Tag: amerika

BEN FROST – WASP FACTORY / RS:SIEGE

Není moc věcí o kterých bych věděl něco užitečnýho, takže jsem rád za každý nový album Bena Frosta, protože to jedinkrát v životě nejenom že vypadám, že vím o čem mluvím, ale já doopravdy vím o čem mluvím.

Jelikož sleduju hudbu velmi detailně každý den, včera jsem zjistil, že Frostovi vyšlo ne jedno, ale dvě alba, z toho jedno už loni. Mám holt pomalej internet. A taky se nedá říct, že bych po Auroře vylepoval jeho plakáty po pokoji a sledoval každý jeho tweet. Pořád jsem tomu albu nepřišel na chuť, ale i s Jagermeisterem mi to trvalo dlouho, takže ještě pořád nehážu flintu do frosta. Některý věci prostě člověk objeví až s věkem. Třeba takovej Šumivo dělá pořád sex do vagíny a ne normálně.

5051083112031_t28817949170054

Dvě nový alba zní krutě, ale ono to zase tak žhavý není. To jedno je totiž už 2-3 roky starý, páč už tou dobou se začalo objevovat jako podklad pro představení Vosí továrny, kterou Frost nazvučil a možná i zrežíroval, teď už ani nevím, ale jinak vím všechno! Vosí továrnu jsem úplnou náhodou četl asi 4 roky nazpátek, takže mi docela vrtalo hlavou, jak tohle starej dobrej Ben Nanuk převedl do hudební roviny. Knížka je to totiž ujetá, schizofrenní, střelená, dost násilná a svým způsobem odporná, takže tak trochu literární Ovčáček.

Frostovi se to samozřemě povedlo dobře – a nebo to je možná jen můj pocit, protože to, že k tomu „albu“ přistoupil naprosto jinak než jsem čekal, nastavilo startovací náladu na level „jsem rád, že slyším něco svěžího.“ Hodně dělá fakt, že Frostovi někdo zpívá, recituje nebo čte pasáže z knihy skoro ve všech písních. Nevím co mi to připomíná, ale připomíná mi to hodně. Něco jako Selmasongs, ale bez Björk a bez koulí. Smyčce, občas nějakej hluk, občas nějakej zajímavej nápad, ale pořád v rámci „divadelních“ kolejí takové té dramatické hudby, která prostě nemůže utéct někam do běsu. Což je škoda, protože kdo jinej by to mohl vyhrotit, že ano. Na druhou stranu, jednoho takovýho Pepijna  už máme. Vypadá to jako negativní recenze, ale opak je pravdou. Je to fajn. A ocení to možná i fanoušci jiný hudby, než jakou Frost poslední dobou produkoval (nepočítaje jeho OSTčka). A občas zaslechnout, jak pod povrchem bublá ta jeho stará dobrá nervózní kytara (Death, No less) je k nezaplacení. Možná, kdyby na chvilku vybuchla, bylo by to za plnej počet. Jo a zpěvačka hodně dobrý. Lepší než Ewa Farná, rozhodně. 8/10

Druhá fošna je Frostova spolupráce s Paulem Haslingerem, kteří spolu vytvořili soundtrack pro Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege. Celkově se soundtracky pod hlavičkou her Tom Clancy vyplatí sledovat. Když pominu Frosta, tak před třemi lety udělali hodně příjemnej soundtrack Zarin a Hajjar (aka členové Gone is Gone, kterou s nimi tvoří ex-Mastodon, ex-At-the drive in, ex-QOTSA) a předtím velmi výborný OST k Chaos Theory sám velký Amon Tobin.

No, co říct k tý fošně. Je to prostě dobrej podklad pro špionážní/ taktickou/ vojenskou/ policejní/bum bum akci, ktere Vás samostatně asi nevytrhne ze židle, ale hardcore fanoušci si tam nějaký dobrý momenty najdou, protože i sem se Frostovi podařilo vecpat pár trademarků (třeba takovou Kinetic Engagement by klidně mohl otvírat koncerty). 8/10 (Frostova část).

Nashledanou. Linky si hledejte na internetu, když jsem se Vás na facebooku ptal jak to vyřešit s downloady, tak mi nikdo neodpověděl. Mamka z toho byla smutná, já ji pořád vyprávím, jak mám 300 kamarádů v Praze a pak tohle! Sme skončili!

 

 

Best of 2014

Teď všichni čekáte žebříček toho nejlepšího z roku 2014. Hovno. Hahá!

