Tag: Láska

Noise Party VIII – čti ósm!

PÁTEK:
19.00 —— Depakine Chrono
20.00 —— Pretty Old Sound
21.00 —— Fat Old Donald
22.00 —— Sister Body
23.00 —— The Kurws
24.00 —— Molly
SOBOTA:
12.00 —— 16-00 – fotbalový turnaj
16.00 —— Sýček
17.00 —— Oswaldovi
18.00 —— Rouilleux
19.00 —— The Ills
20.00 —— Prügelknabe
21.00 —— Květoslav Dolejší
22.00 —— Eine Stunde Merzbauten
23.00 —— Tumido
24.00 —— Massola
01.00 —— Svěcení Nové Varny

(Celý příspěvek…)

Čtyři a jedna zdarma *2

Jak jste si již jistě všimli z úvodních stránek The Times, Washington Post, Die Welt a Jindřichohradeckého Deníku, WWWAR se po několikaměsíční hibernaci probral k životu.  Už taky bylo na čase, nepsal jsem tak dlouho, že jsem pomalu i zapomněl, jak se drží klávesnice. Jelikož vím, že vás taky dost zajímá, co je nového v mém životě, v životě kolegů Pečiva a Šumiva, zodpovím vám tuto palčivou otázku a pak se hned vrhnem na post. Novýho není nic.  Pokud tedy nepočítám situaci z května, kdy jsem objevil pavouka na spreji proti pavoukům.

ŠACH PAT
                                                                    ŠACH PAT

Jelikož jsem měl v úterý jednu z těch nocí, kdy jsem nemohl zabrat ani po druhé masturbaci, sedl jsem si k počítači a vytvořil další mixtape. Ani nevím co jsem tím sledoval. Snad vyřešení situace s uprchlíky. Vidíte, teď si aspoň můžu říct, že jsem se snažil. Mixtape číslo pět je zajímavá tím, že tam najdete jen nový písničky z roku 2015, pokud tedy nepočítám písničky z roku 2013,2012,2009 a 2005.  Za zmínku stojí především experimental v podání I am Just a Pupil a drone v podání Hanze. Těm se letošní rok povedl dost. Rozhodně víc než všem lidem, kteří třeba přišli o nohy nebo o slinivku.

Záměrně jsem nezmínil nový HEALTH, kteří jsou v mixtape dvakrát, protože se jim teď buduunnamed-575x575 věnovat.
Duh. Tihle hoši z Ameriky budou hrát 17. října v Praze a přijít by měl každý kdo nebude mít zrovna ten den sračku, protože to bude stát za to. Death magic je venku pár týdnů a když rozdýcháte prvotní nástup pocitu teploušství a nasadíte si sluchátka, rozvine se před vámi nádherně brutální a eunuchácká verze bestiálního techna, obaleného tím největším závanem zábavy, jaký je vůbec možný zavánit. Ano, já vím, tohle se mi povedlo. Navíc album roste a s každým poslechem objevíte ve skulince, v přechodech a beatech další a další miniatury, které tohle album táhnou z obyčejné diskošky daleko výš. Album roku minulého měsíce, definitivně.  Hurt yourself, Men today, New coke a Stonefist jsou pecky větší než Halina Pawlovská. Album najdete v Dropboxu.

Další pán na holení, který byl taky v mixtape, se jmenuje Liberez. Škoda, že asi nikdy nevyjede na turné, protože je město. LOL!333 Jeho rytmický dark ambient v sobě ukrývá dost nádechů filmové hudby, tribalu, ritualu a celkově to zní dost svěže a zajímavě. A to je co říct, když mám za sebou poslech asi 400 kamionů desek. Víc vám o něm ale asi nic neřeknu, protože to bych musel najít na internetu a teď už je noc a mě se nechce jít rozsvítit. Bože, to je forma dneska.  Jeho novou desku All tense now lax najdete taky v Dropboxu.

 

Tak a jelikož jsem v poslední době taky četl, je potřeba se podívat okem zkušeného čtenáře na knižní trh.

Sjón – Měsíční kámen (dybbuk, červen 2015)

Sjón je velkej kámoš od Björk, s kterou jsem se zase já kamarádil někdy v devadesátých letech. Na její doporučení jsem si tedy přečetl Sjónovu novinku a musím říct, že z ní mám rozpačitý pocit, ostatně jako ze všech dalších knih, které jsem četl a jejichž hlavním hrdinou je prostitut, který rád žmoulá v puse žaludy. 204669_big

Já proti tomu samozřejmě nic nemám, všichni si do pusy rádi strkáme nějaký divný věci. Někdo žaludy, někdo tofu, já třeba špenát, když mám hodně dobrodružnou náladu. V Sjónově knize o to ani moc nejde, i když je pravda, že erotické scény popisuje dost hardkórově, takže se jako heterosexuální muž musíte nonstop bát, aby vám náhodou nestoupl, což je velmi stresující musím říct. Ani nevím, co bych potom dělal. Jak se pak dál postupuje? Měl bych si koupit cd Michala Bubblé a širší propisky?

