Tag: mám jednu ruku dlouhou

WWWAR MIXTAPE 6 atd

Dobrý den všichni.

Euro nám zdárně pokračuje a lingvistická omáčka z televizních reproduktorů vedená arcivévodou gramatiky Ole Gunnarem Švancarou a mistrem nikdy nekončícího anakolutu Davidem Kozomrdským vám teď pravděpodobně zaměstnává uši víc než cokoliv jiného. Kromě verbálního guláše z fotbalového studia, které potvrzuje, že lepší je Brabec v hrsti než Brabec v televizi, je ovšem na světě pořád dost muziky a vzhledem k tomu, že stíhám kromě honění a kadění i poslouchání, je tu další nálož nových objevů, který by vám měly ulehčit či obvzláštnit momenty, kdy všichni fotbalový experti spí. WordPress mi tu podtrhuje slovo obvzláštnit, že je v něm prý chyba, ale já ji teda nevidím. Palivo 1, WordPress 0.

Za poslední měsíc se toho urodilo dost. Tak moc, že jsem si v jednu chvíli myslel, že snad porodím i já. Ale to nejde. Protože já jsem kluk a kluci rodí jenom hovínka. No já to nečtu, to ty si zaklepej na čelo.

Předně, než zapomenu. Máme pro vás další mix. Píšu množné číslo, jako že ho pro vás máme, ale ve skutečnosti jsem to musel udělat všechno sám, což je s podivem, protože bych měl mít z celý redakce nejmíň času, protože mám jak holku, tak práci. Šumivo pořád holku nemá, kdyby ho nějaká chtěla, pište na mail redakce. V rámci seznamky přikládám i jeho fotku.

sumak

Ale k tomu mixu: za poslední měsíc vyšlo strašně moc nový hudby. Jelikož nemám náladu vám tu vypisovat speciální posty o tom a tamtom albu, všechny důležitý fošny najdete v mixu. Já to rozepíšu jen tak, že tam teda je:

Ahrkh Wagner, Autrenoir, Necro Deathmort, GIRL PUSHER, Dag Rosenqvist, Ben Lukas Boysen, Qoso, Yüth Forever, Puce Mary a Kuedo. 

A ještě podrobnějc: Autrenoir je nový projekt Mondkopfa. Je to boží. Necro Deathmort to po experimentech na posledních albech vzali trochu víc zpříma a taky trochu víc hešteg smažíme osmdesátky a jejich nová deska je perfektní napínák a lá 80 techno metal. GIRL PUSHER je objev roku 2016 a kdo si to nemyslí, tomu spadne pes do výtahu. Dag Rosenqvist je můj Ben Frost pro letošní rok a jestli se ještě o chlup zlepší, bude dobrej jak kráva. Krávy jsou dobrý, například v burgrech. Ben Lukas Boysen je HECQ a to vám snad už k tomu nemusím nic psát. Ale že jsem hodnej, dám sem i video, kde se můžete seznámit s HECQ

– ale nic podobnýho teda od nový desky nečekejte. Asi si koupil housle nebo co, takže to je ambient asi jako když dete večer potají do ledničky a nechcete nikoho vzbudit. Yüth Forever se v mixu představují docela umírněným songem, ale ve skutečnosti je to docela fajn vyřvávačka, po dlouhý době něco, co je tak blbý, až je to dobrý. Doporučuji všem, kterým je 14, poslouchají Enter Shikari a chtějí udělat další krok. Těm samým lidem doporučuji i přestat masturbovat a začít chodit do posilky, abychom je nemuseli potkávat na ulici. To mi připomíná, že jsem šel minulý týden po ulici, bylo to super. Puce Mary je další z objevů, který vyletěl odnikud a vlastně pořád nevím, proč je to tak dobrý. Ale je to blondýna a má tag noise, takže za mě sjízdnost level 20. Kuedo je temnější než minule, říkal to Šumivo, ale věřte někomu, kdo nic nedělá, jen pije pivo a nikdy neměl anální sex.

