Tag: experimental

Podcast: WEJWAR 5 feat. Jarda Petřík

Dámy, páni a tlusťoši,

je tu wejvarový podcast číslo 5. A je to katastrofa. Lingvistická, morální, lidská, technická. Mám pocit, že od dnešního dne se nebude říkat, že si někdo šáhl na dno, ale že si šáhl na 5 díl podcastu. Protože tohle bylo dno. Lingvistické, morální, lidské, technické. Když jsem dnes podcast upravoval, což jsem vzdal asi po dvaceti minutách, styděl jsem se natolik, že jsem poprvé ve své kariéře střihače podcastu šáhl k cenzuře a některé pasáže o zabíjení žen jsem prostě musel hodit do koše. Mlácení žen je jedna věc a děláme to všichni že ano, ale sekyra? Uff. (daleko praktičtější by byla bouchačka, když už mám jít do detailů)

Přitom je s podivem, že to takto dopadlo, jelikož poprvé dorazil i kouzelník a to v našem případě znamená Jarda Petřík, profesionální mluvič slov z rádia Wave, kde má svůj vlastní pořad s originálním názvem Echo Jardy Petříka. Těšil jsem se, jak to bude konečně dávat smysl, jak to bude odsýpat, jak Jarda potáhne show a bude jí dodávat to co jí zatím chybí nejvíc – a to vědomosti. Bohužel, stal se pravý opak a mám takový pocit, že za to mohly 4 láhve vína a láhev Jacka Danielse, které nám jaksi zkomplikovaly večer a Jardovu DNA přetvořili do čehosi, co bylo neustále puzeno vyluzovat zvířecí zvuky, čímž také podcast končí, protože jsme již neměli síly nejenom mluvit, ale i stát na nohou, což sem dopisuji jako jakous takous omluvu tohoto výtvoru, i když je mi zcela jasné, že až dojdu k nebeské bráně, svatej Petr mi to tam celý pustí a řekne mi, ať táhnu tam kam patřím. Do pekla za Šumivem a Petříkem.

 

Je trochu škoda, že to takhle dopadlo, páč poslední dobou vyšlo fakt dost povedený muziky, což jsme v podcastu maximálně tak naznačili. Abych tomu tedy dodal nějakou hodnotu a trochu si napravil karmu, házím seznam a doporučuju z poslední doby, přičemž ti zvýraznění zahráli v podcastu a všechny alba jsou povinnost:

  • Brutus – Burst (hardcore, noise rock, female vocal)
  • Super Unison – Auto (hardcore, noise rock, punk, hardcore punk)
  • Emptyset – Borders
  • Lawrence English – Cruel Optimism (ambient, noise, drone, field)
  • Ascetic: – Everything is Becoming (post-punk)
  • OKADA . Floating Away from the World (post-trip-hop)
  • Kangding Ray – Hyper Opal Mantis (umcaca umcaca)
  • Carne – Modern Rituals (noise rock)
  • clocolan – Nothing left to Abandon
  • Marcus Fjellstrom – Skelektikon (noise, dark ambient)
  • Matthew Collings a Dag Rosenqvist – Hello Darkness
  • Kyoka – SH (umcaca umcaca)
  • Blanck Mass – World Eater (všechno v jednom)

3807727-nejdrastictejsi-pasaze-jsem-napsal-u-abby-rika-lukas-palan-o-ponure-balade-loughorn-1-950x0p0

Kdo by přece jen ustál podcast a měl ještě nějakou víru v to, že jsme normální lidské bytosti, může se mi pustit i na radiu Wave, páč si mě tam pozvali do pořadu o knížkách a já tam mluvil o knížkách, duhh. O svejch. Je to nudný, ale třeba si to jeden z vás koupí a dá vydělat nakladateli, což já nejsem. Já jsem chudej. Mám jen kečup a záchod. Už ani ty vlasy nemám. Nemám nic. Jsem nula.