Nicméně, mladá bukvice z Rejkjavíku rejdí po žaludech, chodí do kina a pomáhá s odklízením mrtvol během úderu španělské chřipky na sklonku první světové války. Hřebejk by takovej materiál dokázal natáhnout na 65 filmů, Sjón to vše narval na 140 stran a to byl myslím hlavní kámen úrazu, protože i když to bylo dobrý a dobře napsaný , nějak se to nedokázalo dostat pod kůži. Škoda.

6/10

 

Herrman Ungar – The Maimed (Twisted Spoons Press, 2002)

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od roku 1999. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra. 330077

Nicméně ke knize. Maimed je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

9/10

 

Rodaan Al Gadidi – Autista a poštovní holub (Dauphin, srpen 2015)

Na tuhle knížku jsem se po dobrých zkušenostech s nizozemskou literaturou docela těšil. Navíc, Nizozemí mám celkové rád, vždyť Amsterdam je město, kde jsem během jedné noc sbalil nejvíc holek a hned se mnou dokonce chtěly mít sex. No a když jsem viděl, že knížku vydal Dauphin, což znamená rakousky delfín, bylo rozhodnuto.autista_postovni_holub

Jenže.
Všechno špatně.

Rodaan Al Galidi vlastně ani nepíše špatně, jen je to všechno strašně o hovnu. Snaha o vytvoření přiblblých postav selhává na všech čarách, a to je docela zásadní problém, protože tato knížka se hemží jen dementy. Geert je nejblbější ze všech a tím pádem je hlavní hrdina. Protože je mentál, neví co je sexuální život, takže absolvujeme trapné epizodky a lá Nuda v Brně (hihihihi) a poté sledujeme jeho bizarní zábavy, jako vyřezávání houslí z pohovek a krmení holuba.

BRAVO.

Jeho matka, která do sebe šoupala jednu vodku za sebou a byla tak aspoň malým příslibem antické tragédie nebo alespoň nějakého pochcaného antré začne abstinovat, nic se pořádně neděje, a když si to všechno asi padesátkrát zrekapitulujeme, tak knížka skončí s pocitem, že jsme místo toho mohli dvě hodiny třeba krmit cvrčky nebo lít vodu do umyvadla.

Prostě a jednoduše taková odlehčená, civilní, jarchovská sračka s Pavlem Liškou v hlavní roli, která může trochu posvrbit znuděnou čtyřicetiletou bábu u Mácháče, ale víc se z toho nevytříská.

4/10

Manuál pro myšlenkového impotenta a rychlokvašku Martina Pecinu jak připravit genderově vyváženou knihu

typograficke-tetovani1Martin Pecina je dvorní typografoterminátor nakladatelství Host a momentálně společně s Jirkou Krampolem a Jirkou Pomeje spadá do top 3 největších žijících Čechů, pokud tedy nepočítáme Halinu Pawlovskou, která má již od narození handicap +160. A k tomu všemu je ještě víc potetovanej než Sámer Issa, takže je cool. Cool jsou i jeho grafické parakotouly, kterými ničí zaběhnuté a geniální útoky proti lidstvu v podání silné nakladatelské trojkoalice AlPress, Petrklíč a Naše Vojsko (viva Jirka Pánek!), kteří v minulém desetiletí zcela jasně definovali, jak moc může klesnout člověk jakožto tvor vlastníci oči a mozek. Ať už vezmete jakoukoliv jeho knihu, můžete si být jisti, že má tři atributy: myšlenku, koule, ksicht. Nebudu vám tu teď vypisovat technické finesy, kterými vládne, protože jim nerozumím, nicméně si je můžete prohlédnou zde. A že to není jen můj pocit dokazují i ceny, které získal, a které kdybych tu chtěl vypsat, tak bych kvůli tomu musel založit druhej internety.

