Archiv rubriky: Son Lux

Report: Son Lux (Meet Factory)

Rok se s rokem sešel (viz ilustrační foto níže), a já se zase vydal do Meet Factory odškrtnout si svůj jeden homosexuální koncert roku, a to Son Luxe.

4f96a10334eec417f775b1f3ea4fbebc

Son Luxe jsem začal poslouchat už s prvním albem At war with walls and mazes, takže ho tedy poslouchám déle než vy všichni ostatní, a od té doby se docela dobře vyvinul, a to výjimečně nemluvím o penisu.  Tedy, jak se to vezme – vyvinul se směrem do vod alternativního popu kde si udělal docela velké jméno, ale já bych tedy raději něco komornějšího ve stylu Rádiohíd.  Nikdo mu to ale nemůže mít za zlé – když umíte hrát na čtyřicet osm nástrojů asi nenahrajete album pouze za pomocí trianglu.  A ostatně, to už je život. Kapely které máte rádi, začnou hrát to co rádi nemáte, oblíbení režiséři začnou točit komiksový píčoviny a holky vám začnou místo ptáka cucat kreditku. Dobrá zpráva nicméně je, že dříve nebo později člověk umře.

Na koncert jsem se tedy vypravil z čisté nostalgie a taky proto, že šla Čabina s Šumivem. Šumivo nedávno poslal svoji lásku zpátky do pingpongového světa a tak jsem čekal, jak se popere s faktem, že on, známý to gigolo, je náhle single. Popral se s tím dobře, knock outoval sex. Hned po příchodu jsem si všiml, že v Meet factory je otevřená i levá strana, kde povětšinou lidé v oblečení, které bych rád spálil přímo na nich, postávají a diskutují o smyslu života u uměleckých majstrštyků jako Prázdná zeď, Dřevo opřené o zeď, Hřebíky na zemi atd. A hle, hned v druhé místnosti bylo dřevo opřené o stěnu. Tiše jsem v nitru své duše zatleskal. Krásné vyjádření genocidy ve Rwandě. Poté jsem přešel do další místnosti, ve které byly vyvěšené novinové titulky o uprchlících a kolem nich napsané texty ve stylu „hle, slovní hříčky a Ty, ty za to můžeš!“ Chvíli jsem se tedy utápěl v kolektivní vině jako správný, oduševnělý Evropan, který brečí pokaždé když kouše do svého kroasántu, a dušoval se, že až přijdu domů tak si koupím alespoň jedno album Fugees, abych ty re-fugees nějak podpořil, když v tom jsem se otočil a spatřil dvě píče (a to jsem hledal lepší označení dobré tři sekundy), jak si u té zdi dělají selfíčko.

Na světě je jen pět věcí, které nesnáším víc než Oasis a Chelsea.

Selfíčka, selfíčka, selfíčka, selfíčka a segwaje.

Poté, co jsem je ve svém žebříčku tyto holky umístil na třetí místo za selfie píču na výstavě Andyho Warhola („dívejte, umím stát jako štětka a za mnou je plechovka“) a selfie halucinaci uprostřed kruhového objezdu v Portu, vyšel jsem ven s celkem jasnou myšlenkou zabít se. Našel jsem v sobě ještě ale zbytky sil, přemohl jsem se a raději jsem do sebe našrotoval 6 jégrů = život zase dostal smysl.

