Archiv rubriky: Report

Report: Son Lux (Meet Factory)

Rok se s rokem sešel (viz ilustrační foto níže), a já se zase vydal do Meet Factory odškrtnout si svůj jeden homosexuální koncert roku, a to Son Luxe.

4f96a10334eec417f775b1f3ea4fbebc

Son Luxe jsem začal poslouchat už s prvním albem At war with walls and mazes, takže ho tedy poslouchám déle než vy všichni ostatní, a od té doby se docela dobře vyvinul, a to výjimečně nemluvím o penisu.  Tedy, jak se to vezme – vyvinul se směrem do vod alternativního popu kde si udělal docela velké jméno, ale já bych tedy raději něco komornějšího ve stylu Rádiohíd.  Nikdo mu to ale nemůže mít za zlé – když umíte hrát na čtyřicet osm nástrojů asi nenahrajete album pouze za pomocí trianglu.  A ostatně, to už je život. Kapely které máte rádi, začnou hrát to co rádi nemáte, oblíbení režiséři začnou točit komiksový píčoviny a holky vám začnou místo ptáka cucat kreditku. Dobrá zpráva nicméně je, že dříve nebo později člověk umře.

Na koncert jsem se tedy vypravil z čisté nostalgie a taky proto, že šla Čabina s Šumivem. Šumivo nedávno poslal svoji lásku zpátky do pingpongového světa a tak jsem čekal, jak se popere s faktem, že on, známý to gigolo, je náhle single. Popral se s tím dobře, knock outoval sex. Hned po příchodu jsem si všiml, že v Meet factory je otevřená i levá strana, kde povětšinou lidé v oblečení, které bych rád spálil přímo na nich, postávají a diskutují o smyslu života u uměleckých majstrštyků jako Prázdná zeď, Dřevo opřené o zeď, Hřebíky na zemi atd. A hle, hned v druhé místnosti bylo dřevo opřené o stěnu. Tiše jsem v nitru své duše zatleskal. Krásné vyjádření genocidy ve Rwandě. Poté jsem přešel do další místnosti, ve které byly vyvěšené novinové titulky o uprchlících a kolem nich napsané texty ve stylu „hle, slovní hříčky a Ty, ty za to můžeš!“ Chvíli jsem se tedy utápěl v kolektivní vině jako správný, oduševnělý Evropan, který brečí pokaždé když kouše do svého kroasántu, a dušoval se, že až přijdu domů tak si koupím alespoň jedno album Fugees, abych ty re-fugees nějak podpořil, když v tom jsem se otočil a spatřil dvě píče (a to jsem hledal lepší označení dobré tři sekundy), jak si u té zdi dělají selfíčko.

Na světě je jen pět věcí, které nesnáším víc než Oasis a Chelsea.

Selfíčka, selfíčka, selfíčka, selfíčka a segwaje.

Poté, co jsem je ve svém žebříčku tyto holky umístil na třetí místo za selfie píču na výstavě Andyho Warhola („dívejte, umím stát jako štětka a za mnou je plechovka“) a selfie halucinaci uprostřed kruhového objezdu v Portu, vyšel jsem ven s celkem jasnou myšlenkou zabít se. Našel jsem v sobě ještě ale zbytky sil, přemohl jsem se a raději jsem do sebe našrotoval 6 jégrů = život zase dostal smysl.

A teď tedy ten koncert. Son Lux se od minule moc nezměnil, i když tedy minule to byl víc jazz a míň Pet shop boys. Pro ty, kteří nemají rádi změny ale mohu konstatovat, že jinak se nic nezměnilo – hromada lidí si  po celou dobu nahlas povídala jako by byli na náměstí v Marakéši, takže pocuď vše stejný. První polovina setu byla vynikající a to říkám jako člověk s penisem, který bývá strkán do žen (co jsem si vědom).  I přes některé velmi solidně teplý momenty se set nesl v o dosti agresivnějším duchu než na albech (což u Son Luxe není zase tak překvapivý) a společně s množstvím „improvizovaných“, sáhodlouhých inter a outer (ta čeština Lukáši, ta čeština) musel několika málo osmnáctiletým hipsterům docela zkazit diskošku.  To vše bylo fajn až do momentu, kdy se po vřele přijaté Easy Son Lux uvolnil, a náhle začaly létat vzduchem roztleskávající ruce, sing alongy a podobný chujoviny, který normální člověk přežije maximálně pokud je slepej, hluchej a mrtvej. I když mám v práci asi čtyři homosexuální kolegy, přičemž jeden vytrvale pokouší moji karmu obrovským chomáčem chlupů lezoucím z košile ve stylu Alberta Tomby, a myslel jsem si, že mě moc věcí z říše čokoládového špuntu nemůže překvapit, tohle se chvílemi nedalo vydržet, což jsem vyčetl i z tváře Šumiva, který mi jedním jediným mikroskopickým pohybem obočí dal najevo, že chce vrátit vstupné a pak zabít celou moji rodinu. Nicméně, jedno z mnoha otřesných kytarových sól jako vystřižených z Van Halena náhle přestoupilo v nátěr, Olga Pek se v outfitu „Jitka Molavcová 1983“ párkrát zavlnila a zbytek koncertu se dojel na poklidných kolejích hitové Lost it to trying, která už nebyla tolik gay a která potvrdila to co jsem si po dobu koncertu párkrát pomyslel, i když to vypadá, jako bych nikdy nemyslel: Son Lux je extratřída v mrdání pop music do prdele.  Ať už se jedná o Lost it to trying nebo Change is Everything nebo o další méně profláklé songy, je příjemné sledovat, jak Son Lux vrství popové přístupy a melodie, které náhle ničí, popírá a demontuje v ty nejméně vhodné, polyrytmické běsy, aniž by přitom ztrácel nadhled a tah na bránu – ono ve výsledku se jedná o velmi intelgientní, strukturální pop music, která cáká obyčejným, přímočarým a tupým písničkám přímo do ksichtu. Přímou úměrou je tedy Easy, ať už si o ní myslím cokoliv, se svojí strukturou a úspěchem jedním obrovským bukkake a fistingem pop music.

ALE TEPLÝ TO TEDA BYLO DOST.

PS: pokud jste se na koncert nedostali tak nezoufejte. Asi čtyřicet profesionálních kameramanů idiotů pořídilo minutové klipy na své Samsungy z dvaceti metrů, takže se určitě brzy objeví mnoho velmi kvalitních záznamů toho, jak na pravé straně pódia blikalo modré světlo a vcelku působivé zachycení faktu, že se lidem třepe ruka.

PS2: Jeho nejnovější album Bones najdete v Dropboxu.

 

 

Berlin Atonal 2015

intro

I know!

Potom, co jsem před rokem viděl video z Atonalu 2014 (https://vimeo.com/113277959), bylo pro tohle léto vymalováno. Letos jsem tak zvolil během léta kombinaci dvou festivalů, které se navzájem doplňovaly asi jako když dochutíte rejžijo k večeři skleničkou (o Colours se ale raději ani zmiňovat nebudu).

Atonal byl snad první festival, kde jsem to vzal divácky vážně. Mělo to dvě příčiny. Zaprvé absentovali mí dva kolegové z redakce, se kterými pospolu tvoříme vynikající posluchačské trio obvykle jen tak do půl deváté večer, kdy někoho poprvé napadne, že dát si rundu jégrů je recept na skvělý večer. Zadruhé tu pivo stálo tak nekřesťanské peníze, že pokus o alkovečírek by mě zruinoval až do března.

Celkově se Atonal zaměřuje na experimentální elektroniku. Podporují kolaborace, které by asi jinak nevznikly a podle mě nemají žádný limit posluchačské nepřívětivosti. V hlavním programu (4-5 věcí denně) bylo úplně minimum rytmických věcí.