Jako knihkupec, předplatitel časopisu Host a občasný čtenář nakladatelství Host tedy napjatě očekávám každou jeho další knížku, protože mám vkus a poznám co je dobrý, což mě naučil můj děda, když mi v dětství máchal hlavu v zeleninové polévce se slovy „já tě naučím co je dobrý ty spratku jeden rozmazlenej.“ Ve čtvrtek nám přišla nová knížka, která prošla dílnou Pecina a musím říct, že se mi hodně líbila. Spoušť Sáry Vybíralové svítí do prodejny, láká naznačením čehosi provokativního a vše šperkuje lascivním fontem, které může naznačovat jak humoristickou knihu, tak antické drama v podání sluníčkového psychopata. Jinými slovy – další povedená Pecinovka.

Já se snažil Hilary, fakt jsem se snažil.
Já se snažil Hilary, fakt jsem se snažil.

Shit got real v momentě, kdy jsem došel domů a snažil se vygůglit, jak Vybíralová vypadá a jestli je to hezká buchtička, což mě u mladých autorek samozřejmě zajímá, protože se mi knihy hezkých lidí čtou o hodně lépe, než knihy škaredých lidí. Neber si to osobně, Hilary Mantelová. Někdy v tomto momentě, kdy jsem uplatňoval svoje internetové ninja skills, jsem narazil na Pecinův blog, kde se poslední článek věnoval právě Spoušti od Vybíralové a který obsahoval polemiku, týkající se dvou nejhorších slov na světě. Tím nemyslím Miloš Zeman, ale genderově nevyvážené.

Článek si můžete samozřejmě přečíst zde a tady se můžete podívat na fotku pandy, pokud se vám článek číst nechce. Pokud jste zvolili pandu a tedy nevíte o co v článku jde, pak bych to zkrátil asi tak, že Martin Pecina dal na obálku knihy kosočtverec, ale nikam neumístil dvě kolečka s pěticentimetrovými chlupy, který by měly znázorňovat varlata, čímž naprosto dehonestoval (slovy z komentářů „beznadějně zprasil“) celou práci autorky.

Skandál. Byl jsem v šoku. Mnou tolik obdivovaný Pecina. Takováto „hnusná a sexuální urážka“ (Jana Beránková) mě naprosto zdrtila. Jak mohl klesnout do vod tak laciného a podlého šovinismu! Kdo si teď tu knihu koupí? A co si asi pomyslí o Sáře Vybíralové? Že je to kunda? Že dělá fisting, anál a bukkake? A kolik za to chce?

Chtělo se mi zvracet.

Nemohl jsem spát. Převaloval jsem se, šel jsem se i vykadit, zamasturboval jsem, pak znovu, ale nic nepomáhalo. Cítil jsem, že svět není v rovnováze, že se něco změnilo, že je vše špatně. Když jsem zavřel oči jediné co jsem viděl byl rozpadající se symbol jing jangu a dva králíky hrající badminton. Králíky si vysvětlit nedokážu, ale věděl jsem, že symbol jing jangu zcela jasně odkazuje na trauma, které jsem byl nucen vytrpět společně s celým světem, tedy alespoň s tou částí lidstva, která si byla vědoma Pecinovy hanebnosti. Genderově nevyvážené, Vybíralová, mír, láska, slova se mi honily v hlavě a já stále víc a víc zapadal do kolejí beznaděje, než mi svitlo, že se to vše dá napravit! Ale jistě! Když je Pecina takové prase, nedá se nic dělat, člověk musí jednat za něj.

A tak jsem vstal, šel na Flóru zakoupit Spoušť a níže přikládám jednoduchý návod, jak si každý z vás doma může knihu upravit tak, aby byla genderově vyvážená.

1. V případě, že máte pořízenou knihu, prvním krokem je jít do koupelny (ale můžete i do kuchyně nebo do pokoje) a pořídit fotku vašeho penisu. Malá rada pro vás: po několika pokusech jsem zjistil, že čím blíž máte fotoaparát k penisu, tím je penis větší!!!!!

samo

2. Fotku vašeho penisu vytiskněte a následně jej vystřihněte. I s koulemi, ať to má koule. Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit. Rada pro vás: kdo má penis velký jako já, doporučuji před tisknutím trochu zmenšit, aby se vešel na A4. A ano, jsem černoch.

pero

3. Za použití lepidla přilepte na obálku knihy svůj penis. Důležité je přilepit jej tak, aby trajektorie penisu nesměřovala k pochvě (což by mohlo být bráno jako zcela jasný útok na nevinnost autorky) ani od ní, nýbrž paralelně.

spoust pero

 

pero s skem

(povšimněte si, že tento penis je zahnutý – to je naprosto v pořádku. Zahnutí směrem k pochvě poukazuje na ochranářský instinkt, což je jeden z předpokladů k utvoření rodiny)

 

4. V tento moment bychom mohli skončit, já jsem si ale ještě v tom grafickém rauši dovolil přihodit navrch i pozlátko na které Pecina vůbec nepomyslel, a to v podobě šlemu, který má význam jak věcný (předčasná ejakulace = nesuďte knihu předem) tak marketingový (čí to je semeno? Knihu si musím koupit…). Nutno zdůraznit, že jsem k vytvoření šlemu použil jeden maskulinní jogurt ( Pribiňáček Sans Serif) a jeden femininní (Yogobella Akzidenz Grotesk).

