Tag: art jak Jirka Krampol na návštěvě v Humpolci

Jambinai – A Hermitage 90%

Unknown

Jelikož jsem na základce chodil docela často za školu, nikdy jsem se pořádně korejsky nenaučil. Jelikož tedy ničemu o nich napsanému nerozumím a souběžně i kvůli tomu, že jsem líný, vám můžu o této kapele říct asi jen toto: jsou z Koreje. A hrajou metal. A používají k tomu klasický korejský hudební nástroje jako piri, geomungo, taepyoungso a haegum. A vypadají takhle:

44aa8869-4022-46a6-8ac5-5cc6a1b6b77f-620x372

A znějí takhle:

A jejich nový album A Hermitage je za 9/10 a je v Dropboxu a já kadím bobky.

 

 

 

 

Readers Digest volume 3

Pentti Saarikoski – Dopis pro mou ženu  100%

Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.216479_big

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka – s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, “ že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka.“

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

„Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě.“

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.

Palivo

MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza  80%

Bylo tuším pondělní ráno, co jsem otevřel noviny a tam Emil Hakl doporučoval tuhle knížku. Jelikož jsem o této knížce nikdy neslyšel, dal jsem se do pátrání a už navečer jsem kadil s tímto úlovkem na mém úžasném záchodu. Kadil jsem dlouze, protože mě bolelo břicho. Musel jsem to psát? Nemusel. Museli jste to číst? Nemuseli. šanda-kazuistika

Jelikož jsem levičák, četl jsem jen levou část knihy, tedy novelu Michala Šandy. A musím říct, že jazyk Šandy si mě omotal jako nový kšandy (5 bodů za rým). Tenhle bláznivej tok šíleností se tváří jako záznam volných asociací, ale je za tím jasně vidět, jak si dal Šanda záležet s vyřezáváním kontur – i přesto ale kniha působí volně a spontánně jako můj piňdour v boxerkách. Už dlouhou dobu jsem nečetl žádnýho českýho autora, kterej by měl literaturu tak na vodítku (Měrka, Stančík). Co víc, Šanda je vtipnej jako já, když vypiju 13 jégermeisterů.

Za mě penis nahoru.

Palivo

Sylva Fischerová – Bizom aneb služba a mise  90%215318_big

Vůbec nevím co jsem to přečetl, ale dost se mi to líbilo. Především tedy v momentech, kdy jedna věta navazovala na druhou a začalo to dávat smysl. V jiných pasážích se zase kniha dá používat místo Jagermeistera a heroinu pro navození halucinací. Nádherná konceptuální, postmoderní poezie, která je vlastně román, který je vlastně průjem.

Palivo

 

Ágota Kristóf – Hier  90%

Agota Kristof tu sype slušnej násyp. Po absolvování trilogie Velkej sešit, Důkaz a Třetí lež jsem ani nic neočekával. Jarda Jágr taky z ničeho nic nepřestane umět hokej.7447-gf

‚Včera‘ je jeji zatím poslední román z roku 1995, kterej končí slovy „už nepíšu“. A Agota od tý doby už fakt nepíše. Aspoň teda romány. (Jestli jo, tak se omlouvám, sedím ve vlaku a nemám 3G, ale jen E, tak nemůžu na gůgl).

Jako jeji předchozí knihy, i tento román vykazuje autobiografické prvky, kdy hlavní hrdina emigruje a v zemi, kam odejde, dělá u pásu ve fabrice. Stejně jako autorka.

Do toho její obvyklá témata jako těžký dětství, kdy matka je kurva a biologickýho otce se hrdina v sedmi letech pokusí zabít tupým nožem, zároveň miluje nevlastní sestru, která neví, že její táta zdrandil kurvu a že její brácha je vlastně nevlastní brácha. Pak emigrace a depresivní život levné síly ve fabrice. Deprese, ztracená, nalezená a pak zase ztracená láska a všechno je to čtivý a dobrý a má jen 140 stran a proto 9/10.

Pečivo

 

Édouard Levé – Díla  75%

215509_bigDíla jsou sbírka 533 uměleckých děl z Levého hlavy – jedná se o díla filmová, sochařská, malířská, literární, hudební a tak dále pana krále, z čehož je patrné, že Levé je multifunkční jak naše sekretářka, co zvlándne skenovat, faxovat i kopírovat. Crazy shit.