Prostor, kde se konal, je pro mě srovnatelný snad jen s Berghainem. Stará elektrárna Kraftwerk, velká hala s hlavním podiem a do toho Tresor v podzemí. I když mi přišlo, že světla mohli využít trochu líp, gigantické plátno všechno vynahradilo. Jak nemám rád videoprojekce, tady byly skoro všechny kulervoucí.

IMG_1243

Lidi byli zdatní posluchači, kdyby to jen nebyly takové píče, co furt hážou všechno po zemi. Proto ten Berlín asi vypadá jak vypadá. Na druhou stranu se furt můžete smát klaunské módě, co se tam teď rozmáhá a už se nemůžu dočkat, až se tak budou hromadně oblíkat i dementi po Praze.

Takže tady je výběr toho nejlepšího. Rovnou upozorňuju, že nejsem Jarda Petřík, takže po pěti hodinách hlavního programu už jsem neměl sílu šukat do rána bedny v Tresoru. Takže co se techna nad ránem týčem, bylo to jistě skvělý, ale nevim o něm nic. I’m dědek.

Den 1…
…zahájil CHOR DER KULTUREN DER WELT, pěvecký sbor, kde se všichni procházeli mezi lidma sem a tam a dělali půl hodiny divné zvuky. Ne že by to byl extra zážitek, ale zmiňuju to na ukázku bizarnosti, jakou Atonal zahájil.

ALESSANDRO CORTINI a LAWRENCE ENGLISH zahráli ultra-ambient. Jedna z mála věcí bez projekce, jen na začátku ukázali nápis, že bysme si měli sednout/lehnout a začla věc, která by mě ještě před rokem stoprocentně uspala do pěti minut. Tady to ale fungovalo skvěle.

Závěr první noci vyplnila showcase labelu Subtext. YAIR ELAZAR GLOTMAN je pán, hrající na kontrabas způsobem, že nelze v tom hluku poznat, že hraje na kontrabas. Obdivuhodný výkon. Zakončení naštěstí obstaral ROLY PORTER. Intenzivní, násilný set, zakončený ještě šílenějším novým kusem z desky, kterou prý připravuje na leden. Hlásím, že je na co se těšit.

Den 2
Druhý den se sešli tři vynikající věci za sebou. FIS (https://www.youtube.com/watch?v=8hrRH7oqAuA), pro mě překvapivý objev z Nového Zélandu, by asi stál za delší zmínku, kdyby po něm nepřišel vrchol festivalu, vůdce Subtextu PAUL JEBANASAM. Ten měl sebou TARIKA BARRIHO, který naživo vytvářel projekce a byla to skvělá kombinace. Jebanasam předvedl nejmasivnější, místy rozhodně nejagresivnější dronový/noisový set festivalu, během kterýho jsem měl husí kůži na kulích i pět minut v kuse. Barri ho doplňoval chvílemi oslepující projekcí. Představte si začátek Frostova Killshotu natažený na intenzivních deset minut. Především kvůli němu jsem na Atonal jel a s přehledem se zařadil mezi tři nejlepší koncerty mýho života.

Po nich přišli SUMS, což je KANGDING RAY spolu s týpkem s Mogwai, jehož jméno sem ani psát nebudu, protože Mogwai. Výsledek byl zajímavej, poslouchatelnej, je vidět, že jejich styl táhne Kangding Ray (díky bohu) a možná to bude i slušný album. Jestli nějaký bude, nehledal jsem.

Po tomhle tříhodinovym pekle bez přestávky jsem šel domů plakat do postele štěstím a hrát nejdementnější hru na telefonu všech dob. Na víc jsem už sílu neměl.

Den 3
Třetí den začal ENA, japonec se skvělym citem pro těžký zvukový plochy a hodně temnou atmosféru. Škoda, že ho podle lastka skoro nikdo neposlouchá. O den později jsme půl hodinky viděli jeho klubovej set a je znát, že ví co dělá, i když se mu tam vloudí beaty. Hned po něm se snažil přivést k šílenství všechny v sále PEDER MANNERFELT nejpsychopatičtějším setem na samotné hranici snesitenosti. Nejednou mi přišla na mysl legendární PAN Label night na CTM před dvěma rokama nebo kdy, která kolegu Paliva přiměla dva týdny po festivalu poslouchat pouze Britney Spears. Pro ilustraci jsem si připravil graf vyjadřující Pederovu pozici ve spektru vší hudby. A pro ještě větší ilustraci jsem na něj zanesl i pár dalších interpretů.

graf
Peder nakonec dopadl docela dobře

Peder zaujal nejen hudbou musím říct.

peder
Pederovi už ty vousy trochu přerostly přes hlavu

MIKE PARKER je tatíček techna, takže zahrál co se od něj čekalo. Podobně jako POWELL, což byla slušná klubová muzika, ale proti ostatním tam na mě působil jak kdyby tam pozvali Tata Bojs. Holt pátek.

Konec zachránili UGANDAN METHODS (Ancient Methods + Regis), což bylo taky tuc-tuc, ale pěkný tuc-tuc, navíc s dostatečně dobrou projekcí se scénami z černobílých filmů, takže to bylo trochu jako v Ponrepu a člověku hned bylo líp.

Den 4
RYO MURAKAMI slušný, ALESSANDRO CORTINI se sólovkou Sonno slušný, SHACKLETON s projektem Powerplant trochu lepší než slušný. Celkově nejslabší den, který mi zachránil už zmíněný ENA krátkym setem v místnosti, co vypadala připravená spíš na jatka než na party.

Den 5
Poslední den jsme zůstali jen kvůli Frostovi, což je tady v redakci něco jako Ježíšek, který akorát místo dárků nosí bolest. Po BITSTREAM kolem osmé přišel SAMUEL KERRIDGE, který místo projekce a jakéhokoliv osvětlení použil pár blikajících lamp namířených zepředu přímo na sebe, které tvořili hodně hypnotické stíny na projekčním plátně za ním.

sk
Kerridge se rozhodně předvedl v tom nejlepším světle

COH + FRANK bylo takové nemastné neslané. LUSTMORD je zase fotřík dark ambientu, což mu teda jde, to musim říct i já, a to se v dark ambientu hodně vyznám. Bylo to dark a byl to ambient, takže za mě tam bylo vše, co tam mělo být. No a BEN FROST předvedl asi nejrozporuplnější vystoupení co jsem zatím od něj viděl (tohle bylo podevátý, v redakci jsem tedy ještě za amatéra). Speciální světla se komplet rozesrala mlhou, kterou tam nějaký génius pouštěl celou dobu a přišlo mi, že buď zkoušel něco novýho nebo se mu rozhašili krabičky, každopádně to nemělo moc hlavu ani patu.

Intelektuální zhodnocení
Atonal byl jednoznačně hudebně nejlepší festival, kde jsem měl tu čest hodit bobek, a to nejednou. CTM je mu hodně blízko, ale festival, kde je každoročně -30 stupňů nemá naději se měřit s akcí, kde nepotřebujete kožich, abyste došli 200 metrů do Berghainu a nemusíte se bát, že vám přimrznou nohy k chodníku, když se zastavíte zapálit si cigáro.

10/10

IMG_1243

Best of 2014

Teď všichni čekáte žebříček toho nejlepšího z roku 2014. Hovno. Hahá!