Spoust finální

parada

 

(rada pro vás: nanesením jogurtového fontu i na desku stolu dosáhnete tolik kýženého 3D efektu!)

5. Bonus: tento krok je už jen na vás. Já jsem se pro něj rozhodl, protože prciny máme všichni, takže přispívá k vyváženosti.

prcina

Samozřejmě chápu, že ne každý má čas si takto upravit knihu. Proto nabízím zdarma své služby všem ženám, které si knihu zakoupily a které se s tímto šovinistickým, nevyváženým paskvilem nedokáží smířit. Knihu mi zašlete a já vám ji upravenou pošlu zpět.

PS: prosím berte v potaz, že ne vždy mám doma jogurty.

PS2: Nepamatuji si sice všechny večery v mém životě, protože jsem často byl nucen pít alkohol, ale jsem si docela jist, že jsem nikdy Pecinovi neprováděl felaci a s největší pravděpodobností ani on mě. Tento článek není zaujatý Pecinou ani oslavou Peciny, ale pouhou polemikou nad tím, jaké debilní myšlenky jsou lidé schopni vyplodit.

PS3: Pecina v závěru svého blogu nadhazuje zajímavou otázku, kdo a do jaké fáze by měl mít slovo nad konečnou grafickou podobou knihy. Když se mě tedy ptáte na můj názor, tak já říkám, že by se to mělo nechat na grafikovi, protože grafik je jediný z trojice autor, grafik, nakladatel, který rozumí grafice (povětšinou) a živí se tím.  A to za předpokladu, že porozumí knize a dokáže ji prodat – což se Pecinovi v tomto případě daří – kniha praští do očí a svým kosočtvercem jasně říká, že obsah je provokativní a bude kousat – to že v tom někdo vidí obyčejnou kundu a nečte mezi řádky je jeho problém. A propó, co je vlastně za problém s kundami? Ženy jsou na ni hrdé, muži je zbožňují, tak proč nás uráží vidět ji jako reprezentanta něčeho? Kunda nevytváří plochý obraz knihy ani autora, ale vysílá signál. A i kdyby kunda ořezala výraz knihy na genitál, tak co. Geneticky, biologicky, všelijak jsme stejně akorát nositelé ptáků a kund, kteří byli zplozeni jen díky tomu, že jiné kundy a ptáci společně ptákovali. A my taky nemáme v úmyslu nic jiného (že v kratochvílích mezi prcáním píšeme knihy je naprosto bezpředmětné), než jen zaset svoje semeno, dohrát Mortal Kombat a zemřít. Ale to se už dostávám jinam než jsem chtěl. Kundy nemusí nutně degradovat knihu a autora (seriózně – copak si někdo někdy pomyslel něco špatného o autorovi či autorce na základě grafické úpravy knihy? A pokud ano, není ten člověk dement?) a ten kdo si to myslí, jako například Petr Janus, je píčus (you see what I did there???? Mužský rod z ženského genitálu – genderově vyvážená nadávka – 10 bodů pro mě!)

Kniha: Vladimír Kavčiak – Nejbohatší žena světa

Jak asi mnozí z vás ví, pracuji v Praze v knihkupectví. Představte si, že si pustíte šestihodinový verzi Pána prstenů, kterou komplet celou namluvil Radek John. Tuhle představu si vydělte dvěma, pokud to ještě dokážete, a máte plus mínus představu o tom, jak je moje práce zábavná a vzrušující. Na druhou stranu, stání na infu, buzerování podřízených a tříbení xenofobních nadávek směrem k ruským zákazníkům přináší i určité benefity. Když nepočítám to, že se můžu dívat na holky celý den (je mi třicet, jsem plešatej a škaredej, takže dívání se je pro mě skoro stejně moc jako mít s nimi sex), hlavním benefitem je to, že mám přehled nejen o všech dobrých knihách, ale i o všech sračkách, které vychází. A když mluvím o sračkách, nemám na mysly očividné klenoty typu „dva chlapci byli uneseni mimozemšťanami, potkali Ježíše a teď o tom vypráví,“ „příběh dvou delfínů, kteří umí létat,“ nebo knihy Pitomia Okamury. Sračkami mám teď na mysli skryté klenoty, které vám, obyčejným konzumentům těch největších hitů zůstanou navždy skryty.

