Tag: Kavčiak je nejlepší spisovatel všech dob

Vladimír Kavčiak – Životopis letícího ptáka 100%

Pro ty z Vás, kteří stále neví, kdo je pan Vladimír Kavčiak, doporučuji přečíst si předchozí recenze zde a zde. Ale teď už pojďme k jádru věci, protože svět velké literatury čeká.

Jak je vám jistě známo, Vladimír Kavčiak, mistr literárního smyku, velkovezír přirovnání a apoštol každodenní abstrakce zvládne napsat knihu o čemkoliv. Nemohu popřít, že zdaleka nejvíc se těším na Angolský pochod smrti, ovšem ten nebyl k zakoupení a tak jsem se po hlavě vrhl do neméně lákavé psychologické sondy – Životopis letícího ptáka. Název trochu svádí k tomu, že se bude jednat o životopis Johna Bobitta, amerického pornoherce, kterému manželka usekla penis, ale ve skutečnosti se jedná o životopis legendárního amerického quarterbacka Michaela Wronského.

Jak napovídá anotace knihy: Michael Wronski je nejlepší hráč fotbalového mužstva Newyorských býků. Michael je ale také potomkem ruských kozáků. Člověkem, který ho v životě nejvíce ovlivnil a připravil na budoucí sportovní úspěchy, byl děda Wronski. Dědečkova smrt ale Michaela zasáhla tak silně, že na svoji minulost raději zapomněl. S příbuznými přerušil veškeré kontakty a soustředil se jen na svoji kariéru, kvůli níž zkrachovalo i jeho manželství. Michael je sice na vrcholu slávy, ale necítí se dobře a proto odjíždí do Ruska za svým ztraceným dětstvím a se snahou pochopit, kdo byli jeho předci. Tuší, že mu nezbývá moc času, přesto vycvičí a postaví mužstvo z kozáků, které odjíždí za oceán k prestižnímu utkání v americkém fotbalu s nejlepším mužstvem USA…

Ano, četli jste dobře. V této knize je doopravdy jak americký fotbal, tak kozáci ( a Katyň, Poláci a vtipy o židech).Epičnost může začít.

Ještě než se ale vrhneme na samotný obsah knihy, rád bych se pozastavil nad jejím geniálním designovým řešením.

design od boha

Nejprve jsem si myslel, že grafik práci dost odflákl, ale pak mi došlo, že jde o zcela jasný metaodkaz na klasické dílo Roberta Rauschenberga, který již v padesátých letech přišel s legendárním White painting, kterým se snažil říct následující: „His aim was to create a painting that looked untouched by human hands, as though it had simply arrived in the world fully formed and absolutely pure.“

tumblr_lu8libgBT51qei3cco1_500

Mistr Kavčiak prostě myslí na vše. Ale konečně ke knize.

Kavčiak nelení a hned zkraje vám zasadí příběh do kontextu, abyste náhodou netápali – „A protože to byl lidský příběh, nemohl se odehrát nikde jinde než mezi lidmi.“ Stejně jako v předchozích knihách, i v této dává český Hermann Hesse důraz především na prokreslenou psychologii postav. A míra psychologie je to pořádná, až se chce jazykem autora říci, že hloubka postav je tu hluboká, jako jezero, do kterého někdy spadne auto nebo nějaký jiný předmět, třeba těstoviny.

Hned ze začátku nám tedy začne skládat velmi plastický obraz hlavního hrdiny, Michaela Wronského. Dozvídáme se tedy, že Michael je velmi citlivý a roztržitý člověk („Wronski kvůli něčemu zavrtěl hlavou, aniž by přišel na to, proč to udělal. Nestačil vnímat vše, co prožíval.“), ale přitom naprosto obyčejný, jako většina z nás („Jedl taky jako všichni lidi, jídlo si obyčejně dával do úst.“). Také má schopnost dělat jednoduché úkony a rozpoznávat předměty (Položil ruce na pozoruhodný přístroj, kterému se říkalo telefon) (V kůlně bylo auto. Vypadalo celkem k světu. Přesto si na něj šáhl, jestli to není maketa nebo perník.), tedy kromě cigaret, ty rozpoznávat neumí: Wronski na něj zakřičel, pak mu ukázal, aby típl cigaretu. Doktor Pride žádnou cigaretu nikdy nekouřil a tak rovnou vešel. A abychom si náhodou nemysleli, že Wronski jakožto hráč amerického fotbalu je tupý jako ořech, osladil tuto postavu i velice zajímavými myšlenkami:

  • Každý den začíná znovu.
  • Antilopa by bez strachu chcípla. Ona strach fetuje.
  • Čekání je horší než mokré ponožky.

Ale dost už o Wronském, v tomto románu je daleko více zajímavých postav. Třeba Chambers, jeho věrný nohsled, který mu dělá osobního sluhu. Hned po několika stránkách vám dojde, že je to postava zajímavá a chytrá, což dokládají jeho velmi bystré postřehy:

Wronski vyšel na balkón a díval se na město.
„To je výška jako u nás v Americe.“
„Vysoko je všude stejně vysoko…Ať jsi kdekoliv na světě,“ řekl Chambers.

********************************

Wronski:„Proč o rybách nemluvíme jako o plachých nebo divokých zvířatech? Proč jsou to ryby a ne zvířata? Chambers věděl, že ryby jsou zvířata, ale nechtěl odporovat.

A pak je tu například doktor Pride, Wronského osobní lékař a soused, kterému Wronski ze srandy rozbíjí okna bumerangem, což Pride přechází bez povšimnutí, naopak je poctěn. Proč poctěn? Inu, nejjednodušší vysvětlení je to správné – Michael Wronski je totiž jediný člověk v Americe, který umí házet bumerangem, jak se později dozvíme. Doktor Pride je ostatně velmi zajímavá postava – dozví se totiž zdrcující informaci (to že Wronski umírá není spoiler, dojde vám to asi na třetím řádku) a ponechá si ji pro sebe až do samého závěru – a pak už je pozdě! Kdo to mohl tušit! Těžko se tomu ale divit, protože „doktor Pride vypadal jako člověk, kterému by nevadilo žít celý život v podnájmu“.

Nicméně, jeho kapitoly jsou velmi napínavé, mistr napětí Kavčiak totiž dávkuje nemocniční atmosféru jako by nepsal tužkou, ale skalpelem. Postavy na sále byly nehybné, jakoby v kómatu. Pozorovaly dívku, která byla ještě strnulejší.

Postavy strnulejší než nehybná postava?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

A pak tu máme samozřejmě Ruby Bernsteinovou, jeho agentku, ženu, o které nikdo nepochybuje, že nosí to nejlepší prádlo. S tou má ostatně Michael Wronski velmi komplikovaný vztah, pravděpodobně proto, že se oba dva nacházejí v knize Vladimíra Kavčiaka, jinak si to nedokážu vysvětlit. Pokud hledáte dokonalý příklad pro love/hate relationship, pak už nemusíte hledat. Jejich vzájemná interakci (Připomínali dva delfíny, kteří se navzájem elektrizují), postavená povětšinou na bázi něco řeknu, pak to popřu pak přináší několik dech beroucích momentů. Během nich například Ruby „vydechla jako pinčl, kterému šlápnete na ocas,“ načež Wronski „zavřel oči, jako když autu vyplivne baterka.“ S postupujícími stránkami samozřejmě graduje i jejich vztah, takže dojde na řadu například i žárlivost (Wronského se zmocnil pocit žárlivosti, jako když v pokoji rozsvítíte a zhasnete.), což není s podivem, protože Ruby se pohupovala jako lvice v tropické vánici.