 

Matthew Collings and Dag Rosenqvist – Hello Darkness 90%

c4uvkbxwiaa4uhk

Kdo trochu poctivě sleduje moje internetové aktivity, ten moc dobře ví, že jsem poslední dobou prodělal otřesnou, osm dní trvající zácpu, přečetl jsem tři knihy Alessandra Baricca (doporučuju Mladou nevěstu) a taky, že jsem koncem loňskýho roku ocenil elephanta od Daga Rosenqvista 17. příčkou v žebříčku Nejlepších alb roku. A Dag Rosenqvist je zpátky – a tentokrát s Matějem Kolínkosem.

Kdo nezná Matthew Collingse, tak vězte, že mu hned první a zatím nejpovedenější desku (Splintered instruments) produkoval (a jednu píseň spolusložil) starej dobrej Benda Frosta. Ještě předtím se ale Matthew Collings spřáhl s Rosenqvistem a udělali spolu EP Wonderland. To se psal roku 2012 a Iveta Bartošová byla ještě naživu. Od té doby uplynulo hodně času a teď si dali tihle dva maníce rande znovu. Jak se píše v presskitu, celý to bylo o tom kdy má kdo čas, takže se někdy dlouho neviděli, pak něco vytvořili, pak to smazali, pak vytáhli ze šuplíku čtyři roky starý rozdělaný věci atd. Z toho by šlo vydedukovat, že výsledný produkt bude docela guláš, ovšem to je špatně. Guláš se totiž dělá z vepřovýho, papriky, cibule, mouky atd. Takže stěrka chytrolíni.

Výsledek je naopak velmi dobrej. A to tak, že dost. Dost na to, abych si tohle všechno rozepsal na záchodě a to se mi už dlouho nestalo! Ale to pochopíte až uslyšíte song Renaissance. Hello darkness není vůbec tak temný, jak by se mohlo zdát z názvu a ze sólo tvorby především Rosenqvista. Místo toho album působí jako decentní experiment s mixpultem, kam hoši našupali několik solidních elektronických vrstev šumu a minimal elektra a pak točili čudlíkama jako vy s ceckama vaší báby. Fuuuuj.Výsledek? Hypnotická, experimentální elektronická nálož, která se pomalu vlní, aby většinou ke konci písně vybuchla v přesně to, co chcete.

Stahujte kliknutím na obrázek.

 

Rainforest Spiritual Enslavement – Green Graves 85%

hos-456_dist_preview.jpg

Poslední rána mají u mě doma stejnej průběh. Vykadím se, udělám si kafe a těch patnáct minut než jdu do práce poslouchám Return of Yellow Herb Ambient od RSE. Ten song má 15 minut, žádnej pořádnej smysl, je v něm field recordings nějakýho deště z pralesa a žádná nahá holka nebo tanky – inu, člověk se s třicítkou mění. Po třicítce má člověk rád klid. Při chůzi prdím, při koncertech sedím, v kině spím a při hudbě usínám. Kdyby moje jediná radost nebyl alkohol, samým smutkem bych se z toho opil.

Rainforest Spiritual Enslavement a jeho album Green Graves z kterého je výše zmíněná skladba je tedy přesně to, co ve své třicátnické jeskyni potřebuji. Sem tam. A především po ránu. Je to totiž ambient pár exceláns, jak by řekl Jaromír Bosák, nechybí tomu kvalita, jak by řekl Josef Csaplár, a při poslechu cítím trochu toho štěstíčka, jak by řekl Franz Straka. Abych ale taky napsal něco užitečnýho – RSE je jeden z patnácti tisíc monikerů Prurienta alias Vatican Shadowa. Tenhle kluk hraje povětšinou věci, který by ambientem nenazval ani hluchoslepec, takže lidi občas zapomínaj (a ono se o tom ani moc nemluví, páč si to jede jako druhou kolej), že umí být i romantik – tedy eko-romantik.

