Tag: Frost

Mixtape: Unstable

Čau buřti.

Jak Vám dneska swinguje páteček? Všechno na pohodku? Nikoho to nezajímá čůráci!!!

Na Wejvaru jsme byli poslední dobou dost zaneprázdnění, takže sorry, že jsme sem nedávali nový alba. Ale to je prostě ta moderní doba, člověk se pětkrát vykadí a den je pryč.  V posledních týdnech se toho v hudební branži zase tolik nestalo, soudě dle novinek.cz a idnesu co jsem čekoval, takže jste o nic nepřišli. S Šumivem jsme byli dokonce na koncertě – bylo to dobrý. To vám musí stačit. Dneska jdeme na další koncert, to je život co? Taky to bylo dobrý, ať mám ten report rovnou z krku. Takže. Za poslední dobu jsem pár těch dobrejch věcí objevil, ale jsem línej je sem postovat – takže jsem je naházel do mixtape. Můžete si ji poslechnout tady níž a nebo jít na mixcloud a poslechnout si to tam.

Sandford Parker, kterej mixtape skoro otevírá a skoro zavírá, je snad nejlepší fošna za poslední měsíce, takže pokud jste po Top 2016 tuhle dřevařinu ještě nestáhli, tak teď už fakt musíte. Kalhoty na záchodě stahujete pořád a dobrou desku nemůžete? hešteg lenost. Jesse Osborne-Lanthier je z Montrealu a teď si nechává růst chlupy v podpaží v Berlíně, takže hipster approved shit. Loni vydal desku s názvem dlouhým jako dluhy Jirky Pomeje a já doporučuju, i když je to chvílema dost noise a bordel. WETWARE jsou docela dobří ale vůbec nevím, co to je. Nebo spíš kdo to je. Taky vyšel novej Edward Ka-Spel, alias mánička z The Legendary Pink Dots, tentokrát to zase za něco stojí a ne ty chcance co minule. Tradiční Ben Frost, ochutnávka z Wasp factory, nějakej novej objev jako TüTH a hodně povedená tepačka od Marie Davidson (ale zbytek alba celkem nuda). A ještě něco dalšího. A dalšího. A teď du kadit.

 

 

BEN FROST – WASP FACTORY / RS:SIEGE

Není moc věcí o kterých bych věděl něco užitečnýho, takže jsem rád za každý nový album Bena Frosta, protože to jedinkrát v životě nejenom že vypadám, že vím o čem mluvím, ale já doopravdy vím o čem mluvím.

Jelikož sleduju hudbu velmi detailně každý den, včera jsem zjistil, že Frostovi vyšlo ne jedno, ale dvě alba, z toho jedno už loni. Mám holt pomalej internet. A taky se nedá říct, že bych po Auroře vylepoval jeho plakáty po pokoji a sledoval každý jeho tweet. Pořád jsem tomu albu nepřišel na chuť, ale i s Jagermeisterem mi to trvalo dlouho, takže ještě pořád nehážu flintu do frosta. Některý věci prostě člověk objeví až s věkem. Třeba takovej Šumivo dělá pořád sex do vagíny a ne normálně.

5051083112031_t28817949170054

Dvě nový alba zní krutě, ale ono to zase tak žhavý není. To jedno je totiž už 2-3 roky starý, páč už tou dobou se začalo objevovat jako podklad pro představení Vosí továrny, kterou Frost nazvučil a možná i zrežíroval, teď už ani nevím, ale jinak vím všechno! Vosí továrnu jsem úplnou náhodou četl asi 4 roky nazpátek, takže mi docela vrtalo hlavou, jak tohle starej dobrej Ben Nanuk převedl do hudební roviny. Knížka je to totiž ujetá, schizofrenní, střelená, dost násilná a svým způsobem odporná, takže tak trochu literární Ovčáček.