Tropická vánice?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

Další velice zajímavé postřehy ze vztahu Michaela a Ruby:

  • Připadala si jako přikrývka na cizí posteli.
  • Myslel na to děvče, jako Eskymák myslí na meloun, který nikdy neochutnal.
  • Zastihl ji nepřipravenou, jako mouchu, která vlétne do kvasu.
  • Připomínala mu blikající čínský lampión.
  • I kdyby měla na čele dřevěné klepátko, nikdo by se k ní nedoklepal.
  • Byl jako horký vítr, který nic neochlazuje.
  • Kymácel se jako fíkus v průvanu.

Jak vám asi z předchozích citací došlo, mistr v tomto díle vůbec nešetří municí a pálí ostrými kdykoliv má příležitost. Dobrou zprávou je, že stejně jako detailům se věnuje i příběhu. Ten je opravdu promyšlený a na Kavčiakovi poměry i dost osudový. Jak kniha předesílá, Wronski zhruba v polovině knihy odjíždí do Ruska, což mu dost rozšíří obzory (Nejenom v Americe umějí počítat.) (Ona existuje polská hymna?), ale především jej to vrátí ke kořenům, ze kterých vzešel. V ten moment se kniha mění v psychedelickou variaci na Tarase Bulbu říznutého Krokodýlem Dundeem, což je, přiznejme si, smrtící koktejl. Pasáže z matičky Rusy, kde se noc podobá plyšovému přehozu, pod kterým se dlouho nevětralo, během nichž Wronski s pomocí atamana učí donské kozáky americkému fotbalu mají tak explozivní náboj, že je až s podivem, že tak silný námět ještě nikdo nezfilmoval. To mě ostatně zamrzelo natolik, že jsem zakoupil další výtisk knihy a zaslal ji Ridleymu Scottovi. FullSizeRender (3)

Nebudu vás již déle napínat: Michael doopravdy zvládne připravit donské kozáky na zápas proti All star týmu amerického fotbalu. A k zápasu skutečně dojde. Jak to dopadne, to vám samozřejmě neprozradím. Jediné co řeknu je to, že momenty, které nastanou po zápase jen tak z hlavy nedostanu.

Nezbývá mi než smeknout klobouk a již třetí knihu mága Kavčiaka ohodnotit opět stejným přídělem: 100%.

Na závěr trochu tajemna:

Tu noc na statku nezůstali střízliví, ale nebyli opilí.

Ani střízliví, ani opili?

Mulder-Scully-in-4x05-The-Field-Where-I-Died-mulder-and-scully-22906675-1500-1127

Recenze: Vladimír Kavčiak – Nevěrná 100%

Není to tak dlouho, co jsem vás informoval o tom, že existuje nejlepší kniha na světě. Ta kniha se jmenuje Nejbohatší žena světa a na svědomí ji má největší mistr literárního smyku, největší žijící spisovatel a hrdina používající jazyk, literaturu a mozek naprosto novým způsobem, Vladimír Kavčiak. Pokud jste to nezaregistrovali, prosím, klikněte si sem a uveďte se do obrazu.

Lidi v obraze
Lidi v obraze

Týden se s týdnem sešel a já se konečně propracoval k dalšímu titulu tohoto českého duševního H.P. Lovecrafta, který se jmenuje Nevěrná a který se věnuje problematice nevěry. Musím se přiznat, že knihu jsem bral do ruky opatrně. Přeci jen, Nejbohatší žena světa nastavila laťku příliš vysoko.

V hlavě se mi honilo strašně moc otázek a já se bál odpovědí. Jak si mistr poradí s touto intimní tématikou? Překoná sám sebe? Nebude měnit styl, když teď bude vyprávět pohledem ženy? Jak zvládne milostné scény? Není toto téma už vyčpělé, v dnešní záplavě erotických románů? Dá se s touto zápletkou přijít ještě s něčím novým?

Dámy a pánové, odpovědi jsou: Dobře. Ano. Ne. Výborně. Ne. Ano. Shrnuto a podtrženo, MISTR LITERÁRNÍHO SMYKU JE ZPĚT.

!!!!NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY!!!!

