Tag: electronic

Matthew Collings and Dag Rosenqvist – Hello Darkness 90%

c4uvkbxwiaa4uhk

Kdo trochu poctivě sleduje moje internetové aktivity, ten moc dobře ví, že jsem poslední dobou prodělal otřesnou, osm dní trvající zácpu, přečetl jsem tři knihy Alessandra Baricca (doporučuju Mladou nevěstu) a taky, že jsem koncem loňskýho roku ocenil elephanta od Daga Rosenqvista 17. příčkou v žebříčku Nejlepších alb roku. A Dag Rosenqvist je zpátky – a tentokrát s Matějem Kolínkosem.

Kdo nezná Matthew Collingse, tak vězte, že mu hned první a zatím nejpovedenější desku (Splintered instruments) produkoval (a jednu píseň spolusložil) starej dobrej Benda Frosta. Ještě předtím se ale Matthew Collings spřáhl s Rosenqvistem a udělali spolu EP Wonderland. To se psal roku 2012 a Iveta Bartošová byla ještě naživu. Od té doby uplynulo hodně času a teď si dali tihle dva maníce rande znovu. Jak se píše v presskitu, celý to bylo o tom kdy má kdo čas, takže se někdy dlouho neviděli, pak něco vytvořili, pak to smazali, pak vytáhli ze šuplíku čtyři roky starý rozdělaný věci atd. Z toho by šlo vydedukovat, že výsledný produkt bude docela guláš, ovšem to je špatně. Guláš se totiž dělá z vepřovýho, papriky, cibule, mouky atd. Takže stěrka chytrolíni.

Výsledek je naopak velmi dobrej. A to tak, že dost. Dost na to, abych si tohle všechno rozepsal na záchodě a to se mi už dlouho nestalo! Ale to pochopíte až uslyšíte song Renaissance. Hello darkness není vůbec tak temný, jak by se mohlo zdát z názvu a ze sólo tvorby především Rosenqvista. Místo toho album působí jako decentní experiment s mixpultem, kam hoši našupali několik solidních elektronických vrstev šumu a minimal elektra a pak točili čudlíkama jako vy s ceckama vaší báby. Fuuuuj.Výsledek? Hypnotická, experimentální elektronická nálož, která se pomalu vlní, aby většinou ke konci písně vybuchla v přesně to, co chcete.

Stahujte kliknutím na obrázek.

 

Mixtape: Unstable

Čau buřti.

Jak Vám dneska swinguje páteček? Všechno na pohodku? Nikoho to nezajímá čůráci!!!

Na Wejvaru jsme byli poslední dobou dost zaneprázdnění, takže sorry, že jsme sem nedávali nový alba. Ale to je prostě ta moderní doba, člověk se pětkrát vykadí a den je pryč.  V posledních týdnech se toho v hudební branži zase tolik nestalo, soudě dle novinek.cz a idnesu co jsem čekoval, takže jste o nic nepřišli. S Šumivem jsme byli dokonce na koncertě – bylo to dobrý. To vám musí stačit. Dneska jdeme na další koncert, to je život co? Taky to bylo dobrý, ať mám ten report rovnou z krku. Takže. Za poslední dobu jsem pár těch dobrejch věcí objevil, ale jsem línej je sem postovat – takže jsem je naházel do mixtape. Můžete si ji poslechnout tady níž a nebo jít na mixcloud a poslechnout si to tam.

Sandford Parker, kterej mixtape skoro otevírá a skoro zavírá, je snad nejlepší fošna za poslední měsíce, takže pokud jste po Top 2016 tuhle dřevařinu ještě nestáhli, tak teď už fakt musíte. Kalhoty na záchodě stahujete pořád a dobrou desku nemůžete? hešteg lenost. Jesse Osborne-Lanthier je z Montrealu a teď si nechává růst chlupy v podpaží v Berlíně, takže hipster approved shit. Loni vydal desku s názvem dlouhým jako dluhy Jirky Pomeje a já doporučuju, i když je to chvílema dost noise a bordel. WETWARE jsou docela dobří ale vůbec nevím, co to je. Nebo spíš kdo to je. Taky vyšel novej Edward Ka-Spel, alias mánička z The Legendary Pink Dots, tentokrát to zase za něco stojí a ne ty chcance co minule. Tradiční Ben Frost, ochutnávka z Wasp factory, nějakej novej objev jako TüTH a hodně povedená tepačka od Marie Davidson (ale zbytek alba celkem nuda). A ještě něco dalšího. A dalšího. A teď du kadit.

