Tag: miluju umění

VA – Music For A Film That Never Was 90%

12_Inch_Vinyl_Gatefold_Sleeve

The first in a series of limited edition LPs that brings to life an array of fictional cinematic auditory visions. All contributors were provided with the same brief – envisage and write an imaginary film scene then compose and record the piece of accompanying music. This project takes physical form in a strictly limited edition vinyl album. A concept was created that engages the final listener to visualise the fictional scene created by each artist. By briefly exposing 35mm film to light, a series of uncontrollable and unpredictably vivid artworks were produced to accompany each composition. Additionally, a booklet was produced that presents these enigmatic ‚photographs‘ alongside each artist’s written description of their cinematic vision.

Nestává se to často, abych sem nasypal nějakou kompilaci. Asi se to vlastně stalo nikdy, nebo tak maximálně jednou. Tedy stejněkrát, kolikrát měl Pečivo anální sex. S ženou.

Jelikož jsem již všechno zdárně okopíroval v angličtině viz výše, nemusím tedy nic dodávat. Tedy kromě autorů. Kompilačku zdárně odšroubuje Fennesz, kterej to nahluší, jako by jezdil celej život s kamionem. Dobrá zvuková stěna, jak by řekl Šumivo. Po něm následuje Jim O’Rourke a to je taky docela dobrý. Už si ale moc nepamatuju, jak to znělo. Jako třetí si to štráduje Colin Stetson, kterej vytahuje svoje klasický propriety a do toho náladu jak z Lynche, takže 11 minut vlastně nevydechnete. Je to krásný jako tanga na kundě. Po něm Zlaya Loud zase udeří na trochu temnější strunu, a je to teda docela Loud. Luc Ex, kterej to všechno uplácal ve svojí hlavě, tomu dává dost bizarní zákrutu, to když se přifaří s nějakou bulharsko-etnicko-bubenickou maškarádou, která je kupodivu zábavná jako vtipy o postiženejch, tedy dost. Stefan Kruger v následující písničce zřejmě objevil, že bubnovat se dá i na jiný věci než bubny, a podle toho to taky vypadá. Synťáky, chlupy v podpaží a osmdesátky jak moje máma.Ingrid Laubrock, poslední buchtička v line-upu, to pak už dobře došumí a vonoisuje, asi jako Kreng s leprou nebo kocovinou.

Za mě nejlepší kompilace za poslední roky a jestli máte 20 euro, tak si to kupte. Tady. Daleko lepší investice než sedět jako píča s motýlkem v Prosekárně a mluvit o tom, jak bulgur nedostál Vašemu očekávání.

V Dropboxu.

 

Noise Party VIII

Přícháží léto (viz iliustrační obrázek níže), což znamená, že už nebudu muset nosit ven bundu. Krom toho to taky znamená, že se blíží další ročník nejlepšího festivalu na celým světě. Dostal jsem sice oficiální tiskovku s prosbou o sdílení, ale protože sem Pečivo, tak na to peču.
2D41B0B800000578-3268276-More_modest_style_Jared_Leto_took_a_step_back_from_his_eclectic_-a-52_1444564858437
Letos se jedná o osmý ročník festivalu budějovickýho NAABu, což je uskupení, který pije pivo i přes den a krom koncertů pořádá i jednou za rok tuhletu šmakuládu. Recenze na předloňský ročník je zde. A ano, je to tak dobrý. Krom toho, že tam hraje spousta kapel, který jsou uvedený v tý oficální tiskovce, která je určitě někde na internetu, tak se tam taky hraje ping pong a fotbal. Ano, ve stejnou dobu bude osmifinále Eura, ale ruku na srdce – jestli Tomáš Rosický v tu dobu nebude zraněnej a bude mít radost z postupu do osmifinále, tak si dám jägra.
672592
Jako poslední tři ročníky, tak i letos bude Noise Party v Rechlích, což je u Prachatic. Opět v malém kempu, kde malej panák stojí míň než autogram Lukáše Zelenky na aukru a ubytování je za padíka na noc.
Jo a festival se koná poslední víkend v červnu (24. – 25.6.), program je na programu v pátek a v sobotu a celá tahle sranda stojí 450,- na oba dva dny. V ceně je ale i neděle. To tam člověk může ještě chvilku pobejt a pokusit se najít svoji důstojnost.
Více info tady. Ne, dobře, dělám si prdel. Více info tady. Plakát tady:
noiseparty kapely

2015

Ještě třeba dobré tři roky zpátky byla hudba tak nedílnou součástí mého života, že jsem kvůli ní dobrovolně jezdil do zahraničí, kde se vyskytují lidé jako španělé a němci, poslouchal jsem ji i když jsem byl okolnostmi nucen brát drogy nebo pít alkohol a následně jsem si pak o ní ještě i povídal s Šumivem a Pečivem. A pak jsem si ji ještě i pouštěl doma, místo abych třeba masturboval.

