přechází bez povšimnutí, naopak je poctěn. Proč poctěn? Inu, nejjednodušší vysvětlení je to správné – Michael Wronski je totiž jediný člověk v Americe, který umí házet bumerangem, jak se později dozvíme. Doktor Pride je ostatně velmi zajímavá postava – dozví se totiž zdrcující informaci (to že Wronski umírá není spoiler, dojde vám to asi na třetím řádku) a ponechá si ji pro sebe až do samého závěru – a pak už je pozdě! Kdo to mohl tušit! Těžko se tomu ale divit, protože „doktor Pride vypadal jako člověk, kterému by nevadilo žít celý život v podnájmu“.

Nicméně, jeho kapitoly jsou velmi napínavé, mistr napětí Kavčiak totiž dávkuje nemocniční atmosféru jako by nepsal tužkou, ale skalpelem. Postavy na sále byly nehybné, jakoby v kómatu. Pozorovaly dívku, která byla ještě strnulejší.

Postavy strnulejší než nehybná postava?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

A pak tu máme samozřejmě Ruby Bernsteinovou, jeho agentku, ženu, o které nikdo nepochybuje, že nosí to nejlepší prádlo. S tou má ostatně Michael Wronski velmi komplikovaný vztah, pravděpodobně proto, že se oba dva nacházejí v knize Vladimíra Kavčiaka, jinak si to nedokážu vysvětlit. Pokud hledáte dokonalý příklad pro love/hate relationship, pak už nemusíte hledat. Jejich vzájemná interakci (Připomínali dva delfíny, kteří se navzájem elektrizují), postavená povětšinou na bázi něco řeknu, pak to popřu pak přináší několik dech beroucích momentů. Během nich například Ruby „vydechla jako pinčl, kterému šlápnete na ocas,“ načež Wronski „zavřel oči, jako když autu vyplivne baterka.“ S postupujícími stránkami samozřejmě graduje i jejich vztah, takže dojde na řadu například i žárlivost (Wronského se zmocnil pocit žárlivosti, jako když v pokoji rozsvítíte a zhasnete.), což není s podivem, protože Ruby se pohupovala jako lvice v tropické vánici.

Tropická vánice?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

Další velice zajímavé postřehy ze vztahu Michaela a Ruby:

  • Připadala si jako přikrývka na cizí posteli.
  • Myslel na to děvče, jako Eskymák myslí na meloun, který nikdy neochutnal.
  • Zastihl ji nepřipravenou, jako mouchu, která vlétne do kvasu.
  • Připomínala mu blikající čínský lampión.
  • I kdyby měla na čele dřevěné klepátko, nikdo by se k ní nedoklepal.
  • Byl jako horký vítr, který nic neochlazuje.
  • Kymácel se jako fíkus v průvanu.

Jak vám asi z předchozích citací došlo, mistr v tomto díle vůbec nešetří municí a pálí ostrými kdykoliv má příležitost. Dobrou zprávou je, že stejně jako detailům se věnuje i příběhu. Ten je opravdu promyšlený a na Kavčiakovi poměry i dost osudový. Jak kniha předesílá, Wronski zhruba v polovině knihy odjíždí do Ruska, což mu dost rozšíří obzory (Nejenom v Americe umějí počítat.) (Ona existuje polská hymna?), ale především jej to vrátí ke kořenům, ze kterých vzešel. V ten moment se kniha mění v psychedelickou variaci na Tarase Bulbu říznutého Krokodýlem Dundeem, což je, přiznejme si, smrtící koktejl. Pasáže z matičky Rusy, kde se noc podobá plyšovému přehozu, pod kterým se dlouho nevětralo, během nichž Wronski s pomocí atamana učí donské kozáky americkému fotbalu mají tak explozivní náboj, že je až s podivem, že tak silný námět ještě nikdo nezfilmoval. To mě ostatně zamrzelo natolik, že jsem zakoupil další výtisk knihy a zaslal ji Ridleymu Scottovi. FullSizeRender (3)

Nebudu vás již déle napínat: Michael doopravdy zvládne připravit donské kozáky na zápas proti All star týmu amerického fotbalu. A k zápasu skutečně dojde. Jak to dopadne, to vám samozřejmě neprozradím. Jediné co řeknu je to, že momenty, které nastanou po zápase jen tak z hlavy nedostanu.

Nezbývá mi než smeknout klobouk a již třetí knihu mága Kavčiaka ohodnotit opět stejným přídělem: 100%.

Na závěr trochu tajemna:

Tu noc na statku nezůstali střízliví, ale nebyli opilí.