Co se týče deštných pralesů tak mám vůči nim stále ambivalentní postoj. Jsou fajn a zelený jako Bohemka, ale je v nich moc pavouci a místo nich by mohlo být dost nových fotbalových stadionů a bordelů – jak má pak člověk vědět, na jakou stranu se postavit. Co se týče tohoto alba, vím jasně na jakou stranu se postavit. A to na paralelní ambientní stranu, ve které se zhmotňuje déšť každou minutou a zasraný čtvrteční pražský ráno zakrývá obrovskej lopuch, kterej se najednou z ničeho nic vyloupne z repráku a obepne i takovou vyschlou emoční trosku jako jsem já.

Těch písniček o délce patnáct minut není jen jedna – ale dvě! Haha! Ani jen dvě, ale jsou čtyři! Ano, skladba předchozí věty trochu pokulhává, ale pořád lepší než poslouchat studio fotbal. Green Graves mají neskutečných 94 minut. Prvně vyšly na 3 kazetách a teď na 3 vinylech, takže hispterský jsou víc než chlupy v podpaží. Pořád nemůžu uvěřit, že do toho slova nepatří d. Podpaždí zní daleko líp. Zahraniční recenze, tedy ta jedna, kterou jsem otevřel, se ohání slovy jako: hypnotic, physical bass, heart of dark, head-vibrating, narcotised, poised drums. Takže tak trochu Becherovka.

Pravdou je, že od dob co jsem začal chodit kadit jsem se takhle nezrelaxoval a nepřenesl do úplně jiné dimenze. Basa (je to basa nebo co to je?) v úvodním songu hypnotizuje až na pokraj možností a vtáhne vás do deště tak mohutně, že ani nepostřehnete pomalu pulzující beaty.

85%

BOOMKAT / DISCOGS

PODCAST: WEJWAR 3

i-3

Dobrý den.

Třetí podcast se nám opět povedl a troufám si jej zařadit do top 3 dílů, které jsme zatím nahráli. V tomto epickém díle jsme mluvili o Design bloku, blogu, nebo weeku, jedno z toho, pak taky o koncertech na který jsme šli i o těch, na které jsme nešli. A kdo se těšil na dotazy a poradnu, tak ten se taky konečně Bořek dočkal.

Hráli jsme:
Fogh Depot – Quicksilver Spoon
Orbital – Throught the night
Julian Winding – The Demon dance
Sleigh Bells – I can only stare
GosT – Commencement
Vorvaň – When Serpent Strikes First
Rain Dog – Tahiti (Take Me to Infinity)
Consumer Electronics – Affirmation
Kate Tempest – We die

a to je myslím všechno. Přičemž Kate Tempest tady na blogu už je. Takže si můžete stáhnout celý album. Jo a vlastně jsme taky ještě hráli Smuteční slavnost. A teď mě omluvte, v televizi je Prostřeno speciál se Zdeňkem Macurou, Jirkou Krampolem, Zdeňkem „Mene Tekel“ Podhůrským, Pavlem Novotným a Regínou.

Jirka Krampol: „No moje žena tady není, protože si ráno zlomila nohu v kotníku, tak ji hned odvezli do nemocnice.“
Zdeněk Macura: „Vaše žena? Ale to není možný, vždyť ještě včera chodila normálně.“

 

VA – Music For A Film That Never Was 90%

12_Inch_Vinyl_Gatefold_Sleeve

The first in a series of limited edition LPs that brings to life an array of fictional cinematic auditory visions. All contributors were provided with the same brief – envisage and write an imaginary film scene then compose and record the piece of accompanying music. This project takes physical form in a strictly limited edition vinyl album. A concept was created that engages the final listener to visualise the fictional scene created by each artist. By briefly exposing 35mm film to light, a series of uncontrollable and unpredictably vivid artworks were produced to accompany each composition. Additionally, a booklet was produced that presents these enigmatic ‚photographs‘ alongside each artist’s written description of their cinematic vision.

