Tag: minimal electro

Rainforest Spiritual Enslavement – Green Graves 85%

hos-456_dist_preview.jpg

Poslední rána mají u mě doma stejnej průběh. Vykadím se, udělám si kafe a těch patnáct minut než jdu do práce poslouchám Return of Yellow Herb Ambient od RSE. Ten song má 15 minut, žádnej pořádnej smysl, je v něm field recordings nějakýho deště z pralesa a žádná nahá holka nebo tanky – inu, člověk se s třicítkou mění. Po třicítce má člověk rád klid. Při chůzi prdím, při koncertech sedím, v kině spím a při hudbě usínám. Kdyby moje jediná radost nebyl alkohol, samým smutkem bych se z toho opil.

Rainforest Spiritual Enslavement a jeho album Green Graves z kterého je výše zmíněná skladba je tedy přesně to, co ve své třicátnické jeskyni potřebuji. Sem tam. A především po ránu. Je to totiž ambient pár exceláns, jak by řekl Jaromír Bosák, nechybí tomu kvalita, jak by řekl Josef Csaplár, a při poslechu cítím trochu toho štěstíčka, jak by řekl Franz Straka. Abych ale taky napsal něco užitečnýho – RSE je jeden z patnácti tisíc monikerů Prurienta alias Vatican Shadowa. Tenhle kluk hraje povětšinou věci, který by ambientem nenazval ani hluchoslepec, takže lidi občas zapomínaj (a ono se o tom ani moc nemluví, páč si to jede jako druhou kolej), že umí být i romantik – tedy eko-romantik.

Co se týče deštných pralesů tak mám vůči nim stále ambivalentní postoj. Jsou fajn a zelený jako Bohemka, ale je v nich moc pavouci a místo nich by mohlo být dost nových fotbalových stadionů a bordelů – jak má pak člověk vědět, na jakou stranu se postavit. Co se týče tohoto alba, vím jasně na jakou stranu se postavit. A to na paralelní ambientní stranu, ve které se zhmotňuje déšť každou minutou a zasraný čtvrteční pražský ráno zakrývá obrovskej lopuch, kterej se najednou z ničeho nic vyloupne z repráku a obepne i takovou vyschlou emoční trosku jako jsem já.

Těch písniček o délce patnáct minut není jen jedna – ale dvě! Haha! Ani jen dvě, ale jsou čtyři! Ano, skladba předchozí věty trochu pokulhává, ale pořád lepší než poslouchat studio fotbal. Green Graves mají neskutečných 94 minut. Prvně vyšly na 3 kazetách a teď na 3 vinylech, takže hispterský jsou víc než chlupy v podpaží. Pořád nemůžu uvěřit, že do toho slova nepatří d. Podpaždí zní daleko líp. Zahraniční recenze, tedy ta jedna, kterou jsem otevřel, se ohání slovy jako: hypnotic, physical bass, heart of dark, head-vibrating, narcotised, poised drums. Takže tak trochu Becherovka.

Pravdou je, že od dob co jsem začal chodit kadit jsem se takhle nezrelaxoval a nepřenesl do úplně jiné dimenze. Basa (je to basa nebo co to je?) v úvodním songu hypnotizuje až na pokraj možností a vtáhne vás do deště tak mohutně, že ani nepostřehnete pomalu pulzující beaty.

85%

BOOMKAT / DISCOGS

SMTB / Mütterlein / These Hidden Hands / Kerridge

Dobrý den!

Uteklo už drahně týdnů a my jsme sem vůbec nic nenapsali. Vy jste nám zase neposlali žádný prachy nebo děvky, takže si jsme kvit. Dneska se mi moc nechce kadět, takže mám celkem volný odpoledne, což vedlo k tomu, že jsem si řekl, že bych měl něco sepsat. Proč? To nevím. Vždycky když začnu psát připadám si jako mozek Aleše Brichty – naprosto k ničemu.

V úterý hráli v Café v Lese američtí Show me the body. Přišlo tam 19 lidí, takže se opět ukázalo, že Praha je město čuráků a cézar salátů. Show me the body jsou dvojče Death Grips s nějakou mandolínou nebo co, takže to bylo dost dobrý. Hlavně taky proto, že hráli 19 minut, pak zpěvák strčil do pár lidí a řekl, že de do hajzlu. Takhle by měly probíhat všechny koncerty – skončit dřív, než mě začnou bolet záda. Koupil jsem si dvě malinovky a tričko. Není to světoborná informace, ale aspoň jsem trochu zaplácl místo.

Show-Me-The-Body-1

Show me the body mají jejich jedinou delší placku na stránkách zadarmo a já vám velmi doporučuji, abyste si ji stáhli. Jestli jste líní, tak přímo TADY.

Když už jsme u těch koncertů, rovnou sem narvu pár datumů, kdy byste měli místo masturbace jít raději ven:

Především byste měli letos věnovat trochu větší pozornost Lančmítu. Bude tam totiž Roly Porter a SAMUEL KURVA KERRIDGE KURVA FIX. Jeho Fatal Light Attraction, které se skládá ze 7 brutálních techno švihadel, najdete v dropboxu.