Jistě ste si všimli, že byl nedavno jeden příspěvek v američtině. To proto, že jsme s Šumivem byli nedavno na tři tejdny v Americe respektive v Kanadě. Jelikož jsme life-stylový magazín, tak jsem se rozhod, že napíšu jaký to bylo, protože bych před odletem ocenil, kdybych věděl jaký to bude a co mě čeká. A můžete si to přečíst i doma! Sice už jsme všude byli, všemu rozumíme nejlíp a od všeho máme klíče – ale v Americe jsme ještě ani jeden nebyli. Oproti jiným vzdálneným destinacím je zarážející, kolik toho člověk vlastně zná z filmů a jak povědomý mu jsou Spojený státy. Respektive teda města. To je totiž taková věc. My jsme takový specifický urban turisti, odborně se tomu říká „píče, který nic moc nezajímá” a tak jsme hledali kam se podívat, spíš podle letenek, než podle obrázků na gůglu. V důsledku hledání cenově schůdnejch letenek jsme se nakonec rozhodli pro 3 tejdny a trasu Praha – Londýn – Chicago – NY – Dallas – Vancouver – Londýn – Praha. S tím, že Londýn a Dallas byly pouze přestupy.

Pokud si kdykoli v budoucnu budete kupovat letenky na delší vejlet a poslední let bude obsahovat 17 hodinový čekání na spoj domu a 10ti hodinovej časovej posun, tak si kupte heroin. Fakt.

První věc potom co jsme vystoupili v Čikejdži (slangový výraz) z letadla bylo samozřejmě to, že jsme začli na celý kolo řvát “Make some Ill Noise!!!” a děliali ill noise. Extra-LOL, nechápu, že sem neviděl jediný triko “Make some ill noise!”. Krom toho, že tam ještě nepřišli na tendle vtip, je Chicago moc pěkný město. Hlavně se teda vyznačuje tím, že všichni lidi, který tam žijou sou milý. Přehnaně milý. Každý rozhovor v restauraci, baru, lyžařských potřebách, konírně a buhví kde jinde začíná bez prdele takto:

Vy: “Hello.”
Oni: “Oh hiiiii! How are you today? You goooood??”
Vy: “I’m fine.”
Oni: “Oh you goooood? That’s goooood!”
Vy: “Two jägrmeisters“

A tváří se u toho takhle:

britney

Výhoda je, že se to opakuje pořád a pořád dokola a vy se tedy můžete naučit na to reagovat a na všechno jim odpovídat otázkou “I’m good, you good?” a máte klid. Tento jev se dle našich zkušeností vyskytuje jen v Čikejdži a pokud to aplikujete napřiklad v NY, tak vypadáte jako retard. Všímáte si toho, jak často používám “my” a “nám”? Potom, co nás servírka v restauraci na základě dotazu, kam jít na halloween, poslala do Boystownu, což je čtvrť teplá jak jednorožec, jsme si začli uvědomovat, že vlastně vypadáme jak dvě buzny. Nechápejte mě špatně, stejně jako Palivo je mám rád, ale osobně hasiče radši posílám na zásah jinam.

Co se týče ubytování, tak jsme volili spíš low budget, ale taky co nejmenší interakci s cizíma lidma – rozumněj žádnej couchsurfing. Spali sme v hostelu, kterej inzeroval 4-postelovej pokoj, ale ty postele byly vlastně palandy a to bylo celkem na hovno. Jeden cizí člověk v osobním prostoru už je moc, a šest je pak ještě šestkrát víc a tudíž je to horší. A pivo stojí 5 dolarů a to si jich pak dejte každej den osum, abyste usnuli hned co zalehnete. Šumivo si vzal leasing hypotéky na hypotéku a zdatně to tam sesílal každej den.

Aby usínání bylo přeci jen snadnější, tak sme každej den nachodili něco přes 20 km. Nekecám. Nevim co se nám stalo, ale prostě sme furt chodili. Bolí z toho nohy, ale člověk aspoň ubije čas. Tejden je na Čikejdž prostě moc. Po třech intenzivních dnech nebylo co dělat. Absolvovali sme Chicago Art Institut, kde visí všechny věci jako Hopper, Pollock, Monet, Picasso a stali se z nás experti na umění. Pak jsme byli v Second City, kde začínal se stand-upem Bill Murray a Dan Aykroyd. Tam jsme zažili taky jedinej střet s místním obyvatelstvem, kdy sme se bavili s nějakým cizím párem a šli s nima po skončení představení někam do baru. Bohužel si ani jeden nic nepamatujeme, protože – poznatek k zapsání – americký pivo vůbec neni tak hrozný, jak se furt vypráví a když se pije na lačno, tak to končí stejně jako v Čechách. Výsledek večera jsme se dozvěděli až po návratu z výpisu účtu.

Já i Šumivo jsme sbírali v devadesátkách basketbalový kartičky a umíme zpaměti celou pětku Bulls 97, takže jsme vlastně do Ameriky jeli s hlavním cílem, podívat se na zápas NBA. Chytli jsme akorát začátek sezóny a předem jsme si koupili lístky na NY Knicks. Než jsme se dostali do NY, tak jsme skoro každej večer v Čikejdži koukali v barech na basket. Co taky jinýho dělat, žejo. Důslednou analýzou sem si taky všiml, že už nehraje Detlef Schrempf. Velká škoda. Pro NBA to znamená to samý, jako odchod Vratislava Lokvence z Kaiserslauternu pro Bundesligu. Taky se z toho ještě nevzpamatovali.

detlef

Jeden večer jsme museli basket v baru vynechat a to když shodou okolností hrál v Constellationu (klub, kterej založil nějakej jouda z Pitchforku) Ben Frost. Přísahám bohu, že to je náhoda a že sem se to dověděl až potom co sem měl letenku. Samozřejmě sem si nemohl nechat ujít koncert číslo dvanáct a pěkně jsme se s Šumivem vesrali přes Frosta na guestlist. Viděl sem Frosta hodněkrát, ale tentokrát proběhlo to, čeho jsme se v Praze nejvíc báli – že vypadne proud a Frost vyndá zpod kabátu obrovskej palcát a vyvolá magickým sýrem přerostlou krysu, na kterou nasedne a vydá se na ní skrz publikum směrem ke zvukaři a ten palcát mu zarazí do ksichtu. Překvapivě byl v pohodě a přešel to s úsměvem. Poté se to stalo ještě šestkrát a set končil dost nasranej. Bohužel potom neměl moc náladu si povídat o tom, jak se mám. Jen mi to potvrdilo muj názor na Pitchfork.

Pak už nevim co jsme přesně dělali, ale následoval přesun přímým letem do New Yorku. Už v Čikejdži nám přišlo jako dobrej nápad kontaktovat kluka, kterej stojí za projektem As Gideon Weeps a kterej je z NY. Nevim jestli už jsme to sem dávali, ale obzvlášť první deska stojí dost za zmínku: Screamo post-hardcore náser – tady bandcamp

Jelikož se bojim jen pavouků v Hradšínský a širýho moře, nedělalo mi žádnej problém mu napsat mail s žádostí o veřejnou zkoušku pro nás dva. On dokonce souhlasil a vyměnili jsme si asi 15 zpráv kdy a kde se sejdeme a jak veme kytaru a zahraje nám něco a uděláme s nim rozhovor sem na lifestylový magazín a všechno bude fajn. Pak nám ale došlo, že bysme za nim museli jet asi 40 min někam severně nad NY, bavit se s nim o tom co studuje, i když je nám to vlastně uplně buřt a pak jet zase zpátky a vlastně se mi chtělo čůrat a Šumivo měl hlad. Tak sem mu napsal, že má Šumivo chřipku a že nikam nemůžeme jet. Z odpovědi to vypadalo, že je docela zklamanej, protože se těšil na setkání s fanouškama (na FB má asi 200 fanoušků, což je skoro stejně jako Wwwar.. haha). Nicméně sem mu slíbil, že mu udělám koncert, až se odváží do Evropy, tak uvidíme.