A teď tedy ten koncert. Son Lux se od minule moc nezměnil, i když tedy minule to byl víc jazz a míň Pet shop boys. Pro ty, kteří nemají rádi změny ale mohu konstatovat, že jinak se nic nezměnilo – hromada lidí si  po celou dobu nahlas povídala jako by byli na náměstí v Marakéši, takže pocuď vše stejný. První polovina setu byla vynikající a to říkám jako člověk s penisem, který bývá strkán do žen (co jsem si vědom).  I přes některé velmi solidně teplý momenty se set nesl v o dosti agresivnějším duchu než na albech (což u Son Luxe není zase tak překvapivý) a společně s množstvím „improvizovaných“, sáhodlouhých inter a outer (ta čeština Lukáši, ta čeština) musel několika málo osmnáctiletým hipsterům docela zkazit diskošku.  To vše bylo fajn až do momentu, kdy se po vřele přijaté Easy Son Lux uvolnil, a náhle začaly létat vzduchem roztleskávající ruce, sing alongy a podobný chujoviny, který normální člověk přežije maximálně pokud je slepej, hluchej a mrtvej. I když mám v práci asi čtyři homosexuální kolegy, přičemž jeden vytrvale pokouší moji karmu obrovským chomáčem chlupů lezoucím z košile ve stylu Alberta Tomby, a myslel jsem si, že mě moc věcí z říše čokoládového špuntu nemůže překvapit, tohle se chvílemi nedalo vydržet, což jsem vyčetl i z tváře Šumiva, který mi jedním jediným mikroskopickým pohybem obočí dal najevo, že chce vrátit vstupné a pak zabít celou moji rodinu. Nicméně, jedno z mnoha otřesných kytarových sól jako vystřižených z Van Halena náhle přestoupilo v nátěr, Olga Pek se v outfitu „Jitka Molavcová 1983“ párkrát zavlnila a zbytek koncertu se dojel na poklidných kolejích hitové Lost it to trying, která už nebyla tolik gay a která potvrdila to co jsem si po dobu koncertu párkrát pomyslel, i když to vypadá, jako bych nikdy nemyslel: Son Lux je extratřída v mrdání pop music do prdele.  Ať už se jedná o Lost it to trying nebo Change is Everything nebo o další méně profláklé songy, je příjemné sledovat, jak Son Lux vrství popové přístupy a melodie, které náhle ničí, popírá a demontuje v ty nejméně vhodné, polyrytmické běsy, aniž by přitom ztrácel nadhled a tah na bránu – ono ve výsledku se jedná o velmi intelgientní, strukturální pop music, která cáká obyčejným, přímočarým a tupým písničkám přímo do ksichtu. Přímou úměrou je tedy Easy, ať už si o ní myslím cokoliv, se svojí strukturou a úspěchem jedním obrovským bukkake a fistingem pop music.

ALE TEPLÝ TO TEDA BYLO DOST.

PS: pokud jste se na koncert nedostali tak nezoufejte. Asi čtyřicet profesionálních kameramanů idiotů pořídilo minutové klipy na své Samsungy z dvaceti metrů, takže se určitě brzy objeví mnoho velmi kvalitních záznamů toho, jak na pravé straně pódia blikalo modré světlo a vcelku působivé zachycení faktu, že se lidem třepe ruka.

PS2: Jeho nejnovější album Bones najdete v Dropboxu.

 

 

Double report a alba: Son Lux / Zebra Kočky

son

Jelikož jsem už tak starý, že ráno ani nemusím nastavovat budík, protože mě v pět budí chcaní, na koncerty chodím opravdu výjimečně. Většinou se na nich totiž nedá sedět a do toho hraje hlasitá hudba, takže se špatně objednávají jégry na baru. Tenhle měsíc jsem se ale přemohl a zkusil Pečivého metodu „koupím si lupen v předprodeji, to mě donutí tam jít.“ A doopravdy to, na rozdíl od Pečiva, který utratil asi 14 900 euro za vstupenky na koncerty na které nešel, zafungovalo. Šel jsem, slovy, na dva koncerty! A jelikož tam vždycky byla předkapela, tak jsem šel vlastně na čtyři koncerty.