Ani střízliví, ani opili?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

Recenze: Vladimír Kavčiak – Nevěrná 100%

Není to tak dlouho, co jsem vás informoval o tom, že existuje nejlepší kniha na světě. Ta kniha se jmenuje Nejbohatší žena světa a na svědomí ji má největší mistr literárního smyku, největší žijící spisovatel a hrdina používající jazyk, literaturu a mozek naprosto novým způsobem, Vladimír Kavčiak. Pokud jste to nezaregistrovali, prosím, klikněte si sem a uveďte se do obrazu.

Lidi v obraze
Lidi v obraze

Týden se s týdnem sešel a já se konečně propracoval k dalšímu titulu tohoto českého duševního H.P. Lovecrafta, který se jmenuje Nevěrná a který se věnuje problematice nevěry. Musím se přiznat, že knihu jsem bral do ruky opatrně. Přeci jen, Nejbohatší žena světa nastavila laťku příliš vysoko.

V hlavě se mi honilo strašně moc otázek a já se bál odpovědí. Jak si mistr poradí s touto intimní tématikou? Překoná sám sebe? Nebude měnit styl, když teď bude vyprávět pohledem ženy? Jak zvládne milostné scény? Není toto téma už vyčpělé, v dnešní záplavě erotických románů? Dá se s touto zápletkou přijít ještě s něčím novým?

Dámy a pánové, odpovědi jsou: Dobře. Ano. Ne. Výborně. Ne. Ano. Shrnuto a podtrženo, MISTR LITERÁRNÍHO SMYKU JE ZPĚT.

!!!!NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY!!!!

Vladimír Kavčiak se s tím nemaže a namísto slibovaného erotického románu, či románu pro ženy, servíruje hned od začátku tu nejtěžší psychologickou sondu do srdce ženy, kterou kdy beletrie poznala. Nedávno jsem četl Waltariho Lásku a tmu a jeho psychologická studie vztahu vypadá vedle tohoto díla jako povídka o dvou štěnátkách, které jsou smutný, že nejsou koťata.

Nevěrná sleduje rozpadající se manželství Veroniky a Oldřicha, kteří spolu mají dva syny a žádný sex. Poté Veronika potkává Václava, který má naopak hodně sexu a žádné syny. Ano, zapadá to do sebe jako ďábelské puzzle.

Nutno podotknout, že Olda s Verčou spolu nemají sex nikoliv proto, že by Olda nechtěl, nebo že by ho Veronika nepřitahovala. Naopak. Olda chce sex, ale Verča nechce. Důvod? Neexistuje. Prostě nechce. Vynikající startovací bod psychologického dramatu pane Kavčiak! Možná za tím vším je stín její mrtvé matky. Ale nebojte se, že by jste přišli o příhody s Veroničinou matkou – mistr je umně zakombinoval v podobě flashbacků, které nenápadně přicházejí kdykoli, kdy si na ni Veronika vzpomene. Nemusím říkat, že její vztah s matkou nebyl nejrůžovější. Vždyť matka ji nazývala „Verunko, z čehož měla Veronika pokaždé hektické skvrny.“ Doufám, že všichni víte, co jsou hektické skvrny a není třeba to vysvětlovat.

Veronika je ostatně velmi zajímavá postava. Je totiž úplně dementní („asi jsem špatnou matkou, začalo to tím, že jsem kojila krátce, i když nevím, jestli je to vůbec pro život důležité.“ – to bych si dovolil odsouhlasit, když po dvou dětech neví, jestli je kojit důležitý) a na všechno reaguje jako totální kráva. Geniální tah mistra literárního smyku! Tady žádné klišé nepokvete. Abyste pochopili, proč je Veronika totální kráva. Kromě toho, že odmítá sex, odmítá i manžela. To by se dalo pochopit, kdyby její manžel byl opilec, arogantní kokot nebo necita. Ale ouha, je to úplně naopak. Pokaždé když se Veronika vrací domů, Oldřich má naklizeno, navařeno, děti jsou v postelích a nebo se s nimi učí. Oldřich je ostatně dost vnímavý člověk, což dokumentuje například to jak se učí s dětmi:

„To jsme ještě nebrali tati.“

„Musíte přemýšlet o tom, čím chcete být a pěstovat v sobě své nadání. Pak nebude záležet, co jste se naučili.“

Oldřich měl hned po ruce příklad: zkusil to s vodou, kterou naplnil do sudu (každý otec má totiž v obýváku po ruce sud) a chtěl od synů odpověď, kolik vody vyteče, když do sudu oba skočí.

„Nemám dostatek informací,“ reagoval syn Pavel a Oldřich pochopil, že narazil na generaci, která potřebuje hodně informací. (!!!!)

