Tag: bordel jak mozek bobra

Crowhurst – II 85%

a0924810744_10

Lidi mě občas zastavují na ulici nebo mi skáčou před Bentley a ptaj se, jak je možný, že vždycky objevím ty nejlepší kapely a jak to, že mám tak velkej penis. Co se týče těch kapel, je to samozřejmě otázka zdrojů, letitých zkušeností a samozřejmě velkého umu dobrou kapelu objevit. Jako každý správny Lindaur vím, že bych to prozrazovat neměl, ale dnes jsem si dal dobrý lazaně, takže mám skvělou náladu a poodhalím vám, jak nacházet nový kapely, což si dnes ukážeme na Crowhurst.

To Vám takhle koukám večer na porno a byla tam jedna buchtička, která měla dost nepříjemnou držku. Došlo mi, že mi někoho strašně moc připomíná, nějakou otravnou herečku, a tak jsem natáhnul gatě, stopl video, šel se vykadit a poté jsem začal pátrat. Po chvíli mi došlo, že vypadá jako ta flundra, která hrála v Muži, kteří nenávidí ženy. Rooney Mara. Žádnej div že vypadá jak vypadá, když se jmenuje Rooney.

roo

Šel jsem si udělat kafe a z neznámýho důvodu jsem si pak vzpomněl na jeden otřesně nudnej film, ve kterým byl Colin Farrell. O Colinovi se toho poslední dobou moc nenapsalo, tak jsem si šel prohlídnout jeho filmografii, jestli je vůbec naživu, a zjistil jsem, že v roce 2013 natočil film The Mercy s Rachel Weisz. The Mercy je o Donaldu Crowhurstovi, podnikateli, kterýmu šel koncem šedesátek byznys do kopru a tak se rozhodl, že se přihlásí do závodu „Jachtou vokolo světa,“ ten závod vyhraje a za peníze zachrání firmu. Crowhurst vzal závod zkratkou s tím, že napíše falešný lodní záznamy a nakonec si bude užívat prachy. Jenže mu z toho hráblo, na lodi se pomátl asi jako Olda Kaiser když se napil nealkoholickýho piva, a jelikož se bál, že se přijde na to, že podváděl, tak skočil do vody a dobrovolně se utopil. Z toho plyne: zaprvé zboření mýtu,že všechny cesty vedou do Říma, a zadruhé se tím potvrzuje to, co říkal Louis de Funes v Četníkovi a mimozemšťanech, tedy „že některé zkratky jsou zdlouhavé.“ Chtěl jsem si vyguglit, jak takovej Crowhurst vypadal, a když jsem guglil, našel jsem kapelu Crowhurst, kterou jsem si pustil a tím pádem ji objevil. A takhle to vážení funguje vždy. Jednoduchý jako facka.

Crowhurst jsou Jay Gambit, tedy byli alespoň do roku 2014. To byl totiž Gambit v kapele sám a produkoval tolik noise alb za rok, že se v žebříčku mamrdů dostal až na druhý místo za Omara Rodrigueze Lopéze, který teď, než dočtete tuto větu, vytvořil dvě alba. V roce 2014 ovšem Gambit zavolal kámošům z jinejch kapel, jmenovitě týpkům z Cäina a Evangelist, a rozjel Crowhurst jako legitimní kapelu. Po první desce následovalo iks EP a letos si to přifařili s druhou deskou nazvanou chytře II. A je to deska dobrá jak mentál. K nalezení v dropboxu.

Similar to last year’s self-titled full length, this release is built on the basis of the sounds of noisy black metal and syrupy-sludgey doom, with elements of psychedelia, post-rock, and punk deftly interwoven into the mix.                               (cvltnation.com)

 

Luca Sigurta – Warm Glow 85% (Potrvá 24.4.)

Je to už pár týdnů, co jsem kdesi objevil album Luca Sigurty Warm Glow. Myslím, že jsem to dokonce hrál i v rádiu, ale tím si nejsem moc jistý, protože jsem pil alkohol. Byl totiž přede mnou na stole, kam jsem ho nedopatřením postavil.