Vladimír Kavčiak se s tím nemaže a namísto slibovaného erotického románu, či románu pro ženy, servíruje hned od začátku tu nejtěžší psychologickou sondu do srdce ženy, kterou kdy beletrie poznala. Nedávno jsem četl Waltariho Lásku a tmu a jeho psychologická studie vztahu vypadá vedle tohoto díla jako povídka o dvou štěnátkách, které jsou smutný, že nejsou koťata.

Nevěrná sleduje rozpadající se manželství Veroniky a Oldřicha, kteří spolu mají dva syny a žádný sex. Poté Veronika potkává Václava, který má naopak hodně sexu a žádné syny. Ano, zapadá to do sebe jako ďábelské puzzle.

Nutno podotknout, že Olda s Verčou spolu nemají sex nikoliv proto, že by Olda nechtěl, nebo že by ho Veronika nepřitahovala. Naopak. Olda chce sex, ale Verča nechce. Důvod? Neexistuje. Prostě nechce. Vynikající startovací bod psychologického dramatu pane Kavčiak! Možná za tím vším je stín její mrtvé matky. Ale nebojte se, že by jste přišli o příhody s Veroničinou matkou – mistr je umně zakombinoval v podobě flashbacků, které nenápadně přicházejí kdykoli, kdy si na ni Veronika vzpomene. Nemusím říkat, že její vztah s matkou nebyl nejrůžovější. Vždyť matka ji nazývala „Verunko, z čehož měla Veronika pokaždé hektické skvrny.“ Doufám, že všichni víte, co jsou hektické skvrny a není třeba to vysvětlovat.

Veronika je ostatně velmi zajímavá postava. Je totiž úplně dementní („asi jsem špatnou matkou, začalo to tím, že jsem kojila krátce, i když nevím, jestli je to vůbec pro život důležité.“ – to bych si dovolil odsouhlasit, když po dvou dětech neví, jestli je kojit důležitý) a na všechno reaguje jako totální kráva. Geniální tah mistra literárního smyku! Tady žádné klišé nepokvete. Abyste pochopili, proč je Veronika totální kráva. Kromě toho, že odmítá sex, odmítá i manžela. To by se dalo pochopit, kdyby její manžel byl opilec, arogantní kokot nebo necita. Ale ouha, je to úplně naopak. Pokaždé když se Veronika vrací domů, Oldřich má naklizeno, navařeno, děti jsou v postelích a nebo se s nimi učí. Oldřich je ostatně dost vnímavý člověk, což dokumentuje například to jak se učí s dětmi:

„To jsme ještě nebrali tati.“

„Musíte přemýšlet o tom, čím chcete být a pěstovat v sobě své nadání. Pak nebude záležet, co jste se naučili.“

Oldřich měl hned po ruce příklad: zkusil to s vodou, kterou naplnil do sudu (každý otec má totiž v obýváku po ruce sud) a chtěl od synů odpověď, kolik vody vyteče, když do sudu oba skočí.

„Nemám dostatek informací,“ reagoval syn Pavel a Oldřich pochopil, že narazil na generaci, která potřebuje hodně informací. (!!!!)

I přesto, že je tedy Oldřich naprosto dokonalý manžel, Veronika je neustále naštvaná. Kavčiak šlape na plyn a přilévá olej do její bezradnosti, to vše naprosto vážně, abychom ji co nejvíc litovali. Co z toho plyne? Všechny dialogy Oldřicha a Veroniky jsou naprosto nezapomenutelné (a nelogické) a vstupují do zlatého fondu všech psychologických knih, hluboce za sebou zanechávající perly jako třeba Albeeho Kdo se bojí Vriginie Woolfové.. Takže například:

„Ze soboty na neděli bychom mohli bydlet u rodičů.“

„U kterých?“ vystřelila svoji otázku Veronika.

Oldřich znejistěl. Neviděl Veronice do očí, neměl s ní tedy kontakt.

„U mých,“ řekl.

„Není to nespravedlivé, že zase u tvých?“

Oldřich se stejnou nejistotou pokračoval.

