Tag: experimental rock

Wreck and reference – No Youth

a1155136193_10

Dobrý den dobří lidé internetu!

Dnes jsem si pro vás připravil kapelu Wreck and reference, za což mi nemusíte děkovat – prostě umím zmáčknout tlačítko google.

Nevím, jestli jsem tu o Wreck a reference psal ještě během první epizody blogu (což je dost možný, protože jsem samozřejmě frajer a poslouchám je už šestnáct let), takže budu dělat, jako že ne.

Wreck and reference se dali dohromady někdy kolem roku 2010 a jelikož to jsou kluci šikovní, za ty čtyři roky už stihli vydat jednu dlouhou fošnu, jak říkaj mladí, jednu krátkou fošnu a jednu kazetu. Kazety teď taky letí, protože co přeci může být lepšího, než koupit si věc z minulýho století, která je předražená a nikdo z nás si ji nemá na čem pustit.

Chtěl jsem být trochu svědomitej a sehnat nějaký informace o těchto dvou týpcích (ano, je to bordel jak anál Haliny Pawlovský, ale věřte nevěřte jsou to doopravdy jen dva floutci), nicméně jsem si poté uvědomil, že stačí použít slovo noise a vše je vyřešeno.

JE TO NOISE.

A song Winter by měl vstoupit do dějin!

Abych nebyl taková sketa, doopravdy jsem našel nějaký interview a jelikož vládnu angličtinou a lá Hilský, rozhodl jsem se vám z něj vybrat to nejdůležitější a trochu to oživit. Takže takhle nějak:

Jak jste vlastně začali dělat hudbu?

Ten první: Kupodivu, ty melounovej debile, jsme se potkali! Ten druhej bubnoval, já taky rád dělal kravál, tak sme začali dělat kravál dohromady.

Ten druhej: Jo, potkali sme se na škole, píče kde asi, že jo, to sme hráli nějaký zachcaný punkový kovery a znělo to strašně. Pak ještě nějaký kecy blá blá.

Ten první: Jo, ze začátku jsme zněli jak Landa, prostě na píču, ale vono to bylo tím, že jsme žili daleko od sebe a posílali si empétrojky a moc sme to nerozebírali. Pak sem se přestěhoval, ten druhej měl hodně kytar a píčovin a efektů, sme to všechno nastrkali do počítače a dělali bordel a tak.

Vaše videa, covery a vizuál jsou dost jednoduchý a pak ještě další anglický přídavný jméno, který neznám. Co vás vlastně inspiruje?

Ten první: bla bla, nějaký moudra, filozofie, kecy o temnotě, bla bla, obscese.

Tak, to bychom měli. Nudnější interview jsem v životě snad nečetl.

Nicméně, pokud se podíváte na jejich fotky, videa nebo si pustíte hudbu, dojde vám, že je to hipsterská dvojka jako kráva, tudíž tímto toto album doporučuji všem, kdo mají malej penis, flanelovou košili, knírek a v pátek večer citují Kunderu, zatímco pijí malinovku vyrobenou z tofu.

John Frusciante – Enclosure

john_frusciante_enclosure1

Fruscinateho sem poslouchal už jako malá holka. Je to pro mě taková ta věc, která se člověku ani po patnácti letech neomrzí a na jeho diskografii mezi mejma deskama (jo holky, sbíráme s Palivem desky) sem pyšnější, než na tribal na lejtku. Jeho hlas zůstává i po letech nepřekonatelnej a věci jako Anne z Curtains, The Days Have Turned z The Will to Death stejně tak jako celá Niandra a Nahrát vodu za 10 dní sou pravý klenoty hudebních dějin. Beatles ať se dou vyprcat.

Fruscianteho nesmrtelnost samozřejmě podtrhuje fakt, že vyfičel Millu Jovovich a Emily Kokal (a na tu možná i kakal) (bože, to je ale křupanskej humor co?). Zvedněte ruce, kdo by je fičet nechtěl. No vidíš. Nikdo. Všichni by je chtěli fičet. Když trochu víc přemejšlim o nějakejch záporech, tak jediný co mě tak napadá, je, že by moh omezit kamarádíčkování s Omarem Rodriguezem-Lopezem. Člověkem, kterej složí dvojalbum, zatímco si maže chleba s paštikou k snídani. To ale asi nebude tak jednoduchý, jelikož jejich přátelství už je tak daleko, že Frusciante produkoval režijní debut tohodle texaskýho hyperskladatele. Zkušenost to byla tak hluboká, že si díky tomu v roce 1992 začal radši šlehat herák. Oni to producenti nemaj ale nikdy jednoduchý. Jirka Pomeje to ale zvlád, tak snad mu bude příkladem. Jo a taky nedávno vyšel společnej projekt Omara a Johna nazvanej Kimono kult a to je teda kardinální mrtka. Ale o tom třeba jindy.
No nicméně teda zpátky k tématu – Frusciantemu vyšla 11. deska, která se jmenuje Enclosure, což zní jako Erasure, když to vyslovujete po flašce vodky, což je docela vtipný. Po radikální změně stylu, kterou avizoval na svým blogu někdy okolo roku 2010: „I had lost interest in traditional songwriting and I was excited about finding new methods for creating music.” a EP Letur-Lefr a LP PBX Juldafulda Funghi Zone nebo tak jak se to kurva jmenuje, což byl teda acid house jak heroin, se naštěstí vrací opět zpět do starších kolejí. Pořád ale ještě nezahodil svojí armádu automatickejch bubeníků a bohužel je stále ještě nenaučil dělat to co chce a občas to zní tak, jako když si doma zapnete Ableton a chcete mámě k svátku nahrát nějakou pěknou písničku. Dyk vono to tak těžký nebude. Ale je.
Na kytaru Frusciante fakticky umí. A nejhorší je, že i synťáky a elektroniku dává víc než obstojně – A Sphere in The Heart of Silence je z 90% nekytarový album a oproti jeho nynějším breakbeatům uplně jiná liga. Co jiná liga, to je úplně jinej sport. Enclosure vykazuje posun někam zpátky do vod, kde se cítí jistější. Občas totiž vydrží opakovat i několik taktů za sebou, aniž by při tom musel vyzkoušet všechny knoflíky jeho mašinky. Nicméně i tak to zůstává nadprůměrná deska, ale chápu, že to je jen kvůli mýmu subjektivnímu vjemu jeho hlasu. Ale diskografii v poličce teda rozšiřovat nebudu. Jo jestli se někdy vydá na turné, tak ho na 1000% udělám v Praze, akorát těsně před koncertem nachčiju do pojistek a dostane španělku.
 
P.S. Nápad na vydání alba je nicméně vydařenej