Warm glow jsem zapínal a vůbec nic jsem od alba neočekával. Jak by řekl Jaroslav Bosák, „tenhle zápas může skončit vítězstvím, prohrou a nebo remízou.“ Naštěstí to dopadlo výhrou, protože Warm glow je náležitě sexy poskládaný a vybalancovaný mix noisu a trip-hopu. Kdo má rád bordel, ten si přijde na svoje a kdo má rád saxík a pomalý beaty, ten bude taky uspokojen. Pocuď dobrý. Jenže Warm Glow obsahuje jakousi divnou, pomatenou chemii, díky které se po malé chvilce zadře pod kůži – přičemž rozhodně není albem, které by tam mělo skončit. První dva songy jsou víceméně jen zvukový balast a to takového rázu, že když jsme si to s Šumivem pouštěli na dálnici do Mnichova tak to málem narval do kamijonu. Jenže pak se rozestoupí hluk a nastoupí hypnotická seance minimalistických úderů bicích a sem tam vokálu a nějakým záhadným způsobem to funguje. Je docela těžký najít tuhle tenkou hranici mezi sound artem a atmosférickým ambientem a Luca Sigurta ji našel. Haleluja. Nadšení bylo tak obrovské, že jsem Sigurtu dokonce požádal o epický rozhovor, ale z neznámého důvodu mi na něj vůbec neodpověděl.

 

Jak jde vidět, jsem z alba nadšený jako když jsem omylem našel ve starejch gatích pětikilo. Moje radost je ještě o to větší, když jsem dnes zjistil, že Sigurta zahraje za pár dní v Praze, a to v kavárně Potrvá, která je na Hradčanský. Je to sice druhá strana řeky kde hraje Sralta, ale rozhodně se tam vyplatí zajet. Vstupný je jen kilo vy čuráci a k tomu vám ještě jako předkapela zahraje She spread sorrow, což je buchtička, která hraje ritual deathscape electronics a má takovouto promo fotku:

17156241681_cf3168a971_b

Na závěr trochu poezie:

Dal si Luca Sigurta

hned po ránu jogurta.

 

Jogurt to byl z itálie,

a tak vznikla lapálie.

 

Protože je Sigurta taky talián,

řval při blití jak talibán,

protože byl jogurtový kanibal.

 

ALBUM V DROPBOXU

WIWONTWOR MIXTAPE 1: Thanks, but I prefer suicide

Tracklist:

  1. Gondwanna – Binaural beats (album AUM, 2015)
  2. Iskeletor – Wot (album Iskeletor, 2015)
  3. Iskeletor – Gallows (album Iskeletor, 2015)
  4. Andrea Parker – Are you there? (album Private Dreams and Public Nightmares)
  5. Bernard Szajner – Ressurector (album Some Death Take Forever, 1980)
  6. Fogh Depot – Sagittarius (album Fogh Depot, 2015)
  7. Rabit – Bloody Eye (EP Baptizm, 2015)
  8. Quiet Noise – CBT (album Audible life, 2015)
  9. Coh + Cosey Fanni Tutti – Near You (album Coh plays Cosey, 2008)
  10. Franck Vigroux – 2024 (EP Centaure, 2014)
  11. Drop – Vasundhara (EP Vasundhara, 2014)
  12. Mark Templeton – Carved and Cared For (album Jealous Heart, 2014)

K nalezení v Dropboxu.

Death engine – Mud 100%

mud

Když jsem chtěl dnes zamasturbovat, jako ostatně každou středu, pátek, sobotu, neděli a úterý, omylem jsem kliknul na Wejvar a dřív než jsem si tu chybu uvědomil, všiml jsem si, že jsme postovali poslední post v lednu. Pod tíhou svědomí jsem se tedy rozhodl, že opět rozšířím vaše ušnice (od slova zornice) (jsi na mě hrdý Šumivo?).

Death engine jsem si schovával na pozdějác, až mi přijde vinyl a tričko z Francie, abych to mohl vyfotit z čtrnácti úhlů a pěkně vám to sem napostovat, ale jelikož jsem zjistil, že hrají za pár dní v Liberci, což má údajně být v ČR, hodím vám to sem teď, abyste je stihli objevit a pak mi za to poděkovat velkou dávkou orálního sexu. Kdo nemá orální sex, nemusí zoufat, Pečivův PayPal bere i anální sex.

Death engine jsou z Francie, takže umí francouzsky. V tomhle jazyce taky dělají rozhovory, což znamená, že jim tady u nás v redakci nikdo nerozumí. Tímhle bychom tedy měli těžkou investigativní vsuvku za sebou. Stejně je přežitek zjišťovat nějaký informace o kapele. Stačí když se napíše, že to jsou čtyři kluci a plus mínus se do tý definice vejde skoro každá kapela.