I přesto, že je tedy Oldřich naprosto dokonalý manžel, Veronika je neustále naštvaná. Kavčiak šlape na plyn a přilévá olej do její bezradnosti, to vše naprosto vážně, abychom ji co nejvíc litovali. Co z toho plyne? Všechny dialogy Oldřicha a Veroniky jsou naprosto nezapomenutelné (a nelogické) a vstupují do zlatého fondu všech psychologických knih, hluboce za sebou zanechávající perly jako třeba Albeeho Kdo se bojí Vriginie Woolfové.. Takže například:

„Ze soboty na neděli bychom mohli bydlet u rodičů.“

„U kterých?“ vystřelila svoji otázku Veronika.

Oldřich znejistěl. Neviděl Veronice do očí, neměl s ní tedy kontakt.

„U mých,“ řekl.

„Není to nespravedlivé, že zase u tvých?“

Oldřich se stejnou nejistotou pokračoval.

„Ty žádné…“

„No právě, jsem o generaci mladší a žádné rodiče nemám.“

„Ale za to já nemohu,“ řekl Oldřich.

„Za všechno můžeš ty…“

 _________________________________

„S cestovkou je to horší, než jsem myslela, Oldo. Bulharsko netáhne.“

„Island je dobrý.“

„Jdi do háje, to jsi celý ty!“

 _________________________________

„Ale já potřebuji trochu úcty, nejsem regál v samoobsluze.“

„Jakou samoobsluhu máš na mysli?“

Celý tento sešup do manželského pekla pak mistr Kavčiak vyperlil hromadou svých tradičních trademarků. Za zmínku opět stojí vynikající přirovnání. Například „její umaštěná pleť se leskla jako z vody vytažený pergamen.“ Nebo moje oblíbené: Působil jako člověk, který se střelil do hlavy, ale netrefil se. A nebo skvělé pojmenování situace po hádce, kdy Oldřich nepřemluvil Veroniku k sexu: „dnešního večera jednoduchou manželskou rovnici intelektuálně nezvládl, zato vstupenka do nicoty byla zdárně orazítkována.“

Po další hádce: Oldřich hodil prádlo na zem a odešel. Nejraději by okamžitě utekl někam do lesa nebo na louku sbírat květiny (také vždy toužím sbírat květiny, když jsem naprosto vytočený, to přeci dává smysl)

Když není prostor pro přirovnání, vymýšlí nová pojmenování pro tak banální věci, jako například okna („i nadále se dívala přes skleněný papyrus….“), a když už jej přestane bavit i to, šáhne hluboko do svého umu napsat naprostý surrealistický postřeh, který knihu táhne do těžkých avantgardních vod, kam ani Teige, Nezval nebo Effenberger nedosáhli – (popisující obyčejnou bouřku)„a dál pršelo v jednom kuse, všechna voda světa, až se jí začalo nafukovat spodní prádlo.“

Kromě těchto typických trademarků ale tentokrát přišla i nová zbraň – hluboké, až shakespearovské moudra a zamyšlení nad otázkou manželství, postavení ženy a především lásky a života. Jednou větou: tleskám mistře, tleskám. Čekají tedy na vás úvahy jako „hádky jsou jako kapky. Kapající kapky nikdy neskončí svoji práci vzájemného obviňování. Kapky kapaly na jedno místo – rovnou do jejich srdcí!“ Nebo (Oldřich) „byl jen pouhým manželem, hamletovským duchem tohoto domu, stínem vlastního pohlaví!“ O hádce: „Ráno prokmitl nějaký tón skrze temnotu jejich vztahu. Tón, který slyší jen některá zvířata. Dal se charakterizovat i jako svazek instinktů, pudový reflex, pohled za hranu, kde už nic není, ani tvůj Archanděl, ani horké peklo, jen ticho nicoty.“

Další zaznamenání hodné filozofické úvahy jsou:

„Světlo taky nechytíte.“

„I dětství je život.“

„Zůstat stát, i to může být pohyb.“

„I mrtví dokážou žit, aniž by to na nich kdokoliv poznal.“

Ale abychom se vrátili k dramatickému příběhu Veroniky a Oldřicha. Kniha zvolna postupuje doprostřed rozpadajícího se manželství, které Kavčiak skvěle vykresluje na rovných 100 stránkách ze 140! Ano, první sex přijde na řadu až v poslední třetině a Kavčiak jej šperkuje skvělými postřehy, jako „políbil ji na vlasy, jako když vyplivnete žvýkačku.“ To se jedná o sex Václava s Veronikou, a nutno říct, že i s touto postavou si Kavčiak dal kus práce. Alfa samec, který svede Veroniku je totiž profesionální hledač pokladů (používá „tu věc, kterou znáte z válečných filmů. Minolovku.“), prodavač psích konzerv a poeta, zasílající ženám sms jen tak, protože ho to baví. Dámy, která z vás by mu odolala.