 

 

BEN FROST – WASP FACTORY / RS:SIEGE

Není moc věcí o kterých bych věděl něco užitečnýho, takže jsem rád za každý nový album Bena Frosta, protože to jedinkrát v životě nejenom že vypadám, že vím o čem mluvím, ale já doopravdy vím o čem mluvím.

Jelikož sleduju hudbu velmi detailně každý den, včera jsem zjistil, že Frostovi vyšlo ne jedno, ale dvě alba, z toho jedno už loni. Mám holt pomalej internet. A taky se nedá říct, že bych po Auroře vylepoval jeho plakáty po pokoji a sledoval každý jeho tweet. Pořád jsem tomu albu nepřišel na chuť, ale i s Jagermeisterem mi to trvalo dlouho, takže ještě pořád nehážu flintu do frosta. Některý věci prostě člověk objeví až s věkem. Třeba takovej Šumivo dělá pořád sex do vagíny a ne normálně.

5051083112031_t28817949170054

Dvě nový alba zní krutě, ale ono to zase tak žhavý není. To jedno je totiž už 2-3 roky starý, páč už tou dobou se začalo objevovat jako podklad pro představení Vosí továrny, kterou Frost nazvučil a možná i zrežíroval, teď už ani nevím, ale jinak vím všechno! Vosí továrnu jsem úplnou náhodou četl asi 4 roky nazpátek, takže mi docela vrtalo hlavou, jak tohle starej dobrej Ben Nanuk převedl do hudební roviny. Knížka je to totiž ujetá, schizofrenní, střelená, dost násilná a svým způsobem odporná, takže tak trochu literární Ovčáček.

Frostovi se to samozřemě povedlo dobře – a nebo to je možná jen můj pocit, protože to, že k tomu „albu“ přistoupil naprosto jinak než jsem čekal, nastavilo startovací náladu na level „jsem rád, že slyším něco svěžího.“ Hodně dělá fakt, že Frostovi někdo zpívá, recituje nebo čte pasáže z knihy skoro ve všech písních. Nevím co mi to připomíná, ale připomíná mi to hodně. Něco jako Selmasongs, ale bez Björk a bez koulí. Smyčce, občas nějakej hluk, občas nějakej zajímavej nápad, ale pořád v rámci „divadelních“ kolejí takové té dramatické hudby, která prostě nemůže utéct někam do běsu. Což je škoda, protože kdo jinej by to mohl vyhrotit, že ano. Na druhou stranu, jednoho takovýho Pepijna  už máme. Vypadá to jako negativní recenze, ale opak je pravdou. Je to fajn. A ocení to možná i fanoušci jiný hudby, než jakou Frost poslední dobou produkoval (nepočítaje jeho OSTčka). A občas zaslechnout, jak pod povrchem bublá ta jeho stará dobrá nervózní kytara (Death, No less) je k nezaplacení. Možná, kdyby na chvilku vybuchla, bylo by to za plnej počet. Jo a zpěvačka hodně dobrý. Lepší než Ewa Farná, rozhodně. 8/10

Druhá fošna je Frostova spolupráce s Paulem Haslingerem, kteří spolu vytvořili soundtrack pro Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege. Celkově se soundtracky pod hlavičkou her Tom Clancy vyplatí sledovat. Když pominu Frosta, tak před třemi lety udělali hodně příjemnej soundtrack Zarin a Hajjar (aka členové Gone is Gone, kterou s nimi tvoří ex-Mastodon, ex-At-the drive in, ex-QOTSA) a předtím velmi výborný OST k Chaos Theory sám velký Amon Tobin.