Frostovi se to samozřemě povedlo dobře – a nebo to je možná jen můj pocit, protože to, že k tomu „albu“ přistoupil naprosto jinak než jsem čekal, nastavilo startovací náladu na level „jsem rád, že slyším něco svěžího.“ Hodně dělá fakt, že Frostovi někdo zpívá, recituje nebo čte pasáže z knihy skoro ve všech písních. Nevím co mi to připomíná, ale připomíná mi to hodně. Něco jako Selmasongs, ale bez Björk a bez koulí. Smyčce, občas nějakej hluk, občas nějakej zajímavej nápad, ale pořád v rámci „divadelních“ kolejí takové té dramatické hudby, která prostě nemůže utéct někam do běsu. Což je škoda, protože kdo jinej by to mohl vyhrotit, že ano. Na druhou stranu, jednoho takovýho Pepijna  už máme. Vypadá to jako negativní recenze, ale opak je pravdou. Je to fajn. A ocení to možná i fanoušci jiný hudby, než jakou Frost poslední dobou produkoval (nepočítaje jeho OSTčka). A občas zaslechnout, jak pod povrchem bublá ta jeho stará dobrá nervózní kytara (Death, No less) je k nezaplacení. Možná, kdyby na chvilku vybuchla, bylo by to za plnej počet. Jo a zpěvačka hodně dobrý. Lepší než Ewa Farná, rozhodně. 8/10

Druhá fošna je Frostova spolupráce s Paulem Haslingerem, kteří spolu vytvořili soundtrack pro Tom Clancy’s Rainbow Six: Siege. Celkově se soundtracky pod hlavičkou her Tom Clancy vyplatí sledovat. Když pominu Frosta, tak před třemi lety udělali hodně příjemnej soundtrack Zarin a Hajjar (aka členové Gone is Gone, kterou s nimi tvoří ex-Mastodon, ex-At-the drive in, ex-QOTSA) a předtím velmi výborný OST k Chaos Theory sám velký Amon Tobin.

No, co říct k tý fošně. Je to prostě dobrej podklad pro špionážní/ taktickou/ vojenskou/ policejní/bum bum akci, ktere Vás samostatně asi nevytrhne ze židle, ale hardcore fanoušci si tam nějaký dobrý momenty najdou, protože i sem se Frostovi podařilo vecpat pár trademarků (třeba takovou Kinetic Engagement by klidně mohl otvírat koncerty). 8/10 (Frostova část).

Nashledanou. Linky si hledejte na internetu, když jsem se Vás na facebooku ptal jak to vyřešit s downloady, tak mi nikdo neodpověděl. Mamka z toho byla smutná, já ji pořád vyprávím, jak mám 300 kamarádů v Praze a pak tohle! Sme skončili!

 

 

Ben Frost Lipsko / Berlín

Je středa odpoledne. Po čtyřhodinový poradě říkám šéfovi, že teda odcházim dneska dřív, protože jsem psychopat a nestačí mi vyhodit xx (stále doufám v jen jedno x) litrů z vokna za koncert Frosta v Praze, já si ještě k tomu beru 2 dny dovolenou, abych moh absolvovat Frostův koncert číslo 9, 10 a 11 a moh strávit pár hodin v autě, protože jak říká Dan Landa – cesta je prach a štěrk a udusaná hlína. Náklady obětované příležitosti se mi psychopaticky smějou do ksichtu, ale já se nevzdávám. Tajně doufám, že se Palivo nesnaží doma utopit ve sprchovým koutě. Nemusel by, když Arsenal po devíti letech konečně získal nejprestižnější anglickej pohár hned po zlatý plaketě přátelství pro nejlepšího air guitar vozíčkáře nad 68 let.

Obrázek

Jelikož se blíží konec měsíce a já mám v popisu práce sledovat jak náš koncern hospodaří, šéf se mě mezi dveřma ptá, jak vidim tendle měsíc. Plácám něco ve smyslu, že květen určitě bude lepší než vloni a trochu pod plán. Takhle mezi náma hospodaří většina firem. Ale říkám to německy, takže to zní dostatečně vážně. Šéf se tomu německy směje a německy mě poplácá po zádech a já sjíždim do německý garáže a při tom se v duchu modlim, aby takhle dopadla i páteční MeetFactory. Klidně trochu pod plán (nekoupíme si všichni vodní skůtr a zmrzlinovej dort ve tvaru koně), ale hlavně ať líp, než minule. Tu historku o minulým koncertě už ale určitě všichni znáte. Dávám si klobásu, ty se tu v Německu totiž válí úplně všude a zadarmo, sedám do auta a tím autem pak logicky jedu.