New York je ok. Oproti Čikejdži to je spíš zklamání, baráky pěkný, ale všude roztahaný. Odstěhovat se tam na delší dobu by mělo smysl, ale na výlet do NY na pár dní bych už nejel. A hlavně bych už nikdy nešel na zápas NY Knicks. Madison Square Garden byl na zápas s Washington Wizzards vyprodanej a 150 dolarů za lístek jsme si omlouvali tim, že to je přece NBA a tam hrajou černoši a černoši umí rapovat a smečovat. Za celej zápas jsme viděli dvě smeče. Dvě. Opravdu dvě. New York dostal asi o 20 bodů. WTF?! Sportovní zážitek na úrovni Bohemians – Příbram.

Spravit chuť sem si chtěl návštěvou rezidence Dakoty, kde natah brka John Lennon. Netajím se tím, že kdybych mohl cestovat časem, tak nepojedu do roku 1942 prdnout Hitlerovi do kafe, ale o pár let dál zrušit Beatles. Šumivo byl bohužel proti, protože se bál, že se tam budu chtít fotit s kytarou jak zpívám “Imagine no John Lennon, It’s easy if you try”, což sem taky měl v plánu, ale bylo mi řečeno, že už je to přes čárku. Stále nesouhlasim. Tak vlastně beru zpátky, že už nikdy nechci do NY na pár dní. Vlastně bych se tam někdy rád podíval s Palivem a nafotil nějakou pěknou fotosérii. Nebo klip. Pláč Hoven covering Scatman John – “I’m a Chapman, pí papa padapo, papa padapo“. Víte co je potřeba, aby si Beatles zase spolu zahráli? – Dvě kulky. Hahaha.

Pak následoval přesun do Kanady, ale o tom mám povinnej featuring na jiným blogu, tak to nebudu plácat sem. Všehovšudy to bylo dobrý, ale na dvě města moc dlouhý. Za dva tejdny se podle mě daj stihnout v klidu i města čtyři, potažmo, pokud někoho zajímá interakce s cizíma lidma, tak se asi ten čas v jednom městě ubít dá. Jo a nemaj tam moc knedlíky. Osobně víc fandim Asii a podruhý se radši podívám do Japonska, než do Ameriky.

Double report a alba: Son Lux / Zebra Kočky

son

Jelikož jsem už tak starý, že ráno ani nemusím nastavovat budík, protože mě v pět budí chcaní, na koncerty chodím opravdu výjimečně. Většinou se na nich totiž nedá sedět a do toho hraje hlasitá hudba, takže se špatně objednávají jégry na baru. Tenhle měsíc jsem se ale přemohl a zkusil Pečivého metodu „koupím si lupen v předprodeji, to mě donutí tam jít.“ A doopravdy to, na rozdíl od Pečiva, který utratil asi 14 900 euro za vstupenky na koncerty na které nešel, zafungovalo. Šel jsem, slovy, na dva koncerty! A jelikož tam vždycky byla předkapela, tak jsem šel vlastně na čtyři koncerty.

Jako správnej mentál jsem se den před Son Luxem úspěšně vyndal jako čokl, spal asi tři hodiny a pitím portugalského patoku sem si přivodil řádnou sračku, ale i tak jsem se připojil k Čabině a jel se podívat, jak to Son Lux rozjede v pražském Meet Factory. V Meet Factory jsem zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Všechny holky tu mají pořád tolik chlupů v podpaží jako já na ksichtě, kluci se zdokonalili v opírání se o sloup, zatímco jejich flanelky vějí do prázdna jejich abstrakních vět jako třeba „ale to s kauzualitou nemá co dělat, Radime, pičo,“ zatímco Radim kontruje, že „tyhle amplitudy posloupnosti jsou,hmm, relevantní.“

Jako první hráli Cloud Boat, jediná kapela, kterou jsem objevil díky Rádiu 1. Mimochodem, pokud hledáte dobrou drinking game, dejte si panáka pokaždé, když moderát Rádia 1 udělá hmmmmmmmmmmm. Jeden vstup a spíte na podlaze. Šumivo na Cloud Boat byl v Potrvá a říkal, že to bylo dobrý, v Meet Factory jsem měl ale pocit, jako bych sledoval Jamese Blakea, kterého na levé a pravé straně doplňují dva kývající se mončičáci. Znělo to dost teple. Myslím, že to na objektivní report, od někoho kdo má penis a strká jej do žen, bohatě stačí.

Pak přišel konečně Son Lux aka Ryan Lott a věci dostaly trochu větší říz, i když teplý to teda bylo pořád dost. Ale s tím jsem počítal, vždycky když si ho pustím doma tak se mi hasič automaticky zmenší tak o tři centimetry na pouhých 29 cm. Alternate Worlds byly sázkou na jistotu jak rozjet koncert, to že hodil hned z kraje i Easy bylo taky plusem, aspoň se hipstři vycákali a mohli odtáhnout do foajé blekotat cosi o bytí a nicotě. Kytarista na rozdíl od Cloud Boat kroutil prsty místo špeků a dodal jeho intimním elektronickým aranžím až Santanovský nádech (a to píšu, aniž bych v životě slyšel od Santany nějaký song, ale to vy nemůžete vědět, hahaha). Bubeník to všechno házel do jazzu a celkově to znělo o dost líp než z desky – shock! Překvapilo i zařazení dost starých fláků, ať už to byl mash-up Claws s Let go, nebo prehistorický Break a Betray. Celkově to bylo dost dobrý, asi jako když vám mamka udělá po dlouhý době rajskou. Na závěr nutno podotknout, že Son Lux je roztomilej kluk, vokál má snad ještě čistější než na deskách a kdyby se rozpadl v karamel, tak bych překvapen nebyl. Show to byla dobrá tak moc, že jsem si dokonce koupil tričko. Bohužel, i po oblečení trička pořád vypadám jako píčus. Vyhozený prachy.

80%

Na další koncert jsem se opět vypravil s Čabinou, což je mimochodem skvělá kolegyně na koncerty, jelikož je chubby, takže moje libido je v klidu a můžu se soustředit na hudbu, zatímco mi nosí bundu do šatny nebo mi chodí pro drinky. A pak že jsou tlustý holky k ničemu. Podle mě by si každej člověk měl najít jednoho tlustýho kamaráda, kterýmu se pak může posmívat na svým blogu. To si tlusťoši zaslouží, o tom snad nikdo nemůže pochybovat. Dobrý je, že když si to pak přečtou, koupíte jim dva cheese a jste zase kámoši. Ale zpět k hudbě, protože toto je přeci hudební blog. Další koncert na kterej sem se vypravil byl emerickej černoch Zebra fukin Katz a ten dělá queer rap a teď si to zrekapitulujte: Černoch, zebra, kočky, bukvice, rap = může být lákavější kombinace? Hned po vejití dovnitř se potvrdila moje předtucha – teploušů tu bylo řádně. Nechápejte mě špatně, já je mám rád. Jen jsem napsal, že jich tam bylo hodně.

