Tag: Sloh jak slon

Noise Party VIII – čti ósm!

PÁTEK:
19.00 —— Depakine Chrono
20.00 —— Pretty Old Sound
21.00 —— Fat Old Donald
22.00 —— Sister Body
23.00 —— The Kurws
24.00 —— Molly
SOBOTA:
12.00 —— 16-00 – fotbalový turnaj
16.00 —— Sýček
17.00 —— Oswaldovi
18.00 —— Rouilleux
19.00 —— The Ills
20.00 —— Prügelknabe
21.00 —— Květoslav Dolejší
22.00 —— Eine Stunde Merzbauten
23.00 —— Tumido
24.00 —— Massola
01.00 —— Svěcení Nové Varny

(Celý příspěvek…)

WWWAR MIXTAPE 6 atd

Dobrý den všichni.

Euro nám zdárně pokračuje a lingvistická omáčka z televizních reproduktorů vedená arcivévodou gramatiky Ole Gunnarem Švancarou a mistrem nikdy nekončícího anakolutu Davidem Kozomrdským vám teď pravděpodobně zaměstnává uši víc než cokoliv jiného. Kromě verbálního guláše z fotbalového studia, které potvrzuje, že lepší je Brabec v hrsti než Brabec v televizi, je ovšem na světě pořád dost muziky a vzhledem k tomu, že stíhám kromě honění a kadění i poslouchání, je tu další nálož nových objevů, který by vám měly ulehčit či obvzláštnit momenty, kdy všichni fotbalový experti spí. WordPress mi tu podtrhuje slovo obvzláštnit, že je v něm prý chyba, ale já ji teda nevidím. Palivo 1, WordPress 0.

Za poslední měsíc se toho urodilo dost. Tak moc, že jsem si v jednu chvíli myslel, že snad porodím i já. Ale to nejde. Protože já jsem kluk a kluci rodí jenom hovínka. No já to nečtu, to ty si zaklepej na čelo.

Předně, než zapomenu. Máme pro vás další mix. Píšu množné číslo, jako že ho pro vás máme, ale ve skutečnosti jsem to musel udělat všechno sám, což je s podivem, protože bych měl mít z celý redakce nejmíň času, protože mám jak holku, tak práci. Šumivo pořád holku nemá, kdyby ho nějaká chtěla, pište na mail redakce. V rámci seznamky přikládám i jeho fotku.

sumak

Ale k tomu mixu: za poslední měsíc vyšlo strašně moc nový hudby. Jelikož nemám náladu vám tu vypisovat speciální posty o tom a tamtom albu, všechny důležitý fošny najdete v mixu. Já to rozepíšu jen tak, že tam teda je:

Ahrkh Wagner, Autrenoir, Necro Deathmort, GIRL PUSHER, Dag Rosenqvist, Ben Lukas Boysen, Qoso, Yüth Forever, Puce Mary a Kuedo. 

A ještě podrobnějc: Autrenoir je nový projekt Mondkopfa. Je to boží. Necro Deathmort to po experimentech na posledních albech vzali trochu víc zpříma a taky trochu víc hešteg smažíme osmdesátky a jejich nová deska je perfektní napínák a lá 80 techno metal. GIRL PUSHER je objev roku 2016 a kdo si to nemyslí, tomu spadne pes do výtahu. Dag Rosenqvist je můj Ben Frost pro letošní rok a jestli se ještě o chlup zlepší, bude dobrej jak kráva. Krávy jsou dobrý, například v burgrech. Ben Lukas Boysen je HECQ a to vám snad už k tomu nemusím nic psát. Ale že jsem hodnej, dám sem i video, kde se můžete seznámit s HECQ

– ale nic podobnýho teda od nový desky nečekejte. Asi si koupil housle nebo co, takže to je ambient asi jako když dete večer potají do ledničky a nechcete nikoho vzbudit. Yüth Forever se v mixu představují docela umírněným songem, ale ve skutečnosti je to docela fajn vyřvávačka, po dlouhý době něco, co je tak blbý, až je to dobrý. Doporučuji všem, kterým je 14, poslouchají Enter Shikari a chtějí udělat další krok. Těm samým lidem doporučuji i přestat masturbovat a začít chodit do posilky, abychom je nemuseli potkávat na ulici. To mi připomíná, že jsem šel minulý týden po ulici, bylo to super. Puce Mary je další z objevů, který vyletěl odnikud a vlastně pořád nevím, proč je to tak dobrý. Ale je to blondýna a má tag noise, takže za mě sjízdnost level 20. Kuedo je temnější než minule, říkal to Šumivo, ale věřte někomu, kdo nic nedělá, jen pije pivo a nikdy neměl anální sex.