Oproti Autoportrétu a hlavně Sebevraždě, jsou Díla o dost slabší. Což vůbec neznamená, že jsou špatný Za zmínku stojí třeba díla:

– postavit dům podle obrázku tříletého dítěte
– orchestr si náhodně rozdělí nástroje těsně pred koncertem
– v sále se rozkládá polystyrenový pohoří a uprostřed toho je airbus vymodelován z kebabů
– z mateřského mléka je vyroben lidský sýr
– zlatá vrtačka provrtává jelito

Na druhou starnu je Levé občas takovej umělec, že bych musel na gůgl abych pochopil věci typu: „dovnitř altové violy je marufláží přenesen lep představující anamorfózu jelena”. Jelilkož mě to ale na gůgl nedonutilo, dávám šest a začínám používat častěji slovo marufláž.

Pečivo

 

Stefan Themerson – Záhada sardinky  70%

Takto smíšené pocity jsem měl naposledy, když sem si prdl v autobuse. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mi bylo trapně, protože sem neměl sluchátka.214628_big

Záhada sardinky je detektivka, která žádná neni, protože v půlce děje se autor rozhodne se na děj úplně vykašlat. Postav tam je jak u Marqueze, ale na druhou stranu je jejich stručný obsah uveden na začáku knihy a tak se se tam mohl vracet, když postava #13 po 50ti stranách zase přijde nakrájet salám a já tak zůstal stále v obraze.

Tématicky něco Vianem a O’Brianem, bohužel na mne moc O’Brian, proto dvě hvězdy dolu. Dobře rozjetej příběh, ke konci bohužel zbytečně moc dada.

Pečivo

Luca Sigurta – Warm Glow 85% (Potrvá 24.4.)

Je to už pár týdnů, co jsem kdesi objevil album Luca Sigurty Warm Glow. Myslím, že jsem to dokonce hrál i v rádiu, ale tím si nejsem moc jistý, protože jsem pil alkohol. Byl totiž přede mnou na stole, kam jsem ho nedopatřením postavil.

Warm glow jsem zapínal a vůbec nic jsem od alba neočekával. Jak by řekl Jaroslav Bosák, „tenhle zápas může skončit vítězstvím, prohrou a nebo remízou.“ Naštěstí to dopadlo výhrou, protože Warm glow je náležitě sexy poskládaný a vybalancovaný mix noisu a trip-hopu. Kdo má rád bordel, ten si přijde na svoje a kdo má rád saxík a pomalý beaty, ten bude taky uspokojen. Pocuď dobrý. Jenže Warm Glow obsahuje jakousi divnou, pomatenou chemii, díky které se po malé chvilce zadře pod kůži – přičemž rozhodně není albem, které by tam mělo skončit. První dva songy jsou víceméně jen zvukový balast a to takového rázu, že když jsme si to s Šumivem pouštěli na dálnici do Mnichova tak to málem narval do kamijonu. Jenže pak se rozestoupí hluk a nastoupí hypnotická seance minimalistických úderů bicích a sem tam vokálu a nějakým záhadným způsobem to funguje. Je docela těžký najít tuhle tenkou hranici mezi sound artem a atmosférickým ambientem a Luca Sigurta ji našel. Haleluja. Nadšení bylo tak obrovské, že jsem Sigurtu dokonce požádal o epický rozhovor, ale z neznámého důvodu mi na něj vůbec neodpověděl.

 

Jak jde vidět, jsem z alba nadšený jako když jsem omylem našel ve starejch gatích pětikilo. Moje radost je ještě o to větší, když jsem dnes zjistil, že Sigurta zahraje za pár dní v Praze, a to v kavárně Potrvá, která je na Hradčanský. Je to sice druhá strana řeky kde hraje Sralta, ale rozhodně se tam vyplatí zajet. Vstupný je jen kilo vy čuráci a k tomu vám ještě jako předkapela zahraje She spread sorrow, což je buchtička, která hraje ritual deathscape electronics a má takovouto promo fotku:

17156241681_cf3168a971_b

Na závěr trochu poezie:

Dal si Luca Sigurta

hned po ránu jogurta.