A tady přichází na scénu Vladimír Kavčiak. Osoba tak vyjímečná, že jsem kvůli ní začal používat Ctrl+B.

Pamatuji si to, jako by to bylo 20. května, kdy jsem tu knihu poprvé uviděl. Shodou okolností to bylo 20. května. Zaujala mě hned svým přebalem, který můžete vidět níže a který láká na hypermoderní design.

img_384917_orig

Anotace taky zněla skvěle:

Nejbohatší žena světa je detektivka, která se odehrává v Monte Carlu, New Yorku a na jednom z Karibských ostrovů. Mediální magnát John Spencer si najme detektiva Gery Monteira, aby sledoval jeho manželku, půvabnou Carolinu. Detektiv Monteiro odlétá z Ameriky do Monte Carla, avšak dřív, než začne se svým sledováním, Caroline záhadně zmizí. Detektiv, který si původně myslel, že bude rozplétat manželský trojúhelník, najednou řeší několikanásobné vraždy, únos a spiknutí mezinárodního významu.

Ano, existují šílenější zápletky, ale už tato slibovala hodně dobrodružství. Příslibem nečekaného dobrodružství byla i postava samotného autora. Vladimír Kavčiak, šklebící se na zadní straně ze selfie u Eiffelovky totiž zaujme svojí předchozí tvorbou. Co vydal?

Only true GOD
Only true GOD
  • První kniha: Životopis letícího ptáka – o posledních dnech slavného hráče amerického fotbalu!
  • Druhá kniha: Jiří z Poděbrad – tlustý král – historický román
  • Třetí kniha: Tělo nad její duší – příběh o modelce, která okouzlila svět
  • Čtvrtá kniha: Tu rybu jsem nechytil – vzpomínky Jana Pavla na Otu Pavla
  • Pátá kniha: Angolský pochod smrti – kniha o, voa lá, angolském pochodu smrti
  • Šestá kniha: Golem a Sára – dva studenti se snaží postavit Golema!
  • Sedmá kniha: Podvod Karla IV – historický román.

Jak je vidět, Vladimír Kavčiak prostě umí psát o naprosto všem! V ten moment bylo o knize na dovolenou rozhodnuto. Očekávání bylo veliké, asi jako prsa Haliny Pawlovské. Jak to dopadlo?

NEJBOHATŠÍ ŽENA SVĚTA JE NEJLEPŠÍ KNIHA VŠECH DOB, NAPROSTO BOŘÍCÍ VŠE CO JSEM SI JÁ NEBO VY MYSLELI O LITERATUŘE!

Pokračujme ukázkou:

Hassler chvíli naslouchal za dveřmi, na kterých bylo napsáno de Brocovo jméno. Když už se zdálo, že začal usínat, zaklepal, protože zvonek nenašel. De Brocca otevřel bez zaváhání. Vanul z nich mírný větřík. Myslel si, že se vrací Patty, proto otevřel zcela nahý.

„Jak tak na vás koukám, chováte asi trpasličí jezevčíky,“ zažertoval Hassler.

„Promiňte, zapomněl jsem mu dát obojek,“ přijal hru fotograf Marcel de Broca a klidně zůstal stát nahý uprostřed průvanu.

„Mám tu čest s Marcelem de Brocou?“ zeptal se francouzský Rakušan Hassler.

„Navštívenku u sebe bohužel nemám,“ odpověděl nahý de Broca.

„Jsem alergický na průvan, jestli mě nepustíte dovnitř, budete mě mít na svědomí.“

„To mi je líto, pane, ale jak vidíte, nečekal jsem vás. Mám práci, která odpovídá mému úboru.“

Hassler vytušil, že fotograf blufuje! Bezpochyby uvnitř nikoho neměl. Jedině, že by si hrál sám se sebou.

„Nejsem policajt ani nic podobného.“

Fotograf vytřeštil svá očka zvyklá dívat se na svět skrze objektiv.

