Tag: hnůj

Oznámení

Jak jste si již jako pozorní čtenáři všimli, Pečivo a já se vám snažíme přinášet hudební žurnalistiku v tom nejkvalitnějším podání jaké je možné. Hluboké rozbory vlivu Fenina na ambient, sáhodlouhé popisky publikovaných alb, dechberoucí investigativní reportáže a tak dále až donekonečna, což je víc než tisíc.

dunk2010flyeroutline

Poslední dobou se naše snaha upíná k překonání rekordu. Správně se ptáte: jaký rekord ti dva chtějí překonávat? Rekord o nejdelší penis? Ne, ten už mají. O největší charisma? Taky ne. Hmmm. Dámy a pánové, budeme překonávat rekord v poněkud zanedbané disciplíně, „Nejodpornější, nejfekálovitější, nejsprostší report z hudební akce.“ Dosavadní rekord drží mladý chlapec jménem Jaroslav Statný, který si nepřeje, abych uváděl jeho jméno, ale spíš přezdívku. To už je teď ale očividně jedno.

 Medailonek: kdo je Jaroslav Statný? Tento mladý muž se narodil v díře jménem Nový Jičín jako genetický pokus, při kterém jeho fotr omylem napumpoval jeho babičku. V mládí vyváděl skopičiny jako každý z nás: po opití se před matkou vysral v kuchyni, vyznal lásku své učitelce, strkal prsty holkám do análu v čajovnách atd. Když si uvědomil, že v Novém Jičíně žijí jen samé píče stejně jako on, odstěhoval se do Prahy, ale neuvědomil si, že píčou zůstane. Protloukal se tedy životem, přičemž za zmíňku stojí především fakt, že jej jako prvního člověka na světě nevzali do McDonalds, protože „nesplňoval požadavky.“ Nakonec ovšem našel štěstí v azylovém domě, kde se do dnešního dne věnuje úctyhodné práci, kdy bezdomovcům utírá výkaly, popřípadě s nimi ze soucitu souloží. Ve volném čase se věnuje svému hudebnímu projektu Pláč Hoven a sní o post-rockové opeře o vývarech z potratu. Jaroslava můžete kontaktovat na jeho emailu statnyj@seznam.cz, je single a píčus.

Tento mladý Čech stvořil nejodpornější report jaký jsem kdy četl. Byl z belgického Dunk festivalu (tehdy jako každá správnej vidlák z vesnice, který nemá motorku, poslouchal post-rock) a obsahoval vše, co má nechutná smršť hoven obsahovat: sprostá slova, narážky na vyměšování, xenofobii atd atd. Úplný rozbor ostatně najdete níže, pod legendárním reportem.

Nyní se vážení nachýlil čas a Pečivo a Palivo si tento rekord uzmou pro sebe. Roky plánování jsou u konce. Před námi je Primavera Sound v žumpě jménem Španělsko a když vezmeme v potaz, jaké píče ve Španělsku žijí (Messi, Placido Domingo, španělé), úkol to bude lehce zvládnutelný. Tudíž se připravte, že již několik dní po skončení budete moci na těchto stránkách číst největší hnůj, jaký jste kdy v životě četli.

Nyní, pro uvedení do obrazu, Jaroslav Statný a Dunk festival:

Byl to hřejivý den plný syflu a semena ve vzduchu. Nebylo tedy jediného důvodu, proč se teple oblékat, navíc mě hřála má homosexualita a v autě jsme byly čtyři. Všechno krásní kluci, kteří už za sebou měli spousty zkušeností z Home video Teplic production s.r.o. Semeno jim ještě teklo z nosu a při každém prdu jim vytryskla taková bílohnědá hmota, která vytvářela zajímavé tvary na kalhotách podobné abstraktním obrazům francouzských malířů z druhé půlky 19.století.

Ještě předtím než jsme vyrazili na dunk fest, přespali jsme všichni v Praze, kde jsme se večer stavili do jedný hospody, ve které nás na dlouhou chvíli zaměstnal rozmanitý výběr piv – od čepované desítky staropramen až po….lahvovou desítku staropramen. Nakonec jsme si tedy všichni dali desítku staropramen. Poté se Kepo chladně zeptal hostinského, kde tu maj v Praze  lepší hospodu s lepším hostinským. Poslal nás o jednu ulici dál, kde čepovali dvanáctku gambrinus. Fotoreportér, co s náma jel v autě, seděl vedle mě a jedl nějaké mrtvé zvíře se sýrem a ovocem. Italové, kteří seděli za náma, samozřejmě nezapřeli, že jsou národ bez vlastního vkusu a hned se Fomáka, pana fotoreportéra, zeptali, co že se mu to tak krásně mísí s kousky zaschlého semene mezi zubama v jeho ústech. Objednali si tedy to samé. Zatímco už dožvýkávali poslední sousto, my už byly na odchodu. Fomák si ještě musel vyfotit vedle hospody bezďákovi tenisky v trávě, protože tyhle fotky mezi umělci strašně frčí a jsou děsně art.