 

Jogurt to byl z itálie,

a tak vznikla lapálie.

 

Protože je Sigurta taky talián,

řval při blití jak talibán,

protože byl jogurtový kanibal.

 

ALBUM V DROPBOXU

Rimbaud (Jacaszek, Trzaska, Budzynski) 100%

Rimbaud-Fot.-Ignac-Tokarczyk-3

Je mi 31 let, takže se mi už nestává tak často, že bych objevil něco, co mě potěší. Za ten dlouhý život jsem už ostatně objevil všechny důležité věci. Porno v HD, pizza a jägermeister – check, bičes. Víc asi člověk ani nepotřebuje. Snad jen zdraví a heroin.

Proto jsem byl velmi překvapen, když jsem se nedopatřením domotal do polskýho obchodu, kde na mě čuměl velmi lákavý artwork. Vypadal takto:

okl_okl_50465

Jelikož jsem velmi sečtělý (od Kundery jsem četl vše včetně Výchovy dívek v Čechách a Účastníků zájezdu, který většina lidí haní) a sám jsem navíc aktivní básník (čekujte: Jsem doma a píšu blog, auto kobliha smog), nápis Rimbaud mě přilákal jako láhev Rumu Oldu Kaisera. O malou chvíli později jsem již kaděl bobky a zároveň jsem si uvědomoval, jak o tom budu muset bohužel napsat, protože místo abyste objevovali hudbu, tak jezdíte na segvajích, fotíte si jídlo a píšete si do Moleskinu, že nesmíte zapomenout na to koupit si novej Moleskine, pičusové.

Za to pičusové se omlouvám – kéž by se to dalo vrátit. Ale jak jednou něco napíšete na internety, prej je to tam už navždy. Ale teď tedy k Rimbaudovi. Abyste věděli o čem album plus minus je, budu vám muset dát lekci z kroasántí historie.

Jak jistě všichni víte, Francie leží na západ od Ústí nad Labem a vznikla pravděpodobně

18353_b_5150
Rimbaud, vynálezce rimjobu

někdy velmi brzy. To jsem už nezjišťoval. Dnes už tam všichni jen jí kroasánty a čtou si Vogue, ale před iks lety tam bylo dost básníku. Rimbaud byl jeden z nich a to navíc velmi populární, protože jak už příjmení napovídá, byl to zároveň i vynálezce rimjobu. Ten provozoval společně s Verlainem, což vedlo k tomu, že se Verlaine musel rozvést, protože předtím než si uvědomil, že je francouz, a tím pádem tedy básník a bukva, si omylem vzal ženu. Společně tedy rimjobovali až do doby, kdy to Verlaina přestalo bavit („Do prdele s tím!“ – source: Paul Verlaine, Correspondance générale : [Vol.] I, 1857-1885), načež přišla hádka, postřelení Rimbauda a konec rimjobu. Rimbaud poté procestoval co se dalo a jelikož mu nikdo nelízal hráz, začal psát dost šílený básničky. A tyto básničky nyní zhudebnili tři polští hudebníci. Lekce je u konce, welcome to současnost.

„Nyní“ je zavádějící, protože projekt Rimbaud vydal stejnojmenou fošnu na vinylu už loni a co vím, tak s tím objížděli festivaly už předtím. Pravděpodobně autem. Nebo minibusem.

Rimbaud je projekt saxofonisty Mikolaje Trzasky, který se věnuje filmové a divadelní hudbě a v současnosti se spíš motá kolem avantgardy a free jazzu ( spolupráce s Peterem Brötzmannem atd), punkového zpěváka Tomasze Budzyńského a elektronického inženýra Jacaszeka, pravděpodobně jediné části množiny, kterou znáte (ten jedinej totiž na rozdíl od těch dvou dědků umí s počítačem, takže ho znají i za hranicemi Polska) – který si dal za úkol docela chuťovku: zhudebnit Rimbaudovy básně. Tento experiment, kdy se zkombinoval klasik, punker, elektronik a básník, je hustý jako krupicová kaše. Snad se toho někdo chytne i u nás a dá dohromady Štefana Margitu, Wéčka, Františka Sahulu a Konstantina Biebla.

