Tag: ambient

Matthew Collings and Dag Rosenqvist – Hello Darkness 90%

c4uvkbxwiaa4uhk

Kdo trochu poctivě sleduje moje internetové aktivity, ten moc dobře ví, že jsem poslední dobou prodělal otřesnou, osm dní trvající zácpu, přečetl jsem tři knihy Alessandra Baricca (doporučuju Mladou nevěstu) a taky, že jsem koncem loňskýho roku ocenil elephanta od Daga Rosenqvista 17. příčkou v žebříčku Nejlepších alb roku. A Dag Rosenqvist je zpátky – a tentokrát s Matějem Kolínkosem.

Kdo nezná Matthew Collingse, tak vězte, že mu hned první a zatím nejpovedenější desku (Splintered instruments) produkoval (a jednu píseň spolusložil) starej dobrej Benda Frosta. Ještě předtím se ale Matthew Collings spřáhl s Rosenqvistem a udělali spolu EP Wonderland. To se psal roku 2012 a Iveta Bartošová byla ještě naživu. Od té doby uplynulo hodně času a teď si dali tihle dva maníce rande znovu. Jak se píše v presskitu, celý to bylo o tom kdy má kdo čas, takže se někdy dlouho neviděli, pak něco vytvořili, pak to smazali, pak vytáhli ze šuplíku čtyři roky starý rozdělaný věci atd. Z toho by šlo vydedukovat, že výsledný produkt bude docela guláš, ovšem to je špatně. Guláš se totiž dělá z vepřovýho, papriky, cibule, mouky atd. Takže stěrka chytrolíni.

Výsledek je naopak velmi dobrej. A to tak, že dost. Dost na to, abych si tohle všechno rozepsal na záchodě a to se mi už dlouho nestalo! Ale to pochopíte až uslyšíte song Renaissance. Hello darkness není vůbec tak temný, jak by se mohlo zdát z názvu a ze sólo tvorby především Rosenqvista. Místo toho album působí jako decentní experiment s mixpultem, kam hoši našupali několik solidních elektronických vrstev šumu a minimal elektra a pak točili čudlíkama jako vy s ceckama vaší báby. Fuuuuj.Výsledek? Hypnotická, experimentální elektronická nálož, která se pomalu vlní, aby většinou ke konci písně vybuchla v přesně to, co chcete.

Stahujte kliknutím na obrázek.

 

VA – Music For A Film That Never Was 90%

12_Inch_Vinyl_Gatefold_Sleeve

The first in a series of limited edition LPs that brings to life an array of fictional cinematic auditory visions. All contributors were provided with the same brief – envisage and write an imaginary film scene then compose and record the piece of accompanying music. This project takes physical form in a strictly limited edition vinyl album. A concept was created that engages the final listener to visualise the fictional scene created by each artist. By briefly exposing 35mm film to light, a series of uncontrollable and unpredictably vivid artworks were produced to accompany each composition. Additionally, a booklet was produced that presents these enigmatic ‚photographs‘ alongside each artist’s written description of their cinematic vision.

Nestává se to často, abych sem nasypal nějakou kompilaci. Asi se to vlastně stalo nikdy, nebo tak maximálně jednou. Tedy stejněkrát, kolikrát měl Pečivo anální sex. S ženou.