Ráno jsme všichni vyjížděli vyspaní a svěží s plnými řitěmi semene. Co se dělo v noci, vám vyprávět nebudu. Čekala nás 10hodinová cesta, což může být docela nuda, ale Fomák nám řekl, že trpí zvláštní formou leukémie, která je téměř neléčitelná, takže jsme se mohli pořád bavit na jeho účet.

Když jsme dorazili do Belgie, postavili jsme si stan v bahně, kterému Belgičané říkají kemp. Belgičané jsou zajímavý národ. Jejich jazyk připomíná skřeky umírajícího koně a tření tenisek o škváru. Když jsem náhodou blbě našlápl pravou nohou a druhou nohou pak sklouzl po tom bahně, které nás tam obklopovalo, jeden belgičan si myslel, že na něj mluvím. Už z toho si o nich můžete udělat obrázek. Ještě jedna věc o belgičanech – člověk se prý naučil rozdělat oheň už před 790 tisíci lety. Co kurva celou tu dobu dělali belgičané?

Takže jsme si postavili stan a šli si koupit lístky na fesťák. Teda jen já a rekomendé. Fomák s Kepem to měli zadara, protože fomák měl moc pěkné fotoaparáty a Kepo mu v nich měnil filmy. Po vstupu dovnitř naše nosní čichové receptory zaznamenaly silný odér chcánek z hajzlů. Najednou nic jako tolerance, respekt, přátelství a základní morální hodnoty neexistovalo. Začínali jsme se cítit jako doma.

První, co jsme spatřili na stejdži byla Liesa Van Der Aa, dcera Jean Clauda Van Damma. Se svými houslemi vytvářela různé smyčky, a protože neměla čas, tak hrála několik skladeb naráz, takže tam přes sebe hrálo třeba šest vrstev nejrůznějších tónů najednou. Řekl bych, že za těch 15 minut tam odehrála takových 20 skladeb. Úctyhodný výkon. Po ní přišli Immanu El. Švédskej band, co hraje tak sladkej post-rock, že si musí i zdravej člověk šlehnout dva galony inzulínu, aby ho to nepoložilo. Diabetici si rovnou vezmou provaz.

Když dohráli, šli jsme na chvíli ven, do kempu. Rekomendé a Kepo si dopřáli vydatnou vegetariánskou večeři. Já si vzal pomletou srnku s celou svojí rodinou do jedný štangli salámu. Mám rád vůni mrtvých srnek. Když jsme se zas vrátili dovnitř, hrála tam kapela Sralaflendrou. Nějak tak se jmenovala. Jejich buzíckej outfit a havajské serepetičky, které dekorovali stejdž, shazovali jakejkoliv jejich pokus o serióznější vyznění na dno žumpy. Kdyby aspoň neměli ty knírky. Takhle až příliš dávali najevo svou orientaci. Po skončení se už netrpělivě čekalo na hlavní kapelu dne – HRSTA.  Když spustili, nebylo v sále jediný řitě bez sebemenšího výtoku do kalhot. Ke konci jejich vystoupení jsme daleko víc slyšeli čvachtaní našich nohou v kalužích sranců a močky. Po skončení jsme se všichni blahem vyráchali v naši kopě výměšků.

Po hromadné koupeli jsme šli spát. Belgie si pravděpodobně objednala počasí ze Sibiře, jinak si nedokážu vysvětlit tu kosu, která by zabila i eskymáka. Druhý den ráno na nás čekala snídaně, kterou podávali v jedenáct. Tousty s nutelou. Já si ovšem tou dobou prohlížel město a dal si belgické pivo. Belgické pivo je oxymóron, aby bylo jasno. Voda s ovocnou šťávou a kvasinky. Tak nějak bych to charakterizoval. Kdybych si měl vybrat mezi kýblem bezďákových blitek a belgickým pivem, dlouho bych se nerozmýšlel. Když v kontextu s pivem použijete přídavné jméno „belgické“, nejde prostě o pivo. Z nebe zase pršela jakási mozkomíšní močka, která mi zkazila můj profilovej účes alá Bruce Willis. Po návratu do kempu jsem si zase dal svoji rozemletou srnku. Mám rád vůni mrtvých srnek takhle po ránu.

Cheif Robots ani „Řekni mým dětem ahoj“ jsem neviděl. Takže pro mě druhý den festu začal neznámou, a pro většinu také neznámou, kapelou Kokomo. Asi největší překvapení. Temnej, syrovej instrumentální post-rock. Celkově byl druhej den nabytej hodně kvalitními věcmi. Takže Kokomo byly jakousi předzvěstí obrovskýho úniku sraček z našich řití. Po nich pak přišla na stejdž kapela Frank Shinobi, což je druhé nejhorší jméno všech dob hned po Ray Koranteng. Jejich těžkej math-rock by spíš potěšil studenty ČVUT, takže moc velké nadšení se nekonalo.  Po nich hráli The Seven Mile Journey, na které jsem se těšil. Zněli trochu sušeji než na desce. Nevím, jestli za to mohl zvukař nebo ten odér chcánek ve vzduchu.  Po jejich vystoupení přišli pg.lost, kteří jako jediní měli svou projekci. Svou vlastní projekci. Některé kapely před nimi si nechali na plátno pustit nejzákladnější spořiče obrazovek operačního systému windows 97. Nevím, co si od toho slibovali. pg.lost po zvukové i vizuální stránce byly zatím nejlepší kapelou večera, o což je pak připravili další kapely, které následovali hned po nich.

