Archiv rubriky: Mondkopf

Extreme Precautions – I

original

Za život jsem měl tak tři dobrý nápady. Hrabat na gramofon ozřalej rozhodně nebyl ani jeden z nich. Vůbec nevím, proč mě napadlo použít k hudbě gramofon, když jsem byl tak zlitej, že jsem nedokázal rozeznat ani vlastní prd od písničky. Ale stalo se.

Jelikož jsem správný kutil, který opraví vše, trvala mi koupě náhradní jehly jen třičtvrtě roku, což je asi o čtyři roky míň než běžná doba, za jakou koupím novou žárovku nebo dojdu k poštovní schránce. Inu, hudbu prostě miluju, jde to vidět. Proč o tom píšu. Zhruba v té době, kdy jsem zmrvil gramofon mi Šumivo koupil vinyl Extreme Precautions. Chtěl bych napsat, že je to opravdový kamarád, protože to udělal nezištně a nechtěl za to ani blowjob nebo přestěhovat ledničku, ale nedávno byl v AZ kvízu a neřekl P jako Palivo, čímž všechny svý dobrý skutky totálně pochcal a hodil do rokle zapomenutí.

Dnes jsem tedy domů donesl novou jehlu, která stojí mimochodem skoro tolik jako tři černošský děti, a když jsem projížděl, co si pustím, uvědomil jsem si, že mám v poličce tuhle nerozbalenou fošnu. Ano, fošnu. Tak to vy mladí říkáte. Že se nestydíte.

No a při poslechu jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, že se mi chce docela dost kadit. Nebyl jsem kadit od včerejšího večera a to jsem mezitím snědl toast, banán, dva jogurty a čínskou polívku. A za druhé, že jsem naprosto zapomněl o této bestiální desce napsat.

Jak asi víte, pokud nejste úplní žaludi, tak tady u nás na Wejvaru máme docela rádi Mondkopfa. Zvýraznil jsem vám odkaz na článek o něm, tak buďte od tý dobroty a klikněte na něj, nebo jsem to dělal úplně zbytečně. To bych se na to pak taky mohl vysrat.

Co hraje Mondkopf jsem tedy už napsal dříve a důvod proč s tím otravuji zrovna teď je ten, že Extreme Precautions je další projekt Paula Régimbeaua, alias Mondkopfa. Ten to sviští zákrutami elektronické hudby jako by se nechumelilo – prvně dancefloor, pak techno sety, nakonec industrial a noise – a v poslední zatáčce do toho přibalil ještě tento brutální grindcorovej, death metalovej elektronickej výplach, který by dokázal zabít babičku na třicet metrů.  Zní to jako prapodivná kombinace (vlastně jen udělal techno desku na blast beatu (což je násyp, který „vynalezli“ Napalm Death a který uslyšíte na prakticky každé grindcore/hardcore desce), ale funguje. Sám Régimbeau k tomu přistupoval jako k terapii – po Hádesovi a DJingu už byl tak znavenej technem, že si potřeboval ulevit. A tak vznikl (zatím jednorázový) projekt Extreme Precautions. Za týden, mimochodem. Nevím co stihnete za týden vy, ale já tak maximálně sedmkrát usnout, sedmkrát se probudit a sedmkrát se vykadit.

Vzhledem k tomu, že Extreme Precautions v podstatě variuje stále stejný princip, stačí když si kliknete na video výše a poslechnete si, jak to zní – pak budete mít plus minus představu o všech dalších písních, přičemž některé jsou ještě brutálnější a některé jsou více melodické.

Album najdete v Dropboxu.

Mondkopf – Hadés

a2226275382_10

Mondkopf znamená Moonhead (logicky čti Můnhíd, stejně jako Rejdiohíd a Motorhíd) Paul Régimbeau si dal svůj nick podle toho, že mu rodiče v mládí pořád říkali, že je hlavou na měsíci (český ekvivalent: hlavou v oblacích, slovenský ekvivalent: ti solidně jebe ty kokso)

Mondkopf začal vydávat desky už v roce 2006 a že jich stihl vydat dost. Prvně to bylo bum bum, pak tuc tuc a pak dospěl, takže jste o moc nepřišli (předpodkládám tedy, že desky nemáte naposlouchané, protože předpokládám, že je v Česku asi tak jeden lidí, kteří sledují francouzskou undergroundovou dancefloor scénu). To bychom měli průlet diskografií. Ale abychom byli trochu profesionálnější: první desky byly hodně ovlivněny dancefloorem a když byste si je poslechli, asi byste je horko těžko přiřazovali stejnými hudebníkovi, který přišel s Hadésem. Tehdy si Mondkopf hodně ujížděl na hip-hopu a především Wu Tang Clanu, teď už díky bohu není teplouš a točí v přehrávači Electric Wizard. Pointa? Starší desky nehledejte.

Zajímavý věci se začaly dít až v roce 2013, kdy začaly přilétat první vlaštovky z jeho dosavadního opus magnum jménem Hadés (a také EP Ease your pain). Ten už vydal na svém vlastním labelu In Paradisum („abych měl stoprocentní kontrolu nad tím co dělám bla bla bla“) a mezi náma, je to taková fošna, že by ji ani truhlář neuzvedl (viva sobota).

Hadés osciluje někde mezi ultrabrutálním technem, ultrabrutálním industrialem a mírně brutálním dark ambientem – prostě hudba tak akorát na pohřeb (francouzsky le dark croissant). Navíc obsahuje dost drone, takže můžete v intelektuálních kavárnách říkat „ach, drone? Ano, ten taky poslouchám, zdůrazňuje mé bytí i nicotu zároveň.“ Ultrabrutální techno tu nicméně nezabíjí smažením bpm, ale hloubkou úderů (většina songů ale nemá žádnou rytmickou složku). Ty se vám zařežou do kostí, rozmlátí hlavu, proniknou mozkem, stejně jako kov přicházející z industriálních zářezů. Až si budete potřebovat odpočinout, přijdou mezihry. Temné a hluboké jako norské lesy! (to je ale panečku přirovnání!) Tíživé a zmatené jako losové, kteří jimi bloudí (a ještě lepší!)!

Hadés, i když se to nezdá, navíc oplývá oním magickým efektem „čím víckrát si to pustím, tím víc bludišťáků v tom objevím.“ Zprvu vás trochu zklame, protože je záměrně koncipované na dvě části, přičemž první polovina je nálož, druhá klid (stejně otravný jako když si zaplatíte děvku, ale po kouření vám vyprší čas), nicméně při dalších posleších se i druhá polovina alba zadře pod kůži, právě díky odpudivé přitažlivosti droneových základů.

Já vím, že si občas přečtete nějakej článek a říkáte si „skvělý, tak a teď si dojím ten jogurt,“ ale v tomhle případě byste měli okamžitě klikat na dropbox a album stahovat (nebo jinam a kupovat), protože tohle album za to rozhodně stojí.