d4a8560731cb46a3c604f05155768490.jpg
PUCE MARY

Z věcí, který se nedostaly do mixu, protože se tam nehodily, čti protože se dost blbě míchá hardcore a metal s elektronkama, bych doporučil především ruský Vólan, WRONG, Fear of Man a především Sumac, asi nejlepší letošní desku, která by mohla zabít vaší babičku i z vedlejšího pokoje. Sumac je mimochodem anglický název pro škumpu, kdybyste to nevěděli – někdo mi prosím vás napište co je škumpa, protože to nevím. Jo a Sumac mají písničky 10, 11 a 17 minut dlouhý, takže ideální k sexu, kdy po třech minutách dřiny musíte chvilku odpočívat, aby ta vaše neřekla, že jdete hned chcát a pít a nejste vůbec romantičtí. Jelikož jsem vás zatím asi na tuhle kapelu moc nenavnadil, tak jen dodám, že zpěvák je z Old Man Gloom, basák z Russian Circles a endžinéring alba dělal Balou z Converge. Doufám, že to stačí.

S Šumivem jsme pro vás natočili druhý podcast a pokud se teď ptáte kde je, tak je pravděpodobně v koši, protože jsem si ho pustil střízlivej a bylo to horší než všechno to zvěrstvo, co dělali Němci za války na Ukrajině a v Polsku. Další důkaz, že na světě neexistuje spravedlnost, protože jinak by už nějakej SWAT team přišel ke mě domů a moje mikrofony by zastřelil a spálil. Ale zkusíme to znovu.

Dočetl jsem Hemingwayův Pohyblivý svátek a doporučuju. 1794_1Pohyblivý svátek popisuje jeho první roky v Paříži a to je asi tak všechno, co se dá o knize napsat. Ezra Pound z toho vychází jako Bůh a Scotta Fitzgeralda bych asi umlátil croasántem hned jak by promluvil. Jinak mě potěšilo, že i lidi jako Hemingway měli období, kdy neměli peníze ani na to zaregistrovat se v knihovně. Vzhledem k tomu, že jsem často taky neměl ani na rohlík nebo brambůrky nebo mraženou pizzu, velmi mě potěšilo, že jsem vlastně nebyl chudej, ale hemingwej. Taky jsem přečetl (konečně) (sic! – nevím co to znamená, ale píše se to) Dřevaře od Roye Jacobsena a to doporučuju skoro ještě o trochu víc. Finsko-ruská válka a v hlavní roli hrdina, který musí v ukrutné zimě chodit ven a kácet stromy, což je asi tak těžký, jako když já jdu v zimě ven kácet holky – skoro nesplnitelný úkol. Nějakým zázrakem je v tom ale dobrej a to natolik, že když Finové evakuují jeho město, protože přijeli ruští vojáci na dovolenou, tak tam zůstane a kácí stromy dál společně s Rusama. Takže takové Dřevěné podvolení od Houellebecqa. Za mě skoro plnej počet, trochu mě mrzelo, že se z knihy nevyhoupl nějakej echt silnej moment, kterej by to poslal do nezapomenutelných výšin, stejně jako se mu to povedlo v Ostrovu.

Nashledanou.

 

Extreme Precautions – I

original

Za život jsem měl tak tři dobrý nápady. Hrabat na gramofon ozřalej rozhodně nebyl ani jeden z nich. Vůbec nevím, proč mě napadlo použít k hudbě gramofon, když jsem byl tak zlitej, že jsem nedokázal rozeznat ani vlastní prd od písničky. Ale stalo se.

Jelikož jsem správný kutil, který opraví vše, trvala mi koupě náhradní jehly jen třičtvrtě roku, což je asi o čtyři roky míň než běžná doba, za jakou koupím novou žárovku nebo dojdu k poštovní schránce. Inu, hudbu prostě miluju, jde to vidět. Proč o tom píšu. Zhruba v té době, kdy jsem zmrvil gramofon mi Šumivo koupil vinyl Extreme Precautions. Chtěl bych napsat, že je to opravdový kamarád, protože to udělal nezištně a nechtěl za to ani blowjob nebo přestěhovat ledničku, ale nedávno byl v AZ kvízu a neřekl P jako Palivo, čímž všechny svý dobrý skutky totálně pochcal a hodil do rokle zapomenutí.

Dnes jsem tedy domů donesl novou jehlu, která stojí mimochodem skoro tolik jako tři černošský děti, a když jsem projížděl, co si pustím, uvědomil jsem si, že mám v poličce tuhle nerozbalenou fošnu. Ano, fošnu. Tak to vy mladí říkáte. Že se nestydíte.