Jako správnej mentál jsem se den před Son Luxem úspěšně vyndal jako čokl, spal asi tři hodiny a pitím portugalského patoku sem si přivodil řádnou sračku, ale i tak jsem se připojil k Čabině a jel se podívat, jak to Son Lux rozjede v pražském Meet Factory. V Meet Factory jsem zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Všechny holky tu mají pořád tolik chlupů v podpaží jako já na ksichtě, kluci se zdokonalili v opírání se o sloup, zatímco jejich flanelky vějí do prázdna jejich abstrakních vět jako třeba „ale to s kauzualitou nemá co dělat, Radime, pičo,“ zatímco Radim kontruje, že „tyhle amplitudy posloupnosti jsou,hmm, relevantní.“

Jako první hráli Cloud Boat, jediná kapela, kterou jsem objevil díky Rádiu 1. Mimochodem, pokud hledáte dobrou drinking game, dejte si panáka pokaždé, když moderát Rádia 1 udělá hmmmmmmmmmmm. Jeden vstup a spíte na podlaze. Šumivo na Cloud Boat byl v Potrvá a říkal, že to bylo dobrý, v Meet Factory jsem měl ale pocit, jako bych sledoval Jamese Blakea, kterého na levé a pravé straně doplňují dva kývající se mončičáci. Znělo to dost teple. Myslím, že to na objektivní report, od někoho kdo má penis a strká jej do žen, bohatě stačí.

Pak přišel konečně Son Lux aka Ryan Lott a věci dostaly trochu větší říz, i když teplý to teda bylo pořád dost. Ale s tím jsem počítal, vždycky když si ho pustím doma tak se mi hasič automaticky zmenší tak o tři centimetry na pouhých 29 cm. Alternate Worlds byly sázkou na jistotu jak rozjet koncert, to že hodil hned z kraje i Easy bylo taky plusem, aspoň se hipstři vycákali a mohli odtáhnout do foajé blekotat cosi o bytí a nicotě. Kytarista na rozdíl od Cloud Boat kroutil prsty místo špeků a dodal jeho intimním elektronickým aranžím až Santanovský nádech (a to píšu, aniž bych v životě slyšel od Santany nějaký song, ale to vy nemůžete vědět, hahaha). Bubeník to všechno házel do jazzu a celkově to znělo o dost líp než z desky – shock! Překvapilo i zařazení dost starých fláků, ať už to byl mash-up Claws s Let go, nebo prehistorický Break a Betray. Celkově to bylo dost dobrý, asi jako když vám mamka udělá po dlouhý době rajskou. Na závěr nutno podotknout, že Son Lux je roztomilej kluk, vokál má snad ještě čistější než na deskách a kdyby se rozpadl v karamel, tak bych překvapen nebyl. Show to byla dobrá tak moc, že jsem si dokonce koupil tričko. Bohužel, i po oblečení trička pořád vypadám jako píčus. Vyhozený prachy.

80%

Na další koncert jsem se opět vypravil s Čabinou, což je mimochodem skvělá kolegyně na koncerty, jelikož je chubby, takže moje libido je v klidu a můžu se soustředit na hudbu, zatímco mi nosí bundu do šatny nebo mi chodí pro drinky. A pak že jsou tlustý holky k ničemu. Podle mě by si každej člověk měl najít jednoho tlustýho kamaráda, kterýmu se pak může posmívat na svým blogu. To si tlusťoši zaslouží, o tom snad nikdo nemůže pochybovat. Dobrý je, že když si to pak přečtou, koupíte jim dva cheese a jste zase kámoši. Ale zpět k hudbě, protože toto je přeci hudební blog. Další koncert na kterej sem se vypravil byl emerickej černoch Zebra fukin Katz a ten dělá queer rap a teď si to zrekapitulujte: Černoch, zebra, kočky, bukvice, rap = může být lákavější kombinace? Hned po vejití dovnitř se potvrdila moje předtucha – teploušů tu bylo řádně. Nechápejte mě špatně, já je mám rád. Jen jsem napsal, že jich tam bylo hodně.

