Tag: Los Primaveros

Primavera: Den poslední, Palivo.

Parkovani po spanelsku

Nebudu vás dlouho napínat: zase jsme šli na festival! Chtěl jsem si sebou vzít do areálu televizi, ale Pečivo mi řekl, že tam prej dneska jedna hraje, tak jsem ji nechal doma. Není nad to začít sobotní report dobrým sobotním džoukem. Po příchodu do areálu jsme se doopravdy vydali na hlavní stage, podívat se, jak to Television rozpálí (měli hrát celý Marquee Moon), ale už po několika minutách nám bylo jasný, že to dobrej koncert nebude, páč na kytary neuměli a zpívat je Satan. Ale vyčítejte to kapele, která hrála už během Třetihory fest – 35 000 000. Dali jsme jim šanci deset minut, což bylo hodně nad náš festivalový průměr a těch deset minut bylo doslova utrpením, páč na pódiu snad vymejšleli nový tóny nebo co. Do toho ještě nějaký technical problems a odchod byl na světě. Já a Pečivo jsme tam prostě nenašli ten správnej vajb, ale chápu, že nějakej fousatej kluk z Třebíče, co chce udělat dojem na kámoše v knihovně, si to album dá celý.

Chvíli jsme dávali na odiv svoje těla kolem chodícím čmafítas, ale kupodivu nám žádná nenabídla sex, možná proto, že byly vidět obrysy našich monster pod kalhotama. Zaparkovali jsme do Martini kafé stanu na kávičku a děkovali bohu, že tam doléhalo jen 15% hnoje, který o kus dál vypouštěl ze svých úst velikán latinské hudby Caetano Veloso. Představte si sambu, španělku, Karla Gotta, Quantum Tarantulí od Landy a eunucha, který vypadá jako vnitřní strana svého žaludu. Smíchejte to v hlavě dohromady a sami si řekněte, jak se vám ta představa líbí.

Vo Superchunk raději ani nemluvit. Jeden z mála koncertů stejně dlouhých jako můj první sex. Tři sekundy a řežu vodlet. Pečivo tomu dává ještě sekundu ale pak taky bere rameny na nohyma. Co se přísnosti týče, Pečivo je prostě takovej Ondra Soukup a dá tu druhou šanci, zatímco já jsem prostě Jaro Slávík. Z toho také plyne, že jsem si Earla Propocené tričko moc neužil. Sice oceňuji, že kráčí v odkazu Ledové kostky a dal si opravdu ultradebilní hashtag na svoji bytost, ale hudba je to dobrá tak akorát na podpal. Kdybyste nevěděli, kdo je Earl Propocené třičko, tak je to asi patnáctiletý kluk, který umí hopsat a mávat pravou rukou. To je vše co umí. Aby nebyl na pódiu sám, přizval si tam nějakýho páťáka co pouštěl písničky z winampu a každou chvíli nám připomněl, že jsme motherfuckers, to kdybychom to náhodou zapomněli.

Já jsem hodně tolerantní člověk, ale tyhle dva bych s klidem popravil, stejně jako všechny Rusy, Erose Ramacotiho a Rudu z Ostravy. Někdy v ten moment jsem si všiml, že z festivalu zmizeli všichni fousatí lidi a tak mi došlo, že začali hrát GYBE! Přesunuli jsme se tedy na stage ATP a ta dostála svému názvu: A ty pičo! Já jsem GYBE! nikdy neposlouchal, protože jsem sexy a šarmantní a tudíž nepotřebuji poslouchat intelektuální kapely, abych si vrznul se zrzavou studentkou filozofie, které holí knír její matka, ale jejich set mě hodně překvapil. Byl temný, dynamický (ano, nechyběla mu dynamika!), ale přitom pořád intimní jako dobře nasazená vložka. Jednu jsem ostatně viděl na toi toice po koncertu a ta už tak cool nebyla. V polovině první půlky první půlky první písničky, tedy po hodině, jsme odešli. Chtěli jsme zůstat i na druhej song, ale když jsem volal do práce, tak mi řekli, že mi na čtrnáct dní dovolenou nedají.

Poté jsem se procházel vedle Pečiva a myslel na to, jak je život krásný a jak mám rád motýly a Luďka Sobotu a že je vlastně všechno moc fajn. Taky jsem vzpomínal na náš odpolední výlet do nákupního centra, což je jedna z mých oblíbených činností. Koupil jsem si sýr a bagetu a apačka 4 000 latéček. Pečivo si nekoupil nic, protože neměli nic, co by stálo 3000 euro nebo víc. Cestou domů jsme stáli na všech semaforech na červenou a podivovali jsme se nad šíleným riskováním španělů, kteří přecházeli na červenou. Pak má bejt na světě nějakej pořádek. Tohle je ostatně na španělech dost zajímavá věc. Jak je červená tak spěchají, ale když si objednáte kafe, tak vám ho donesou ve středu. Popřípadě příští středu, pokud si jej objednáte ve středu. Proto doporučujeme chodit na kafe v úterý.