Obrázek

Den předem si píšu Regine o guest na Lepzig i Berlin, protože přece nejsem kokot a nebudu podporovat zahraniční promotéry (lol). Cesta do Lipska trvá kurevsky dlouho a cesta neni moc prach a štěrk a udusaná hlína, ale jedno velký staveniště. Landa kecá. Přijíždim okolo devátý a všechno se pomalu mění v hluk. Je to stejnej pocit, jako když máte slíbený mrd a jedete 300 km a čim blíž jste, tim víc si představujete pískání i při takovejch hovadinách, jako je vjezd vašeho auta do tunelu – to je metafora, co?

Guest nějak nefunguje, ale taková milá šedá pani mě tam stejně píše, protože děláme Bena v Praze a tim pádem jsme prej jedna rodina nebo co. Takhle jednou bude vypadat Apačka. Barák z venku dost nenápadnej se nakonec vevnitř dost vybarví – je to totiž nejstarší kino v Německu a to z roku 1912. Podle stavu baru pisoárů soudim, že ho nikdy nikdo nevybombardoval.

ut connewitz

V sále je okolo devátý asi 30 lidí a šedivá pani mi říká, že v předprodeji prodala 56 lístků. Potom co jí vylíčim náš poslední úspěch v Praze, milá šedivá pani zešediví uplně a začne plakat. Vnitřně určitě. Následuje nějakej celkem fajn DJ, kterej hraje převážně věci typu haxan cloak, necro deathmort a podobný samby. Problém je, že to člověk prostě před Frostem slyšet nechce. Někdy okolo desátý nastupuje mladičká američanka Circuit des Yeux sama s kytarou. Nabídku na support do Prahy jsme dostali taky a jednohlasně sme jí poslali do prdele – protože to prostě před Frostem člověk slyšet nechce. Je sama s akustikou a zní to jako Swans říznutý s Anthony and the Johnsons, akorát asi tak o 9823 oktáv hloubš. Dobrý to je, ale v kombinaci s Frostem to je jako kdyby si člověk na steak namazal nutellu.

Okolo půl jedenáctý pak přichází Ben Frost spolu s Shazadem a Gregem. Vesměs odehrává celou A U R O R U a jen tu. Žádnej Killshot, žádnej Stomp, nic, jen nový věci. Zní to naživo naprosto skvěle, obzvlášt Greg do toho řeže, jak ten černoch do Rihanny. Motiv z Nolan se objevuje víckrát za večer a Nolan, Venter, Secant a A Single point of blinding Light dělaj se sálem to, co se nepovedlo spojencům za druhý světový. Jedinej problém – ty lipský píče v prvních pěti řadách seděj, potažmo ležej!!! Jsem docela překvapenej, že to Ben nekomentuje. Když jsme na něm byli v Bratislavě, tak přátelsky poprosil sedící obecenstvo ať si stoupne, nebo de do píči. Koncert končí asi po hodině a půl a na baru mě Ben poznává a zve do backstage, kde kouřim jejich cigarety, protože na svoje nemám. Domlouváme se, že ráno vezmu Shazada a nějaký jejich cajky, aby se s tim netáhli vlakem. Mimo jiné Ben vypráví, že:

  • Repress Music for Sad Children bude
  • School of Emotional Engineering taky, ale až najde grafika, kterej mu udělá obal. Ptá se mě jestli nejsem grafik. Ukazuju mu svoje tetování a oba se tomu smějeme.
  • Nemá radost ze svý předskokanky a je rád, že jí nebereme do Prahy, protože se před něj nehodí a nutí lidi si sednout / lehnout. I když je docela milá prej.
  • Za to, že se objevila A U R O R A na netu před vydáním může booking z Lipska – Regina rozeslala desku všem promotérům a podle vodotisku si tak můžou vystopovat, kdo je píča a kdo ne. My nejsme píče, oni ano.