Armata je první song z desky a víceméně si z něj uděláte docela dobrou představu, jak to celý zní. Saxík se pomalu trhá do kakofonických hrůz, Jacaszek valí hlukové stěny jako by to chtěl celý utopit v noisové smrti a zpěvák to řeže někde na pomezí angíny a chřipky.

Druhá Potop se v běsu a tempu dostává ještě o něco dál a záhadným způsobem do toho zapadá i ta polština, která výjimečně nezní, jako by si dva teplý gumoví medvídci povídali ozřalí. Dočkáme se ale i francouzštiny, klidnějších poloh a totálního běsu. Vše upečeno jako správný dortík. Fetes de la faim pomalu graduje až do bolesti ve sluchátkách, Enface dodá potřebný klid na rozjezd dalších pekel, vrcholícím schizofrenním Ja to ktoz inny (Já jsem někdo jiný).

Jelikož nemám kalašnikov, musel jsem si album pořídit legální cestou a vám radím, abyste si ho pořídili taky, protože takovejto náser na sever od nás nebyl dost dlouho. Pro fanoušky dark ambientu, noise, avantgardy a sebevražd povinnost. Dropbox.

Na závěr jako bonus, jedna z nejznámějších Rimbaudových básní:

Slunce zamčené v ranním šeru
Vyčkává dokud se nevyseru

A ptáci nedostanou pokyn vzleť
Dokud nevytlačim svou ranní hněď

Dráha světla se po noci zase srovná
Když vyseru všechny svoje hovna

A neni zač, světe, protože seru rád
Čímž každé ráno startuji tvůj aparát

Arthur Rimbaud

Čtyři a jedna zdarma *2

Jak jste si již jistě všimli z úvodních stránek The Times, Washington Post, Die Welt a Jindřichohradeckého Deníku, WWWAR se po několikaměsíční hibernaci probral k životu.  Už taky bylo na čase, nepsal jsem tak dlouho, že jsem pomalu i zapomněl, jak se drží klávesnice. Jelikož vím, že vás taky dost zajímá, co je nového v mém životě, v životě kolegů Pečiva a Šumiva, zodpovím vám tuto palčivou otázku a pak se hned vrhnem na post. Novýho není nic.  Pokud tedy nepočítám situaci z května, kdy jsem objevil pavouka na spreji proti pavoukům.

ŠACH PAT
                                                                    ŠACH PAT

Jelikož jsem měl v úterý jednu z těch nocí, kdy jsem nemohl zabrat ani po druhé masturbaci, sedl jsem si k počítači a vytvořil další mixtape. Ani nevím co jsem tím sledoval. Snad vyřešení situace s uprchlíky. Vidíte, teď si aspoň můžu říct, že jsem se snažil. Mixtape číslo pět je zajímavá tím, že tam najdete jen nový písničky z roku 2015, pokud tedy nepočítám písničky z roku 2013,2012,2009 a 2005.  Za zmínku stojí především experimental v podání I am Just a Pupil a drone v podání Hanze. Těm se letošní rok povedl dost. Rozhodně víc než všem lidem, kteří třeba přišli o nohy nebo o slinivku.

Záměrně jsem nezmínil nový HEALTH, kteří jsou v mixtape dvakrát, protože se jim teď buduunnamed-575x575 věnovat.
Duh. Tihle hoši z Ameriky budou hrát 17. října v Praze a přijít by měl každý kdo nebude mít zrovna ten den sračku, protože to bude stát za to. Death magic je venku pár týdnů a když rozdýcháte prvotní nástup pocitu teploušství a nasadíte si sluchátka, rozvine se před vámi nádherně brutální a eunuchácká verze bestiálního techna, obaleného tím největším závanem zábavy, jaký je vůbec možný zavánit. Ano, já vím, tohle se mi povedlo. Navíc album roste a s každým poslechem objevíte ve skulince, v přechodech a beatech další a další miniatury, které tohle album táhnou z obyčejné diskošky daleko výš. Album roku minulého měsíce, definitivně.  Hurt yourself, Men today, New coke a Stonefist jsou pecky větší než Halina Pawlovská. Album najdete v Dropboxu.