Den před koncertem jsem se jako správnej mentál sundal jak čokl a spal tři hodiny, opět, takže jsem si říkal, že pít nebudu, ale to jsem nevěděl, že se na place usazuje Sifon, takže jsem po Fantě do sebe šplíchl jégra, aby mi ty jeho rýmy utíkaly rovnou z mozku ven. Kde jsou ty časy, kdy jsem se na jejich koncertech nestyděl. „Auto jede, kočka přede.“ I mean, seriously? Přešel jsem tedy na místo, odkud nešlo vidět na Sifona a jeho taneční kreace „automatický robot na lince ve Škodovce“ a bylo vidět na Milesu a potají jsem si alespoň pohonil. Pak jsem šel do foajé zkontrolovat slečnu co vybírá prachy, páč je moc hezká a je tam vždycky. Má tak 14 kilo, 100 centimetrů, ale v obličeji je to úplný anděl. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych jí třeba odrecitoval nějakou básničku, nebo že bych navodil nějakou diskuzi na téma surrealismu v evropské postmoderně, aby viděla, že umím i něco jinýho než se tvářit jako pytel sraček, který stojí u stolku a dívá se na ní pohledem „Jürgen na dětském hřišti,“ ale moc jsem se na to necítil. Navíc, kdyby se do mě zamilovala, museli bychom to dělat jen na koníčka, protože jinak bych ji rozbil jak Lego. Na druhou stranu, mohl bych jí kupovat poloviční jízdenky pro děcka. Ale dost už teorií.

Wéčka zdárně dohrály a za chvíli přišel na řadu Zebra Kočky. Od prvního momentu bylo jasný, že ten kluk umí udělat show, čímž potvrdil moji teorii, že k tomu abyste udělali dobrou show potřebujete jednu jedinou věc: černocha. Jelikož jsem si poctivě naposlouchal jeho úctyhodnou diskografii čítajících mohutných 7 songů tak jsem všechno znal a poznal a sem tam jsem si i zanotoval úryvky jeho hlubokých textů, jako třeba „Seeeeeeeexxxx,“ nebo  „Hold on, wait, what the fuck biiitch.“ Čabinu koncert ze začátku moc nebavil, protože Zebra přišel v masce a Čabina se masek bojí. To jsem zjistil nedávno, takže jsem ji samozřejmě objednal na Vánoce DVD Slipknotů. Pak si ale masku sundal, pak si sundal i overall a konečně vypadal jako člověk. Nějaký dj mu tam valil naprosto stupidní beaty a on do toho naprosto stupidně rapoval, ale to je všechno naprosto irelevantní, když máte vokál jako Busta Rým a vypadáte jako syn Tonyho Todda (ten bubák co hrál Candymana). Došlo na všechny klasické párty propriety, jako cákání šampaňského na zvlhlé lesbičky, nucené zpívání a selfíčka s dementama z Benešova. Vrcholem všeho byl párty tanec na stejdži a u toho bych se rád pozastavil – když prosím vás jdete tancovat na stage, voholte si kurva podpaží. Gratulace také směrem ke slečně na Zebrově levoboku, která dokázala ustát hodinový tanec ve stylu „jsem laciná, bezcenná štětka, která neumí nic jinýho než existovat,“ a posléze i odejít z pódia s výrazem, že je stále lidská bytost. Bravo. Závěr setu dokonal supr trupr song First name Zebra, last name Kaz, middle name Fucking, kdy jsme si všichni zanotovali text a při skákání se pocákali chlastem jako banda pičusů v Sasazu.

Závěrem bych chtěl vzkázat tomu křupanovi, co do mě během jednoho jediného večera asi osmkrát vrazil, že jestli ho ještě jednou potkám na koncertě, tak mu zabiju psa, narvu ho jeho matce do prdele, tu zabiju, narvu ji i s tím čoklem do prdele jeho otce a toho následně upeču podle receptu Láďi Hrušky.

Zebra Fukin Katz 100%

V Dropboxu naleznete:

Son Lux, alba:

  • At war with….
  • Lanterns….
  • We are rising
  • Weapons EP
  • Tear EP

Zebra Fucking Katz – Drklng EP