Archiv rubriky: Sermones Ad Mortuos

WIWONTWOR MIXTAPE 3: JAROSLAV JAGR

Po dvou týdnech je tu další nálož, kterou si můžete poslechnout jak na mixcloudu, což Vám doporučujeme, protože se po tom zvětšuje penis, anebo si ji můžete jednotlivě stáhnout v dropboxu, vy líní bastardi.  Všechny účinkující kapely byste měli znát, protože patří k výbavě každýho intelektuála z Prahe, tudíž Vám tu o nich nebudu vůbec nic vypisovat.

Sermones Ad Mortuos – The Ghostlands themes 90%

a1867570601_10

 

V práci jsem byl převelen na novou pobočku. I když jsem se to snažil sám sobě objasnit jasnou logikou normologického determinismu, po několika teoriích jsem dospěl k názoru, že se s tímto fatalismem nejsem schopen smířit a to především proto, že moje setrvání v současném stavu hodnot a času nenaplňuje Schopenhauerovu formulaci kompatibilismu, ale spíše jeho hlavní rozpor a to inkompatibilismus, toliko obhajovaný zastánci svobodné vůle. V praxi to znamená, že musím dojíždět do zasraný Hostivaře a sledovat každý ráno smrdutýho ožralýho houmlesáka, který ještě pořád nenašel tolik cti, aby se šel sám oddělat do lesa. Káva v automatu stojí patnáct korun a každý třetí den se z krásného tmavého hrdla (připomíná mi africké děvky na pornhubu) nevynoří kelímek, ale jen tmavě hnědá chcánka, která proteče hrdlem a vyústí do díry níže tak rychle, jako moje myšlenka na selhání základních principů kapitalismu (abych si posléze uvědomil, že toto naopak kapitalismus je). Ostatně, zřejmě tohle měl na mysli Friedman,když v šedesátých letech sepsal Kapitalismus a svobodu. Cesta do práce mě stojí 48 korun, takže když pojedu do práce přesně 35krát, připravím se o jedno vyústění mé sociální svobody bouřit a to do otvoru laciné štětky, která Friedmana buď nečetla, a nebo jej pochopila o něco lépe než já. V každém případě prohrávám tak či onak. Po ránu je tu nebe vždy šedé, v lepších případech černé, hnědé a nebo rovnou posrané, plné hoven. Všiml jsem si, že se psi v těchto krajích ani neobtěžují srát. Kousek od mé pobočky kdosi prozřetelně postavil obrovský komín. Netuším k čemu slouží, ale vím, že po jeho levé straně vede žebřík až na samý vrchol, takže v případě velmi špatných kvartálních výsledků tržeb, stolice či erekce můžu pohodlně vylézt nahoru a skočit dovnitř. Můj život se stal kolečkem v nepotřebném stroji, ale pořád ještě dokážu potlačit živou část svého vědomí, abych si každé ráno užil teplý pšouk v mdlé kanceláři bez oken a posléze rohlík se slaninou z přilehlého krámu značky Albert, kde mi rohlíky vždy namarkuje buď ukrajinka, retard a nebo někdo, kdo má dvakrát míň prstů než já, což chápu z čistě sociologického hlediska jako laskavou útěchu místního managementu a povzbuzení do dalšího probuzení. Tento týden jsou v akci polomáčené sušenky, potahy na sedáky na kola a mandarinky s plísní, kterých když si koupíte tisíc, tak díky bohu zemřete.

Jelikož není v těchto krajinách moc co dělat, občas se zastaví někdo důležitější než já a předvede mi naprosto jasnou ukázku toho, jak vykládat a efektivně uplatňovat teorii holismu, přičemž třepu hlavou do rytmu jako velikonoční králíci, kteří se v místním obchoďáku producírují uprostřed pasáže, přičemž pomrkávají na lascivní prodavačky O2 a Vodafone, protože to jsou jedny z mála tupých bytostí, které by mohly na ty svoje bobky ulovit (jedna z prodavaček, alias O2 guru, zdárně aspiruje na titul pomeranč roku, platnost její permanentky do solária očividně končí někdy v roce 2145). Radost jim kazí akorát opodál cheesburgery požírající majitelé automobilů německých značek, kteří brutálně cinkají klíčky, telefony a drobnými o stůl, zcela jasně dávající najevo, že opovrhují kritikou redukcionismu – jinými slovy, nemají dost a kdyby to šlo, sežrali by všechno, co jde rozebrat a vysrat.

Když je po všem a fiskální mašinérie nudy se zastaví někde kolem poledne, pšouk číslo dvě rozetne můj den na před a po a vědom si jisté povinnosti splnit alespoň osobní závazek materiálnímu světu, prolejzám bandcamp, protože mě už nebaví opovrhovat prodavači z Vodafonu, které neustále potkávám na rampě na cigaretě, jak si vyměňují datové toky svých mozků (1kB za hodinu) a uploadují pakety nesmyslů do duševních rozvalin svého bytí („tak sem ti tý píče včera volal a vona to nezvedla“ – „píča, fakt jo?“ – „fakt!“). Při těchto procházkách po hudebních tocích jsem nedávno našel anglický projekt Sermones Ad Mortuos (odkazující k Jungově gnostickým textům Septem Sermones Ad Mortuos, které mě ovšem nechávají s mou averzí vůči duchovním směrům pozdního starověku v klidu), o kterém jsem nenašel vůbec žádné informace. Po zakoupení jsem pouze na Paypalu vyčuchal, že autor má řecké jméno, což mi sice trochu zkazilo den, když jsem si uvědomil, že jsem deseti eury přispěl národu, který dokázal pochcat a okrást každého svého velikána (nemluvě o Euru 2004), ale po zjištění, že jsem na last.fm první, kdo tohoto autora poslouchá jsem se opět mohl vznést do výšin dalšího úspěšného dne na této planetě.

Sermones

Ghostlands Themes je éterická, silně ambientní a takřka snová projížďka skrz surreálno vědomí a nevědomí, které jen občas probleskne skrz mlhovinu lascivního snu, který se klene na pozadí repetetivního, pomalého opouštění těla. V přítmí tohoto faktu, mých prdů, prázdné existence a touhy probudit se znovu, kdesi jinde, třeba jako vlčice, bobr, nebo mentál, uvítal jsem neprostupnost těchto pomalých soundscapes, které se postupem času vlejí do DNA a způsobí, že se na pražce metra ještě nějakou dobu budu dívat z ptačí perspektivy, s mozkem v mé lebce. A to je myslím takhle na jaře docela příjemná diagnóza alba, zvlášť pro vás, kdo jste stejní píčusové jako já a děláte práci, která nemá nic společného s vyšším řádem.

O vás, vy píčusové z Vodafone nemluvím, vy se běžte rovnou zabít. U vás je jakákoliv empirická verifikace logického atomismu již předem dojebána!

K dostání v Dropboxu, i když tenhle pán by si zasloužil, kdybyste mu poslali nějaký peníze.