Pak se odebírám na hotel a nebojte, nebudu tady zdržovat popisem, jak se mydlim a seru a dávám si k snídani housku se sýrem, protože nemaj brokolicové pyré. Vyrážim dopoledne a jede se mnou Shazad a Circuit des Yeux, která se jmenuje Haley a je docela fajn. Všichni víme co si člověk myslí o holkách, který sou fajn. Asi jako když holka klukovi řekne, že je hodnej. Cesta do Berlína je stejná mrtka, i když 200 km je furt snesitelnější než 400 km. To dá rozum. Cestou koukám věštinou z předního okna a zpívám si písničky. Shazad se svěřuje se svým tajným plánem produkovat Fleaovi z Red Hotů desku. Prej by to mohlo bejt vtipný. Krom toho je to strašnej magor, protože má 9ti denní šňuru, která obsahuje USA, Turecko, Francii a zase USA. Ano, přesně v tomto pořadí. Vyhazuju je u Berghainu a jdu se projít na Kotti, pak si dám lajnu koxu pod televizní věží ze zrcadla svojí duše a sleduji svoje temný já v intenzivní reflexi pulzujících oken velkoměsta, jak se láme o vlny melancholie všedního blablaba. No a nebo taky velký hovno a du si prostě sednout do hostelu, kde čekám až přijde Šumivo.

Hostel v Berlíně zásadně u Berghainu, protože když do Berlína, tak zásadně na hudbu do Berghainu. Schválně píšu na hudbu, protože podle letáků valejících se po Panorama Baru (horní patro Berghainu, kde jede party i 50 hodin v kuse a kde pivo teče jako víno) resp. Berghainu tam v nekoncertních dnech po sobě chčijou nahý tejpci v tenisovejch ponožkách. No joke – http://www.lab-oratory.de/events/. Když to v autě vyprávim Shazadovi, nutně tam chce jít. Doufám, že si dělá prdel.

Berghain je nejlepší hudbení klub v Evropě, dost možná na světě a možná i v Rusku. To je bez debat stejně jako fakt, že nejlepší nehudební klub v Evropě je Bayern Mnichov. V Berghainu jsme taky v roce 2010 byli svědkem našeho prvního a pro mne zatim nejlepšího Frostova vystoupení v rámci tour k By the Throat. V tu dobu vystupoval sám a hrál i věci z Teorie Mašin a bylo to dobrý jak jägermeister. Tentokrát se plní Berghain pomalu a to takovou rychlostí, že by se v půl devátý Palijo zabil, protože tam bylo tak 30 lidí. V půl desátý nastupuje Circuit des Yeux a po zkušenostech z Lipska, Frost vykopává Shazada, ať jí jde poslední song odbubnovat, nebo lidi zase usnou. Dost mu to jde a lidi v Berghainu nejsou píče, aby si sedali. V deset je konec a pak následuje nejhorší půlhodinovka na světě, kdy v totálním obležení jiných lidí (fuj!), čekáme v 60ti stupňovým vedru (mám teploměr), až kluci vylezou. Berlínský promotéři vzali rider doslova a mlhy a světla jsou lepší než na diskotéce v Horážďovicích. A zvuk? To je kapitola sama o sobě. Rád bych o tom něco napsal, ale moje uši se ještě válí se zlomenejma končetinama někde u těch masivních beden. Setlist je dost podobnej jako v Lipsku, akorát intenzita je vynásobena hereckým uměním Nicolase Cage. Totální destrukce. Po koncertě jdeme zpátky do hostelu, následuje klasická posloupnost spaní – sraní – sprchování – kafe – sraní a teď vyrážka směr Praha.

Dnes začátek koncertu: 21:30 – bez předkapely. Jenom destrukce. Tohle není obsese, tohle je láska.