Poslední dva roky jsem už ale tak starej, že nejlepší album, který během dne slyším jsou moje vzdechy, když se musím ohnout nebo naopak postavit. Po dosáhnutí magické hranice 30 let jsem navíc vpustil do svého života latino osobu, takže pro mě teď není nic posvátnějšího, než ticho a tma.

Takže letošní top 50 nejlepších alb bych asi rád shrnul do top 15. To nebude moc těžký, protože jsem slyšel asi jen 14 alb. Až jednou budete starší tak pochopíte stejně jako já, že nejlepší techno je spěchat do práce, nejlepší metal je jít vyndanej domů přes půl Prahy a nejlepší noise když vám přijde složenka za plyn.

2015:

15. T.E.S.O. – no.3.obliate (recenze)

14. Disasterpeace – It Follows OST (recenze)

13. Colin Stetson/Sarah Neufeld – Never were the way she was (recenze)

12. Liberez – All tense now lax (recenze)

11. Lakker – Tundra (recenze)

10. Carter Tutti Void – f(x) (recenze)

9. The Body and Krieg – The Body and Krieg (recenze)

8. Jenny Hval – Apocalypse, girl (recenze)

7. Joanna Newsom – Divers (recenze)

6.  The Rodeo Idiot Engine – Malaise (recenze)

5. Iskeletor – Iskeletor (recenze)

4. HEALTH – Death Magic (recenze)

3. Yaporigami – Eye/Hand (recenze)

2. Moa Pillar – Humanity (recenze)

1. Death Engine – Mud (recenze)

A tady máte z každýho alba písničku nebo dvě:

Co ovšem není v hudbě, je v knihách. Letos jsem jich spláchl 115, takže jsem tedy už oficielně intelektuál. Níže tedy pět knížek, který můžu vřele doporučit :

  • Ágota Kristof – Velký sešit (celá trilogie)
  • Flann O´Brien – Třetí strážník
  • Roy Jacobsen – Ostrov
  • Jon Fosse – Sny Olavovy
  • Hermann Ungar – The Maimed

A pět knížek, které vyšly letos a stojí za to:

  • Sára Vybíralová – Spoušť
  • Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé
  • Michel Houellebecq – Podvolení
  • Édouard Levé – Sebevražda
  • Édouard Levé – Autoportrét

(Ostrov Roye Jacobsena vyšel letos a je to tedy papyrus roku 2015)

O knížkách umím samozřejmě i dobře psát, takže na některé jsem v průběhu roku složil těžce frivolní intelektuální studie, které si můžete přečíst:

Hermann Ungar – The Maimed

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března, kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od devadesátého devátého. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra.

Nicméně ke knize. Zmrzačení je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

Flann O’Brien – Třetí strážník

Když jsem minule našel v čokoládové Deli pistáciovou Deli, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit. Ejhle! V Irsku se totiž očividně už před drahnou dobou narodilo jednovaječné dvojče Borise Viana jménem Flann O’Brien, který byl prý tak vtipnej, že sám James Joyce se smál tak moc, až si vylil trochu Guinnese.

Je pravda, že Třetí strážník je svým způsobem humoristický román. Pokud považujete za humorné, že se nějaký vrah ocitne na policejní stanici, kde strážníci po celou dobu mluví o bicyklech, přičemž nic z toho nedává smysl (zatímco hlavní hrdina rozebírá práci de Selbyho, který by s přehledem strčil do kapsy všechny mentály na světě). Co ale ve skutečnosti žene román kupředu je neuvěřitelný imaginární svět, do kterého nás vlastně strážníci zasvětí. Musím říct, že jsem už dlouho nezažil, aby mě někdo ládoval nesmyslama tak vydatně, až jsem nakonec nabyl dojmu, že jsem salám nebo kokršpaněl na heráku. Chvílemi jsem si až myslel, že čtu Podzim v Pekingu 2: Policejní bicyklová akademie.