No a při poslechu jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, že se mi chce docela dost kadit. Nebyl jsem kadit od včerejšího večera a to jsem mezitím snědl toast, banán, dva jogurty a čínskou polívku. A za druhé, že jsem naprosto zapomněl o této bestiální desce napsat.

Jak asi víte, pokud nejste úplní žaludi, tak tady u nás na Wejvaru máme docela rádi Mondkopfa. Zvýraznil jsem vám odkaz na článek o něm, tak buďte od tý dobroty a klikněte na něj, nebo jsem to dělal úplně zbytečně. To bych se na to pak taky mohl vysrat.

Co hraje Mondkopf jsem tedy už napsal dříve a důvod proč s tím otravuji zrovna teď je ten, že Extreme Precautions je další projekt Paula Régimbeaua, alias Mondkopfa. Ten to sviští zákrutami elektronické hudby jako by se nechumelilo – prvně dancefloor, pak techno sety, nakonec industrial a noise – a v poslední zatáčce do toho přibalil ještě tento brutální grindcorovej, death metalovej elektronickej výplach, který by dokázal zabít babičku na třicet metrů.  Zní to jako prapodivná kombinace (vlastně jen udělal techno desku na blast beatu (což je násyp, který „vynalezli“ Napalm Death a který uslyšíte na prakticky každé grindcore/hardcore desce), ale funguje. Sám Régimbeau k tomu přistupoval jako k terapii – po Hádesovi a DJingu už byl tak znavenej technem, že si potřeboval ulevit. A tak vznikl (zatím jednorázový) projekt Extreme Precautions. Za týden, mimochodem. Nevím co stihnete za týden vy, ale já tak maximálně sedmkrát usnout, sedmkrát se probudit a sedmkrát se vykadit.

Vzhledem k tomu, že Extreme Precautions v podstatě variuje stále stejný princip, stačí když si kliknete na video výše a poslechnete si, jak to zní – pak budete mít plus minus představu o všech dalších písních, přičemž některé jsou ještě brutálnější a některé jsou více melodické.

Album najdete v Dropboxu.

Čtyři a jedna zdarma *1

Paní Apačka, kterou znám z tureckýho vězení, kde tehdy za singly Paper Chase tetovala vrahy, za svůj život neprovedla moc věcí, u kterých bych si řekl „ano, tak toto dává naprosto smysl a je to logické.“ Taky co čekat od člověka, který jede paleo, že jo. Nicméně, jednu věc přece jen zvládla ošéfovat pár exceláns, jak by řekl Jarda Bosák, a to je psát krátký a úderný osvětový sloupky, kde věnuje desce tři nebo čtyři věty, takže si vlastně nikdo nestihne všimnout, že ji ani neslyšela.

Jelikož jsem už starší člověk a tím pádem mám míň času, protože chodím častěji čůrat a dřív spát, dospěl jsem k názoru, že to asi sem tam začnu psát taky tak. Když zvládnu sex za dvě a půl minuty, proč bych měl psaní věnovat deset, že ano. Dalším důvodem je samozřejmě lenost, která jde ruku v ruce s tím, že jsem vstoupil do životní fáze hudebního posluchače číslo 2 (v první fázi stojíte na koncertech, v druhé sedíte, ve třetí zase stojíte, protože kvůli hemeroidům vypadá každá židlička jako smrt).

Jelikož jsem v mládí chodil hodně za školu a nic jsem se nenaučil, nemám tím pádem tolik peněz jako apačka, takže přeskočím úvod se žraloky, potápěním, lezením na Kilimanžáro atd, páč bych tu musel v mým případě napsat něco jako „jel jsem domů metrem a pak jsem zjistil, že nemám ani na sendvič, tak jsem si koupil jen rohlíky a paštiku.“

Na druhou stranu, smutek, který vnáší bezedná studna volných večerů a povinné masturbace do mého života, přináší jako vedlejší efekt dostatek chuti k tomu, abych procházel knížky a čekoval, jak všechny ty imaginární postavy mají lepší životy než já, a to i přesto, že je třeba vojede čokl. Přesně tuhle událost najdete v knížce Velký sešit.

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. „Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?“ A v tom se to stalo – díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Teď trochu o čem to je: Drsný příběh dvou malých chlapců dvojčat, kteří formují svou morálku ve světě zvrácených hodnot doby válečné a poválečné. 191988_big

Pokud si teď říkáte, že by to mohla být skvělá kniha pro vašeho souseda, který tráví dopoledne tím, že zapaluje kočky, pak jste kousek od pravdy.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta píča. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému – i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí strohým obsahem, nikoliv konstrukcí, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav.