No, co říct k tý fošně. Je to prostě dobrej podklad pro špionážní/ taktickou/ vojenskou/ policejní/bum bum akci, ktere Vás samostatně asi nevytrhne ze židle, ale hardcore fanoušci si tam nějaký dobrý momenty najdou, protože i sem se Frostovi podařilo vecpat pár trademarků (třeba takovou Kinetic Engagement by klidně mohl otvírat koncerty). 8/10 (Frostova část).

Nashledanou. Linky si hledejte na internetu, když jsem se Vás na facebooku ptal jak to vyřešit s downloady, tak mi nikdo neodpověděl. Mamka z toho byla smutná, já ji pořád vyprávím, jak mám 300 kamarádů v Praze a pak tohle! Sme skončili!

 

 

PODCAST: WEJWAR 3

i-3

Dobrý den.

Třetí podcast se nám opět povedl a troufám si jej zařadit do top 3 dílů, které jsme zatím nahráli. V tomto epickém díle jsme mluvili o Design bloku, blogu, nebo weeku, jedno z toho, pak taky o koncertech na který jsme šli i o těch, na které jsme nešli. A kdo se těšil na dotazy a poradnu, tak ten se taky konečně Bořek dočkal.

Hráli jsme:
Fogh Depot – Quicksilver Spoon
Orbital – Throught the night
Julian Winding – The Demon dance
Sleigh Bells – I can only stare
GosT – Commencement
Vorvaň – When Serpent Strikes First
Rain Dog – Tahiti (Take Me to Infinity)
Consumer Electronics – Affirmation
Kate Tempest – We die

a to je myslím všechno. Přičemž Kate Tempest tady na blogu už je. Takže si můžete stáhnout celý album. Jo a vlastně jsme taky ještě hráli Smuteční slavnost. A teď mě omluvte, v televizi je Prostřeno speciál se Zdeňkem Macurou, Jirkou Krampolem, Zdeňkem „Mene Tekel“ Podhůrským, Pavlem Novotným a Regínou.

Jirka Krampol: „No moje žena tady není, protože si ráno zlomila nohu v kotníku, tak ji hned odvezli do nemocnice.“
Zdeněk Macura: „Vaše žena? Ale to není možný, vždyť ještě včera chodila normálně.“

 

WIWONTWOR MIXTAPE 1: Thanks, but I prefer suicide

Tracklist:

  1. Gondwanna – Binaural beats (album AUM, 2015)
  2. Iskeletor – Wot (album Iskeletor, 2015)
  3. Iskeletor – Gallows (album Iskeletor, 2015)
  4. Andrea Parker – Are you there? (album Private Dreams and Public Nightmares)
  5. Bernard Szajner – Ressurector (album Some Death Take Forever, 1980)
  6. Fogh Depot – Sagittarius (album Fogh Depot, 2015)
  7. Rabit – Bloody Eye (EP Baptizm, 2015)
  8. Quiet Noise – CBT (album Audible life, 2015)
  9. Coh + Cosey Fanni Tutti – Near You (album Coh plays Cosey, 2008)
  10. Franck Vigroux – 2024 (EP Centaure, 2014)
  11. Drop – Vasundhara (EP Vasundhara, 2014)
  12. Mark Templeton – Carved and Cared For (album Jealous Heart, 2014)

K nalezení v Dropboxu.

Talvihorros – Eaten Alive

a1518206729_10

 

Ben Chatwin! Zapamatujte si to jméno…abyste věděli, o kom píšu. LOL. Tento post jsem začal psát v sobotu, tudíž může obsahovat sobotní vtipy.

Eaten Alive je Chatwinova sedmá deska za posledních let, takže se můžete vsadit, že si za ty roky zapíchal míň než vy. Všechny předchozí byly dobrý, ale až tahle poslední je vynikající.

Tentokrát se Chatwin spojil s Danielem Crossleyem (Fluid Audio) a sedmou řadovku pojal jako exkurzi do narkomanského šílenství, které si Crossley prodělal a zapsal. Tudíž je to umění. A jelikož album dopadlo dobře, opět se děti potvrdilo to, co vaši rodiče nechtějí slyšet – drogy jsou skvělý. Když budete čichat hodně toluenu, jednoho dne natočíte dobrý album. A když ne, pořád máte šanci, že seženete dobrý místo jako šlapka na Václaváku.