Tohle samo o sobě by stačilo na pět hvězd, jako pojistku ale pak O’Brien přihazuje větší rámec, který je vlastně jakousí fantaskní variací na Zločin a trest.

Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo „padělek lidského druhu“ navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

Michell Houellebecq – Podvolení

Z Hulibrkových knih zatím asi nejslabší počin, ale i tak je kniha pořád lepší než třeba orál od škaredý holky.

V nejnovějším románu hulibrkovského typu (= zajištěný, vychcaný a trochu dojebaný evropan, kterýmu zdechne rodič a který si rozumí maximálně tak se svým penisem) nepřichází autor s ničím, co by způsobilo onen wow moment, který přišel s předchozími knížkami – ostatně šablona, která se tu obkresluje je stále stejná, byť některé tahy jsou trošičku jiné.

Někdo může v Podvolení hledat satiru, kritiku západní společnosti, Evropy a pohanství, ale je zcela očividné, že autor tu řeší daleko jinačí, mnohem zásadnější dilema – mám mít třetinovou rentu a nakládat šlapky za peníze, nebo třikrát větší plat a mrouskat čtyři manželky zadara? Nebojte se, kniha má happy end. Hrdina se prvně vyřádí v bordelech a poté se rozhodne, že ušetří nějaký peníze aby mu zbylo na kroasánty a přistoupí na daleko lepší model: islámský gangbang kdy mu ještě zbyde jedna manželka bokem, která přitom může vařit nebo umývat okna.

Už se nemůžu dočkat až se to dostane i k nám a já si konečně budu moct dopřát páteční večer s mojí ženou, prodavačkou z Alberta, trhačkou lístků v Meet Factory a patnáctkou (tu si teprve musím vybrat na nějaký základce).

Roy Jacobsen – Ostrov

Pakliže se občas používá „jsem si z toho nadělal do kalhot,“ pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí „nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné prahy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného.“

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

WTF ROKU – Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, „cítí jako postavy z amerického seriálu LOST.“

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo „když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala“ to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).

Report: Son Lux (Meet Factory)

Rok se s rokem sešel (viz ilustrační foto níže), a já se zase vydal do Meet Factory odškrtnout si svůj jeden homosexuální koncert roku, a to Son Luxe.

4f96a10334eec417f775b1f3ea4fbebc

Son Luxe jsem začal poslouchat už s prvním albem At war with walls and mazes, takže ho tedy poslouchám déle než vy všichni ostatní, a od té doby se docela dobře vyvinul, a to výjimečně nemluvím o penisu.  Tedy, jak se to vezme – vyvinul se směrem do vod alternativního popu kde si udělal docela velké jméno, ale já bych tedy raději něco komornějšího ve stylu Rádiohíd.  Nikdo mu to ale nemůže mít za zlé – když umíte hrát na čtyřicet osm nástrojů asi nenahrajete album pouze za pomocí trianglu.  A ostatně, to už je život. Kapely které máte rádi, začnou hrát to co rádi nemáte, oblíbení režiséři začnou točit komiksový píčoviny a holky vám začnou místo ptáka cucat kreditku. Dobrá zpráva nicméně je, že dříve nebo později člověk umře.

Na koncert jsem se tedy vypravil z čisté nostalgie a taky proto, že šla Čabina s Šumivem. Šumivo nedávno poslal svoji lásku zpátky do pingpongového světa a tak jsem čekal, jak se popere s faktem, že on, známý to gigolo, je náhle single. Popral se s tím dobře, knock outoval sex. Hned po příchodu jsem si všiml, že v Meet factory je otevřená i levá strana, kde povětšinou lidé v oblečení, které bych rád spálil přímo na nich, postávají a diskutují o smyslu života u uměleckých majstrštyků jako Prázdná zeď, Dřevo opřené o zeď, Hřebíky na zemi atd. A hle, hned v druhé místnosti bylo dřevo opřené o stěnu. Tiše jsem v nitru své duše zatleskal. Krásné vyjádření genocidy ve Rwandě. Poté jsem přešel do další místnosti, ve které byly vyvěšené novinové titulky o uprchlících a kolem nich napsané texty ve stylu „hle, slovní hříčky a Ty, ty za to můžeš!“ Chvíli jsem se tedy utápěl v kolektivní vině jako správný, oduševnělý Evropan, který brečí pokaždé když kouše do svého kroasántu, a dušoval se, že až přijdu domů tak si koupím alespoň jedno album Fugees, abych ty re-fugees nějak podpořil, když v tom jsem se otočil a spatřil dvě píče (a to jsem hledal lepší označení dobré tři sekundy), jak si u té zdi dělají selfíčko.