Nestává se to často, abych sem nasypal nějakou kompilaci. Asi se to vlastně stalo nikdy, nebo tak maximálně jednou. Tedy stejněkrát, kolikrát měl Pečivo anální sex. S ženou.

Jelikož jsem již všechno zdárně okopíroval v angličtině viz výše, nemusím tedy nic dodávat. Tedy kromě autorů. Kompilačku zdárně odšroubuje Fennesz, kterej to nahluší, jako by jezdil celej život s kamionem. Dobrá zvuková stěna, jak by řekl Šumivo. Po něm následuje Jim O’Rourke a to je taky docela dobrý. Už si ale moc nepamatuju, jak to znělo. Jako třetí si to štráduje Colin Stetson, kterej vytahuje svoje klasický propriety a do toho náladu jak z Lynche, takže 11 minut vlastně nevydechnete. Je to krásný jako tanga na kundě. Po něm Zlaya Loud zase udeří na trochu temnější strunu, a je to teda docela Loud. Luc Ex, kterej to všechno uplácal ve svojí hlavě, tomu dává dost bizarní zákrutu, to když se přifaří s nějakou bulharsko-etnicko-bubenickou maškarádou, která je kupodivu zábavná jako vtipy o postiženejch, tedy dost. Stefan Kruger v následující písničce zřejmě objevil, že bubnovat se dá i na jiný věci než bubny, a podle toho to taky vypadá. Synťáky, chlupy v podpaží a osmdesátky jak moje máma.Ingrid Laubrock, poslední buchtička v line-upu, to pak už dobře došumí a vonoisuje, asi jako Kreng s leprou nebo kocovinou.

Za mě nejlepší kompilace za poslední roky a jestli máte 20 euro, tak si to kupte. Tady. Daleko lepší investice než sedět jako píča s motýlkem v Prosekárně a mluvit o tom, jak bulgur nedostál Vašemu očekávání.

V Dropboxu.

 

SMTB / Mütterlein / These Hidden Hands / Kerridge

Dobrý den!

Uteklo už drahně týdnů a my jsme sem vůbec nic nenapsali. Vy jste nám zase neposlali žádný prachy nebo děvky, takže si jsme kvit. Dneska se mi moc nechce kadět, takže mám celkem volný odpoledne, což vedlo k tomu, že jsem si řekl, že bych měl něco sepsat. Proč? To nevím. Vždycky když začnu psát připadám si jako mozek Aleše Brichty – naprosto k ničemu.

V úterý hráli v Café v Lese američtí Show me the body. Přišlo tam 19 lidí, takže se opět ukázalo, že Praha je město čuráků a cézar salátů. Show me the body jsou dvojče Death Grips s nějakou mandolínou nebo co, takže to bylo dost dobrý. Hlavně taky proto, že hráli 19 minut, pak zpěvák strčil do pár lidí a řekl, že de do hajzlu. Takhle by měly probíhat všechny koncerty – skončit dřív, než mě začnou bolet záda. Koupil jsem si dvě malinovky a tričko. Není to světoborná informace, ale aspoň jsem trochu zaplácl místo.

Show-Me-The-Body-1

Show me the body mají jejich jedinou delší placku na stránkách zadarmo a já vám velmi doporučuji, abyste si ji stáhli. Jestli jste líní, tak přímo TADY.

Když už jsme u těch koncertů, rovnou sem narvu pár datumů, kdy byste měli místo masturbace jít raději ven:

Především byste měli letos věnovat trochu větší pozornost Lančmítu. Bude tam totiž Roly Porter a SAMUEL KURVA KERRIDGE KURVA FIX. Jeho Fatal Light Attraction, které se skládá ze 7 brutálních techno švihadel, najdete v dropboxu.