Jelikož jsem již všechno zdárně okopíroval v angličtině viz výše, nemusím tedy nic dodávat. Tedy kromě autorů. Kompilačku zdárně odšroubuje Fennesz, kterej to nahluší, jako by jezdil celej život s kamionem. Dobrá zvuková stěna, jak by řekl Šumivo. Po něm následuje Jim O’Rourke a to je taky docela dobrý. Už si ale moc nepamatuju, jak to znělo. Jako třetí si to štráduje Colin Stetson, kterej vytahuje svoje klasický propriety a do toho náladu jak z Lynche, takže 11 minut vlastně nevydechnete. Je to krásný jako tanga na kundě. Po něm Zlaya Loud zase udeří na trochu temnější strunu, a je to teda docela Loud. Luc Ex, kterej to všechno uplácal ve svojí hlavě, tomu dává dost bizarní zákrutu, to když se přifaří s nějakou bulharsko-etnicko-bubenickou maškarádou, která je kupodivu zábavná jako vtipy o postiženejch, tedy dost. Stefan Kruger v následující písničce zřejmě objevil, že bubnovat se dá i na jiný věci než bubny, a podle toho to taky vypadá. Synťáky, chlupy v podpaží a osmdesátky jak moje máma.Ingrid Laubrock, poslední buchtička v line-upu, to pak už dobře došumí a vonoisuje, asi jako Kreng s leprou nebo kocovinou.

Za mě nejlepší kompilace za poslední roky a jestli máte 20 euro, tak si to kupte. Tady. Daleko lepší investice než sedět jako píča s motýlkem v Prosekárně a mluvit o tom, jak bulgur nedostál Vašemu očekávání.

V Dropboxu.

 

Luca Sigurta – Warm Glow 85% (Potrvá 24.4.)

Je to už pár týdnů, co jsem kdesi objevil album Luca Sigurty Warm Glow. Myslím, že jsem to dokonce hrál i v rádiu, ale tím si nejsem moc jistý, protože jsem pil alkohol. Byl totiž přede mnou na stole, kam jsem ho nedopatřením postavil.

Warm glow jsem zapínal a vůbec nic jsem od alba neočekával. Jak by řekl Jaroslav Bosák, „tenhle zápas může skončit vítězstvím, prohrou a nebo remízou.“ Naštěstí to dopadlo výhrou, protože Warm glow je náležitě sexy poskládaný a vybalancovaný mix noisu a trip-hopu. Kdo má rád bordel, ten si přijde na svoje a kdo má rád saxík a pomalý beaty, ten bude taky uspokojen. Pocuď dobrý. Jenže Warm Glow obsahuje jakousi divnou, pomatenou chemii, díky které se po malé chvilce zadře pod kůži – přičemž rozhodně není albem, které by tam mělo skončit. První dva songy jsou víceméně jen zvukový balast a to takového rázu, že když jsme si to s Šumivem pouštěli na dálnici do Mnichova tak to málem narval do kamijonu. Jenže pak se rozestoupí hluk a nastoupí hypnotická seance minimalistických úderů bicích a sem tam vokálu a nějakým záhadným způsobem to funguje. Je docela těžký najít tuhle tenkou hranici mezi sound artem a atmosférickým ambientem a Luca Sigurta ji našel. Haleluja. Nadšení bylo tak obrovské, že jsem Sigurtu dokonce požádal o epický rozhovor, ale z neznámého důvodu mi na něj vůbec neodpověděl.

 

Jak jde vidět, jsem z alba nadšený jako když jsem omylem našel ve starejch gatích pětikilo. Moje radost je ještě o to větší, když jsem dnes zjistil, že Sigurta zahraje za pár dní v Praze, a to v kavárně Potrvá, která je na Hradčanský. Je to sice druhá strana řeky kde hraje Sralta, ale rozhodně se tam vyplatí zajet. Vstupný je jen kilo vy čuráci a k tomu vám ještě jako předkapela zahraje She spread sorrow, což je buchtička, která hraje ritual deathscape electronics a má takovouto promo fotku:

17156241681_cf3168a971_b

Na závěr trochu poezie:

Dal si Luca Sigurta

hned po ránu jogurta.

 

Jogurt to byl z itálie,

a tak vznikla lapálie.

 

Protože je Sigurta taky talián,

řval při blití jak talibán,

protože byl jogurtový kanibal.