„Ty žádné…“

„No právě, jsem o generaci mladší a žádné rodiče nemám.“

„Ale za to já nemohu,“ řekl Oldřich.

„Za všechno můžeš ty…“

 _________________________________

„S cestovkou je to horší, než jsem myslela, Oldo. Bulharsko netáhne.“

„Island je dobrý.“

„Jdi do háje, to jsi celý ty!“

 _________________________________

„Ale já potřebuji trochu úcty, nejsem regál v samoobsluze.“

„Jakou samoobsluhu máš na mysli?“

Celý tento sešup do manželského pekla pak mistr Kavčiak vyperlil hromadou svých tradičních trademarků. Za zmínku opět stojí vynikající přirovnání. Například „její umaštěná pleť se leskla jako z vody vytažený pergamen.“ Nebo moje oblíbené: Působil jako člověk, který se střelil do hlavy, ale netrefil se. A nebo skvělé pojmenování situace po hádce, kdy Oldřich nepřemluvil Veroniku k sexu: „dnešního večera jednoduchou manželskou rovnici intelektuálně nezvládl, zato vstupenka do nicoty byla zdárně orazítkována.“

Po další hádce: Oldřich hodil prádlo na zem a odešel. Nejraději by okamžitě utekl někam do lesa nebo na louku sbírat květiny (také vždy toužím sbírat květiny, když jsem naprosto vytočený, to přeci dává smysl)

Když není prostor pro přirovnání, vymýšlí nová pojmenování pro tak banální věci, jako například okna („i nadále se dívala přes skleněný papyrus….“), a když už jej přestane bavit i to, šáhne hluboko do svého umu napsat naprostý surrealistický postřeh, který knihu táhne do těžkých avantgardních vod, kam ani Teige, Nezval nebo Effenberger nedosáhli – (popisující obyčejnou bouřku)„a dál pršelo v jednom kuse, všechna voda světa, až se jí začalo nafukovat spodní prádlo.“

Kromě těchto typických trademarků ale tentokrát přišla i nová zbraň – hluboké, až shakespearovské moudra a zamyšlení nad otázkou manželství, postavení ženy a především lásky a života. Jednou větou: tleskám mistře, tleskám. Čekají tedy na vás úvahy jako „hádky jsou jako kapky. Kapající kapky nikdy neskončí svoji práci vzájemného obviňování. Kapky kapaly na jedno místo – rovnou do jejich srdcí!“ Nebo (Oldřich) „byl jen pouhým manželem, hamletovským duchem tohoto domu, stínem vlastního pohlaví!“ O hádce: „Ráno prokmitl nějaký tón skrze temnotu jejich vztahu. Tón, který slyší jen některá zvířata. Dal se charakterizovat i jako svazek instinktů, pudový reflex, pohled za hranu, kde už nic není, ani tvůj Archanděl, ani horké peklo, jen ticho nicoty.“

Další zaznamenání hodné filozofické úvahy jsou:

„Světlo taky nechytíte.“

„I dětství je život.“

„Zůstat stát, i to může být pohyb.“

„I mrtví dokážou žit, aniž by to na nich kdokoliv poznal.“

Ale abychom se vrátili k dramatickému příběhu Veroniky a Oldřicha. Kniha zvolna postupuje doprostřed rozpadajícího se manželství, které Kavčiak skvěle vykresluje na rovných 100 stránkách ze 140! Ano, první sex přijde na řadu až v poslední třetině a Kavčiak jej šperkuje skvělými postřehy, jako „políbil ji na vlasy, jako když vyplivnete žvýkačku.“ To se jedná o sex Václava s Veronikou, a nutno říct, že i s touto postavou si Kavčiak dal kus práce. Alfa samec, který svede Veroniku je totiž profesionální hledač pokladů (používá „tu věc, kterou znáte z válečných filmů. Minolovku.“), prodavač psích konzerv a poeta, zasílající ženám sms jen tak, protože ho to baví. Dámy, která z vás by mu odolala.