d4a8560731cb46a3c604f05155768490.jpg
PUCE MARY

Z věcí, který se nedostaly do mixu, protože se tam nehodily, čti protože se dost blbě míchá hardcore a metal s elektronkama, bych doporučil především ruský Vólan, WRONG, Fear of Man a především Sumac, asi nejlepší letošní desku, která by mohla zabít vaší babičku i z vedlejšího pokoje. Sumac je mimochodem anglický název pro škumpu, kdybyste to nevěděli – někdo mi prosím vás napište co je škumpa, protože to nevím. Jo a Sumac mají písničky 10, 11 a 17 minut dlouhý, takže ideální k sexu, kdy po třech minutách dřiny musíte chvilku odpočívat, aby ta vaše neřekla, že jdete hned chcát a pít a nejste vůbec romantičtí. Jelikož jsem vás zatím asi na tuhle kapelu moc nenavnadil, tak jen dodám, že zpěvák je z Old Man Gloom, basák z Russian Circles a endžinéring alba dělal Balou z Converge. Doufám, že to stačí.

S Šumivem jsme pro vás natočili druhý podcast a pokud se teď ptáte kde je, tak je pravděpodobně v koši, protože jsem si ho pustil střízlivej a bylo to horší než všechno to zvěrstvo, co dělali Němci za války na Ukrajině a v Polsku. Další důkaz, že na světě neexistuje spravedlnost, protože jinak by už nějakej SWAT team přišel ke mě domů a moje mikrofony by zastřelil a spálil. Ale zkusíme to znovu.

Dočetl jsem Hemingwayův Pohyblivý svátek a doporučuju. 1794_1Pohyblivý svátek popisuje jeho první roky v Paříži a to je asi tak všechno, co se dá o knize napsat. Ezra Pound z toho vychází jako Bůh a Scotta Fitzgeralda bych asi umlátil croasántem hned jak by promluvil. Jinak mě potěšilo, že i lidi jako Hemingway měli období, kdy neměli peníze ani na to zaregistrovat se v knihovně. Vzhledem k tomu, že jsem často taky neměl ani na rohlík nebo brambůrky nebo mraženou pizzu, velmi mě potěšilo, že jsem vlastně nebyl chudej, ale hemingwej. Taky jsem přečetl (konečně) (sic! – nevím co to znamená, ale píše se to) Dřevaře od Roye Jacobsena a to doporučuju skoro ještě o trochu víc. Finsko-ruská válka a v hlavní roli hrdina, který musí v ukrutné zimě chodit ven a kácet stromy, což je asi tak těžký, jako když já jdu v zimě ven kácet holky – skoro nesplnitelný úkol. Nějakým zázrakem je v tom ale dobrej a to natolik, že když Finové evakuují jeho město, protože přijeli ruští vojáci na dovolenou, tak tam zůstane a kácí stromy dál společně s Rusama. Takže takové Dřevěné podvolení od Houellebecqa. Za mě skoro plnej počet, trochu mě mrzelo, že se z knihy nevyhoupl nějakej echt silnej moment, kterej by to poslal do nezapomenutelných výšin, stejně jako se mu to povedlo v Ostrovu.

Nashledanou.

 

Readers Digest volume 3

Pentti Saarikoski – Dopis pro mou ženu  100%

Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.216479_big

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka – s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, “ že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka.“

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

„Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě.“

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.