Ale zpátky ke kytarám. Jakmile vidím někde na netu tag darkwave a gothic, představím si ty divný lidi v černým oblečení a tlustý lesbičky v kůži, který jezdí tramvají sem a tam a rozhodně takový věci nestahuju. To bych možná raději stáhl gatě nějakýmu chlapovi. Jednou večer jsem ovšem udělal výjimku a narazil na francouzský projekt Mütterlein, který způsobil asi největší překvapení v mém životě za posledních pár let, pokud nepočítám událost, kdy Šumivo sám od sebe oslovil ženu loni v prosinci. Jejich desku Orphans of The Black Sun najdete v dropboxu a jejich video najdete pod tímhle odstavcem, protože jsem ho tam vložil. Jsem prostě dobrej bloger. Kdybyste je chtěli podpořit, můžete tady. Jo a zpěvačka je dobrá šťáva.

These Hidden Hands vydali před třemi lety stejnojmenný debut a například takovej Šumivo od tý doby kadí bobky vždycky když si to pustí (ostatně, uvidí je dnes nebo zítra na Atonalu a jak jej znám, to zase bude report na dvacet stran). Já jsem si teď stáhl jejich novou desku a kadím taky. Možná to má souvislost s meruňkama, který jsem dneska měl, ale možná taky ne. Vicarious Memories šlape na titul experimental techno fošna roku tohoto měsíce určitě a song Telepath je nejlepší písničkou s názvem Telepath všech dob. Album najdete v dropboxu.

Nashledanou.

 

 

 

Gabriela Penn – Phase

Gabriela Penn

Gabriela Penn hraje techno. Tím jsem shrnul asi 90 % informací, které se o ní kdekoliv dají najít. Na last.fm má monstrozních 28 posluchačů. Krom toho je z Nizozemska, má podle fotek tetování minimálně na dvou roukou, mrňavýho psa, ráda si občas hodí selfíčko na facebook a nedávno se jí narodila neteř, která je podle všeho člověk.

Techno, který hraje, je hodně slušný. Přímočarý, s celkově temnější atmosférou, zkrátka nic, co byste se měli stydět pustit na narozeninách vaší babičky, až na devátý pokus sfoukne i tu třiaosmdesátou svíčku. Žádná revoluce to není, ale už jen jako seznámení pro případ, že by někde poblíž hrála naživo, to za to stojí. Hádám, že živý sety bude mít vynikající.

V Dropboxu najdete vynikající třísongové EP Phase. To můžete najít i na Beatportu, kdyby se vám za to chtělo utratit nějaké drobné, za které si pak Gabriela bude moct nechat udělat další kérku nebo koupit dalšího psa. Další věci (včetně tohohle EP) najdete i volně ke stažení na Soundcloudu.

VA – No end of vinyl

R-4700055-1372671900-2649

 

No end of vinyl je kompilace, která se loni objevila na labelu Crónica. Právě jste si přečetli větu, která vám pravděpodobně nic nevysvětlila. Ale to není moje vina.

Po pravdě, první díl této kompilace se objevil už v roce 1999, kdy tehdy celkem dancefloorově orientovaný label Mego dal dohromady abstraktní, lehce experimentální kousky s tím, že otevře oči posluchačům a místo hudby přítomnosti ukáže hudbu budoucnosti. Což se jim tehdy docela povedlo, jak si jistě všichni pamatujete.

Na loňském výběru se neobjevilo v podstatě žádné velké jméno, proto jsem jej ihned po stáhnutí zdárně ignoroval a místo toho jsem se, vcelku logicky, věnoval pití jégermajstra a sledování hlubokých psychologických děl Tomáše Magnuska.

Jak už vám asi došlo, byla to chyba! Asi první chyba v mém životě, protože jinak chyby nedělám naprosto žádné. Hned první song, který mají na svědomí vítězové německé odnože „Stupid name for a band“ @C je totiž příjemný, bublající noise, který se zadere pod kůži lehce jako osmiminutový kůň převalského plouživého temna. To je ale metafora! A to jsem teprve na začátku.

Christoph de Babalon z Balatonu s kouskem The End of Vinyl (ani si nepamatuju, kdy tenhle bejk naposled vydal něco nového) udržuje nastavený level a možná jej ještě o trochu posouvá výše. Na beatu položený experimental, který se opírá o nekonečnou halucinogenní smyčku upletenou z tapířích slz. JSX taky překvapují a to především proto, že vůbec netuším, kdo to je. Cindytalk, jako největší jméno na výběru, to trochu přehání s experimentalem a působí uprostřed výběru asi jako podrážděný Petr Muk na Václaváku. Naštěstí se do roviny minimalu opře hned další pán na holení Goner a jeho Morbid Rave Refix dá pořádně naložit vašim bubínkům, a to logicky proto, že se tam bubnuje.

Zbytek výběru ještě doplňují jména jako Pita (kurva ale!), Rashad Becker (bratranec Borise Beckera), Arturas Bumšteinas nebo Opcion.

Tenhle výběr za to stojí. Dropbox.