Den před koncertem jsem se jako správnej mentál sundal jak čokl a spal tři hodiny, opět, takže jsem si říkal, že pít nebudu, ale to jsem nevěděl, že se na place usazuje Sifon, takže jsem po Fantě do sebe šplíchl jégra, aby mi ty jeho rýmy utíkaly rovnou z mozku ven. Kde jsou ty časy, kdy jsem se na jejich koncertech nestyděl. „Auto jede, kočka přede.“ I mean, seriously? Přešel jsem tedy na místo, odkud nešlo vidět na Sifona a jeho taneční kreace „automatický robot na lince ve Škodovce“ a bylo vidět na Milesu a potají jsem si alespoň pohonil. Pak jsem šel do foajé zkontrolovat slečnu co vybírá prachy, páč je moc hezká a je tam vždycky. Má tak 14 kilo, 100 centimetrů, ale v obličeji je to úplný anděl. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych jí třeba odrecitoval nějakou básničku, nebo že bych navodil nějakou diskuzi na téma surrealismu v evropské postmoderně, aby viděla, že umím i něco jinýho než se tvářit jako pytel sraček, který stojí u stolku a dívá se na ní pohledem „Jürgen na dětském hřišti,“ ale moc jsem se na to necítil. Navíc, kdyby se do mě zamilovala, museli bychom to dělat jen na koníčka, protože jinak bych ji rozbil jak Lego. Na druhou stranu, mohl bych jí kupovat poloviční jízdenky pro děcka. Ale dost už teorií.

Wéčka zdárně dohrály a za chvíli přišel na řadu Zebra Kočky. Od prvního momentu bylo jasný, že ten kluk umí udělat show, čímž potvrdil moji teorii, že k tomu abyste udělali dobrou show potřebujete jednu jedinou věc: černocha. Jelikož jsem si poctivě naposlouchal jeho úctyhodnou diskografii čítajících mohutných 7 songů tak jsem všechno znal a poznal a sem tam jsem si i zanotoval úryvky jeho hlubokých textů, jako třeba „Seeeeeeeexxxx,“ nebo  „Hold on, wait, what the fuck biiitch.“ Čabinu koncert ze začátku moc nebavil, protože Zebra přišel v masce a Čabina se masek bojí. To jsem zjistil nedávno, takže jsem ji samozřejmě objednal na Vánoce DVD Slipknotů. Pak si ale masku sundal, pak si sundal i overall a konečně vypadal jako člověk. Nějaký dj mu tam valil naprosto stupidní beaty a on do toho naprosto stupidně rapoval, ale to je všechno naprosto irelevantní, když máte vokál jako Busta Rým a vypadáte jako syn Tonyho Todda (ten bubák co hrál Candymana). Došlo na všechny klasické párty propriety, jako cákání šampaňského na zvlhlé lesbičky, nucené zpívání a selfíčka s dementama z Benešova. Vrcholem všeho byl párty tanec na stejdži a u toho bych se rád pozastavil – když prosím vás jdete tancovat na stage, voholte si kurva podpaží. Gratulace také směrem ke slečně na Zebrově levoboku, která dokázala ustát hodinový tanec ve stylu „jsem laciná, bezcenná štětka, která neumí nic jinýho než existovat,“ a posléze i odejít z pódia s výrazem, že je stále lidská bytost. Bravo. Závěr setu dokonal supr trupr song First name Zebra, last name Kaz, middle name Fucking, kdy jsme si všichni zanotovali text a při skákání se pocákali chlastem jako banda pičusů v Sasazu.

Závěrem bych chtěl vzkázat tomu křupanovi, co do mě během jednoho jediného večera asi osmkrát vrazil, že jestli ho ještě jednou potkám na koncertě, tak mu zabiju psa, narvu ho jeho matce do prdele, tu zabiju, narvu ji i s tím čoklem do prdele jeho otce a toho následně upeču podle receptu Láďi Hrušky.

Zebra Fukin Katz 100%

V Dropboxu naleznete:

Son Lux, alba:

  • At war with….
  • Lanterns….
  • We are rising
  • Weapons EP
  • Tear EP

Zebra Fucking Katz – Drklng EP

Archiv: Jak je těžké být hudební žurnalista, aneb díky Blood Red Shoes za skvělý koncert

Když začnete psát „hudební“ žblebty a tak nějak zabřednete do „hudební žurnalistiky“, stejně jako ve všech ostatních profesích se vám na oplátku dostane určité deziluze (a povětšinou žádného blowjobu). V případě hudební žurnalistiky je ta deziluze způsobená tím, že zjistíte, že v podstatě každý druhý „týpek“ co se tím „zabývá“ absolutně netuší co a o čem píše. Což není nic tak hroznýho. Já osobně tak 90% věcí co sem dávám ani neposlouchám a všechno co sem píšu si vymýšlím a čekám, jestli se někdo ozve v komentářích (teď lžu abych byl vtipnej, samozřejmě že to nedělám. Samozřejmě že vím, že Michael Stipe zpívá v Kings of Leon).

Co je horší, po čase jsem zjistil, že není nic neobvyklého napsat report z koncertu nebo nedej bože festivalu, aniž by na něj ten dotyčný šel. Tohle samozřejmě není nic novýho pod sluncem a netýká se to jen bohémů, co na to jebou, ale i lidí, kteří to myslí vážně. Čas od času vás prostě situace dotlačí do kouta a nemůžete jít na koncert a nemůžete jej už odříct. A tak se stane, že pak v Lidovkách vyjde report z Bobbyho McFerrina s obrovským titulkem Prahou znělo don’t worry be happy, což by byla sympatická věta, kdyby ovšem nebylo známo, že Bobby McFerrin tu píseň nenávidí a nehraje ji live. Jako nikdy. Nikdy.

Sám jsem takhle odbyl pár kapel, který jsem na festivalu měl slyšet, ale bohužel jsem je neslyšel, protože mi do toho vlezl akutní problém (alkohol, šukání, spánek). Poznáte to takhle: pokud je to nová mladá kapela, recenzent většinou napíše, že „koncert byl dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Až se kapela sehraje, určitě to bude světový bla bla nic konkrétního.“ Pokud jde o dlouholetou trvalku co má na kontě několik desek, pak stačí třeba tahle klasika:„Kapela zahrála průřez diskografií.“ A tak dále a tak dále. Když se držíte při zemi tak nikdo nic nepozná, když se necháte unést představivostí a vymýšlíte si až moc tak to může být průser. Třeba legendární report na musicserveru, kde Muse jako přídavek hráli Neutron star collision (cajdák z Twilight), ale ve skutečnosti to byla bohužel Plug in baby (autor očividně čerpal z průměrného setlistu turné). Tak rozdílné fláky prostě neokecáte.

A i když se vám to stane, nebojte se, nikdo vás kamenovat nebude. Vždyť žijeme v době, kdy Rock a pop otiskne, „žeMetallica patří do špici současného hard rocku, společně s U2 a Green Day…“. Takže v klidu.

Pak ale následuje praxe lidí, kteří nechodí prakticky nikam a stejně jsou schopní velmi bystře a neustále přispívat reporty do „celkem“ solidních hudebních periodik, aniž by vytáhli paty z baráku. Tyhle reporty poznáte tak, že v nich autor až nápadně moc rozebírá minulost kapely, kde hrají, jak je tam drahý pivo a tak. Ve většině (ne vždy) případů to nejsou bonusové informace, ale vata, která natahuje počet znaků a snižuje prostor pro tlachání o koncertu samotném. Nejmenovaný kolega došel tak daleko, že popisoval jak byly fronty na pivo dlouhé, jak se na něj usmívaly nějaký hezký holky a jak byla celková atmosféra před koncertem super, s dost podrobnými detaily. Samozřejmě, pro neznalé situace to působí docela uvěřitelně a seriózně, ale když víte, že ten člověk v době, kdy probíhala akce, ležel úplně na sračku na podlaze vašeho bytu, pak je to opravdu neskutečně vtipné.

Poznámka: čím déle trvá, než se report objeví na netu, tím větší je šance, že tam autor nebyl. Oblíbená (a informačně snadná) praktika totiž je počkat na ostatní reporty a pak vlastními slovy přepsat základní informace.