Palivo

MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza  80%

Bylo tuším pondělní ráno, co jsem otevřel noviny a tam Emil Hakl doporučoval tuhle knížku. Jelikož jsem o této knížce nikdy neslyšel, dal jsem se do pátrání a už navečer jsem kadil s tímto úlovkem na mém úžasném záchodu. Kadil jsem dlouze, protože mě bolelo břicho. Musel jsem to psát? Nemusel. Museli jste to číst? Nemuseli. šanda-kazuistika

Jelikož jsem levičák, četl jsem jen levou část knihy, tedy novelu Michala Šandy. A musím říct, že jazyk Šandy si mě omotal jako nový kšandy (5 bodů za rým). Tenhle bláznivej tok šíleností se tváří jako záznam volných asociací, ale je za tím jasně vidět, jak si dal Šanda záležet s vyřezáváním kontur – i přesto ale kniha působí volně a spontánně jako můj piňdour v boxerkách. Už dlouhou dobu jsem nečetl žádnýho českýho autora, kterej by měl literaturu tak na vodítku (Měrka, Stančík). Co víc, Šanda je vtipnej jako já, když vypiju 13 jégermeisterů.

Za mě penis nahoru.

Palivo

Sylva Fischerová – Bizom aneb služba a mise  90%215318_big

Vůbec nevím co jsem to přečetl, ale dost se mi to líbilo. Především tedy v momentech, kdy jedna věta navazovala na druhou a začalo to dávat smysl. V jiných pasážích se zase kniha dá používat místo Jagermeistera a heroinu pro navození halucinací. Nádherná konceptuální, postmoderní poezie, která je vlastně román, který je vlastně průjem.

Palivo

 

Ágota Kristóf – Hier  90%

Agota Kristof tu sype slušnej násyp. Po absolvování trilogie Velkej sešit, Důkaz a Třetí lež jsem ani nic neočekával. Jarda Jágr taky z ničeho nic nepřestane umět hokej.7447-gf

‚Včera‘ je jeji zatím poslední román z roku 1995, kterej končí slovy „už nepíšu“. A Agota od tý doby už fakt nepíše. Aspoň teda romány. (Jestli jo, tak se omlouvám, sedím ve vlaku a nemám 3G, ale jen E, tak nemůžu na gůgl).

Jako jeji předchozí knihy, i tento román vykazuje autobiografické prvky, kdy hlavní hrdina emigruje a v zemi, kam odejde, dělá u pásu ve fabrice. Stejně jako autorka.

Do toho její obvyklá témata jako těžký dětství, kdy matka je kurva a biologickýho otce se hrdina v sedmi letech pokusí zabít tupým nožem, zároveň miluje nevlastní sestru, která neví, že její táta zdrandil kurvu a že její brácha je vlastně nevlastní brácha. Pak emigrace a depresivní život levné síly ve fabrice. Deprese, ztracená, nalezená a pak zase ztracená láska a všechno je to čtivý a dobrý a má jen 140 stran a proto 9/10.

Pečivo

 

Édouard Levé – Díla  75%

215509_bigDíla jsou sbírka 533 uměleckých děl z Levého hlavy – jedná se o díla filmová, sochařská, malířská, literární, hudební a tak dále pana krále, z čehož je patrné, že Levé je multifunkční jak naše sekretářka, co zvlándne skenovat, faxovat i kopírovat. Crazy shit.

Oproti Autoportrétu a hlavně Sebevraždě, jsou Díla o dost slabší. Což vůbec neznamená, že jsou špatný Za zmínku stojí třeba díla:

– postavit dům podle obrázku tříletého dítěte
– orchestr si náhodně rozdělí nástroje těsně pred koncertem
– v sále se rozkládá polystyrenový pohoří a uprostřed toho je airbus vymodelován z kebabů
– z mateřského mléka je vyroben lidský sýr
– zlatá vrtačka provrtává jelito

Na druhou starnu je Levé občas takovej umělec, že bych musel na gůgl abych pochopil věci typu: „dovnitř altové violy je marufláží přenesen lep představující anamorfózu jelena”. Jelilkož mě to ale na gůgl nedonutilo, dávám šest a začínám používat častěji slovo marufláž.

Pečivo

 

Stefan Themerson – Záhada sardinky  70%

Takto smíšené pocity jsem měl naposledy, když sem si prdl v autobuse. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mi bylo trapně, protože sem neměl sluchátka.214628_big

Záhada sardinky je detektivka, která žádná neni, protože v půlce děje se autor rozhodne se na děj úplně vykašlat. Postav tam je jak u Marqueze, ale na druhou stranu je jejich stručný obsah uveden na začáku knihy a tak se se tam mohl vracet, když postava #13 po 50ti stranách zase přijde nakrájet salám a já tak zůstal stále v obraze.