Takže jak už bylo řečeno, Eaten Alive je trochu takový Frances the mute, až na to, že Chatwin neumí na španělku, protože to není píča. Místo toho používá počítač a chvilkama bych si i tipnul, že má dva počítače a možná i iPad, protože tam hraje doopravdy moc zvuků. Celkově mi album náladou hodně připomínalo film Bastardi 2, ale pak jsem se nad tím zamyslel a zjistil jsem, že mi to Bastardy 2 vlastně vůbec nepřipomíná.

Když jsem se nad tím tedy zamyslel pořádně, přišel jsem na to, že mi to připomíná mnohovrstevnaté elektronické plochy, postupně gradované až do orgasmických, post-rockových poloh, které jsou dobré asi jako ražniči na piči. Hodně masa, hodně krve, hodně vjemů a pak rychle usnout. Elektronická hudba je v Chatwinově pojetí bublající, hravá a melodická – ale přesto pořád zůstává ze zásady spíše kytarová a hymnická.

Každý song má vlastní atmosféru, zapadá do konceptu a kdyby vám to náhodou ještě nedocházelo, tak je pojmenovaný i podle určité fáze, ve které se narkoman Crossley nacházel. Tudíž je to umění, volové.

Eaten Alive má magickou schopnost vtáhnout vás dovnitř. Zakousne se do hlavy a vyždíme vás jako Mašlíková za dva litry. Navíc se dá poslouchat:

-v sedě nebo leže
-za chůze
-v kuchyni, na záchodě, na chodbách
-je dobré i k běhání nebo k sraní
-když ho na ipadu pauznete, můžete jej pak pustit z místa, kde jste jej pauzli (!!!)
Jedno z nejlepších alb tohoto roku.

VA – No end of vinyl

R-4700055-1372671900-2649

 

No end of vinyl je kompilace, která se loni objevila na labelu Crónica. Právě jste si přečetli větu, která vám pravděpodobně nic nevysvětlila. Ale to není moje vina.

Po pravdě, první díl této kompilace se objevil už v roce 1999, kdy tehdy celkem dancefloorově orientovaný label Mego dal dohromady abstraktní, lehce experimentální kousky s tím, že otevře oči posluchačům a místo hudby přítomnosti ukáže hudbu budoucnosti. Což se jim tehdy docela povedlo, jak si jistě všichni pamatujete.

Na loňském výběru se neobjevilo v podstatě žádné velké jméno, proto jsem jej ihned po stáhnutí zdárně ignoroval a místo toho jsem se, vcelku logicky, věnoval pití jégermajstra a sledování hlubokých psychologických děl Tomáše Magnuska.

Jak už vám asi došlo, byla to chyba! Asi první chyba v mém životě, protože jinak chyby nedělám naprosto žádné. Hned první song, který mají na svědomí vítězové německé odnože „Stupid name for a band“ @C je totiž příjemný, bublající noise, který se zadere pod kůži lehce jako osmiminutový kůň převalského plouživého temna. To je ale metafora! A to jsem teprve na začátku.

Christoph de Babalon z Balatonu s kouskem The End of Vinyl (ani si nepamatuju, kdy tenhle bejk naposled vydal něco nového) udržuje nastavený level a možná jej ještě o trochu posouvá výše. Na beatu položený experimental, který se opírá o nekonečnou halucinogenní smyčku upletenou z tapířích slz. JSX taky překvapují a to především proto, že vůbec netuším, kdo to je. Cindytalk, jako největší jméno na výběru, to trochu přehání s experimentalem a působí uprostřed výběru asi jako podrážděný Petr Muk na Václaváku. Naštěstí se do roviny minimalu opře hned další pán na holení Goner a jeho Morbid Rave Refix dá pořádně naložit vašim bubínkům, a to logicky proto, že se tam bubnuje.

Zbytek výběru ještě doplňují jména jako Pita (kurva ale!), Rashad Becker (bratranec Borise Beckera), Arturas Bumšteinas nebo Opcion.

Tenhle výběr za to stojí. Dropbox.