Delší dobu jsem přemýšlel nad tím, že bych udělal report z Rock for people nebo podobné mrdky týden dopředu a pak ho porovnal s následnými reporty, čistě proto, abych vám ukázal, jak extrémně je to snadné. Samozřejmě, může se stát, že si někdo z kapely zlomí nohu nebo spadne pódium nebo si frontman z rozmaru nasadí trenky s hovnama na hlavu, ale na 90% se vše odehraje tak, jak má. Vždycky jsem se na psaní takového spekátku vysral, protože jsem měl na starost daleko důležitější věci (alkohol, spánek, šukání), ale teď je v televizi Česko – Slovensko a to je příhodná doba na vytvoření takového článku, protože kdy jindy budeme mít k dispozici devadesát minut totální nudy.

Základní prvky fiktivního reportu:

1 Začněte pěkně zlehka. Základní informace o členech a diskografii. Nezapomínejte, že sedíte doma, honíte si ho u Pornhub a nejste na tom koncertě! Nemusíte popisovat, jaké oblečení má kapela na sobě.

2 Projeďte si trochu reportů z minula, pokud jsou. Pokud v nich objevíte nějaký spekulace, všechny je popřete. Budete vypadat, že tomu rozumíte.

3 V tento moment byste měli mít už odstavec. Na závěr úvodu přidejte nějaký typický horseshit aplikovatelný na jakoukoliv kapelu (např. Anarchie mládí se pomalu ale jistě přesouvá do jistot dospělého zvuku – absolutně nic to neznamená a tak proti tomu nikdo nic nenamítne). Teď už doopravdy vypadáte, že tomu rozumíte. Metafory si nechte až na samotný koncert, nezapomínejte, ne každý je Michal Nanoru.

4 V další části popisujte, jak jste tam došli brzo, popřípadě pozdě. Když zvolíte brzy, můžete si víc vymýšlet a přidat na důvěryhodnosti, pokud na to nemáte čas, napište, že jste přišli později a nemusíte popisovat předskokany. Klasika typu„bohužel jsem přišel později, takže jsem z předkapely slyšel jen tři písničky, a tak bych ji nerad hodnotil“.

5 Popište lidi. Stačí když do výpisu dáte tři, čtyři skupiny návštěvníků a jste v suchu. Jste v suchu, protože na koncerty chodí jen tři, čtyři skupiny lidí. Dál popište cenu piva. Tohle je vynikající odvedení pozornosti. Naprosto irelevantní informace, což čtenářům pořád nedochází. Přesto nakonec bude většina komentářů v diskuzi o tom, kterak si Lojza tam u nich dává Ježka za osmnáct.

6 Počet lidí. Tohle je vynikající kapitola. Když dorazíte brzy, napište, že „tam ještě moc lidí nebylo“, což vám nikdo nemůže vyvrátit, protože nikdo nechodí na koncert na sedmou. Pokud dorazíte později, napište, „že je prostor slušně zaplněný“ (= nikdo netuší, kolik to je lidí).

7 V tento moment si dejte od psaní pauzu, vyhoňte si péro a řekněte si, jak je skvělý být hudební publicista.

8 Předkapela. Pamatujte si, že nikdy nic nezkazíte, když napíšete, že zvuk byl ze začátku nic moc, že se publikum ze začátku moc nechytalo a že na konci už byla atmosféra lepší. V čem je kouzlo těchto vět? Nebudete tomu věřit, ale vždy je na začátku zvuk na hovno, lidi se moc nechytají a pak je atmosféra lepší. Tak kurva začíná každej koncert.

9 Napište pár informací o předkapele. Stačí dvě věty co mají na svých stránkách. Je to jen předkapela.

10 Použijte slovo upřímně. Lidi automaticky zjemní při čtení, protože najednou ucítí, že jste upřímný.

11 Vypíchněte nějakou písničku. Publikum bylo ve varu. Wow.

12 Používejte cca. Neuargumentovatelné!

13 Zvukař! Pokud máte dobrou náladu (nebo si hoďte mincí), napište že se zvuk časem zlepšil. Pokud máte blbou náladu, napište, že zvuk byl špatný, ale s hlavní kapelou se zlepšil. Nebojte se argumentace typu „já stál tam a tam byl zvuk běs vole, neslyšel jsem nic“, protože na to stejně brzy někdo zareaguje odpovědí „nevím na jakým koncertě jsi byl, ale já stal u zvukaře a zvuk byl vynikající“.

14 vzpomeňte si: pokud je to nová mladá kapela, napište, že „koncert byl dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Až se kapela sehraje, určitě to bude světový bla bla nic konkrétního.“Pokud je to trvalka: „Zahráli průřez diskografií.“

15 Nebuďte konkrétní. To jest „kapela na sebe dala čekat“ – nikdo netuší jestli moc nebo málo = žádný argument.

16 Projeďte si jejich diskografii a setlist. V tento moment pomáha, pokud kapelu aspoň znáte. Ano, občas se to hodí.

17 Následuje popis písniček. Použijte průměrný setlist. Vyberte si dvě nebo tři, který znáte. Pokud žádný neznáte, najděte kapelu na youtube a pusťe si první dva klipy – pravděpodobně to jsou jejich největší hity. Bravo, jste na ně odborník.

18 Popiště publikum. Opakujte kouzelné formulky. Zvuk. Lidi. Polemizujte nad kapelou, jestli je to lepší než dřív nebo horší. Opět si můžete hodit mincí. Polovina s vámi bude souhlasit, půlka ne ať už napíšete cokoli.

19 Pokud jste Lukáš Benda nebo s ním chcete spát, použijte v reportu 10x slovo Berlín nebo 15x slovo DIY.

20 Shrňte večer. Hoďte si mincí, jestli to bylo dobrý nebo ne.

Gratuluji, dopsali jste report. Dejte si další Gambrinus a užívejte si vaši kariéru jako hudební publicista. Pokud jste šestnáctiletý gymnazista píšící jako externista, napište na FB jak to bylo „mrtě dobrý“ pro zvýšení důvěryhodnosti.

Poznámka: Tyto základní prvky jsou základními prvky protože se doopravdy dějí na plus minus všech koncertech. Z toho plyne, že pokud narazíte na report, který je obsahuje, rozhodně to hned neznamená, že je vymyšlený!

Zdroje:

Tady se podívejme na výsledný produkt. Nezapomínejte, že daleko lepší pohled na výsledný produkt se vám ale naskytne až po 24. listopadu, kdy se servery zaplní reporty. Hahaha.

    • REPORT: BLOOD RED SHOES
    • ROXY
    • 24/11/2012

(1)Na koncert Blood Red Shoes jsem se upřímně těšil delší dobu. Jejich třetí deska In time for voices je stejně skvělá jako předchozí dvě a z mladého poupátka a one-album-wonder (Box of secrets) pomalu vykvetla hard rocková stálice, která si už dokázala vydobít dost slušné renomé co se týče živých vystoupení.(2) Benjamin Slavík jim sice před lety prorokoval záhubu a pád do průměru , ale invaze a boom kytarovek s ženským pokolením vybublal do nikam (Vivian a Dum Dum girls, pamatuje si někdo?) a kdo zůstal byli právě Blood red shoes.
Samozřejmě, že i oni se vyvíjí. Kulomety z debutu jsou pryč. Od první desky uteklo drahně času a kapele přibylo pár let, což je fakt, který se na zvuku a především poslední desce dost podepsal. Kapela zvolnila, zjemnila svoje punkové útoky a přešla na jistou cestu popových refrénů, které ale pořád zůstávají obaleny čistou živočišností.(3) Anarchie mládí se pomalu ale jistě přesouvá do jistot dospělého zvuku.