Ale zpátky ke kytarám. Jakmile vidím někde na netu tag darkwave a gothic, představím si ty divný lidi v černým oblečení a tlustý lesbičky v kůži, který jezdí tramvají sem a tam a rozhodně takový věci nestahuju. To bych možná raději stáhl gatě nějakýmu chlapovi. Jednou večer jsem ovšem udělal výjimku a narazil na francouzský projekt Mütterlein, který způsobil asi největší překvapení v mém životě za posledních pár let, pokud nepočítám událost, kdy Šumivo sám od sebe oslovil ženu loni v prosinci. Jejich desku Orphans of The Black Sun najdete v dropboxu a jejich video najdete pod tímhle odstavcem, protože jsem ho tam vložil. Jsem prostě dobrej bloger. Kdybyste je chtěli podpořit, můžete tady. Jo a zpěvačka je dobrá šťáva.

These Hidden Hands vydali před třemi lety stejnojmenný debut a například takovej Šumivo od tý doby kadí bobky vždycky když si to pustí (ostatně, uvidí je dnes nebo zítra na Atonalu a jak jej znám, to zase bude report na dvacet stran). Já jsem si teď stáhl jejich novou desku a kadím taky. Možná to má souvislost s meruňkama, který jsem dneska měl, ale možná taky ne. Vicarious Memories šlape na titul experimental techno fošna roku tohoto měsíce určitě a song Telepath je nejlepší písničkou s názvem Telepath všech dob. Album najdete v dropboxu.

Nashledanou.

 

 

 

Luca Sigurta – Warm Glow 85% (Potrvá 24.4.)

Je to už pár týdnů, co jsem kdesi objevil album Luca Sigurty Warm Glow. Myslím, že jsem to dokonce hrál i v rádiu, ale tím si nejsem moc jistý, protože jsem pil alkohol. Byl totiž přede mnou na stole, kam jsem ho nedopatřením postavil.

Warm glow jsem zapínal a vůbec nic jsem od alba neočekával. Jak by řekl Jaroslav Bosák, „tenhle zápas může skončit vítězstvím, prohrou a nebo remízou.“ Naštěstí to dopadlo výhrou, protože Warm glow je náležitě sexy poskládaný a vybalancovaný mix noisu a trip-hopu. Kdo má rád bordel, ten si přijde na svoje a kdo má rád saxík a pomalý beaty, ten bude taky uspokojen. Pocuď dobrý. Jenže Warm Glow obsahuje jakousi divnou, pomatenou chemii, díky které se po malé chvilce zadře pod kůži – přičemž rozhodně není albem, které by tam mělo skončit. První dva songy jsou víceméně jen zvukový balast a to takového rázu, že když jsme si to s Šumivem pouštěli na dálnici do Mnichova tak to málem narval do kamijonu. Jenže pak se rozestoupí hluk a nastoupí hypnotická seance minimalistických úderů bicích a sem tam vokálu a nějakým záhadným způsobem to funguje. Je docela těžký najít tuhle tenkou hranici mezi sound artem a atmosférickým ambientem a Luca Sigurta ji našel. Haleluja. Nadšení bylo tak obrovské, že jsem Sigurtu dokonce požádal o epický rozhovor, ale z neznámého důvodu mi na něj vůbec neodpověděl.

 

Jak jde vidět, jsem z alba nadšený jako když jsem omylem našel ve starejch gatích pětikilo. Moje radost je ještě o to větší, když jsem dnes zjistil, že Sigurta zahraje za pár dní v Praze, a to v kavárně Potrvá, která je na Hradčanský. Je to sice druhá strana řeky kde hraje Sralta, ale rozhodně se tam vyplatí zajet. Vstupný je jen kilo vy čuráci a k tomu vám ještě jako předkapela zahraje She spread sorrow, což je buchtička, která hraje ritual deathscape electronics a má takovouto promo fotku:

17156241681_cf3168a971_b

Na závěr trochu poezie:

Dal si Luca Sigurta

hned po ránu jogurta.

 

Jogurt to byl z itálie,

a tak vznikla lapálie.

 

Protože je Sigurta taky talián,

řval při blití jak talibán,

protože byl jogurtový kanibal.

 

ALBUM V DROPBOXU