Archiv rubriky: Sunbather

Akce/deska: Deafheaven /Sunbather / 007

Dámy a pánové,

Apačka pořádá koncert a to by nebylo, abychom se tady o tom nezmínili. Jednak je to hodná holka, co nepije alkohol a nebere drogy a vždy pomáhá babičkám na přechodě, jednak jde tentokrát o opravdovou kapelu, která opravdu hraje dobrou hudbu a né jako ty bandy kokotů co sem vozí normálně, co se španělkou brnkaj kántry a zpívaj o Ježíšovi. Deafheaven jsou mohutní, temní zmrdi, které musíte slyšet, jestliže se chcete na Náplavce s někym kamarádit. Ale o to tady nejde. Jde o to, že tentokrát si klan hipsterů zasedl na doopravdy dobrou kapelu, která tahá ducha Envy zpět na výsluní, tentokrát s větší dávkou emocí, post-rocku a fousů. O kapele se víc dočtete níže, v recenzi na jejich poslední, druhou, loňskou desku Sunbather (která má tak hezkej vinyl, že si rovnou přibalte pětikilo na nákupy), takže si jen pamatujte, že tyhle démony můžete vidět v úterý večer v nejmenším klubu na světě, a to v pražské 007. Po letošním koncertu v Barceloně můžu upřímně říct, že kdo tam nedojde, ten je out jak Lenka Kořínková.

FB event: https://www.facebook.com/events/274659726042769/

Last.fm: http://www.last.fm/event/3844423+Deafheaven+at+007+on+5+August+2014

Deafheaven-Sunbather11

Třicet osm a půl minuty zoufalství. Tak se klidně mohlo jmenovat první album dvojice Deafheaven. Místo toho se jmenovalo Road to Judah a rozdělilo fanoušky black metalu na dva tábory. Ty co to akceptovali, páč „to prostě byl skoro black metal“, a ty co to nemohli zkousnout, protože „to skoro není black metal.“ Normální lidi ví každopádně tuší, že správný postoj leží někde uprostřed, jinými slovy, buďte rádi, že někdo s black metalem vůbec koketuje. Jednak je na čase rozšířit crossoverové pole o další žánry. Jednak je na čase pustit do zatuchlé kobky trochu světla a ukázat světu, že black metal není žánr okupovaný výhradně a pouze mogulama pomatlanýma černými temperami.

Pokud se ortodoxním fandům s první deskou přitížilo, s novinkou Sunbather jim taky pravděpodobně nebude zrovna do skoku. To co si lidé z „vnější zóny“ nyní osvojují jako své má se základy black metalu jen styčné prvky. To vše stačí na koňskou dávku nenávisti ze Skandinávie a stejnou dávku lásky z hipsterské Ameriky. Post-rock s kterým, jak ukazuje díra času,na první desce Deafheaven jen lehce koketovali, je tu nyní zastoupen v míře víc než epické.

Abychom si to ujasnili. Tvrdost nevylučuje epičnost a epičnost nevylučuje tvrdost. Hádat se o žánr je v roce 2014, v roce všichni mrdáme všechny, absolutní ztrátou času. Hudba se požírá a ze zad se jí rodí další děti. Berte nebo nechte být, Sunbather se kloní jako přímý potomek, toho času sirotek (ano, jsem básník).

Flirtování s atmosférou je na Sunbather stěžejním stimulantem pohybu. Jakkoli se debut zmítal v black metalové náloži, kterou unášely pateticky naložené podklady někam směrem k pozdním devadesátkám, tak s příchodem novinky se vše podřídilo formě, délce, útoku a hluku. Abych nevypadal jako abstrakní kokot – vše startuje devítiminutový Dream House, óda na umrlcův/umělcův život na americkém předměstí. Nicméně, mezi námi, těžko se najde někdo, kdo by dokázal rozšifrovat texty, které zní asi tak, jako když vaše kočka čůrá v dešti. Pointou je nálada, která je nastolena hned ze začátku. Není postupně budována, protože vrcholů a pádů je tu víc než by se na jednu desku slušelo. Konceptuálně to ale sedí všechno dohromady. A to víc než dobře. Pakliže se budete snažit deskou projíždět v shuffle módu  a lá „mám to ráda na rihannu“, brzy vám z ní zůstane jen nesmazatelný zmatek a bolehlav.

Jestli debut zněl jako přímočará, nevyskákaná, první onanie, pak dvojka s úvodem rázně řekne, kdo dospěl a kam se vydal. Intermezza se tu nevyskytují jen v podobě až ambientních, kinematických a sentimentálních songů, ale i v rámci písní. Dávají jim netušený nádech, hloubku a komplexnost, kterou si jiné, přímočaré black metalové kapely můžou leda tak vyškrábat ze snů. Když se nad tím zamyslíte, není žádný šok, že spojení black metalu a post-rocku funguje. Principy, na kterých jsou tyto žánry postaveny jsou v podstatě identické a ve správné dávce se dokáží velmi vydatně podporovat. Emoce jsou prapůvodem a důsledkem všeho. Pakliže smícháte my-bloody-valentinovské variace na nehybnost a black metalový řev společně s kulometnými bicími – můžete vůbec někde udělat chybu?

Velkým plusem jsou ony zmíněný intermezza. Irresistible nebo Windows (s namluvenou pasáží z Nesnesitelné lehkosti bytí – samozřejmě že děkujeme pane Kundera, Quelle est la baguette?) tu neplní roli výplně, jak je tomu v drtivé většině případů, ale důstojně, systematicky a nenásilně posouvají album dál, přičemž zvládají i funkci daleko složitější – dávají všemu slyšenému a nadcházejícímu daleko větší hloubku. Místo vydechnutí a nabrání sil k vstřebání další mladické averze vůči „to je úplně jedno čemu,“ fungují jako katalyzátory momentů předešlých. Paradoxně jsou motorem veškeré agrese. Když v titulní Sunbather po úvodní tříminutovce dostanete post-rockovou mezihru na pár akordů, políčka do sebe zapadnou a vám se v hlavě rozpomene moment, idea, kontinuální souhra.

Jestli se něčím projevuje dospělost, pak je to schopností vracet se zpět a uvědomovat si svoje chyby. Umění zaplácnout je a vytvořit z nich monument, který se nemusí za nic stydět. Tím monumentem je Sunbather, který se valí z kopce nonstop dlouhých šedesát minut, aby vás na konci nechal převálcované, vyždímané. Ale zároveň i odpočaté a s pocitem, že jste šli do nádherného, ambientně hlubokého a shoegazového lesa. Ve kterém jste měli sen. Ve kterém zrovna projížděl tank. A v tom tanku hrály všechny screamo kapely světa.

Album v Dropboxu.