Po GYBE! jsme trochu bloudili, až jsme dobloudili do stanu s technem, které nebylo techno, ale disco. Nevím co to hrálo, ale po pár minutách jsem začal cítit, jak se mi roztahuje anál a mám chuť na dicka. Pečivo kupodivu podupával levou nohou a dokonce i houpal hlavou. Takhle užívat si koncert jsem ho neviděl už hodně dlouho. Mě to divným způsobem taky nějak přitahovalo. Asi jako když v noci začnete močit na ulici a akorát někdo vyjde zpoza rohu. Říkáte si Né, né, né, ale zároveň nemůžete přestat a odejít.

Následoval koncert Cloud Nothings, na který jsme se všichni těšili. Jejich Attack on memory má tak tři bezrovské levely dynamiky, ale novinka zní trošku jako Iné kafé. Přesně to se potvrdilo i během koncertu. Starší písničky zněly dobře, úderně, rozevlátě a poctivě neurvale, přičemž když tam Baldi sázel nový věci z nový desky, kterou jsme si poctivě naposlouchal přesně jednou, neučesanost byla pryč a já měl chuť si objednat zelenou, páč mi to připomínalo časy, kdy u nás na vesnici přijely kolotoče a hráli z lampionů Alkehol. Pachuť diskotéky jak z Novýho Jičína nakonec zažehnala asi desetiminutová verze Wasted days (mám o trochu víc zkušeností s žurnalistikou, takže na rozdíl od Pečiva znám i název písničky). To je drát jak sviňa sám o sobě, ve festivalové úpravě to znělo jako předlouhá ejakulace prasete, které snědlo čtyři kytary.

Poté jsme se přemístili na NIN, které jsem poslouchal naposled někdy v roce 1965. Byl jsem trochu skeptický, ale hned po příchodu mě Trezor Rentor naprosto odrovnal. Starý věci zněly jako starý věci a ty nový zněly jako Kangding Ray goes mental metal. Chvílemi to tedy trochu zavánělo parodií na KMFDM, ale o sekundu později už to bylo opět nadčasové a nebo brutální. Někdy dokonce i oboje naráz. Head like a glory hole jsem poznal hned jak ji začali hrát, protože jsem znalec. Dokonce jsem si zazpíval i refrén, které jde “Head like a hole, hmm hmm hmm soul, hmmm hmmmh hmmm serv, hmm hmmm hmm deserv.“ Potěšen hromadou hoven v našich kalhotách jsme se vydali k branám a nadobro opustili tento nádherný festival. Byl jsem jím tak uchvácen, stejně tak Španělskem, že jsem si doma stáhl Duolingo a začal se učit španělsky, takže příští měsíc už budu masturbovat ve španělštině.

Ukázková čmafítas
Ukázková čmafítas

Na letišti v Barceloně pochopili, že je ve Španělsku krize a že je potřeba vyždímat nějaký peníze, takže vosolili internet 5 eurama na hodinu. Tolik za to nedám, tak jsem byl nucen povídat si s Placentou. Rozebrali jsme hodně intimních témat a shodli se, že hudba zní nejlépe z přehrávače na vinyly. Myslel tím gramofon, ale von je Placenta už prostě takovej divnej (čti zrzek). Potom jsem si dal sendvič se slepičí ovulací za 12 euro, což považuji za nákup roku, a odebral se k odbavení, čímž začala noční můra, páč tam bylo horko, češi, Michal Viewegh a skupinka brazilců, kteří skákali Macarenu. Zapomněl jsem odeslat pohledy se šimpanzem, ale jedna hodná prodavačka, co se tvářila moc mile, řekla, že je hodí do schránky až půjde z práce domů. Snad si o mě nebude myslet, že jsem dement, až je otočí a najde na nich napsaný Que pasta paradox Javi Garcia patatas fajitas nachos mučas gracias Gael Garcia Bernal Seat Alhambra.

Poté mi let odložili o tři hodiny a já se usadil na lavičku a nemohl usnout. Nemoct usnout, to je snad ještě horší než leukémie. Dobře, pardon, vím, že o leukémii by se nemělo žertovat…Nemoct usnout je horší než AIDS.

Po příletu jsem si to štrádoval po I.P. Pavlova a opět s chutí nasával starý dobrý český vzduch plný odéru chcánek. Že jsem konečně doma jsem si ale potvrdil až dojemným rozhovorem s jedním Romem ve čtyři ráno na Míráku:

  • hej more, upřimně, pičo si rasista nebo ne?
  • ne, nejsem.
  • more, díky, jako fakt ne?
  • ne.
  • tak že si takovej upřímnej more, tady máš řetížek. More jsme to dnes udělali na Andělu v háemku. Ber ty vole a dej mi na jídlo.
  • já nechci žádnej kradenej řetízek vole.
  • pičo more si rasista nebo co vole?