Kniha s příchodem Václava skvěle graduje, domácí dusno u Veroniky roste do obřích rozměrů („Já jsem tu jako patník nebo vidle v hnoji!“) a to především proto, že Oldřich byl povýšen, má víc peněz, pořád uklízí a navíc si ještě dovolil dát děti na víkend k matce, aby mohli být spolu. Což samozřejmě dává smysl, že to manželku naštve, že ano. Jenže Veronika je prostě složitá osoba, která navíc málem zkolabuje z dehydratace (v cizím bytě: Potřebovala se něčeho napít, stačila by voda, ale nic nenašla. Nabízí se otázka, podívala se do kuchyně nebo do koupelny jestli tam je umyvadlo?), jak moc prožívá tento trojúhelník.

Co vám budu říkat, antické drámo vrcholí prapodivným happy endem, který ponechá trochu hořkosti na patře. Mistr prostě ví, že lidská duše je složitější než vyplivování žvýkačky a víc matná, než všechny skleněné papyrusy světa. Ach.

Pokud jste se ještě nerozhodli, zda si Nevěrnou přečtete, závěrem bych vás rád navnadil touto skvělou pasáží:

Veronika neměla ráda nedělní večery. Působily na ni jako přesýpací hodiny…Kdysi hodně dávno si během těchto nehostinných večerů pomáhala důkladným pozorováním nějaké věci. Mezi nejoblíbenější patřilo kyvadlo v hodinách nebo pohyb matčiných nohou. Tento večer neměla kolem sebe žádný ze svých oblíbených předmětů. A navíc, nebyla neděle, ale úterý.

A až budete knihu číst, řiďte se zásadou hlavní postavy: nedomlouvej si schůzku na neurčito, když to neurčito určuje někdo jiný a může se uskutečnit kdykoliv, třeba za deset minut!!! Je totiž možný, že knihu nebudete moci položit.

Kniha: Vladimír Kavčiak – Nejbohatší žena světa

Jak asi mnozí z vás ví, pracuji v Praze v knihkupectví. Představte si, že si pustíte šestihodinový verzi Pána prstenů, kterou komplet celou namluvil Radek John. Tuhle představu si vydělte dvěma, pokud to ještě dokážete, a máte plus mínus představu o tom, jak je moje práce zábavná a vzrušující. Na druhou stranu, stání na infu, buzerování podřízených a tříbení xenofobních nadávek směrem k ruským zákazníkům přináší i určité benefity. Když nepočítám to, že se můžu dívat na holky celý den (je mi třicet, jsem plešatej a škaredej, takže dívání se je pro mě skoro stejně moc jako mít s nimi sex), hlavním benefitem je to, že mám přehled nejen o všech dobrých knihách, ale i o všech sračkách, které vychází. A když mluvím o sračkách, nemám na mysly očividné klenoty typu „dva chlapci byli uneseni mimozemšťanami, potkali Ježíše a teď o tom vypráví,“ „příběh dvou delfínů, kteří umí létat,“ nebo knihy Pitomia Okamury. Sračkami mám teď na mysli skryté klenoty, které vám, obyčejným konzumentům těch největších hitů zůstanou navždy skryty.

A tady přichází na scénu Vladimír Kavčiak. Osoba tak vyjímečná, že jsem kvůli ní začal používat Ctrl+B.

Pamatuji si to, jako by to bylo 20. května, kdy jsem tu knihu poprvé uviděl. Shodou okolností to bylo 20. května. Zaujala mě hned svým přebalem, který můžete vidět níže a který láká na hypermoderní design.

img_384917_orig

Anotace taky zněla skvěle:

Nejbohatší žena světa je detektivka, která se odehrává v Monte Carlu, New Yorku a na jednom z Karibských ostrovů. Mediální magnát John Spencer si najme detektiva Gery Monteira, aby sledoval jeho manželku, půvabnou Carolinu. Detektiv Monteiro odlétá z Ameriky do Monte Carla, avšak dřív, než začne se svým sledováním, Caroline záhadně zmizí. Detektiv, který si původně myslel, že bude rozplétat manželský trojúhelník, najednou řeší několikanásobné vraždy, únos a spiknutí mezinárodního významu.

Ano, existují šílenější zápletky, ale už tato slibovala hodně dobrodružství. Příslibem nečekaného dobrodružství byla i postava samotného autora. Vladimír Kavčiak, šklebící se na zadní straně ze selfie u Eiffelovky totiž zaujme svojí předchozí tvorbou. Co vydal?