 Pokud si myslíte, že tento naprosto vážně míněný dialog mezi dvěma postavami nějak vyniká bizarností a já jsem sem přepsal to nejlepší, pak se šeredně pletete. Toto je naprosto běžný příklad toho, jakým stylem je tato kniha napsána. I ty nejserióznější věty, popisy („…na stole ležely nějaký věci a tak něco ještě“, „spojili jsme se přes ty počítače“), odstavce, monology, vše je podáváno tímto parodickým stylem, který je psán smrtelně vážně!!! Opakuji: SMRTELNĚ VÁŽNĚ! Není potom nijak výjimečné, že se tu objevují věty typu „detektiv Gary Monteiro smutně pohleděl ze svého okna do noci, i přesto, že byl ještě den.“

Vladimír Kavčiak se s ničím nemaže a vytahuje odněkud ze svého mozku ty největší perly, jaké si člověk dokáže představit. Především exceluje ve dvou kategoriích a těmi jsou přirovnání („pomyslel si to, jako když v comicsu vylétne obláček s dialogem“, nebo „jejich dialog pokračoval, jako když kuželem světla schválně kroužíte kolem předmětu, který hledáte“, nebo „byl klidný jako ohledávač mrtvol, na kterého nepřišla řada.“)  a v naprosto irelevantních dodatcích či detailech ( „Zaparkoval v tiché uličce, kde neštěkal žádný pes“).

Samostatnými kapitolami jsou pak dialogy:

Poslíček dá detektivovi zadání práce a letenky. Detektiv: „Neberu práci, o které nic nevím, a už vůbec ne, když je na druhém konci světa. Potřebuji vědět, jak se tam jezdí autobusem!“

A také filozofická moudra pronášená hrdiny:

„Život není sendvič, který máte připravený ve dne v noci u postele.“

Či obyčejné zlidštění hlavních hrdinů: hrdinka po normálním dialogu odchází: „Až když vystupovala po schodech, zradil ji na chvíli žaludek. Kdyby to věděla, použila by výtah.“

Co vše ale trumfuje levou zadní, je děj a především postavy, které Kavčiak do kolotoče přecházení mezi náměstím a hotelem (tak si představuje Monte Carlo (a mimochodem, v Monte Carlu není internet, protože tam ještě nedorazil!)) dokázal vměstnat. Detektiv Gary Monteiro, hlavní hrdina knihy, je popisován jako nejlepší detektiv USA, což moc nefunguje, když jej Kavčiak obdarovává svým detailním psychologickým rozborem:

Monteiro si přečetl název lodě: Caroline. I když se necítil v kondici, uhodl, že to je asi dívčí jméno.

Fotograf Marcel De Broca je po celou knihu pouze ve svém bytě, kam jej všichni chodí mlátit. Největší drsňák knihy, Frank Moyers zase plive v Monte Carlu žvýkačky po zemi, protože ví, že tohle se v Monte Carlu nedělá.

Ale abych neopomněl děj! Panečku, tomu neuvěříte! V podstatě jde o to, že si bohatý magnát najme detektiva, aby sledoval jeho ženu, protože se chce rozvést. Posléze si ten stejný člověk najme člověka, aby jeho ženu dal do kupy s milencem, roztrhl je od sebe a žena tak padla jemu zpět do náruče. A poté si u Cyruse, muže, který překračuje kontinenty (wtf), objedná frajery, aby to vyřešili pořádně. Logika? Nula. Tyhle tři podivné elementy se potulují po Monte Carlu, každý dělá něco jiného a navzájem se vyšetřují! Brilliant! Kavčiak ovšem nezklamává ani v detailech. Například když jedna postava zabije další postavu a chce, aby se na to přišlo (nafingoval to jako sebevraždu), místo aby zavolal na policii jako anonym, raději jede zpět k místu činu, ukradne auto, postaví jej do silnice a čeká. Projíždějící auto ve snaze nenarazit do postaveného auta prudce zahne doleva, prorazí dům, ve kterém je mrtvola a následně ohlásí nález mrtvoly!!! Brilliant! Ďábelský plán vyšel!

Je zbytečné ještě více popisovat, co Kavčiak dokázal stvořit. Běžte do knihkupectví a kupte si tuto knihu ještě dnes!

Některé bonmoty na závěr:

„Už nestihneš založit pohřební ústav, Roberte, a nikdo jiný, kdo by tě pohřbil, se nenajde.“

„Některé noci jsou jako příjezdové cesty do průseru.“

Když usínal, místo kruhů viděl trojúhelníky (toto není vytržené z kontextu, prostě viděl kruhy místo trojúhelníků).

Snažil se pět minut na nic nemyslet, ale v hlavě mu jezdily železné vozíky naložené kamením, jaké známe ze starých důlních šachet.