Kniha s příchodem Václava skvěle graduje, domácí dusno u Veroniky roste do obřích rozměrů („Já jsem tu jako patník nebo vidle v hnoji!“) a to především proto, že Oldřich byl povýšen, má víc peněz, pořád uklízí a navíc si ještě dovolil dát děti na víkend k matce, aby mohli být spolu. Což samozřejmě dává smysl, že to manželku naštve, že ano. Jenže Veronika je prostě složitá osoba, která navíc málem zkolabuje z dehydratace (v cizím bytě: Potřebovala se něčeho napít, stačila by voda, ale nic nenašla. Nabízí se otázka, podívala se do kuchyně nebo do koupelny jestli tam je umyvadlo?), jak moc prožívá tento trojúhelník.

Co vám budu říkat, antické drámo vrcholí prapodivným happy endem, který ponechá trochu hořkosti na patře. Mistr prostě ví, že lidská duše je složitější než vyplivování žvýkačky a víc matná, než všechny skleněné papyrusy světa. Ach.

Pokud jste se ještě nerozhodli, zda si Nevěrnou přečtete, závěrem bych vás rád navnadil touto skvělou pasáží:

Veronika neměla ráda nedělní večery. Působily na ni jako přesýpací hodiny…Kdysi hodně dávno si během těchto nehostinných večerů pomáhala důkladným pozorováním nějaké věci. Mezi nejoblíbenější patřilo kyvadlo v hodinách nebo pohyb matčiných nohou. Tento večer neměla kolem sebe žádný ze svých oblíbených předmětů. A navíc, nebyla neděle, ale úterý.

A až budete knihu číst, řiďte se zásadou hlavní postavy: nedomlouvej si schůzku na neurčito, když to neurčito určuje někdo jiný a může se uskutečnit kdykoliv, třeba za deset minut!!! Je totiž možný, že knihu nebudete moci položit.

Kniha: Vladimír Kavčiak – Nejbohatší žena světa

Jak asi mnozí z vás ví, pracuji v Praze v knihkupectví. Představte si, že si pustíte šestihodinový verzi Pána prstenů, kterou komplet celou namluvil Radek John. Tuhle představu si vydělte dvěma, pokud to ještě dokážete, a máte plus mínus představu o tom, jak je moje práce zábavná a vzrušující. Na druhou stranu, stání na infu, buzerování podřízených a tříbení xenofobních nadávek směrem k ruským zákazníkům přináší i určité benefity. Když nepočítám to, že se můžu dívat na holky celý den (je mi třicet, jsem plešatej a škaredej, takže dívání se je pro mě skoro stejně moc jako mít s nimi sex), hlavním benefitem je to, že mám přehled nejen o všech dobrých knihách, ale i o všech sračkách, které vychází. A když mluvím o sračkách, nemám na mysly očividné klenoty typu „dva chlapci byli uneseni mimozemšťanami, potkali Ježíše a teď o tom vypráví,“ „příběh dvou delfínů, kteří umí létat,“ nebo knihy Pitomia Okamury. Sračkami mám teď na mysli skryté klenoty, které vám, obyčejným konzumentům těch největších hitů zůstanou navždy skryty.

A tady přichází na scénu Vladimír Kavčiak. Osoba tak vyjímečná, že jsem kvůli ní začal používat Ctrl+B.

Pamatuji si to, jako by to bylo 20. května, kdy jsem tu knihu poprvé uviděl. Shodou okolností to bylo 20. května. Zaujala mě hned svým přebalem, který můžete vidět níže a který láká na hypermoderní design.

img_384917_orig

Anotace taky zněla skvěle:

Nejbohatší žena světa je detektivka, která se odehrává v Monte Carlu, New Yorku a na jednom z Karibských ostrovů. Mediální magnát John Spencer si najme detektiva Gery Monteira, aby sledoval jeho manželku, půvabnou Carolinu. Detektiv Monteiro odlétá z Ameriky do Monte Carla, avšak dřív, než začne se svým sledováním, Caroline záhadně zmizí. Detektiv, který si původně myslel, že bude rozplétat manželský trojúhelník, najednou řeší několikanásobné vraždy, únos a spiknutí mezinárodního významu.