Hudební terminologií: valí tu fošnu jako Jay-Z. „Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang.“ Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Slovensko) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je bytí zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle „ale ne, vůbec nejsi tlustá“ světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře (ano, už leju víno).

Když už jsem tenhle hudební post začal knížkou, hodím do ohně ještě druhou. Loni nebo předloni založený big_bohem-zapomenuti-lide-hDK-75578nakladatelství RUBATO háže na trh jednu perlu za druhou, a i když některý perly jsou trochu moc sártr i na mé intelektuální odpoledne v Café Neustadt, rozhodně se je vyplatí sledovat. Na podzim vydali první prózu Egypťana Alberta Cosseryho nazvanou Bohem zapomenutí lidé a ne, nebojte se, není to o Ostravácích, jak by mohl název mylně evokovat.

Jak vám ji doporučit…anotace tentokrát dělá svoje: Henry Miller se do něj zamiloval a zařídil překlad do angličtiny, Albert Camus jej po přečtení pozval do Francie.

Ta okouzlení, která potkala Millera a Camuse nejsou náhodná. Bohem zapomenutí lidé jsou totiž přesně tou prózou, kterou byste dostali od Millera, kdyby místo do Maroussi jezdil do Káhiry a šlapal tam chodník. Zároveň je to kniha tak vytříbeného jazyka, že se Cizinec vedle ní tváří jako docela plochá jednohubka.

Že je to kniha skvělá dokazuje i fakt, že jsem ji dočetl, přestože mě osudy metařů ulic v chudé Káhiře zajímají o hodně míň, než kozy Hanky Mašlíkový. Je to prostě dobře napsaný. A vy si to kurva kupte.

WillYip-Sept2013

Poslouchání Douglase Darea mě v prosinci tak teploušovalo, že jsem skoro přestal vědět, co je to pasytakže jsem to musel vybalancovat testosteronem a díky tomu jsem se konečně dokopal k letošním Xerxes, kteří ví, že lidi s bimbasem by měli hrát na nástroje rychle a hlasitě. Novinka Collision Blonde (v Dropboxu) má slabou půlhodinku a i přesto stihne zafungovat jako plnohodnotná náhrada za loni zgajované La Dispute a Pianos become the teeth, kteří odešli do věčných lovišť Coldplayů. Mimochodem, záhada s názvem „proč loni La Dispute a Pianos nahráli dvě nejotřesnější alba všech dob“ se zdárně vyřešila, když jsem na Pičforku objevil fakt, že obě namíchal stejnej producent. Armageddon se jmenuje Will Yip a pokud na světě existuje nějaká spravedlnost, tak ho do roka a do dne někdo zastřelí nebo ho ojede umělákem  Květa Fialová. Co z toho je horší netuším. Proč radši nedělá karate. Homofobní a rasistická narážka v jednom odstavci? Check. Co dál? Přijde takhle jednou žid do baru…

Oake je duo z Německa, o kterém se dá zjistit akorát to, že je to duo a je z Německa. Na webu najdete jednu černobílou fotku, na které se oba tváří jako Jirka Pomeje nad účtem, nula informací a taky jejich desky. EP Vollstreckung a Offenbarung jsou výborně vyváženou směsicí dark ambientu, dronu a, samozřejmě, enigmatic soundscapes. To vše je ještě ke všemu protknuto minimalistickými rytmy, minimalistickými texty a minimalistickým minimálním minimalismem, takže jak říkaj šlapky při análu: „pocuď dobrý.“ V Dropboxu najdete jejich EP Vollstreckung, ať to vezmete pěkně od začátku. Pokud se vám zalíbí, rozhodně neopomeňte jejich letošní LP Auferstehung.

Na závěr samozřejmě to nejšvihlejší: DOLL FOOD. Nevím co to je, kde jsem to vzal, proč to na světě poslouchá jen 144 lidí (podle last.fm), ale svým způsobem mě tahle psychedelická funky verze The Caretakera učarovala a teď už ji mám natolik pod kůží, že bych u ní dokázal i žehlit. Což já ale nedělám, protože žehlení je pro ženský. Šovinismus? Check. Jejich desku Marrow Deep najdete v Dropboxu.