Další pán na holení, který byl taky v mixtape, se jmenuje Liberez. Škoda, že asi nikdy nevyjede na turné, protože je město. LOL!333 Jeho rytmický dark ambient v sobě ukrývá dost nádechů filmové hudby, tribalu, ritualu a celkově to zní dost svěže a zajímavě. A to je co říct, když mám za sebou poslech asi 400 kamionů desek. Víc vám o něm ale asi nic neřeknu, protože to bych musel najít na internetu a teď už je noc a mě se nechce jít rozsvítit. Bože, to je forma dneska.  Jeho novou desku All tense now lax najdete taky v Dropboxu.

 

Tak a jelikož jsem v poslední době taky četl, je potřeba se podívat okem zkušeného čtenáře na knižní trh.

Sjón – Měsíční kámen (dybbuk, červen 2015)

Sjón je velkej kámoš od Björk, s kterou jsem se zase já kamarádil někdy v devadesátých letech. Na její doporučení jsem si tedy přečetl Sjónovu novinku a musím říct, že z ní mám rozpačitý pocit, ostatně jako ze všech dalších knih, které jsem četl a jejichž hlavním hrdinou je prostitut, který rád žmoulá v puse žaludy. 204669_big

Já proti tomu samozřejmě nic nemám, všichni si do pusy rádi strkáme nějaký divný věci. Někdo žaludy, někdo tofu, já třeba špenát, když mám hodně dobrodružnou náladu. V Sjónově knize o to ani moc nejde, i když je pravda, že erotické scény popisuje dost hardkórově, takže se jako heterosexuální muž musíte nonstop bát, aby vám náhodou nestoupl, což je velmi stresující musím říct. Ani nevím, co bych potom dělal. Jak se pak dál postupuje? Měl bych si koupit cd Michala Bubblé a širší propisky?

Nicméně, mladá bukvice z Rejkjavíku rejdí po žaludech, chodí do kina a pomáhá s odklízením mrtvol během úderu španělské chřipky na sklonku první světové války. Hřebejk by takovej materiál dokázal natáhnout na 65 filmů, Sjón to vše narval na 140 stran a to byl myslím hlavní kámen úrazu, protože i když to bylo dobrý a dobře napsaný , nějak se to nedokázalo dostat pod kůži. Škoda.

6/10

 

Herrman Ungar – The Maimed (Twisted Spoons Press, 2002)

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od roku 1999. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra. 330077

Nicméně ke knize. Maimed je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

9/10

 

Rodaan Al Gadidi – Autista a poštovní holub (Dauphin, srpen 2015)

Na tuhle knížku jsem se po dobrých zkušenostech s nizozemskou literaturou docela těšil. Navíc, Nizozemí mám celkové rád, vždyť Amsterdam je město, kde jsem během jedné noc sbalil nejvíc holek a hned se mnou dokonce chtěly mít sex. No a když jsem viděl, že knížku vydal Dauphin, což znamená rakousky delfín, bylo rozhodnuto.autista_postovni_holub

Jenže.
Všechno špatně.

Rodaan Al Galidi vlastně ani nepíše špatně, jen je to všechno strašně o hovnu. Snaha o vytvoření přiblblých postav selhává na všech čarách, a to je docela zásadní problém, protože tato knížka se hemží jen dementy. Geert je nejblbější ze všech a tím pádem je hlavní hrdina. Protože je mentál, neví co je sexuální život, takže absolvujeme trapné epizodky a lá Nuda v Brně (hihihihi) a poté sledujeme jeho bizarní zábavy, jako vyřezávání houslí z pohovek a krmení holuba.

BRAVO.

Jeho matka, která do sebe šoupala jednu vodku za sebou a byla tak aspoň malým příslibem antické tragédie nebo alespoň nějakého pochcaného antré začne abstinovat, nic se pořádně neděje, a když si to všechno asi padesátkrát zrekapitulujeme, tak knížka skončí s pocitem, že jsme místo toho mohli dvě hodiny třeba krmit cvrčky nebo lít vodu do umyvadla.

Prostě a jednoduše taková odlehčená, civilní, jarchovská sračka s Pavlem Liškou v hlavní roli, která může trochu posvrbit znuděnou čtyřicetiletou bábu u Mácháče, ale víc se z toho nevytříská.