Tématicky něco Vianem a O’Brianem, bohužel na mne moc O’Brian, proto dvě hvězdy dolu. Dobře rozjetej příběh, ke konci bohužel zbytečně moc dada.

Pečivo

Čtyři a jedna zdarma *2

Jak jste si již jistě všimli z úvodních stránek The Times, Washington Post, Die Welt a Jindřichohradeckého Deníku, WWWAR se po několikaměsíční hibernaci probral k životu.  Už taky bylo na čase, nepsal jsem tak dlouho, že jsem pomalu i zapomněl, jak se drží klávesnice. Jelikož vím, že vás taky dost zajímá, co je nového v mém životě, v životě kolegů Pečiva a Šumiva, zodpovím vám tuto palčivou otázku a pak se hned vrhnem na post. Novýho není nic.  Pokud tedy nepočítám situaci z května, kdy jsem objevil pavouka na spreji proti pavoukům.

ŠACH PAT
                                                                    ŠACH PAT

Jelikož jsem měl v úterý jednu z těch nocí, kdy jsem nemohl zabrat ani po druhé masturbaci, sedl jsem si k počítači a vytvořil další mixtape. Ani nevím co jsem tím sledoval. Snad vyřešení situace s uprchlíky. Vidíte, teď si aspoň můžu říct, že jsem se snažil. Mixtape číslo pět je zajímavá tím, že tam najdete jen nový písničky z roku 2015, pokud tedy nepočítám písničky z roku 2013,2012,2009 a 2005.  Za zmínku stojí především experimental v podání I am Just a Pupil a drone v podání Hanze. Těm se letošní rok povedl dost. Rozhodně víc než všem lidem, kteří třeba přišli o nohy nebo o slinivku.

Záměrně jsem nezmínil nový HEALTH, kteří jsou v mixtape dvakrát, protože se jim teď buduunnamed-575x575 věnovat.
Duh. Tihle hoši z Ameriky budou hrát 17. října v Praze a přijít by měl každý kdo nebude mít zrovna ten den sračku, protože to bude stát za to. Death magic je venku pár týdnů a když rozdýcháte prvotní nástup pocitu teploušství a nasadíte si sluchátka, rozvine se před vámi nádherně brutální a eunuchácká verze bestiálního techna, obaleného tím největším závanem zábavy, jaký je vůbec možný zavánit. Ano, já vím, tohle se mi povedlo. Navíc album roste a s každým poslechem objevíte ve skulince, v přechodech a beatech další a další miniatury, které tohle album táhnou z obyčejné diskošky daleko výš. Album roku minulého měsíce, definitivně.  Hurt yourself, Men today, New coke a Stonefist jsou pecky větší než Halina Pawlovská. Album najdete v Dropboxu.

Další pán na holení, který byl taky v mixtape, se jmenuje Liberez. Škoda, že asi nikdy nevyjede na turné, protože je město. LOL!333 Jeho rytmický dark ambient v sobě ukrývá dost nádechů filmové hudby, tribalu, ritualu a celkově to zní dost svěže a zajímavě. A to je co říct, když mám za sebou poslech asi 400 kamionů desek. Víc vám o něm ale asi nic neřeknu, protože to bych musel najít na internetu a teď už je noc a mě se nechce jít rozsvítit. Bože, to je forma dneska.  Jeho novou desku All tense now lax najdete taky v Dropboxu.

 

Tak a jelikož jsem v poslední době taky četl, je potřeba se podívat okem zkušeného čtenáře na knižní trh.

