Tag: hudba ze dřeva

Rainforest Spiritual Enslavement – Green Graves 85%

hos-456_dist_preview.jpg

Poslední rána mají u mě doma stejnej průběh. Vykadím se, udělám si kafe a těch patnáct minut než jdu do práce poslouchám Return of Yellow Herb Ambient od RSE. Ten song má 15 minut, žádnej pořádnej smysl, je v něm field recordings nějakýho deště z pralesa a žádná nahá holka nebo tanky – inu, člověk se s třicítkou mění. Po třicítce má člověk rád klid. Při chůzi prdím, při koncertech sedím, v kině spím a při hudbě usínám. Kdyby moje jediná radost nebyl alkohol, samým smutkem bych se z toho opil.

Rainforest Spiritual Enslavement a jeho album Green Graves z kterého je výše zmíněná skladba je tedy přesně to, co ve své třicátnické jeskyni potřebuji. Sem tam. A především po ránu. Je to totiž ambient pár exceláns, jak by řekl Jaromír Bosák, nechybí tomu kvalita, jak by řekl Josef Csaplár, a při poslechu cítím trochu toho štěstíčka, jak by řekl Franz Straka. Abych ale taky napsal něco užitečnýho – RSE je jeden z patnácti tisíc monikerů Prurienta alias Vatican Shadowa. Tenhle kluk hraje povětšinou věci, který by ambientem nenazval ani hluchoslepec, takže lidi občas zapomínaj (a ono se o tom ani moc nemluví, páč si to jede jako druhou kolej), že umí být i romantik – tedy eko-romantik.

Co se týče deštných pralesů tak mám vůči nim stále ambivalentní postoj. Jsou fajn a zelený jako Bohemka, ale je v nich moc pavouci a místo nich by mohlo být dost nových fotbalových stadionů a bordelů – jak má pak člověk vědět, na jakou stranu se postavit. Co se týče tohoto alba, vím jasně na jakou stranu se postavit. A to na paralelní ambientní stranu, ve které se zhmotňuje déšť každou minutou a zasraný čtvrteční pražský ráno zakrývá obrovskej lopuch, kterej se najednou z ničeho nic vyloupne z repráku a obepne i takovou vyschlou emoční trosku jako jsem já.

Těch písniček o délce patnáct minut není jen jedna – ale dvě! Haha! Ani jen dvě, ale jsou čtyři! Ano, skladba předchozí věty trochu pokulhává, ale pořád lepší než poslouchat studio fotbal. Green Graves mají neskutečných 94 minut. Prvně vyšly na 3 kazetách a teď na 3 vinylech, takže hispterský jsou víc než chlupy v podpaží. Pořád nemůžu uvěřit, že do toho slova nepatří d. Podpaždí zní daleko líp. Zahraniční recenze, tedy ta jedna, kterou jsem otevřel, se ohání slovy jako: hypnotic, physical bass, heart of dark, head-vibrating, narcotised, poised drums. Takže tak trochu Becherovka.

Pravdou je, že od dob co jsem začal chodit kadit jsem se takhle nezrelaxoval a nepřenesl do úplně jiné dimenze. Basa (je to basa nebo co to je?) v úvodním songu hypnotizuje až na pokraj možností a vtáhne vás do deště tak mohutně, že ani nepostřehnete pomalu pulzující beaty.

85%

BOOMKAT / DISCOGS

Bill Callahan – Have fun with God

BILL-CALLAHAN-HAVE-FUN-WITH-GOD_1391771474

„Have Fun with God sounds like a featureless expanse of echoing congas, with the artist occasionally rising from the depths to sing something that doesn’t make sense.“

Ano, inu, ve skutečnosti je to pravda. Ale jelikož mám citlivou duši, venku padá listí ze stromů a začíná být taková zima, že se mi bez dovolení zmenšuje penis, i já jsem propadl tomu, čemu se říká melancholie. A když mluvím o melancholii, nemám teď na mysli ten moment, kdy si na Pornhubu pustíte podruhé video, které jste už viděli.

Mám tím na mysli hardcore melancholii, při které vám dokonce někteří lidé připadají jako sympatické bytosti a máte chuť jet za babičkou, čistě a jen proto, že je ještě naživu, aniž byste měli narozeniny a tím pádem ani nemůžete očekávat, že vám dá litr a Toffife.

Teď je tedy doufám pochopitelné, proč se tu objevuje tenhle ukňouraný baryton. Vím, že je velmi těžké někomu přiblížit baryton a tak jsem si dal tu práci a připravil pro vás objasňující obrázek.

Obrázek, na kterém je baryton.
Obrázek, na kterém je baryton.

Kvízová otázka: Have fun with God je…

1.Jediná správná věta, kterou byste měli říct studentce Erasmu těsně předtím, než vám ho vykouří

2.Název nového alba Billa Callahana

Ano, obojí je správně. A ano, bylo to šovinistické, ale na moji obranu za to nemůžu já, ale můj penis.

Have fun with God zase tak nová deska není. Za prvé vyšla už někdy v lednu 2014 (takže recenze na Musicserveru vyjde už za dva a půl roku) a navíc je to jen deska předělávek předchozí Callahanovi fošny jménem Dream River. Tentokrát se na ni Callahan podíval z dubového úhlu a všechno oduboval. Jestli teď čekáte nějakou foto montáž s dub hudbou, tak se laskavě uklidněte – my jsme seriózní hudební plátek. LOL

music

Have fun with God je tedy na kost ořezaná Dream river, která si zakládá především na teskné base a nějakých těch bubnech. Sem tam se přižene změť cymbálu a kytary, jako třeba v Summer dub, ale to je spíš výjimka potvrzující pravidlo. Po většinu času se z všudypřítomného echa a reverbu vynoří vokál, zablekotá nějaký ty fráze (většinou ty nejlepší z původních lyrics) a zase pojde do melancholického, podzimního hudebního šera. Většina recenzí si postěžovala, že ech a reverbů je až moc, ale já jako člověk, který pije hodně jégra říkám, že je to naprosto v normálu a nijak se to neliší například od průměrného pátečního dojezdu. Co je ale podstatné je fakt, že album krásně plyne a velmi jednoduše se mu daří nahodit tu správnou náladu. A to je dost důležité, protože dobrých alb, které můžete pustit jako background k prcání citlivých žen není moc!

Ke stažení v dropboxu.