Tag: tag brambory už jen tak z principu

2015

Ještě třeba dobré tři roky zpátky byla hudba tak nedílnou součástí mého života, že jsem kvůli ní dobrovolně jezdil do zahraničí, kde se vyskytují lidé jako španělé a němci, poslouchal jsem ji i když jsem byl okolnostmi nucen brát drogy nebo pít alkohol a následně jsem si pak o ní ještě i povídal s Šumivem a Pečivem. A pak jsem si ji ještě i pouštěl doma, místo abych třeba masturboval.

Poslední dva roky jsem už ale tak starej, že nejlepší album, který během dne slyším jsou moje vzdechy, když se musím ohnout nebo naopak postavit. Po dosáhnutí magické hranice 30 let jsem navíc vpustil do svého života latino osobu, takže pro mě teď není nic posvátnějšího, než ticho a tma.

Takže letošní top 50 nejlepších alb bych asi rád shrnul do top 15. To nebude moc těžký, protože jsem slyšel asi jen 14 alb. Až jednou budete starší tak pochopíte stejně jako já, že nejlepší techno je spěchat do práce, nejlepší metal je jít vyndanej domů přes půl Prahy a nejlepší noise když vám přijde složenka za plyn.

2015:

15. T.E.S.O. – no.3.obliate (recenze)

14. Disasterpeace – It Follows OST (recenze)

13. Colin Stetson/Sarah Neufeld – Never were the way she was (recenze)

12. Liberez – All tense now lax (recenze)

11. Lakker – Tundra (recenze)

10. Carter Tutti Void – f(x) (recenze)

9. The Body and Krieg – The Body and Krieg (recenze)

8. Jenny Hval – Apocalypse, girl (recenze)

7. Joanna Newsom – Divers (recenze)

6.  The Rodeo Idiot Engine – Malaise (recenze)

5. Iskeletor – Iskeletor (recenze)

4. HEALTH – Death Magic (recenze)

3. Yaporigami – Eye/Hand (recenze)

2. Moa Pillar – Humanity (recenze)

1. Death Engine – Mud (recenze)

A tady máte z každýho alba písničku nebo dvě:

Co ovšem není v hudbě, je v knihách. Letos jsem jich spláchl 115, takže jsem tedy už oficielně intelektuál. Níže tedy pět knížek, který můžu vřele doporučit :

  • Ágota Kristof – Velký sešit (celá trilogie)
  • Flann O´Brien – Třetí strážník
  • Roy Jacobsen – Ostrov
  • Jon Fosse – Sny Olavovy
  • Hermann Ungar – The Maimed

A pět knížek, které vyšly letos a stojí za to:

  • Sára Vybíralová – Spoušť
  • Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé
  • Michel Houellebecq – Podvolení
  • Édouard Levé – Sebevražda
  • Édouard Levé – Autoportrét

(Ostrov Roye Jacobsena vyšel letos a je to tedy papyrus roku 2015)

O knížkách umím samozřejmě i dobře psát, takže na některé jsem v průběhu roku složil těžce frivolní intelektuální studie, které si můžete přečíst:

Hermann Ungar – The Maimed

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března, kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od devadesátého devátého. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra.

Nicméně ke knize. Zmrzačení je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

Flann O’Brien – Třetí strážník

Když jsem minule našel v čokoládové Deli pistáciovou Deli, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit. Ejhle! V Irsku se totiž očividně už před drahnou dobou narodilo jednovaječné dvojče Borise Viana jménem Flann O’Brien, který byl prý tak vtipnej, že sám James Joyce se smál tak moc, až si vylil trochu Guinnese.

Je pravda, že Třetí strážník je svým způsobem humoristický román. Pokud považujete za humorné, že se nějaký vrah ocitne na policejní stanici, kde strážníci po celou dobu mluví o bicyklech, přičemž nic z toho nedává smysl (zatímco hlavní hrdina rozebírá práci de Selbyho, který by s přehledem strčil do kapsy všechny mentály na světě). Co ale ve skutečnosti žene román kupředu je neuvěřitelný imaginární svět, do kterého nás vlastně strážníci zasvětí. Musím říct, že jsem už dlouho nezažil, aby mě někdo ládoval nesmyslama tak vydatně, až jsem nakonec nabyl dojmu, že jsem salám nebo kokršpaněl na heráku. Chvílemi jsem si až myslel, že čtu Podzim v Pekingu 2: Policejní bicyklová akademie.

Tohle samo o sobě by stačilo na pět hvězd, jako pojistku ale pak O’Brien přihazuje větší rámec, který je vlastně jakousí fantaskní variací na Zločin a trest.

Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo „padělek lidského druhu“ navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

Michell Houellebecq – Podvolení

Z Hulibrkových knih zatím asi nejslabší počin, ale i tak je kniha pořád lepší než třeba orál od škaredý holky.