Only true GOD
Only true GOD
  • První kniha: Životopis letícího ptáka – o posledních dnech slavného hráče amerického fotbalu!
  • Druhá kniha: Jiří z Poděbrad – tlustý král – historický román
  • Třetí kniha: Tělo nad její duší – příběh o modelce, která okouzlila svět
  • Čtvrtá kniha: Tu rybu jsem nechytil – vzpomínky Jana Pavla na Otu Pavla
  • Pátá kniha: Angolský pochod smrti – kniha o, voa lá, angolském pochodu smrti
  • Šestá kniha: Golem a Sára – dva studenti se snaží postavit Golema!
  • Sedmá kniha: Podvod Karla IV – historický román.

Jak je vidět, Vladimír Kavčiak prostě umí psát o naprosto všem! V ten moment bylo o knize na dovolenou rozhodnuto. Očekávání bylo veliké, asi jako prsa Haliny Pawlovské. Jak to dopadlo?

NEJBOHATŠÍ ŽENA SVĚTA JE NEJLEPŠÍ KNIHA VŠECH DOB, NAPROSTO BOŘÍCÍ VŠE CO JSEM SI JÁ NEBO VY MYSLELI O LITERATUŘE!

Pokračujme ukázkou:

Hassler chvíli naslouchal za dveřmi, na kterých bylo napsáno de Brocovo jméno. Když už se zdálo, že začal usínat, zaklepal, protože zvonek nenašel. De Brocca otevřel bez zaváhání. Vanul z nich mírný větřík. Myslel si, že se vrací Patty, proto otevřel zcela nahý.

„Jak tak na vás koukám, chováte asi trpasličí jezevčíky,“ zažertoval Hassler.

„Promiňte, zapomněl jsem mu dát obojek,“ přijal hru fotograf Marcel de Broca a klidně zůstal stát nahý uprostřed průvanu.

„Mám tu čest s Marcelem de Brocou?“ zeptal se francouzský Rakušan Hassler.

„Navštívenku u sebe bohužel nemám,“ odpověděl nahý de Broca.

„Jsem alergický na průvan, jestli mě nepustíte dovnitř, budete mě mít na svědomí.“

„To mi je líto, pane, ale jak vidíte, nečekal jsem vás. Mám práci, která odpovídá mému úboru.“

Hassler vytušil, že fotograf blufuje! Bezpochyby uvnitř nikoho neměl. Jedině, že by si hrál sám se sebou.

„Nejsem policajt ani nic podobného.“

Fotograf vytřeštil svá očka zvyklá dívat se na svět skrze objektiv.

 Pokud si myslíte, že tento naprosto vážně míněný dialog mezi dvěma postavami nějak vyniká bizarností a já jsem sem přepsal to nejlepší, pak se šeredně pletete. Toto je naprosto běžný příklad toho, jakým stylem je tato kniha napsána. I ty nejserióznější věty, popisy („…na stole ležely nějaký věci a tak něco ještě“, „spojili jsme se přes ty počítače“), odstavce, monology, vše je podáváno tímto parodickým stylem, který je psán smrtelně vážně!!! Opakuji: SMRTELNĚ VÁŽNĚ! Není potom nijak výjimečné, že se tu objevují věty typu „detektiv Gary Monteiro smutně pohleděl ze svého okna do noci, i přesto, že byl ještě den.“

Vladimír Kavčiak se s ničím nemaže a vytahuje odněkud ze svého mozku ty největší perly, jaké si člověk dokáže představit. Především exceluje ve dvou kategoriích a těmi jsou přirovnání („pomyslel si to, jako když v comicsu vylétne obláček s dialogem“, nebo „jejich dialog pokračoval, jako když kuželem světla schválně kroužíte kolem předmětu, který hledáte“, nebo „byl klidný jako ohledávač mrtvol, na kterého nepřišla řada.“)  a v naprosto irelevantních dodatcích či detailech ( „Zaparkoval v tiché uličce, kde neštěkal žádný pes“).

Samostatnými kapitolami jsou pak dialogy:

Poslíček dá detektivovi zadání práce a letenky. Detektiv: „Neberu práci, o které nic nevím, a už vůbec ne, když je na druhém konci světa. Potřebuji vědět, jak se tam jezdí autobusem!“

A také filozofická moudra pronášená hrdiny:

„Život není sendvič, který máte připravený ve dne v noci u postele.“

Či obyčejné zlidštění hlavních hrdinů: hrdinka po normálním dialogu odchází: „Až když vystupovala po schodech, zradil ji na chvíli žaludek. Kdyby to věděla, použila by výtah.“

Co vše ale trumfuje levou zadní, je děj a především postavy, které Kavčiak do kolotoče přecházení mezi náměstím a hotelem (tak si představuje Monte Carlo (a mimochodem, v Monte Carlu není internet, protože tam ještě nedorazil!)) dokázal vměstnat. Detektiv Gary Monteiro, hlavní hrdina knihy, je popisován jako nejlepší detektiv USA, což moc nefunguje, když jej Kavčiak obdarovává svým detailním psychologickým rozborem:

Monteiro si přečetl název lodě: Caroline. I když se necítil v kondici, uhodl, že to je asi dívčí jméno.