4/10

Sinoia Caves – Beyond the black rainbow OST

Tento příspěvek se tu měl objevit už 25. prosince, ale jelikož mi Pečivo v hospodě na otázku jestli dáme jégra odpověděl takto

tumblr_lmzongon7S1qhz60oo1_500

což se ve výsledku projevilo tak, že se kolem třetí hodiny ranní přestěhovalo Peklo do mého žaludku, musel jsem ho bohužel z technických důvodů přeložit až na dnešní den, kdy jsem si konečně našel, ve svém nabitém programu, čas mezi masturbací a hraním Tomb Raidera.

Co jsem tedy pokazil tím, že jsem se plně nevěnoval profesionální hudební žurnalistice a dostal jsem se do skluzu, napravím hned tím, co vám sem dám za album. Jak by řekli profesionální hráči jengy:

605

Tady to máme přátelé. Album roku. Sinoia Caves přichází. Teď si představte zvuk exploze a černocha jak říká booom yo. A Halinu Pawlovskou, jak ji praskly prsa a vyletěly z nich konfety. Lépe řečeno desítky tun konfet. Přesně takové antré si Sinoia Caves zaslouží.

Jestli jste o Sinoia Caves nikdy neslyšeli a teď si říkáte, „jak je to možný, že jsem o tom nikdy neslyšel,“ pak vězte, že je to proto, že jste kokoti. Hahaha! Lol! Rofl! Tímto se zároveň omlouvám všem hluchým spoluobčanům, protože ti o tom logicky slyšet nemohli.

Pravda je taková, že Sinoia Caves je relativně nový projekt Jeremyho Schmidta z Black Rainbow, který vznikl, aby pod jeho hlavičkou vyšla hudba k filmu Beyond the black rainbow, který natočil Panos Cosmatos.

Jak již bylo řečeno, Beyond the black rainbow je soundtrack k stejnojmennému filmu, a to existujícímu filmu, nikoliv k neexistujícímu, jak to teď mají někteří pošukaní hudebníci rádi. Před čtyřmi lety oběhl několik festivalů a v okruhu větši skupinky cinefilů si vysloužil slovo kult. To není nijak překvapující, protože je to ART, že ano. Dlouhé záběry, minimální děj, lidi dívající se do kamery, statické vše, vizuální inferno. Inu, podívejte se na trailer.

A když už máte takovéhle duševní bahno uhnětené z osmdesátkových béčkových sci-fi filmů a Jodorowského na heroinu, není nic lepšího než ho protknout ujetou synth abstrakcí. Jak bych vám to nejlépe přiblížil…viděli jste Interstellar a říkali jste si, „pane bože, ten soundtrack je boží, jak jsem jen doteď mohl poslouchat Nicki Minaj?“ Přesně tak, i já jsem si to říkal.

Proč o tom melu? Protože Zimmer očividně nevykradl jen Philipa Skla, kterej v podstatě identické songy nahrál o několik let dříve, ale i Sinoia Caves, který přišel s OST Beyond the black rainbow roky před Interstellarem. Co chudák Glass na to, že ho začali všichni vykrádat? Bohužel, podle posledních zpráv propadl alkoholu.

glass

Když už tedy máte jakouž takouž představu jak zní Glass a Interstellar, máte plus minus představu jak zní Sinoia Caves. S tím rozdílem, že Sinoia Caves nestaví opulentnost a epičnost na první místo, místo toho balí klávesy do elektrizující a mechanické atmosféry let dávno zašlých, kdy prázdná videokazeta stála 80 Kč a my mohli onanovat leda tak u Cynthie Rothrock, páč Šumivo ještě nevynalezl internet. Ambientně droneová syntetická smyčka se postupně utahuje a zcela jistě vás vtáhne do paralerního vesmíru, který je jednou obrovskou ejakulační místností pro všechny, kteří milují osmdesátkové sci-fi braky, soundtracky k italským giallům a Návštěvníky Karla Svobody.

Jak řekl jeden neznámý kupec na Amazonu: „One of the best analog synthesizer soundtracks to come out since the John Carpenter era in the 80’s.“

V Dropboxu.

Sinoia Caves – Forever dilating eye