Jistě ste si všimli, že byl nedavno jeden příspěvek v američtině. To proto, že jsme s Šumivem byli nedavno na tři tejdny v Americe respektive v Kanadě. Jelikož jsme life-stylový magazín, tak jsem se rozhod, že napíšu jaký to bylo, protože bych před odletem ocenil, kdybych věděl jaký to bude a co mě čeká. A můžete si to přečíst i doma! Sice už jsme všude byli, všemu rozumíme nejlíp a od všeho máme klíče – ale v Americe jsme ještě ani jeden nebyli. Oproti jiným vzdálneným destinacím je zarážející, kolik toho člověk vlastně zná z filmů a jak povědomý mu jsou Spojený státy. Respektive teda města. To je totiž taková věc. My jsme takový specifický urban turisti, odborně se tomu říká „píče, který nic moc nezajímá” a tak jsme hledali kam se podívat, spíš podle letenek, než podle obrázků na gůglu. V důsledku hledání cenově schůdnejch letenek jsme se nakonec rozhodli pro 3 tejdny a trasu Praha – Londýn – Chicago – NY – Dallas – Vancouver – Londýn – Praha. S tím, že Londýn a Dallas byly pouze přestupy.

Pokud si kdykoli v budoucnu budete kupovat letenky na delší vejlet a poslední let bude obsahovat 17 hodinový čekání na spoj domu a 10ti hodinovej časovej posun, tak si kupte heroin. Fakt.

První věc potom co jsme vystoupili v Čikejdži (slangový výraz) z letadla bylo samozřejmě to, že jsme začli na celý kolo řvát “Make some Ill Noise!!!” a děliali ill noise. Extra-LOL, nechápu, že sem neviděl jediný triko “Make some ill noise!”. Krom toho, že tam ještě nepřišli na tendle vtip, je Chicago moc pěkný město. Hlavně se teda vyznačuje tím, že všichni lidi, který tam žijou sou milý. Přehnaně milý. Každý rozhovor v restauraci, baru, lyžařských potřebách, konírně a buhví kde jinde začíná bez prdele takto:

Vy: “Hello.”
Oni: “Oh hiiiii! How are you today? You goooood??”
Vy: “I’m fine.”
Oni: “Oh you goooood? That’s goooood!”
Vy: “Two jägrmeisters“

A tváří se u toho takhle:

britney

Výhoda je, že se to opakuje pořád a pořád dokola a vy se tedy můžete naučit na to reagovat a na všechno jim odpovídat otázkou “I’m good, you good?” a máte klid. Tento jev se dle našich zkušeností vyskytuje jen v Čikejdži a pokud to aplikujete napřiklad v NY, tak vypadáte jako retard. Všímáte si toho, jak často používám “my” a “nám”? Potom, co nás servírka v restauraci na základě dotazu, kam jít na halloween, poslala do Boystownu, což je čtvrť teplá jak jednorožec, jsme si začli uvědomovat, že vlastně vypadáme jak dvě buzny. Nechápejte mě špatně, stejně jako Palivo je mám rád, ale osobně hasiče radši posílám na zásah jinam.

Co se týče ubytování, tak jsme volili spíš low budget, ale taky co nejmenší interakci s cizíma lidma – rozumněj žádnej couchsurfing. Spali sme v hostelu, kterej inzeroval 4-postelovej pokoj, ale ty postele byly vlastně palandy a to bylo celkem na hovno. Jeden cizí člověk v osobním prostoru už je moc, a šest je pak ještě šestkrát víc a tudíž je to horší. A pivo stojí 5 dolarů a to si jich pak dejte každej den osum, abyste usnuli hned co zalehnete. Šumivo si vzal leasing hypotéky na hypotéku a zdatně to tam sesílal každej den.

Aby usínání bylo přeci jen snadnější, tak sme každej den nachodili něco přes 20 km. Nekecám. Nevim co se nám stalo, ale prostě sme furt chodili. Bolí z toho nohy, ale člověk aspoň ubije čas. Tejden je na Čikejdž prostě moc. Po třech intenzivních dnech nebylo co dělat. Absolvovali sme Chicago Art Institut, kde visí všechny věci jako Hopper, Pollock, Monet, Picasso a stali se z nás experti na umění. Pak jsme byli v Second City, kde začínal se stand-upem Bill Murray a Dan Aykroyd. Tam jsme zažili taky jedinej střet s místním obyvatelstvem, kdy sme se bavili s nějakým cizím párem a šli s nima po skončení představení někam do baru. Bohužel si ani jeden nic nepamatujeme, protože – poznatek k zapsání – americký pivo vůbec neni tak hrozný, jak se furt vypráví a když se pije na lačno, tak to končí stejně jako v Čechách. Výsledek večera jsme se dozvěděli až po návratu z výpisu účtu.