Sjón – Měsíční kámen (dybbuk, červen 2015)

Sjón je velkej kámoš od Björk, s kterou jsem se zase já kamarádil někdy v devadesátých letech. Na její doporučení jsem si tedy přečetl Sjónovu novinku a musím říct, že z ní mám rozpačitý pocit, ostatně jako ze všech dalších knih, které jsem četl a jejichž hlavním hrdinou je prostitut, který rád žmoulá v puse žaludy. 204669_big

Já proti tomu samozřejmě nic nemám, všichni si do pusy rádi strkáme nějaký divný věci. Někdo žaludy, někdo tofu, já třeba špenát, když mám hodně dobrodružnou náladu. V Sjónově knize o to ani moc nejde, i když je pravda, že erotické scény popisuje dost hardkórově, takže se jako heterosexuální muž musíte nonstop bát, aby vám náhodou nestoupl, což je velmi stresující musím říct. Ani nevím, co bych potom dělal. Jak se pak dál postupuje? Měl bych si koupit cd Michala Bubblé a širší propisky?

Nicméně, mladá bukvice z Rejkjavíku rejdí po žaludech, chodí do kina a pomáhá s odklízením mrtvol během úderu španělské chřipky na sklonku první světové války. Hřebejk by takovej materiál dokázal natáhnout na 65 filmů, Sjón to vše narval na 140 stran a to byl myslím hlavní kámen úrazu, protože i když to bylo dobrý a dobře napsaný , nějak se to nedokázalo dostat pod kůži. Škoda.

6/10

 

Herrman Ungar – The Maimed (Twisted Spoons Press, 2002)

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od roku 1999. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra. 330077

Nicméně ke knize. Maimed je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

9/10

 

Rodaan Al Gadidi – Autista a poštovní holub (Dauphin, srpen 2015)

Na tuhle knížku jsem se po dobrých zkušenostech s nizozemskou literaturou docela těšil. Navíc, Nizozemí mám celkové rád, vždyť Amsterdam je město, kde jsem během jedné noc sbalil nejvíc holek a hned se mnou dokonce chtěly mít sex. No a když jsem viděl, že knížku vydal Dauphin, což znamená rakousky delfín, bylo rozhodnuto.autista_postovni_holub

Jenže.
Všechno špatně.

Rodaan Al Galidi vlastně ani nepíše špatně, jen je to všechno strašně o hovnu. Snaha o vytvoření přiblblých postav selhává na všech čarách, a to je docela zásadní problém, protože tato knížka se hemží jen dementy. Geert je nejblbější ze všech a tím pádem je hlavní hrdina. Protože je mentál, neví co je sexuální život, takže absolvujeme trapné epizodky a lá Nuda v Brně (hihihihi) a poté sledujeme jeho bizarní zábavy, jako vyřezávání houslí z pohovek a krmení holuba.

BRAVO.

Jeho matka, která do sebe šoupala jednu vodku za sebou a byla tak aspoň malým příslibem antické tragédie nebo alespoň nějakého pochcaného antré začne abstinovat, nic se pořádně neděje, a když si to všechno asi padesátkrát zrekapitulujeme, tak knížka skončí s pocitem, že jsme místo toho mohli dvě hodiny třeba krmit cvrčky nebo lít vodu do umyvadla.

Prostě a jednoduše taková odlehčená, civilní, jarchovská sračka s Pavlem Liškou v hlavní roli, která může trochu posvrbit znuděnou čtyřicetiletou bábu u Mácháče, ale víc se z toho nevytříská.

4/10

Ben Frost Lipsko / Berlín

Je středa odpoledne. Po čtyřhodinový poradě říkám šéfovi, že teda odcházim dneska dřív, protože jsem psychopat a nestačí mi vyhodit xx (stále doufám v jen jedno x) litrů z vokna za koncert Frosta v Praze, já si ještě k tomu beru 2 dny dovolenou, abych moh absolvovat Frostův koncert číslo 9, 10 a 11 a moh strávit pár hodin v autě, protože jak říká Dan Landa – cesta je prach a štěrk a udusaná hlína. Náklady obětované příležitosti se mi psychopaticky smějou do ksichtu, ale já se nevzdávám. Tajně doufám, že se Palivo nesnaží doma utopit ve sprchovým koutě. Nemusel by, když Arsenal po devíti letech konečně získal nejprestižnější anglickej pohár hned po zlatý plaketě přátelství pro nejlepšího air guitar vozíčkáře nad 68 let.