A živočišnost je jeden z důvodů, proč jít na Blood Red Shoes.(4) Vyrážím už kolem sedmé, abych si pohlídal dobré místo, ale nebylo třeba. Roxy se sice už slušně plní, ale o nějaké masivní invazi tu nejde. (5) Věkové složení je přesně takové, jaké jsem očekával. Odvážné holky od 18ti do 25ti, kluci, co ještě pořád věří, že Británie je mekka hudby a pro které není brit-pop sprosté slovo. Sem tam i někdo kolem třicítky s tričkem Cannibal Corpse. Potvrzuje se, že Blood Red Shoes jsou kapela, která může okouzlit všechny. Jelikož jsem DZ Deathrays nikdy neslyšel a,(10) upřímně, ani jsem neměl nejmenší tušení o co jde, dal jsem si dvě piva a poctivě čekal až to vypukne. Mimochodem, pivko za 40 Kč sice není zrovna nejlevnější drink na světě, ale vše kompenzuje vcelku brzký začátek předkapely, takže proč si stěžovat.

(9)DZ Deathrays jsou z australského Brisbane a prohlašují o sobě, že začínali na house parties a na nich pravděpodobně i skončí. Thrash pop, jak nazývají svůj hybrid hard/indie roku, je jen prostřední část jejich evoluce a mezi náma, není to vůbec špatný. Nepolíben tvorbou jsem si zašel pěkně dopředu a užíval si jejich až vražedného tempa. (6)Publikum sice ještě nebylo nejpočetnější, ale i tak se našlo dost lidí, kteří očividně přišli právě na předkapelu.(8)Po prvních třech písničkách, které publikům přijalo vcelku chladně a rozpačitě se první řady začaly vlnit a při úderné(11)Teenage Kickstars už nezůstal prakticky nikdo přikovaný na místě. Jak byste mohli zůstat přikovaní, když se před vámi odehrává soulož Bass Drum of Death a Japanther!(13)Moc tomu pomohl i pan zvukař, který doladil bicí a vytáhnul vokál, což celkovému zvuku dost pomohlo. Po (12) cca 10 krátkých, ale svižných a energií nabitých písničkách se kluci zvedli a za aplausu odešli. (14) Celkově byl jejich koncert dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Možná až se kluci zapár let a alb sehrají, tak to bude rozhodně lepší. Takhle byla cítit menší nervozita.

A pak to přišlo. (15) Publikum nemuselo čekat ani moc dlouho a chvilku po deváté přišli na pódium Steve Ansell aLaura-Mary Carter a odpálili set náloží It’s getting boring by the sea z jejich první desky. (16)Laura-Mary Carter je tak sympatická jako na fotkách a možná ještě víc, Steve schovaný za bicími o sobě dává vědět odsekávaným vokálem a úsměvem, což jen urychluje přechod do varu. Je dobré, když se kapela snaží komunikovat a Blood red shoes jsou jednou z těch kapel, které vás osvobodí z nervozity hned po příchodu. Jednak úsměvy, jednak energií, která je kořením jejich hudby, jednak vstřícným přístupem. Steve je známý tím, že se rád učí cizí jazyky a lá „Ahoj Praha jak se maš“ a povídá si s lidmi, k čemuž došlo i tady. Jenže na delší proslovy není čas. Pauzy jsou krátký, tak akorát na nadechnutí. Po úvodu přichází (17) Don’t ask, nádherný duet, který sice trochu zvolní tempo, ale stejně se pořád přistihnete při myšlence, jak je možné, že tahle dvojka vyprodukuje tolik rámusu a energie. Cold potvrzuje, že je to hit velký jako Brno. Publikum to náležitě kvituje, když v refrénu sborově přitakává cooold. Mám husí kůži. Tohle turné se sice jmenuje In time to voices a je přímou propagací poslední novinky, ale kapela má tolik hitů za svoji několikaletou kariéru, že přeskakuje z desky na desku a rozhodně otrocky nepřehrává pouze poslední album.  (14)Průřez diskografií se vyplácí, protože první dvě alba, upřímně, byly nejvíc našlapaný hity. A publikum to dává jasně najevo. Malý návrat do minulosti a při Say something, Say anything nebo při Light it up už je na nohou prakticky celé Roxy. Stačí k tomu pořádný refrén, trochu charisma a šílené tempo, které kapela drží od začátku do konce.  Publikum se jim za to odvděčuje mohutným aplausem a kapela mizí do zákulisí. Kontroluji hodinky a zjišťuji, že těch cca 50-60 minut uteklo nepředstavitelně rychle. Než dopiju další pivko (39 Kč, bože), kapela je zpátky na přídavek, který tvoří rozverně punková Je Me Perds a možná největší hitovka I Wish I was someone better. Publikum se přidává a zpívá společně s kapelou, ale těžko je dokáží přehlušit.  Úplně propocený Steve a roztomilá Laura-Mary pak nadobro mizí do backstage a Praha vstřebává tuny atomů poctivého garážového rocku, které na ni během poslední hodinky a něco dopadly.

Pomalu se drkocám k východu a přemýšlím nad tím, jak je neskutečně fajn, že ještě existují kapely, které dokáží v jednoduché kombinaci bicí/kytara pořád ještě nabídnout takovou show. Celkově se večer dost povedl. Zvuk ze začátku sice trochu haproval (za což mohly především ohlušující bicí), ale nakonec se vyrovnal a byl výborný. Ale možná byl dobrý celou dobu a já jsem jen stál na špatném místě. Tak, teď aby Blood Red Shoes dorazili zase za dva roky. Protože, u

Primavera: Den poslední, Palivo.

Parkovani po spanelsku

Nebudu vás dlouho napínat: zase jsme šli na festival! Chtěl jsem si sebou vzít do areálu televizi, ale Pečivo mi řekl, že tam prej dneska jedna hraje, tak jsem ji nechal doma. Není nad to začít sobotní report dobrým sobotním džoukem. Po příchodu do areálu jsme se doopravdy vydali na hlavní stage, podívat se, jak to Television rozpálí (měli hrát celý Marquee Moon), ale už po několika minutách nám bylo jasný, že to dobrej koncert nebude, páč na kytary neuměli a zpívat je Satan. Ale vyčítejte to kapele, která hrála už během Třetihory fest – 35 000 000. Dali jsme jim šanci deset minut, což bylo hodně nad náš festivalový průměr a těch deset minut bylo doslova utrpením, páč na pódiu snad vymejšleli nový tóny nebo co. Do toho ještě nějaký technical problems a odchod byl na světě. Já a Pečivo jsme tam prostě nenašli ten správnej vajb, ale chápu, že nějakej fousatej kluk z Třebíče, co chce udělat dojem na kámoše v knihovně, si to album dá celý.

Chvíli jsme dávali na odiv svoje těla kolem chodícím čmafítas, ale kupodivu nám žádná nenabídla sex, možná proto, že byly vidět obrysy našich monster pod kalhotama. Zaparkovali jsme do Martini kafé stanu na kávičku a děkovali bohu, že tam doléhalo jen 15% hnoje, který o kus dál vypouštěl ze svých úst velikán latinské hudby Caetano Veloso. Představte si sambu, španělku, Karla Gotta, Quantum Tarantulí od Landy a eunucha, který vypadá jako vnitřní strana svého žaludu. Smíchejte to v hlavě dohromady a sami si řekněte, jak se vám ta představa líbí.