Fotograf Marcel De Broca je po celou knihu pouze ve svém bytě, kam jej všichni chodí mlátit. Největší drsňák knihy, Frank Moyers zase plive v Monte Carlu žvýkačky po zemi, protože ví, že tohle se v Monte Carlu nedělá.

Ale abych neopomněl děj! Panečku, tomu neuvěříte! V podstatě jde o to, že si bohatý magnát najme detektiva, aby sledoval jeho ženu, protože se chce rozvést. Posléze si ten stejný člověk najme člověka, aby jeho ženu dal do kupy s milencem, roztrhl je od sebe a žena tak padla jemu zpět do náruče. A poté si u Cyruse, muže, který překračuje kontinenty (wtf), objedná frajery, aby to vyřešili pořádně. Logika? Nula. Tyhle tři podivné elementy se potulují po Monte Carlu, každý dělá něco jiného a navzájem se vyšetřují! Brilliant! Kavčiak ovšem nezklamává ani v detailech. Například když jedna postava zabije další postavu a chce, aby se na to přišlo (nafingoval to jako sebevraždu), místo aby zavolal na policii jako anonym, raději jede zpět k místu činu, ukradne auto, postaví jej do silnice a čeká. Projíždějící auto ve snaze nenarazit do postaveného auta prudce zahne doleva, prorazí dům, ve kterém je mrtvola a následně ohlásí nález mrtvoly!!! Brilliant! Ďábelský plán vyšel!

Je zbytečné ještě více popisovat, co Kavčiak dokázal stvořit. Běžte do knihkupectví a kupte si tuto knihu ještě dnes!

Některé bonmoty na závěr:

„Už nestihneš založit pohřební ústav, Roberte, a nikdo jiný, kdo by tě pohřbil, se nenajde.“

„Některé noci jsou jako příjezdové cesty do průseru.“

Když usínal, místo kruhů viděl trojúhelníky (toto není vytržené z kontextu, prostě viděl kruhy místo trojúhelníků).

Snažil se pět minut na nic nemyslet, ale v hlavě mu jezdily železné vozíky naložené kamením, jaké známe ze starých důlních šachet.

 

Knihy: červen

Jestli jste si mysleli, že psát je jediná schopnost, kterou umím, tak jste se spletli. Ve skutečnosti umím tři věci:

  1. psát
  2. číst
  3. nosit sebou obrovskej penis

Vzhledem k tomu, že poslední posty o Primaveře byly tak odporný, že donutily mě samotného přemítat nad tím, jestli jsem ještě vůbec lidská bytost, rozhodl jsem se, že si vylepším karmu, využiju schopnost číslo 2 a nadhodím trochu intelektuálnější téma: knihy. Jak jistě všichni víte, knihy byly vynalezeny roku 1975 ve Frankfurtu a od té doby se úspěšně rozšířily do celého světa, kromě Slovenska, kde jim říkají obdélník.

Jelikož jsem gurmán, vyřadil jsem z „tipů na červen“ všechny píčoviny, kde jsou vraždy, latex a Halina Pawlovská, tudíž nám k doporučení zbylo jen deset knih:

Martin Rychlík – Dějiny tetování191451_big

Není to nejhezčí knížka a ani nejlevnější, ale je jediná u nás o historii tetování a co jsem ji tak procházel, není v ní dokonce ani žádnej obrázek tribalu (tribalu typu automechanik z Prostějova), což je znamení, že by to mohlo být solidní. A ono to solidní je, páč to má na svědomí pan Rychlík, který se dějinám kérování věnoval už v diplomce a tohle je výsledek jeho podrobnějšího, několikaletého pátrání. Opakuji, že jde doopravdy o dějiny tetování = hodně obrázků mumií, černošek s vytahanejma kozama z Afriky a podobnej stuff, někdy i snuff. Tudíž, jestli jste sedmnáctiletá blbka, která potřebuje najít nějakej hezkej motiv čivavy, který bude ladit k její aktuální čivavě v tašce od Gantu, tak si raději projděte internet. Knížka navíc jako bonus obsahuje předmluvu od pana Franze, který vám na třech stránkách předvede, jaké metafyzické filozofické bláto je člověk schopný vytáhnout ze svého mozku. Doporučuji to číst pouze na heroinu.