Já i Šumivo jsme sbírali v devadesátkách basketbalový kartičky a umíme zpaměti celou pětku Bulls 97, takže jsme vlastně do Ameriky jeli s hlavním cílem, podívat se na zápas NBA. Chytli jsme akorát začátek sezóny a předem jsme si koupili lístky na NY Knicks. Než jsme se dostali do NY, tak jsme skoro každej večer v Čikejdži koukali v barech na basket. Co taky jinýho dělat, žejo. Důslednou analýzou sem si taky všiml, že už nehraje Detlef Schrempf. Velká škoda. Pro NBA to znamená to samý, jako odchod Vratislava Lokvence z Kaiserslauternu pro Bundesligu. Taky se z toho ještě nevzpamatovali.

detlef

Jeden večer jsme museli basket v baru vynechat a to když shodou okolností hrál v Constellationu (klub, kterej založil nějakej jouda z Pitchforku) Ben Frost. Přísahám bohu, že to je náhoda a že sem se to dověděl až potom co sem měl letenku. Samozřejmě sem si nemohl nechat ujít koncert číslo dvanáct a pěkně jsme se s Šumivem vesrali přes Frosta na guestlist. Viděl sem Frosta hodněkrát, ale tentokrát proběhlo to, čeho jsme se v Praze nejvíc báli – že vypadne proud a Frost vyndá zpod kabátu obrovskej palcát a vyvolá magickým sýrem přerostlou krysu, na kterou nasedne a vydá se na ní skrz publikum směrem ke zvukaři a ten palcát mu zarazí do ksichtu. Překvapivě byl v pohodě a přešel to s úsměvem. Poté se to stalo ještě šestkrát a set končil dost nasranej. Bohužel potom neměl moc náladu si povídat o tom, jak se mám. Jen mi to potvrdilo muj názor na Pitchfork.

Pak už nevim co jsme přesně dělali, ale následoval přesun přímým letem do New Yorku. Už v Čikejdži nám přišlo jako dobrej nápad kontaktovat kluka, kterej stojí za projektem As Gideon Weeps a kterej je z NY. Nevim jestli už jsme to sem dávali, ale obzvlášť první deska stojí dost za zmínku: Screamo post-hardcore náser – tady bandcamp

Jelikož se bojim jen pavouků v Hradšínský a širýho moře, nedělalo mi žádnej problém mu napsat mail s žádostí o veřejnou zkoušku pro nás dva. On dokonce souhlasil a vyměnili jsme si asi 15 zpráv kdy a kde se sejdeme a jak veme kytaru a zahraje nám něco a uděláme s nim rozhovor sem na lifestylový magazín a všechno bude fajn. Pak nám ale došlo, že bysme za nim museli jet asi 40 min někam severně nad NY, bavit se s nim o tom co studuje, i když je nám to vlastně uplně buřt a pak jet zase zpátky a vlastně se mi chtělo čůrat a Šumivo měl hlad. Tak sem mu napsal, že má Šumivo chřipku a že nikam nemůžeme jet. Z odpovědi to vypadalo, že je docela zklamanej, protože se těšil na setkání s fanouškama (na FB má asi 200 fanoušků, což je skoro stejně jako Wwwar.. haha). Nicméně sem mu slíbil, že mu udělám koncert, až se odváží do Evropy, tak uvidíme.

New York je ok. Oproti Čikejdži to je spíš zklamání, baráky pěkný, ale všude roztahaný. Odstěhovat se tam na delší dobu by mělo smysl, ale na výlet do NY na pár dní bych už nejel. A hlavně bych už nikdy nešel na zápas NY Knicks. Madison Square Garden byl na zápas s Washington Wizzards vyprodanej a 150 dolarů za lístek jsme si omlouvali tim, že to je přece NBA a tam hrajou černoši a černoši umí rapovat a smečovat. Za celej zápas jsme viděli dvě smeče. Dvě. Opravdu dvě. New York dostal asi o 20 bodů. WTF?! Sportovní zážitek na úrovni Bohemians – Příbram.

Spravit chuť sem si chtěl návštěvou rezidence Dakoty, kde natah brka John Lennon. Netajím se tím, že kdybych mohl cestovat časem, tak nepojedu do roku 1942 prdnout Hitlerovi do kafe, ale o pár let dál zrušit Beatles. Šumivo byl bohužel proti, protože se bál, že se tam budu chtít fotit s kytarou jak zpívám “Imagine no John Lennon, It’s easy if you try”, což sem taky měl v plánu, ale bylo mi řečeno, že už je to přes čárku. Stále nesouhlasim. Tak vlastně beru zpátky, že už nikdy nechci do NY na pár dní. Vlastně bych se tam někdy rád podíval s Palivem a nafotil nějakou pěknou fotosérii. Nebo klip. Pláč Hoven covering Scatman John – “I’m a Chapman, pí papa padapo, papa padapo“. Víte co je potřeba, aby si Beatles zase spolu zahráli? – Dvě kulky. Hahaha.

Pak následoval přesun do Kanady, ale o tom mám povinnej featuring na jiným blogu, tak to nebudu plácat sem. Všehovšudy to bylo dobrý, ale na dvě města moc dlouhý. Za dva tejdny se podle mě daj stihnout v klidu i města čtyři, potažmo, pokud někoho zajímá interakce s cizíma lidma, tak se asi ten čas v jednom městě ubít dá. Jo a nemaj tam moc knedlíky. Osobně víc fandim Asii a podruhý se radši podívám do Japonska, než do Ameriky.