V nejnovějším románu hulibrkovského typu (= zajištěný, vychcaný a trochu dojebaný evropan, kterýmu zdechne rodič a který si rozumí maximálně tak se svým penisem) nepřichází autor s ničím, co by způsobilo onen wow moment, který přišel s předchozími knížkami – ostatně šablona, která se tu obkresluje je stále stejná, byť některé tahy jsou trošičku jiné.

Někdo může v Podvolení hledat satiru, kritiku západní společnosti, Evropy a pohanství, ale je zcela očividné, že autor tu řeší daleko jinačí, mnohem zásadnější dilema – mám mít třetinovou rentu a nakládat šlapky za peníze, nebo třikrát větší plat a mrouskat čtyři manželky zadara? Nebojte se, kniha má happy end. Hrdina se prvně vyřádí v bordelech a poté se rozhodne, že ušetří nějaký peníze aby mu zbylo na kroasánty a přistoupí na daleko lepší model: islámský gangbang kdy mu ještě zbyde jedna manželka bokem, která přitom může vařit nebo umývat okna.

Už se nemůžu dočkat až se to dostane i k nám a já si konečně budu moct dopřát páteční večer s mojí ženou, prodavačkou z Alberta, trhačkou lístků v Meet Factory a patnáctkou (tu si teprve musím vybrat na nějaký základce).

Roy Jacobsen – Ostrov

Pakliže se občas používá „jsem si z toho nadělal do kalhot,“ pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí „nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné prahy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného.“

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

WTF ROKU – Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, „cítí jako postavy z amerického seriálu LOST.“

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo „když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala“ to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).

Yaporigami – Eye/Hand + Kouty

artworks-000133849097-i5y22m-t500x500

Yaporigami loni vydal album Drudged Torn Routine a pro mě to bylo minimálně nejlepší album měsíce roka nebo čtvrtletí. Šumivo i Pečivo říkají, že je to průměr, ale ani jeden z nich nedělá pravidelně anál a takovým lidem je neradno věřit, páč jsou zapšklí.

Letos, respektive před pár dny, se tento Japonec přifičel s novou deskou, která se jmenuje Eye/Hand a je to opět deska roku týdne století. On se tedy už mezitím přifičel s jednou kratší deskou A Hectic Truer a taky s albem pod svým vlastním jménem, ale v jeho případě není kadence desek a la Omar Rodriguez Lopez „nahraju pět desek klidně ještě dřív než mě to napadne“ na škodu, ba přímo naopak. Yaporigami precizně ořezává svůj raster-notonovský zvuk do podob velmi podobných Kangding Rayovi a ještě pár měsíců a možná si sedne na trůn vedle něj. Novinka čítá 27 tracků a je rozdělena na rytmickou část (duc duc audi mercedes s kapkou industrialu) a noiseovou, polyrytmickou, která škube mozkem jako dobře promazané kladívko v rukou zběsilého svářeče s Parkinsonem. Tímto si uděluji cenu pro nejlepší přirovnání dnešního dne. Děkuji za cenu. Není zač.

Album je v dropboxu.

KOUTY

S Šumivem jsme šli do rádia. Pak jsme si pustili záznam. Od té doby já nepoužívám uši a Šumivo nemluví, aby ho někdo po hlasu nepoznal na ulici. Jelikož jsme samozřejmě hloupí jako kilo ransdorfa, nahráli jsme to na internet, takže si to teď můžete pustit. Je to teda ale špatný tak moc, že bych doporučil vyčkat s poslechem na moment, kdy vám doktor řekne, že máte rakovinu nebo až pojedete uspat svého šestnáctiletého psa Broka. V těchto momentech by z toho mohla být dobrá kulisa.

Nicméně, když jsme nemluvili, tak jsme i pouštěli písničky a playlist je následující:

  • The Paper Chase – These Things Happen
  • Haf Haf – Qwetzal
  • Moa Pillar – Surrender
  • HEALTH – New Coke
  • HEALTH – Courtship II
  • Ermo – Súcubo
  • LADYDOG – Kingh Dog
  • Helena Hauff – Piece of Pleasure
  • Ducerey Ada Nexino – Mouth of Which
  • These Hidden Hands – Kheium (SHXCXCHCXSH remix)
  • Mécanosphére – Mutilation Site
  • Liberez – Grease The Axles

Koho by napadlo, že chce tuto dávku hnoje poslouchat pravidelně, pak ať pátrá po pořadu Kouty na rádiu Street Culture, který je v éteru každou třetí nebo čtvrtou středu v měsíci. Teď si prostě nevzpomenu. Ostatně od té doby co bagr Kim Kardashian porodila dalšího zmetka už dny ani nerozlišuji a říkám jim svorně apokalypsa. Každopádně gratuluji Kanye Westovi že trumfnul debilitu jména jeho prvního dítěte Sever Západ novým harantem s označením Svatý Západ. Teď jen doufat, že do třetice klapne Wild Wild West.

Na následujícím řádku najdete reportáž z koncertu Birds in row z pražské 007:

byl tam hluk a koupil sem si tričko