František Listopad – Próza 1 (Sebrané spisy Františka Listopada – svazek III, verše z let 1946-2007)191269_big

Pokud čtete knížky a zároveň chodíte ven, tak víte, že Rudišem už na pořádnou mrdačku žádnou studentku nepřitáhnete. Na intelektuální kavárny už je to slabá káva (bavíme se ale o Praze, v Mělníku to možná ještě funguje), holčičky v Praze jsou už rozmazlený a jak nedržíte v ruce nějakou knížku o Blatným nebo o Štýrským, tak jste game over jak Aťka Janoušková za volantem. František Listopad vyšel v nakladatelství Dauphin (což znamená Delfín, samozřejmě) a to je samo zárukou toho, že to bude high level of everything, páč knížky od Dauphinu dokáže přečíst jen tak 30 lidí v republice a slepci. Tento svazek je shrnutím všech autorových knižně vydaných povídkových sbírek v českém jazyce – Malé lásky (1946), Boj o Venezuelu (1947), Umazané povídky (1955), Zlý pes bez zahrady (1996), Chinatown s Rózou (2001) – a jednoho souboru dosud nepublikovaného, Silva rerum (2007). V překladu to znamená: moc knížek. Vychází 10.6.

Dorota Maslowská – Zabila jsem naše kočky, drahá191845_big

Maslowská je v Polsku kultovní autorka, která se před několika lety vyprsila se svojí kontroverzní knížkou Červená a bílá. Ta není o vložce po a před použitím, jak vás jisto jistě, vy prasata, napadlo, ale o životě mladých ve Varšavě. Vzhledem k tomu, že ve Varšavě žije hodně Poláků, asi vám už došlo, že je to dost diskotéka. V Čechách se knížka prodávala hodně dobře. Odeon ji totiž zlevnil na 49 Kč, páč mladí Poláci u nás zajímájí asi tolik lidí jako lepra, a tak si ji všichni koupili a sem tam s ní podstaví nohu od stolu. Pokud vám stůl pajdá na obě nohy, mohla vy se vám hodit její novinka. Tentokrát ji zasadila do amerického velkoměsta, které obývají dvě trubky, které jen nakupují, žerou, sledují TV seriály a nenávidí muže, protože pičo vole proto. Vzhledem k tomu, že Maslowská se s tím nesere, čekejte něco ve stylu Bridget Jones a lá Palahniuk. Na pultech 5.6.

Péter Esterházy – Opravené vydání183062_big

Péter Esterházy je Maďar a jak je všeobecně známo, v Maďarsku ještě nemají ani elektřinu a televize, proto se nudí a píší dlouhé knížky. Opravné vydání navazuje na loni v Česku vydanou Harmonii caelestis, která v podstatě byla ódou na jeho otce. Co čert nechtěl, hned jak tu tlustou svini Esterházy dopsal, tak zjistil, že jeho táta byl donašeč, bonzák a agent, a že to tedy všechno psal úplně zbytečně. A proto sesmolil Opravné vydání, kde to fotříkovi řádně nandal. Pokud chcete vědět víc, na iDnes se jim o tom docela povedl článek. Chtěl jsem sem dát link, ale pak mi došlo, že by na to stejně nikdo nekliknul, tak místo něho dávám raději obrázek pro fanynky, na kterém jsem v posilovně.

Strong-Man

Jakub Dotlačil – Jiné životy Hynka Harra190580_big

Tohle je pecka jako z meruňky. Jakub Dotlačil konečně vytlačil (LOL) svůj debut a že se mu povedl. Jiné životy se odehrávají v Praze v polovině 19. století, kdy lidé ještě nemohli dělat selfie a neměli twitter, tudíž z nudy zakládali první spolky a sdružení. Hynek Harr se tedy nějakým způsobem přimotá do prvního českého parapsychologického spolku, pak i do Rakousko-pruské války a všechno to je zábavný jako sledovat bizarní střihy vousů Slávka Boury v opakováném vysílání Rande na Telce v sobotu odpoledne – tedy moc. Komu se líbila nedávná pecka jako z broskve od Petra Stančíka Mlýn na mumie (nejlepší česká kniha všech dob, hned po Jak plavat ke dnu od Jiřího Pomeje), ten by neměl čekat ani minutu. Knihy jsou velmi podobné jak jazykem, tak i prostředím a stylem – obě dvě mají bílý papír a černé písmo. Náhoda? I don’t think so.

PS: Hostu, jako jedněm z mála v Čechách, už někdo řekl, že 17. století skončilo, takže si knihu můžete koupit i v elektronické podobě (a ne, elektronické knihy neprodávají v kamenných prodejnách. Nebo snad chodíte pro empétrojky do Bontonlandu? Na čem si to ta generace čtyřicátníků jede?)