 

Ben Frost Lipsko / Berlín

Je středa odpoledne. Po čtyřhodinový poradě říkám šéfovi, že teda odcházim dneska dřív, protože jsem psychopat a nestačí mi vyhodit xx (stále doufám v jen jedno x) litrů z vokna za koncert Frosta v Praze, já si ještě k tomu beru 2 dny dovolenou, abych moh absolvovat Frostův koncert číslo 9, 10 a 11 a moh strávit pár hodin v autě, protože jak říká Dan Landa – cesta je prach a štěrk a udusaná hlína. Náklady obětované příležitosti se mi psychopaticky smějou do ksichtu, ale já se nevzdávám. Tajně doufám, že se Palivo nesnaží doma utopit ve sprchovým koutě. Nemusel by, když Arsenal po devíti letech konečně získal nejprestižnější anglickej pohár hned po zlatý plaketě přátelství pro nejlepšího air guitar vozíčkáře nad 68 let.

Obrázek

Jelikož se blíží konec měsíce a já mám v popisu práce sledovat jak náš koncern hospodaří, šéf se mě mezi dveřma ptá, jak vidim tendle měsíc. Plácám něco ve smyslu, že květen určitě bude lepší než vloni a trochu pod plán. Takhle mezi náma hospodaří většina firem. Ale říkám to německy, takže to zní dostatečně vážně. Šéf se tomu německy směje a německy mě poplácá po zádech a já sjíždim do německý garáže a při tom se v duchu modlim, aby takhle dopadla i páteční MeetFactory. Klidně trochu pod plán (nekoupíme si všichni vodní skůtr a zmrzlinovej dort ve tvaru koně), ale hlavně ať líp, než minule. Tu historku o minulým koncertě už ale určitě všichni znáte. Dávám si klobásu, ty se tu v Německu totiž válí úplně všude a zadarmo, sedám do auta a tím autem pak logicky jedu.

Obrázek

Den předem si píšu Regine o guest na Lepzig i Berlin, protože přece nejsem kokot a nebudu podporovat zahraniční promotéry (lol). Cesta do Lipska trvá kurevsky dlouho a cesta neni moc prach a štěrk a udusaná hlína, ale jedno velký staveniště. Landa kecá. Přijíždim okolo devátý a všechno se pomalu mění v hluk. Je to stejnej pocit, jako když máte slíbený mrd a jedete 300 km a čim blíž jste, tim víc si představujete pískání i při takovejch hovadinách, jako je vjezd vašeho auta do tunelu – to je metafora, co?

Guest nějak nefunguje, ale taková milá šedá pani mě tam stejně píše, protože děláme Bena v Praze a tim pádem jsme prej jedna rodina nebo co. Takhle jednou bude vypadat Apačka. Barák z venku dost nenápadnej se nakonec vevnitř dost vybarví – je to totiž nejstarší kino v Německu a to z roku 1912. Podle stavu baru pisoárů soudim, že ho nikdy nikdo nevybombardoval.

ut connewitz

V sále je okolo devátý asi 30 lidí a šedivá pani mi říká, že v předprodeji prodala 56 lístků. Potom co jí vylíčim náš poslední úspěch v Praze, milá šedivá pani zešediví uplně a začne plakat. Vnitřně určitě. Následuje nějakej celkem fajn DJ, kterej hraje převážně věci typu haxan cloak, necro deathmort a podobný samby. Problém je, že to člověk prostě před Frostem slyšet nechce. Někdy okolo desátý nastupuje mladičká američanka Circuit des Yeux sama s kytarou. Nabídku na support do Prahy jsme dostali taky a jednohlasně sme jí poslali do prdele – protože to prostě před Frostem člověk slyšet nechce. Je sama s akustikou a zní to jako Swans říznutý s Anthony and the Johnsons, akorát asi tak o 9823 oktáv hloubš. Dobrý to je, ale v kombinaci s Frostem to je jako kdyby si člověk na steak namazal nutellu.

Okolo půl jedenáctý pak přichází Ben Frost spolu s Shazadem a Gregem. Vesměs odehrává celou A U R O R U a jen tu. Žádnej Killshot, žádnej Stomp, nic, jen nový věci. Zní to naživo naprosto skvěle, obzvlášt Greg do toho řeže, jak ten černoch do Rihanny. Motiv z Nolan se objevuje víckrát za večer a Nolan, Venter, Secant a A Single point of blinding Light dělaj se sálem to, co se nepovedlo spojencům za druhý světový. Jedinej problém – ty lipský píče v prvních pěti řadách seděj, potažmo ležej!!! Jsem docela překvapenej, že to Ben nekomentuje. Když jsme na něm byli v Bratislavě, tak přátelsky poprosil sedící obecenstvo ať si stoupne, nebo de do píči. Koncert končí asi po hodině a půl a na baru mě Ben poznává a zve do backstage, kde kouřim jejich cigarety, protože na svoje nemám. Domlouváme se, že ráno vezmu Shazada a nějaký jejich cajky, aby se s tim netáhli vlakem. Mimo jiné Ben vypráví, že:

  • Repress Music for Sad Children bude
  • School of Emotional Engineering taky, ale až najde grafika, kterej mu udělá obal. Ptá se mě jestli nejsem grafik. Ukazuju mu svoje tetování a oba se tomu smějeme.
  • Nemá radost ze svý předskokanky a je rád, že jí nebereme do Prahy, protože se před něj nehodí a nutí lidi si sednout / lehnout. I když je docela milá prej.
  • Za to, že se objevila A U R O R A na netu před vydáním může booking z Lipska – Regina rozeslala desku všem promotérům a podle vodotisku si tak můžou vystopovat, kdo je píča a kdo ne. My nejsme píče, oni ano.

Pak se odebírám na hotel a nebojte, nebudu tady zdržovat popisem, jak se mydlim a seru a dávám si k snídani housku se sýrem, protože nemaj brokolicové pyré. Vyrážim dopoledne a jede se mnou Shazad a Circuit des Yeux, která se jmenuje Haley a je docela fajn. Všichni víme co si člověk myslí o holkách, který sou fajn. Asi jako když holka klukovi řekne, že je hodnej. Cesta do Berlína je stejná mrtka, i když 200 km je furt snesitelnější než 400 km. To dá rozum. Cestou koukám věštinou z předního okna a zpívám si písničky. Shazad se svěřuje se svým tajným plánem produkovat Fleaovi z Red Hotů desku. Prej by to mohlo bejt vtipný. Krom toho je to strašnej magor, protože má 9ti denní šňuru, která obsahuje USA, Turecko, Francii a zase USA. Ano, přesně v tomto pořadí. Vyhazuju je u Berghainu a jdu se projít na Kotti, pak si dám lajnu koxu pod televizní věží ze zrcadla svojí duše a sleduji svoje temný já v intenzivní reflexi pulzujících oken velkoměsta, jak se láme o vlny melancholie všedního blablaba. No a nebo taky velký hovno a du si prostě sednout do hostelu, kde čekám až přijde Šumivo.

Hostel v Berlíně zásadně u Berghainu, protože když do Berlína, tak zásadně na hudbu do Berghainu. Schválně píšu na hudbu, protože podle letáků valejících se po Panorama Baru (horní patro Berghainu, kde jede party i 50 hodin v kuse a kde pivo teče jako víno) resp. Berghainu tam v nekoncertních dnech po sobě chčijou nahý tejpci v tenisovejch ponožkách. No joke – http://www.lab-oratory.de/events/. Když to v autě vyprávim Shazadovi, nutně tam chce jít. Doufám, že si dělá prdel.

Berghain je nejlepší hudbení klub v Evropě, dost možná na světě a možná i v Rusku. To je bez debat stejně jako fakt, že nejlepší nehudební klub v Evropě je Bayern Mnichov. V Berghainu jsme taky v roce 2010 byli svědkem našeho prvního a pro mne zatim nejlepšího Frostova vystoupení v rámci tour k By the Throat. V tu dobu vystupoval sám a hrál i věci z Teorie Mašin a bylo to dobrý jak jägermeister. Tentokrát se plní Berghain pomalu a to takovou rychlostí, že by se v půl devátý Palijo zabil, protože tam bylo tak 30 lidí. V půl desátý nastupuje Circuit des Yeux a po zkušenostech z Lipska, Frost vykopává Shazada, ať jí jde poslední song odbubnovat, nebo lidi zase usnou. Dost mu to jde a lidi v Berghainu nejsou píče, aby si sedali. V deset je konec a pak následuje nejhorší půlhodinovka na světě, kdy v totálním obležení jiných lidí (fuj!), čekáme v 60ti stupňovým vedru (mám teploměr), až kluci vylezou. Berlínský promotéři vzali rider doslova a mlhy a světla jsou lepší než na diskotéce v Horážďovicích. A zvuk? To je kapitola sama o sobě. Rád bych o tom něco napsal, ale moje uši se ještě válí se zlomenejma končetinama někde u těch masivních beden. Setlist je dost podobnej jako v Lipsku, akorát intenzita je vynásobena hereckým uměním Nicolase Cage. Totální destrukce. Po koncertě jdeme zpátky do hostelu, následuje klasická posloupnost spaní – sraní – sprchování – kafe – sraní a teď vyrážka směr Praha.

Dnes začátek koncertu: 21:30 – bez předkapely. Jenom destrukce. Tohle není obsese, tohle je láska.