Ano, existují šílenější zápletky, ale už tato slibovala hodně dobrodružství. Příslibem nečekaného dobrodružství byla i postava samotného autora. Vladimír Kavčiak, šklebící se na zadní straně ze selfie u Eiffelovky totiž zaujme svojí předchozí tvorbou. Co vydal?

Only true GOD
Only true GOD
  • První kniha: Životopis letícího ptáka – o posledních dnech slavného hráče amerického fotbalu!
  • Druhá kniha: Jiří z Poděbrad – tlustý král – historický román
  • Třetí kniha: Tělo nad její duší – příběh o modelce, která okouzlila svět
  • Čtvrtá kniha: Tu rybu jsem nechytil – vzpomínky Jana Pavla na Otu Pavla
  • Pátá kniha: Angolský pochod smrti – kniha o, voa lá, angolském pochodu smrti
  • Šestá kniha: Golem a Sára – dva studenti se snaží postavit Golema!
  • Sedmá kniha: Podvod Karla IV – historický román.

Jak je vidět, Vladimír Kavčiak prostě umí psát o naprosto všem! V ten moment bylo o knize na dovolenou rozhodnuto. Očekávání bylo veliké, asi jako prsa Haliny Pawlovské. Jak to dopadlo?

NEJBOHATŠÍ ŽENA SVĚTA JE NEJLEPŠÍ KNIHA VŠECH DOB, NAPROSTO BOŘÍCÍ VŠE CO JSEM SI JÁ NEBO VY MYSLELI O LITERATUŘE!

Pokračujme ukázkou:

Hassler chvíli naslouchal za dveřmi, na kterých bylo napsáno de Brocovo jméno. Když už se zdálo, že začal usínat, zaklepal, protože zvonek nenašel. De Brocca otevřel bez zaváhání. Vanul z nich mírný větřík. Myslel si, že se vrací Patty, proto otevřel zcela nahý.

„Jak tak na vás koukám, chováte asi trpasličí jezevčíky,“ zažertoval Hassler.

„Promiňte, zapomněl jsem mu dát obojek,“ přijal hru fotograf Marcel de Broca a klidně zůstal stát nahý uprostřed průvanu.

„Mám tu čest s Marcelem de Brocou?“ zeptal se francouzský Rakušan Hassler.

„Navštívenku u sebe bohužel nemám,“ odpověděl nahý de Broca.

„Jsem alergický na průvan, jestli mě nepustíte dovnitř, budete mě mít na svědomí.“

„To mi je líto, pane, ale jak vidíte, nečekal jsem vás. Mám práci, která odpovídá mému úboru.“

Hassler vytušil, že fotograf blufuje! Bezpochyby uvnitř nikoho neměl. Jedině, že by si hrál sám se sebou.

„Nejsem policajt ani nic podobného.“

Fotograf vytřeštil svá očka zvyklá dívat se na svět skrze objektiv.

 Pokud si myslíte, že tento naprosto vážně míněný dialog mezi dvěma postavami nějak vyniká bizarností a já jsem sem přepsal to nejlepší, pak se šeredně pletete. Toto je naprosto běžný příklad toho, jakým stylem je tato kniha napsána. I ty nejserióznější věty, popisy („…na stole ležely nějaký věci a tak něco ještě“, „spojili jsme se přes ty počítače“), odstavce, monology, vše je podáváno tímto parodickým stylem, který je psán smrtelně vážně!!! Opakuji: SMRTELNĚ VÁŽNĚ! Není potom nijak výjimečné, že se tu objevují věty typu „detektiv Gary Monteiro smutně pohleděl ze svého okna do noci, i přesto, že byl ještě den.“

Vladimír Kavčiak se s ničím nemaže a vytahuje odněkud ze svého mozku ty největší perly, jaké si člověk dokáže představit. Především exceluje ve dvou kategoriích a těmi jsou přirovnání („pomyslel si to, jako když v comicsu vylétne obláček s dialogem“, nebo „jejich dialog pokračoval, jako když kuželem světla schválně kroužíte kolem předmětu, který hledáte“, nebo „byl klidný jako ohledávač mrtvol, na kterého nepřišla řada.“)  a v naprosto irelevantních dodatcích či detailech ( „Zaparkoval v tiché uličce, kde neštěkal žádný pes“).