 

ALBUM V DROPBOXU

WIWONTWOR MIXTAPE 1: Thanks, but I prefer suicide

Tracklist:

  1. Gondwanna – Binaural beats (album AUM, 2015)
  2. Iskeletor – Wot (album Iskeletor, 2015)
  3. Iskeletor – Gallows (album Iskeletor, 2015)
  4. Andrea Parker – Are you there? (album Private Dreams and Public Nightmares)
  5. Bernard Szajner – Ressurector (album Some Death Take Forever, 1980)
  6. Fogh Depot – Sagittarius (album Fogh Depot, 2015)
  7. Rabit – Bloody Eye (EP Baptizm, 2015)
  8. Quiet Noise – CBT (album Audible life, 2015)
  9. Coh + Cosey Fanni Tutti – Near You (album Coh plays Cosey, 2008)
  10. Franck Vigroux – 2024 (EP Centaure, 2014)
  11. Drop – Vasundhara (EP Vasundhara, 2014)
  12. Mark Templeton – Carved and Cared For (album Jealous Heart, 2014)

K nalezení v Dropboxu.

Talvihorros – Eaten Alive

a1518206729_10

 

Ben Chatwin! Zapamatujte si to jméno…abyste věděli, o kom píšu. LOL. Tento post jsem začal psát v sobotu, tudíž může obsahovat sobotní vtipy.

Eaten Alive je Chatwinova sedmá deska za posledních let, takže se můžete vsadit, že si za ty roky zapíchal míň než vy. Všechny předchozí byly dobrý, ale až tahle poslední je vynikající.

Tentokrát se Chatwin spojil s Danielem Crossleyem (Fluid Audio) a sedmou řadovku pojal jako exkurzi do narkomanského šílenství, které si Crossley prodělal a zapsal. Tudíž je to umění. A jelikož album dopadlo dobře, opět se děti potvrdilo to, co vaši rodiče nechtějí slyšet – drogy jsou skvělý. Když budete čichat hodně toluenu, jednoho dne natočíte dobrý album. A když ne, pořád máte šanci, že seženete dobrý místo jako šlapka na Václaváku.

Takže jak už bylo řečeno, Eaten Alive je trochu takový Frances the mute, až na to, že Chatwin neumí na španělku, protože to není píča. Místo toho používá počítač a chvilkama bych si i tipnul, že má dva počítače a možná i iPad, protože tam hraje doopravdy moc zvuků. Celkově mi album náladou hodně připomínalo film Bastardi 2, ale pak jsem se nad tím zamyslel a zjistil jsem, že mi to Bastardy 2 vlastně vůbec nepřipomíná.

Když jsem se nad tím tedy zamyslel pořádně, přišel jsem na to, že mi to připomíná mnohovrstevnaté elektronické plochy, postupně gradované až do orgasmických, post-rockových poloh, které jsou dobré asi jako ražniči na piči. Hodně masa, hodně krve, hodně vjemů a pak rychle usnout. Elektronická hudba je v Chatwinově pojetí bublající, hravá a melodická – ale přesto pořád zůstává ze zásady spíše kytarová a hymnická.

Každý song má vlastní atmosféru, zapadá do konceptu a kdyby vám to náhodou ještě nedocházelo, tak je pojmenovaný i podle určité fáze, ve které se narkoman Crossley nacházel. Tudíž je to umění, volové.

Eaten Alive má magickou schopnost vtáhnout vás dovnitř. Zakousne se do hlavy a vyždíme vás jako Mašlíková za dva litry. Navíc se dá poslouchat:

-v sedě nebo leže
-za chůze
-v kuchyni, na záchodě, na chodbách
-je dobré i k běhání nebo k sraní
-když ho na ipadu pauznete, můžete jej pak pustit z místa, kde jste jej pauzli (!!!)
Jedno z nejlepších alb tohoto roku.

Leyland Kirby – We drink to forget the coming storm

Obrázek

Ke svejm 40 narozeninám si Leyland Kirby aka Caretaker aka V/vm aka The Stranger vydal desku. Má to symbolicky 40 tracků, stopáž tři hodiny, je to nahraný na první dobrou a po dobu 40ti dní je to zadarmo. Zaplatit samozřejmě můžete, ale jelikož jste stejný kundy jako my, tak tam stejně nic nepošlete. My si na jeho počest dáme 40 jägrů.