Když se na scéně objevili Yndi Halda se svým epickým post-rockem, samovolné úniky sraček, chcánek a potu byly zaručeny. Já jsem se během jejich vystoupení tak vysral, že jsem ze sebe musel tahat už i střeva, stejně tak ostatní. Jedný.holce jsem tam kousek střeva, co ji čouhal z prdele, přišlápl. Samozřejmě jsem se omluvil. Když jsem dosral i poslední zbytky své důstojnosti, přišli na scénu Thee Silver Mt. Zion M.O. Úžasem mi stékal maz z uší po celém těle. Během vystoupení se samozřejmě objevilo pár blbečků s hloupými poznámkami, ale Efrim se tím nenechal rozhodit a zdrtil tam jednoho vlasatýho belgičana či švéda tak, že už nebyl schopen ani úsměvu a šel se hned ven zastřelit, před tím ještě zastřelil svého psa a celou svou rodinu. Po východu z haly pak každej pochcal jeho mrtvolu, a protože jdu rád proti proudu, stáhl jsem si gatě a celou jeho mrtvolu posral. Jedna holka si vytáhla tampón a celý ho na něj vymačkala. To už si myslím trochu přehnala. Ale zpátky k Zionům. Když už moje tělo vyprodukovalo veškeré výměšky, co ve mně byly, musel jsem si vzít žiletku a po vzoru dalších lidí v sále, jsem se začal řezat do zápěstí. Došel jsem až ke krční tepně. Zrovna v tu chvíli skončili. Díky bohu. Jednoznačně vrchol celýho festu. Po nich už pak hráli MaybeShitWill, kteří mě moc nebaví. Rozhodně to bylo ale hodně energické vystoupení také se spoustou sranců, chcanců, potu, syflu, snoplu a hnisu z uší.

Když dohráli, jeli jsme k jedný japonce přespat. Bydlela v Bruselu. Rekomendé se na fesťáku snažil sbalit nějakou japonku z Norska. S náma tam ještě jela ve druhým voze jedna japonka z Písku. V životě jsem už poznal spousty japonek, ale ještě ani jednu z Japonska. Všechny byly odjinud. To mě vede k závěru,  že Japonsko neexistuje a „japonka“ je  jakýsi výraz pro emancipované ženy, co žijou sami. To znamená, že i moje učitelka z češtiny na základce byla taky japonka.

Ráno jsme pak jeli do Prahy. Kepo si ještě odskočil za babičkou, co bydlí v nějaký vesnici, ji poorat pole. Aby pak stihl koncert MONO, ani se nepřevlíkal a šel rovnou v teplákách, jako by šlo o nějakou vesnickou tancovačku. V Akropoli mu říkali, že na koncert Method Mana jde pozdě, že už hrál před dvěma dny. Aby bylo jasné, proč se ho tahle poznámka tolik dotkla – Kepo má za sebou těžkou hip-hopovou minulost, kterou pak vystřídalo období toho nejmožnějšího lidskýho selhání na poli hudby – Grindcore. Ale po několika letech hledání vlastní identity a boji se svými vnitřními démony, nalezl klid v duši a pustil si Godspeed you! Black emperor. Jeho první kapitola spořádaného života mohla začít.

Co se týče samotného koncertu MONO, lístek byl stejně drahej jako celý Dunk Festival. Čili trošku přestřelili, každopádně koncert byl skvělý.

Resume: Dunk festival nás připravil o veškerou důstojnost, ale také pro nás připravil velkou porci kvalitní hudby za téměř lidovou cenu. Otevřel nám srdce a také řitě, které neovladatelně srali z plných plic, co se jen dalo. Hlavní organizátor festu řekl, že změní název na Dunk Fekal Festival. Od nového názvu si především slibuje větší účast němců.

Konečné score:

  • syfl 2x
  • sopel 1x
  • hnis 1x
  • semeno 4x
  • prd 1x
  • sračka 2x
  • vysrat v různých tvarech: 4x
  • pochcat 1x
  • prdel 1x
  • vymačkaný tampón 1x
  • homosexuální narážka 2x
  • mrtvé zvíře 2x
  • zastřelení psa 1x
  • zastřelení rodiny 1x
  • silně xenofobní odstavec vůči Belgičanům
  • sranda z leukémie
  • kurva 1x
  • chcánky 4x
  • mám rád vůni mrtvých srnek 2x
  • buzíci 1x
  • řiť 3x
  • výtok 1x
  • sranec 2x
  • močka 2x
  • výměšky 2x
  • kýbl blitek 1x