Samostatnými kapitolami jsou pak dialogy:

Poslíček dá detektivovi zadání práce a letenky. Detektiv: „Neberu práci, o které nic nevím, a už vůbec ne, když je na druhém konci světa. Potřebuji vědět, jak se tam jezdí autobusem!“

A také filozofická moudra pronášená hrdiny:

„Život není sendvič, který máte připravený ve dne v noci u postele.“

Či obyčejné zlidštění hlavních hrdinů: hrdinka po normálním dialogu odchází: „Až když vystupovala po schodech, zradil ji na chvíli žaludek. Kdyby to věděla, použila by výtah.“

Co vše ale trumfuje levou zadní, je děj a především postavy, které Kavčiak do kolotoče přecházení mezi náměstím a hotelem (tak si představuje Monte Carlo (a mimochodem, v Monte Carlu není internet, protože tam ještě nedorazil!)) dokázal vměstnat. Detektiv Gary Monteiro, hlavní hrdina knihy, je popisován jako nejlepší detektiv USA, což moc nefunguje, když jej Kavčiak obdarovává svým detailním psychologickým rozborem:

Monteiro si přečetl název lodě: Caroline. I když se necítil v kondici, uhodl, že to je asi dívčí jméno.

Fotograf Marcel De Broca je po celou knihu pouze ve svém bytě, kam jej všichni chodí mlátit. Největší drsňák knihy, Frank Moyers zase plive v Monte Carlu žvýkačky po zemi, protože ví, že tohle se v Monte Carlu nedělá.

Ale abych neopomněl děj! Panečku, tomu neuvěříte! V podstatě jde o to, že si bohatý magnát najme detektiva, aby sledoval jeho ženu, protože se chce rozvést. Posléze si ten stejný člověk najme člověka, aby jeho ženu dal do kupy s milencem, roztrhl je od sebe a žena tak padla jemu zpět do náruče. A poté si u Cyruse, muže, který překračuje kontinenty (wtf), objedná frajery, aby to vyřešili pořádně. Logika? Nula. Tyhle tři podivné elementy se potulují po Monte Carlu, každý dělá něco jiného a navzájem se vyšetřují! Brilliant! Kavčiak ovšem nezklamává ani v detailech. Například když jedna postava zabije další postavu a chce, aby se na to přišlo (nafingoval to jako sebevraždu), místo aby zavolal na policii jako anonym, raději jede zpět k místu činu, ukradne auto, postaví jej do silnice a čeká. Projíždějící auto ve snaze nenarazit do postaveného auta prudce zahne doleva, prorazí dům, ve kterém je mrtvola a následně ohlásí nález mrtvoly!!! Brilliant! Ďábelský plán vyšel!

Je zbytečné ještě více popisovat, co Kavčiak dokázal stvořit. Běžte do knihkupectví a kupte si tuto knihu ještě dnes!

Některé bonmoty na závěr:

„Už nestihneš založit pohřební ústav, Roberte, a nikdo jiný, kdo by tě pohřbil, se nenajde.“

„Některé noci jsou jako příjezdové cesty do průseru.“

Když usínal, místo kruhů viděl trojúhelníky (toto není vytržené z kontextu, prostě viděl kruhy místo trojúhelníků).

Snažil se pět minut na nic nemyslet, ale v hlavě mu jezdily železné vozíky naložené kamením, jaké známe ze starých důlních šachet.