Link tady.

Thursday Bloom

Obrázek

 

Už dle úvodní fotky je poznat, že jsem 2x mistr jižních Čech ve screenshotování. Nejdená se totiž o oficiální cover, ale o screenshot z bandcampu. Nutno podnotknout, že sem chvíli screenshotoval i Bundesligu. Než se mi stalo neštěstí. Zdá se, že Bundesliga neštěstí přitahuje. Když šel Štajner do Hannoveru, tak byl nekuřák. Než šel Šimák, tak si myslel, že hrát automat je jenom další výraz pro drandit si policajta. No a Fenin? Ten pro jistotu rovnou vypad z vokna. Neštěstí, deprese, smutek. A o tom přesně je tvorba tohodle mladýho Australana.

Deprese jsou prostě teď mezi mladejma v módě, protože jak říká Fenin: „Nejni každej den teplice.“ U Thursdaye se duševní stav bohužel ale vymknul z ruky. Někdy okolo února minulýho roku (pokud to čtete vy, lidé budoucnosti, tak okolo roku 2013) se tento mladík rozhodl, že jako terapii vydá během 12ti měsíců 12 ípíček. Docela dlouho se taky držel svýho ambiciózního plánu. Hned v únoru vyšlo EP A Lonely Night, smyčcový ambient řízlej field recordings z nějakýho hlaváku, kde se občas mihne i klavír. V březnu následovalo EP Quiet Fire, v podobným duchu a v dubnu pak EP Monolith. V dubnu buď začal kouřit, hrát automaty, nebo vypad z vokna, protože todle 2 songový EP je oproti předešlým krátkohrajícím deskám temný jak tma v hrnci.

Ona se celkově jeho tvorba vyznačuje delší stopáží (5-10 minut) a menším počtem tracků (2-4). Okolo května cigarety / automaty / padání z voken opět omezil a poprvé sahnul po bubnech a kytaře – i když jen na chvilku. Druhej track z EP Like Ghosts je čistej post-rock s klasickým nájezdem až do bubnů a pak zase zpátky. Tim výlet s těmahle ultra-metalovejma nástrojema končí a Thursday Bloom se opět navrací ke smyčcovýmu ambientu. Podle svých slov byl s EP Halcyon nespokojen, vytvářel ho prý ve fázi hluboké deprese a tvorba byla těžká jak skok o tyči. Ve svém zpětném přiznání na facebooku se svěřuje s osobními problémy (vy víte kterých) a popisuje svůj tvůrčí blok. V červenci vydané EP Persephone je prý už jen recyklace dříve zkomponovaných válů a srpnové Somnolance je vydáno kvůli imaginárnímu tlaku a obavy ze zklamání sebe a ostatních, že nedokončí svůj ambiciózní projekt.

V srpnu se pak odmlčel a celý internety si nebyly jistý, jestli je ještě naživu. V únoru 2014 ale vstal jako fenin z popela a oznámil světu, že je stále na živu a hodlá ve svojí tvorbě pokračovat. Hudba to nejni nikterak světoborná, ale celej projekt je prostě sympatickej a zjistil jsem, že mu fandim víc než Ivetě Bartošový. Tak si to pusťte v noci do sluchátek a ne během cyklovýletu po českých pivovarech.

Všechny EP jsou volně ke stažení na bandcampu a já předpokládám, že oba návštěvnící blogu si umí zavazovat tkaničky a tudíž dropbox nebude potřeba. Zde link: http://thursdaybloom.bandcamp.com/

A když už jsem v tom, zde ještě pár staročeských feninovek:

– Kdo jinému jámu kopá, sám do ní fenin.

– Jak se do lesa volá, tak se z okna vypadává.

– Duben, z okna pudem.

– Fenin nepadá daleko od stromu.