Kate Tempest vydala v létě druhý album a je dobrý. Ještě lepší než první. Taky jsem začal hrát znovu SimCity BuildIt na iPadu, takže nemám moc času hledat na internetech, co bych sem napsal. Kdo Kate Tempest nezná, tak je to mladá britská básnířka, která za první sbírku vyhrála bamprlión cen. Tady jde vidět, že cesta kterou jsem jako básník zvolil já, tedy být tlustej, plešatej a píčus, k úspěchu nevede. Kate do toho všeho začala svoje básničky narapovávat a bum, první album bylo na světě. Mezitím vydala další knížky (komu se líbila debutová deska, tak by si mohl sehnat novelu The Bricks that Built Houses, která znovu popisuje příběh Becky a prvního alba), vystoupila na BBC2, takže ji začali mít všichni rádi a přirovnávat ji k The Streets. The Streets jsem nikdy neposlouchal, to je prej taky nějakej raper a já jsem proti znásilnění, takže tohle teda poslouchat nebudu.
Nová deska teda vyšla v létě a kromě tradičních témat, jako že jsme mladí a zamrdaní rozmazlení britští čůráci, kteří neví co se životem, se do toho tentokrát přimotaly i trošku větší perly, jako třeba global warming a mytologie a Brexit. Zní to děsuplně, ale kupodivu to není tak otravný, i když některý linky jdou tedy na hranu kýče. To vše ale zadupávají do země dobrý slovní obraty, kterých je tu tak 92%. Inu, člověk se v tom najde. Tedy pokud jste někdo, kdo proleje vejplatu a myslí na sebevraždu, když čeká na mraženou pizzu. Hudba je tentokrát ještě o level lepší než minule, hipec se tu už trochu přelévá do post-dubstepu a je to celkem na pohodku. Samozřejmě, že vám to asi nerozdrtí gule, ale tady jde především o texty. A jak jednou rozklíčujete její přízvuk, je to paráda.
We die so others can be born,
and we age so others can be young,
the point of life is to live and love,
if you can’t then pass it on.
Album v Dropboxu.
Já mám koně vraný koně to sou koně mí 