Na světě je jen pět věcí, které nesnáším víc než Oasis a Chelsea.

Selfíčka, selfíčka, selfíčka, selfíčka a segwaje.

Poté, co jsem je ve svém žebříčku tyto holky umístil na třetí místo za selfie píču na výstavě Andyho Warhola („dívejte, umím stát jako štětka a za mnou je plechovka“) a selfie halucinaci uprostřed kruhového objezdu v Portu, vyšel jsem ven s celkem jasnou myšlenkou zabít se. Našel jsem v sobě ještě ale zbytky sil, přemohl jsem se a raději jsem do sebe našrotoval 6 jégrů = život zase dostal smysl.

A teď tedy ten koncert. Son Lux se od minule moc nezměnil, i když tedy minule to byl víc jazz a míň Pet shop boys. Pro ty, kteří nemají rádi změny ale mohu konstatovat, že jinak se nic nezměnilo – hromada lidí si  po celou dobu nahlas povídala jako by byli na náměstí v Marakéši, takže pocuď vše stejný. První polovina setu byla vynikající a to říkám jako člověk s penisem, který bývá strkán do žen (co jsem si vědom).  I přes některé velmi solidně teplý momenty se set nesl v o dosti agresivnějším duchu než na albech (což u Son Luxe není zase tak překvapivý) a společně s množstvím „improvizovaných“, sáhodlouhých inter a outer (ta čeština Lukáši, ta čeština) musel několika málo osmnáctiletým hipsterům docela zkazit diskošku.  To vše bylo fajn až do momentu, kdy se po vřele přijaté Easy Son Lux uvolnil, a náhle začaly létat vzduchem roztleskávající ruce, sing alongy a podobný chujoviny, který normální člověk přežije maximálně pokud je slepej, hluchej a mrtvej. I když mám v práci asi čtyři homosexuální kolegy, přičemž jeden vytrvale pokouší moji karmu obrovským chomáčem chlupů lezoucím z košile ve stylu Alberta Tomby, a myslel jsem si, že mě moc věcí z říše čokoládového špuntu nemůže překvapit, tohle se chvílemi nedalo vydržet, což jsem vyčetl i z tváře Šumiva, který mi jedním jediným mikroskopickým pohybem obočí dal najevo, že chce vrátit vstupné a pak zabít celou moji rodinu. Nicméně, jedno z mnoha otřesných kytarových sól jako vystřižených z Van Halena náhle přestoupilo v nátěr, Olga Pek se v outfitu „Jitka Molavcová 1983“ párkrát zavlnila a zbytek koncertu se dojel na poklidných kolejích hitové Lost it to trying, která už nebyla tolik gay a která potvrdila to co jsem si po dobu koncertu párkrát pomyslel, i když to vypadá, jako bych nikdy nemyslel: Son Lux je extratřída v mrdání pop music do prdele.  Ať už se jedná o Lost it to trying nebo Change is Everything nebo o další méně profláklé songy, je příjemné sledovat, jak Son Lux vrství popové přístupy a melodie, které náhle ničí, popírá a demontuje v ty nejméně vhodné, polyrytmické běsy, aniž by přitom ztrácel nadhled a tah na bránu – ono ve výsledku se jedná o velmi intelgientní, strukturální pop music, která cáká obyčejným, přímočarým a tupým písničkám přímo do ksichtu. Přímou úměrou je tedy Easy, ať už si o ní myslím cokoliv, se svojí strukturou a úspěchem jedním obrovským bukkake a fistingem pop music.

ALE TEPLÝ TO TEDA BYLO DOST.

PS: pokud jste se na koncert nedostali tak nezoufejte. Asi čtyřicet profesionálních kameramanů idiotů pořídilo minutové klipy na své Samsungy z dvaceti metrů, takže se určitě brzy objeví mnoho velmi kvalitních záznamů toho, jak na pravé straně pódia blikalo modré světlo a vcelku působivé zachycení faktu, že se lidem třepe ruka.

PS2: Jeho nejnovější album Bones najdete v Dropboxu.