Herta Müllerová – Nížiny186521_big

Na vlastní nebezpečí, doopravdy. Od Mullerové jsem četl Cestovní pas za který dostala Nobelovku a kdyby mi dal někdo na výběr, jestli to číst znovu nebo zabít pandu, zabil bych všechny pandy na světě, pak snědl jejich mrtvoly, vysral je, uplácal z nich nové pandy a ty bych zabil znovu. Tak špatné to bylo. Müllerová neumí napsat víc než trojslovnou větu, což je sranda tak tři věty. Doporučuji všem koktavým lidem, kteří mají rádi stroboskopy. Možná se některé holky, které toto čtou ptají: Když to je tak špatné, proč to doporučuje? Já kontruji: Proč neděláte anál? Život prostě nedává smysl.

John Fowles – Mág191793_big

Jedna z největších klasik post-moderny (1965), která na českém trhu dlouho chyběla. Očividně bylo potřeba prvně vydat 254 kuchařek Haliny Pawlovské. Fowles píše poutavě, čtivě a chytře, plus si hraje se žánry a mate tělem, tudíž pokud máte rádi „brutálnější“ literaturu, Mága si na 800 stránkách užijete. Kniha Zlín tím aspoň trochu lepší svoji image, která je momentálně „vydáváme každou píčovinu ze Skandinávie, ve který je vražda a BUM, jako bonus, tady máte obálku vytáhnutou bezďákovi z prdele.“ Pokud vás odrazuje 800 stránek, zkuste jeho další titul Sběratel. I tuto knihu můžete zakoupit v e-podobě a to už teď. Což je i teď. I teď. I teď. Sobota?

Bogdana Dodova – Inverzní kyvadlo194461_big

Tři povídky, trochu styl Müllerová, ale ne tak stroboskopickej. Je to podvný, magický, civilní, trochu ženský, ale co už. Nakladatelství Revolver Revue je zárukou, že je to bude dobrej text, i kdyby to napsal bezdomovec semenem Rudy z Ostravy. A navíc koupí podpoříte mladou rumunsko-českou autorku, která sice není nejhezčí, ale při ohnutí zezadu by se dala. No, není to vynikající doporučení?

Christian Kracht – Impérium

Kracht touto knihou ve Švýcarsku vzbudil poprask, když byl nařčen z rasismu, ale velkou kontroverzi ve skutečnosti nečekejte – pravdou je, že Švýcaři jsou prostě jen magoři, kteří chodí všude přesně. Impérium sleduje příběh opravdového německého nudisty a fruktovora Engelhardta, který na začátku minulého století odplul do Tichomoří za účelem založit sektu, která bude žrát jen ovoce, chodit s lofasama ven a uctívat kokosový ořech. Samozřejmě, že je tu i onen temný podtón, protože kniha logicky naznačuje paralelu i s jiným vegetariánem, který tou dobou v Evropě stavěl zábavní parky pro tmavovlasý nevegetariány.

14ffaba7d03b3927c8755de482928435f256bc4398d3e6232ab7cd0c1764172e

Lukáš Palán – Píča, hovna, Hitler, Praha14017988140361_3427862188

První básnická sbírka jednoho kokota ze Znojma, která vychází v limitovaném nákladu „víc kusů, než kolik se kdy prodá.“ Koupí podpoříte prodej Jägermajstera. V prodeji v červnu některej čtvrtek, už zase nevím kterej.

 

 

 

 

Co nekupovat:

Pokud jste magoři, pozéři a nebo těžcí intelektuálové (což je nejpravděpodobnější případ, protože intelektuálů nám chodí na blog hodně), asi uvítáte, že v edici Omega opět vychází Cervantes, Jirásek a nebo James De Cameron (s tímhle nešlo do soboty počkat). V tom případě vám doporučuji peníze, které by jste utratili za tyto knihy, raději hodit tygrům nebo je strčit babičce do análu – i tam budou lépe investované. Omega před pár týdny vyhrála cenu Skřipec, a to za chabou úroveň překladů, které jsou v několika případech plagiáty a znásilněním předchozích překladů. Jinými slovy: vezmem překlad, přehodíme dvě tři věty, změníme slovosled, nezaplatíme za to práva.

Dodatek: Taky vychází nová Eganová (Pulitzer za Návštěvu bandy rváčů – mimochodem, tu knížku jsem si koupil v originále a v polovině jsem zjistil, že sledovat moje varlata je lepší než cokoliv v té knize, takže kdyby ji někdo chtěl, můžu mu ji za trest předat) a novej Cunningham. Jeho novinka se jmenuje Krev a tělo a je podobná všem knížkám, které napsal (Hodiny, Po soumraku), takže vám ji můžu klidně odrecitovat: rodina, vztahy na píču, buzny, pláč, zase buzny, vztahy ještě horší, anál, pláč, lesby, krize identity, konec. Takže jestli chodíte odpoledne na kávičku do Termixu, tak je to jasná volba.