Vo Superchunk raději ani nemluvit. Jeden z mála koncertů stejně dlouhých jako můj první sex. Tři sekundy a řežu vodlet. Pečivo tomu dává ještě sekundu ale pak taky bere rameny na nohyma. Co se přísnosti týče, Pečivo je prostě takovej Ondra Soukup a dá tu druhou šanci, zatímco já jsem prostě Jaro Slávík. Z toho také plyne, že jsem si Earla Propocené tričko moc neužil. Sice oceňuji, že kráčí v odkazu Ledové kostky a dal si opravdu ultradebilní hashtag na svoji bytost, ale hudba je to dobrá tak akorát na podpal. Kdybyste nevěděli, kdo je Earl Propocené třičko, tak je to asi patnáctiletý kluk, který umí hopsat a mávat pravou rukou. To je vše co umí. Aby nebyl na pódiu sám, přizval si tam nějakýho páťáka co pouštěl písničky z winampu a každou chvíli nám připomněl, že jsme motherfuckers, to kdybychom to náhodou zapomněli.

Já jsem hodně tolerantní člověk, ale tyhle dva bych s klidem popravil, stejně jako všechny Rusy, Erose Ramacotiho a Rudu z Ostravy. Někdy v ten moment jsem si všiml, že z festivalu zmizeli všichni fousatí lidi a tak mi došlo, že začali hrát GYBE! Přesunuli jsme se tedy na stage ATP a ta dostála svému názvu: A ty pičo! Já jsem GYBE! nikdy neposlouchal, protože jsem sexy a šarmantní a tudíž nepotřebuji poslouchat intelektuální kapely, abych si vrznul se zrzavou studentkou filozofie, které holí knír její matka, ale jejich set mě hodně překvapil. Byl temný, dynamický (ano, nechyběla mu dynamika!), ale přitom pořád intimní jako dobře nasazená vložka. Jednu jsem ostatně viděl na toi toice po koncertu a ta už tak cool nebyla. V polovině první půlky první půlky první písničky, tedy po hodině, jsme odešli. Chtěli jsme zůstat i na druhej song, ale když jsem volal do práce, tak mi řekli, že mi na čtrnáct dní dovolenou nedají.

Poté jsem se procházel vedle Pečiva a myslel na to, jak je život krásný a jak mám rád motýly a Luďka Sobotu a že je vlastně všechno moc fajn. Taky jsem vzpomínal na náš odpolední výlet do nákupního centra, což je jedna z mých oblíbených činností. Koupil jsem si sýr a bagetu a apačka 4 000 latéček. Pečivo si nekoupil nic, protože neměli nic, co by stálo 3000 euro nebo víc. Cestou domů jsme stáli na všech semaforech na červenou a podivovali jsme se nad šíleným riskováním španělů, kteří přecházeli na červenou. Pak má bejt na světě nějakej pořádek. Tohle je ostatně na španělech dost zajímavá věc. Jak je červená tak spěchají, ale když si objednáte kafe, tak vám ho donesou ve středu. Popřípadě příští středu, pokud si jej objednáte ve středu. Proto doporučujeme chodit na kafe v úterý.

Po GYBE! jsme trochu bloudili, až jsme dobloudili do stanu s technem, které nebylo techno, ale disco. Nevím co to hrálo, ale po pár minutách jsem začal cítit, jak se mi roztahuje anál a mám chuť na dicka. Pečivo kupodivu podupával levou nohou a dokonce i houpal hlavou. Takhle užívat si koncert jsem ho neviděl už hodně dlouho. Mě to divným způsobem taky nějak přitahovalo. Asi jako když v noci začnete močit na ulici a akorát někdo vyjde zpoza rohu. Říkáte si Né, né, né, ale zároveň nemůžete přestat a odejít.

Následoval koncert Cloud Nothings, na který jsme se všichni těšili. Jejich Attack on memory má tak tři bezrovské levely dynamiky, ale novinka zní trošku jako Iné kafé. Přesně to se potvrdilo i během koncertu. Starší písničky zněly dobře, úderně, rozevlátě a poctivě neurvale, přičemž když tam Baldi sázel nový věci z nový desky, kterou jsme si poctivě naposlouchal přesně jednou, neučesanost byla pryč a já měl chuť si objednat zelenou, páč mi to připomínalo časy, kdy u nás na vesnici přijely kolotoče a hráli z lampionů Alkehol. Pachuť diskotéky jak z Novýho Jičína nakonec zažehnala asi desetiminutová verze Wasted days (mám o trochu víc zkušeností s žurnalistikou, takže na rozdíl od Pečiva znám i název písničky). To je drát jak sviňa sám o sobě, ve festivalové úpravě to znělo jako předlouhá ejakulace prasete, které snědlo čtyři kytary.

Poté jsme se přemístili na NIN, které jsem poslouchal naposled někdy v roce 1965. Byl jsem trochu skeptický, ale hned po příchodu mě Trezor Rentor naprosto odrovnal. Starý věci zněly jako starý věci a ty nový zněly jako Kangding Ray goes mental metal. Chvílemi to tedy trochu zavánělo parodií na KMFDM, ale o sekundu později už to bylo opět nadčasové a nebo brutální. Někdy dokonce i oboje naráz. Head like a glory hole jsem poznal hned jak ji začali hrát, protože jsem znalec. Dokonce jsem si zazpíval i refrén, které jde “Head like a hole, hmm hmm hmm soul, hmmm hmmmh hmmm serv, hmm hmmm hmm deserv.“ Potěšen hromadou hoven v našich kalhotách jsme se vydali k branám a nadobro opustili tento nádherný festival. Byl jsem jím tak uchvácen, stejně tak Španělskem, že jsem si doma stáhl Duolingo a začal se učit španělsky, takže příští měsíc už budu masturbovat ve španělštině.

Ukázková čmafítas
Ukázková čmafítas

Na letišti v Barceloně pochopili, že je ve Španělsku krize a že je potřeba vyždímat nějaký peníze, takže vosolili internet 5 eurama na hodinu. Tolik za to nedám, tak jsem byl nucen povídat si s Placentou. Rozebrali jsme hodně intimních témat a shodli se, že hudba zní nejlépe z přehrávače na vinyly. Myslel tím gramofon, ale von je Placenta už prostě takovej divnej (čti zrzek). Potom jsem si dal sendvič se slepičí ovulací za 12 euro, což považuji za nákup roku, a odebral se k odbavení, čímž začala noční můra, páč tam bylo horko, češi, Michal Viewegh a skupinka brazilců, kteří skákali Macarenu. Zapomněl jsem odeslat pohledy se šimpanzem, ale jedna hodná prodavačka, co se tvářila moc mile, řekla, že je hodí do schránky až půjde z práce domů. Snad si o mě nebude myslet, že jsem dement, až je otočí a najde na nich napsaný Que pasta paradox Javi Garcia patatas fajitas nachos mučas gracias Gael Garcia Bernal Seat Alhambra.

Poté mi let odložili o tři hodiny a já se usadil na lavičku a nemohl usnout. Nemoct usnout, to je snad ještě horší než leukémie. Dobře, pardon, vím, že o leukémii by se nemělo žertovat…Nemoct usnout je horší než AIDS.

Po příletu jsem si to štrádoval po I.P. Pavlova a opět s chutí nasával starý dobrý český vzduch plný odéru chcánek. Že jsem konečně doma jsem si ale potvrdil až dojemným rozhovorem s jedním Romem ve čtyři ráno na Míráku:

  • hej more, upřimně, pičo si rasista nebo ne?
  • ne, nejsem.
  • more, díky, jako fakt ne?
  • ne.
  • tak že si takovej upřímnej more, tady máš řetížek. More jsme to dnes udělali na Andělu v háemku. Ber ty vole a dej mi na jídlo.
  • já nechci žádnej kradenej řetízek vole.
  • pičo more si rasista nebo co vole?