Obrázek

Jelikož se blíží konec měsíce a já mám v popisu práce sledovat jak náš koncern hospodaří, šéf se mě mezi dveřma ptá, jak vidim tendle měsíc. Plácám něco ve smyslu, že květen určitě bude lepší než vloni a trochu pod plán. Takhle mezi náma hospodaří většina firem. Ale říkám to německy, takže to zní dostatečně vážně. Šéf se tomu německy směje a německy mě poplácá po zádech a já sjíždim do německý garáže a při tom se v duchu modlim, aby takhle dopadla i páteční MeetFactory. Klidně trochu pod plán (nekoupíme si všichni vodní skůtr a zmrzlinovej dort ve tvaru koně), ale hlavně ať líp, než minule. Tu historku o minulým koncertě už ale určitě všichni znáte. Dávám si klobásu, ty se tu v Německu totiž válí úplně všude a zadarmo, sedám do auta a tím autem pak logicky jedu.

Obrázek

Den předem si píšu Regine o guest na Lepzig i Berlin, protože přece nejsem kokot a nebudu podporovat zahraniční promotéry (lol). Cesta do Lipska trvá kurevsky dlouho a cesta neni moc prach a štěrk a udusaná hlína, ale jedno velký staveniště. Landa kecá. Přijíždim okolo devátý a všechno se pomalu mění v hluk. Je to stejnej pocit, jako když máte slíbený mrd a jedete 300 km a čim blíž jste, tim víc si představujete pískání i při takovejch hovadinách, jako je vjezd vašeho auta do tunelu – to je metafora, co?

Guest nějak nefunguje, ale taková milá šedá pani mě tam stejně píše, protože děláme Bena v Praze a tim pádem jsme prej jedna rodina nebo co. Takhle jednou bude vypadat Apačka. Barák z venku dost nenápadnej se nakonec vevnitř dost vybarví – je to totiž nejstarší kino v Německu a to z roku 1912. Podle stavu baru pisoárů soudim, že ho nikdy nikdo nevybombardoval.

ut connewitz

V sále je okolo devátý asi 30 lidí a šedivá pani mi říká, že v předprodeji prodala 56 lístků. Potom co jí vylíčim náš poslední úspěch v Praze, milá šedivá pani zešediví uplně a začne plakat. Vnitřně určitě. Následuje nějakej celkem fajn DJ, kterej hraje převážně věci typu haxan cloak, necro deathmort a podobný samby. Problém je, že to člověk prostě před Frostem slyšet nechce. Někdy okolo desátý nastupuje mladičká američanka Circuit des Yeux sama s kytarou. Nabídku na support do Prahy jsme dostali taky a jednohlasně sme jí poslali do prdele – protože to prostě před Frostem člověk slyšet nechce. Je sama s akustikou a zní to jako Swans říznutý s Anthony and the Johnsons, akorát asi tak o 9823 oktáv hloubš. Dobrý to je, ale v kombinaci s Frostem to je jako kdyby si člověk na steak namazal nutellu.

Okolo půl jedenáctý pak přichází Ben Frost spolu s Shazadem a Gregem. Vesměs odehrává celou A U R O R U a jen tu. Žádnej Killshot, žádnej Stomp, nic, jen nový věci. Zní to naživo naprosto skvěle, obzvlášt Greg do toho řeže, jak ten černoch do Rihanny. Motiv z Nolan se objevuje víckrát za večer a Nolan, Venter, Secant a A Single point of blinding Light dělaj se sálem to, co se nepovedlo spojencům za druhý světový. Jedinej problém – ty lipský píče v prvních pěti řadách seděj, potažmo ležej!!! Jsem docela překvapenej, že to Ben nekomentuje. Když jsme na něm byli v Bratislavě, tak přátelsky poprosil sedící obecenstvo ať si stoupne, nebo de do píči. Koncert končí asi po hodině a půl a na baru mě Ben poznává a zve do backstage, kde kouřim jejich cigarety, protože na svoje nemám. Domlouváme se, že ráno vezmu Shazada a nějaký jejich cajky, aby se s tim netáhli vlakem. Mimo jiné Ben vypráví, že:

  • Repress Music for Sad Children bude
  • School of Emotional Engineering taky, ale až najde grafika, kterej mu udělá obal. Ptá se mě jestli nejsem grafik. Ukazuju mu svoje tetování a oba se tomu smějeme.
  • Nemá radost ze svý předskokanky a je rád, že jí nebereme do Prahy, protože se před něj nehodí a nutí lidi si sednout / lehnout. I když je docela milá prej.
  • Za to, že se objevila A U R O R A na netu před vydáním může booking z Lipska – Regina rozeslala desku všem promotérům a podle vodotisku si tak můžou vystopovat, kdo je píča a kdo ne. My nejsme píče, oni ano.