Death engine na turné
Death engine na turné

Death engine jsou jedna z těch kapel, který jsem objevil ve tři ráno na močku, tudíž jsem si objednal všechno co se dalo a to pak druhý den ráno tu kapelu prostě musíte začít mít rádi a poslouchat je, jinak budete píčus, co v noci na močku utratil 45 euro za kapelu, která ho nezajímá. Takhle nějak romanticky jsem se dostal k EP Amen, které znělo dobře jak v ten inkriminovaný večer, tak naštěstí i druhý den ráno.

platba

Amen vyšlo předloni, jsou to čtyři písničky a jsou temný, brutální a ostrý jako břitva od holiče, kterej si je akorát dneska, nebo maximálně včera nabrousil. Jak by řekli obyvatelé Uherského Brodu – je to prostě masakr! Mohl bych vám samozřejmě vypsat, jaký kapely to připomíná a jak to zní, ale mám já to zapotřebí?

Poslouchejte:

No a letos, touhle dobou, vyšla jejich první dlouhohrající placka, fošna, valba nebo chcete-li archaicky: deska. A je to plus minus ještě větší masakr, ještě delší a ještě lepší. Takže něco jako Terminátor 2 nebo Scary Movie 2. Prostě podařenej seqvoj, jak říká holka od nás z práce, která mimo jiné i skipuje a chodí na Yorube. Celý album si můžete poslechnout na bandcampu, kde ho můžete zaplatit a nebo můžete jít na stránky jejich labelu Throatruiner records, který dává všechny desky svých kmenových kapel zadarmo ke stažení – joyeux putain noël! Dřív než mi začnou do oken narážet holubi s děkovnými dopisy, chtěl bych ještě upozornit, abyste z výběru Throatruiner records neopomenuli například kapely Calvaire a Cowards (ti teď taky vydali desku) a hlavně abyste neutráceli za lubrikant, když se dá honit ve sprše, a místo toho radši využili nějakou z jejich bundle nabídek vinylů a triček, páč skoro všechno na co tam narazíte je zlato.

A páč vím, že i přesto, že si to na labelu můžete stáhnout zdarma, jste líní jako prasata, tak to naleznete i v dropboxu.

COH plays Cosey

CS1347271-02A-BIG

Dobrý den. Jak jste si asi všimli, poslední dobou to u nás na blogu moc nefrčí. Podrobil jsem tento fenomén hluboké analýze zahrnující i dostatek sebereflexe a zjistil jsem, že na to v podstatě dost serem.

Šumivo totiž začal ve velkým klátit láhve vína a v poslední době dokonce i ženy (a tím myslím doopravdy ony mýtické bytosti s vagínou a migrénou) a to zapříčinilo, že už nechodí na koncerty a místo hudby poslouchá audioknihy Nezvala, aby se jeho spirála alfa samce nezastavila a mohl imponovat dalším a dalším krvácejícím kouskům masa. Je pravda, že jsme poslední dobou absolvovali několik erudovaných nočních seancí za poslechu P.O.D., Michaela Jacksona a Verony, ale bohužel jsme z toho nebyli schopni napsat žádný report.

Pečivo je na tom poslední dobou ještě o něco hůř – našel si totiž reálnej život. Kromě toho, že chodí idiot běhat a žere saláty, tak si ještě ke všemu nabrnkl ženskou s miminem, takže teď se musí přes youtube učit jak balit plenky a jak nafukovat nafukovací hračky.

A já mám dost práce, protože mě v práci povýšili. Poprvé v životě mám pracovní vizitky, pracovní ledničku, pracovní nástěnku a podřízené, které můžu posílat do Alberta pro džus. To vše je super, ale má to i stinné stránky. V kanceláři se mnou sedí další postavy v oblečení a nikdo z nich není fanoušek odpolední siesty u Cannibal Corpse, takže musím poslouchat rádio (Evropa kurva 2). Hukot klimatizace teď považuji za nejlepší desku Briana Ena. Není potom překvapením, že za nejlepší moment dne považuji, když všichni odejdou z kanceláře a já si hlasitě uprdnu. Když je prd cítit, vezmu do ruky tužku značky Parker a jdu se procházet po pracovišti. Na hudbu nezbývá čas. Po večerech mám totiž pramálo času se zlít do němoty a tak se zlejvám do němoty co nejrychleji to jde.  Začal jsem číst knihy a když čtu knihy, nemůžu poslouchat hudbu, protože nezvládnu dělat tři věci naráz (při čtení si totiž automaticky prohrabávám koule). Takže, proto na hudbu poslední dobou serem.

Ale dnes jsem si dal tu práci, že jsem dokonce otevřel wikipedii a říkal jsem si „ty vole tak když už jsem tady, tak si něco přečtu a napíšu to na blog, ať to nevypadá tak blbě ne?“ Čímž se dostáváme k

Cosey Fanni Tutti Frutti. Tahle milfka (62let) někdy v předminulým století začínala u barový tyče a skončila ve filmech s názvy jako Naper tu tlustou svini na pračce, ale všechno už odvál čas, takže si nemyslete, že byste se při téhle desce mohli chytat za hasiče. Teďka už je to tak akorát na buchtičky s krémem a mluvit o její lisovačce, podvozku nebo cvladách prakticky nemá smysl. Co je ale pořád důležitý: tahle buchta hrála s Throbbing Gristle, což je dobrý zmínit, protože člověk pak vypadá jako brněnský intelektuál. Ale o Throbbing Gristle tu vůbec nejde. Je to totiž pár let, co nějakej Pavlov řekl týhle starý bábě, aby nahrávala svůj deník. A tak Cosey nahrávala, vše co se jí dostalo pod kůži, všechny nasrání a potěchy a tak. Audio záznamy poté převzal Pavlov, všechny zvukové stopy projel počítačem, protože měl doma počítač, že jo, a seřezal je, nařezal, rozřezal a popatlal do skrumáže velmi prapodivného, experimentálního a chaotického techno běsu, který přesně odráží emocionální rozpoložení studované Cosey. Je tu tedy něco klidných, tichých a nenápadných songů, ale i solidní porce agresivních a temných poloh, které doopravdy ilustrují, jak to vypadá v hlavě staré báby, když se slušně nasere (Near you, Fuck it), potom co ji krtek dojebe zahrádku. V ten moment album padá až na hranu nepřístupnosti a je jen na vás, jestli se budete chtít prokousat vším tím glitchovaným balastem – je to totiž jako otvírat si cestu do vlastního mozku. Takže děcka, trochu toho inteligentního techna s artovým nádechem. Šup. Ke stáhnutí v Dropboxu. Fanoušci Alva Nota a Holly Herndon to mají úkolem.

Ultracoït – Sex Church

a3065349575_10

Já vím, co si teď říkáte. Doopravdy může být kapela s názvem Ultracoït dobrá? Copak je možné, aby bylo dobré album, které má jako artwork katedrálu s klenbou tvořenou obrovskou vagínou? Copak se mi můžou líbit písničky, které mají názvy jako Periods, Hipster Scatologist, Bipolar Slut nebo Greasy Haircunt? A je Luciáš Benda píčus?

Inu, na všechny otázky je kupodivu stejná odpověď – ANO.

Francouzští Ultracoït jsou totiž jednou z mála kapel, které dělají vše proto, aby vypadali jako dementi, ale ve skutečnosti jejich hudba dobře zní (z českých například Pláč Hoven). A když píšu dobře, tak tím myslím tak dobře, že jsem si podvečer po bikram józe, zenové meditaci a akupunktuře nasadil sluchátka a první co mě napadlo bylo „to si ze mě děláš prdel, že tahle mrdka, kterou jsem si stáhl jen kvůli názvu, zní takhle dobře. No to si snad děláte… kurva píča, co toto…no to mě pojeb, to mi pomrdej matku i dědu, to mi teda naser péro třeba do voka, to je fakt takhle dobrý?, mě mrdne, to není kurva možný, to se snad dojebu, pučte mi psa, pučte mi nějakýho psa, protože jestli je to takhle dobrý, tak to ho normálně umrdám k smrti, páč tohle přece není možný.“

Doopravdy. Jako správný hudební žurnalista jsem se samozřejmě snažil najít o nich 1392085_709529345755017_4032223123018650017_nvíce informací, abych vás uspokojil, ale bohužel, vše bylo ve francouzštině a já francouzsky umím pouze quattro stagioni por favor, tutti frutti gianluigi buffon. Předpokládejme ale, že jsou běžní francouzi, tudíž můžeme jisto jistě říct, že mají rádi bagety, bydlí někde poblíž Eiffelovky a i když masturbují, mají kolem krku kašmírovou šálu a ukusují croissant.

Zcela vážně se ale dá říci, že jsou čtyři, dva hrají na kytaru, jeden na basu a jak už to tak bývá, nejtlustší na bubny. Mají za sebou dvě EP (S/T a The Sperm), které ještě ale víceméně zavánějí až nechtěným „amatérismem“ a džoukem. Jinými slovy, letošní dlouhohrající deska je konečně něco, co se dá plnohodnotně považovat za noise-rockovou nahrávku a to tak dobrou, že se francouzské servery předhánějí v přirovnání ke kapelám jako Unsane nebo Hawks. Narozdíl od nich ovšem postrádají hutnost a nahrazují ji přímočarostí a proklatě vyfičenými kytarami. Ano, sám nevím, co to znamená.

Jestli hledáte dobrou noise rockovou nahrávku tohoto roku, právě jste ji našli.

Dropbox.

Vinyl: http://ultracoit.bandcamp.com/album/sex-church-12-lp-2014