Pak se odebírám na hotel a nebojte, nebudu tady zdržovat popisem, jak se mydlim a seru a dávám si k snídani housku se sýrem, protože nemaj brokolicové pyré. Vyrážim dopoledne a jede se mnou Shazad a Circuit des Yeux, která se jmenuje Haley a je docela fajn. Všichni víme co si člověk myslí o holkách, který sou fajn. Asi jako když holka klukovi řekne, že je hodnej. Cesta do Berlína je stejná mrtka, i když 200 km je furt snesitelnější než 400 km. To dá rozum. Cestou koukám věštinou z předního okna a zpívám si písničky. Shazad se svěřuje se svým tajným plánem produkovat Fleaovi z Red Hotů desku. Prej by to mohlo bejt vtipný. Krom toho je to strašnej magor, protože má 9ti denní šňuru, která obsahuje USA, Turecko, Francii a zase USA. Ano, přesně v tomto pořadí. Vyhazuju je u Berghainu a jdu se projít na Kotti, pak si dám lajnu koxu pod televizní věží ze zrcadla svojí duše a sleduji svoje temný já v intenzivní reflexi pulzujících oken velkoměsta, jak se láme o vlny melancholie všedního blablaba. No a nebo taky velký hovno a du si prostě sednout do hostelu, kde čekám až přijde Šumivo.

Hostel v Berlíně zásadně u Berghainu, protože když do Berlína, tak zásadně na hudbu do Berghainu. Schválně píšu na hudbu, protože podle letáků valejících se po Panorama Baru (horní patro Berghainu, kde jede party i 50 hodin v kuse a kde pivo teče jako víno) resp. Berghainu tam v nekoncertních dnech po sobě chčijou nahý tejpci v tenisovejch ponožkách. No joke – http://www.lab-oratory.de/events/. Když to v autě vyprávim Shazadovi, nutně tam chce jít. Doufám, že si dělá prdel.

Berghain je nejlepší hudbení klub v Evropě, dost možná na světě a možná i v Rusku. To je bez debat stejně jako fakt, že nejlepší nehudební klub v Evropě je Bayern Mnichov. V Berghainu jsme taky v roce 2010 byli svědkem našeho prvního a pro mne zatim nejlepšího Frostova vystoupení v rámci tour k By the Throat. V tu dobu vystupoval sám a hrál i věci z Teorie Mašin a bylo to dobrý jak jägermeister. Tentokrát se plní Berghain pomalu a to takovou rychlostí, že by se v půl devátý Palijo zabil, protože tam bylo tak 30 lidí. V půl desátý nastupuje Circuit des Yeux a po zkušenostech z Lipska, Frost vykopává Shazada, ať jí jde poslední song odbubnovat, nebo lidi zase usnou. Dost mu to jde a lidi v Berghainu nejsou píče, aby si sedali. V deset je konec a pak následuje nejhorší půlhodinovka na světě, kdy v totálním obležení jiných lidí (fuj!), čekáme v 60ti stupňovým vedru (mám teploměr), až kluci vylezou. Berlínský promotéři vzali rider doslova a mlhy a světla jsou lepší než na diskotéce v Horážďovicích. A zvuk? To je kapitola sama o sobě. Rád bych o tom něco napsal, ale moje uši se ještě válí se zlomenejma končetinama někde u těch masivních beden. Setlist je dost podobnej jako v Lipsku, akorát intenzita je vynásobena hereckým uměním Nicolase Cage. Totální destrukce. Po koncertě jdeme zpátky do hostelu, následuje klasická posloupnost spaní – sraní – sprchování – kafe – sraní a teď vyrážka směr Praha.

Dnes začátek koncertu: 21:30 – bez předkapely. Jenom destrukce. Tohle není obsese, tohle je láska.