Tag: temný jako noc ve dne

The Body – I Shall Die Here

rvngnl25lp-thebody

The Body se loni přifařili s novým albem I Shall Die Here, což by mě nechalo naprosto chladným, páč jako holohlavej už prostě nemám legitimní nárok poslouchat sludge nebo doom metal (metal, který se hraje v domech). Jenže co čert nechtěl, producenta jim dělal Čarodějnická kápě, alis Haxan Cloak. Jsou alba, u kterých nepoznáte, jestli je nahrál leguán, svišť nebo Jarda Šimek, a pak jsou alba, u kterých je rukopis tak zřetelný, že nemusíte bejt grafiátor, abyste z podpisu odhadli, že je udělal někdo………. kdo se umí podepisovat. Tato pointa vypadá hodně slabě, ale na to že jsem střízlivej si docela gratuluju.

V případě Haxana Cloaka, aka Bobbyho Krliče je podpis velmi zřetelný od první do poslední minuty. The Body proti předchozím albům zpomalili ještě víc, někam na úroveň Karosa jede do kopce, a celou tu dark ambientní, doom-metalovou utahanost ještě obalili dostatečným nánosem dronejueu (pokud jste to nevěděli, slovo drone se skloňuje dle pravidel českého pravopisu podle Roberta Reichela, vzor Patrick Roajea: 1. droun, 2. dronejueu, 3, droneáju, 4. droneáujáa atd) a atmosféry, která se dá nejlépe popsat jako „velmi rezavé kladivo padající ve slow-motion na hlavu prasete.“

Jinými slovy, tohle je album, které doporučujeme pouštět, když vám stará dá do guláše málo cibule a vy ji jdete ztrestat. Aby mě nikdo nenařkl z šovinismu, samozřejmě toto album doporučujeme, i když Vám dá do guláše málo cibule váš přítel. To se ale nikdy nestane, protože všichni víme, že chlapi jsou lepší kuchaři. Hruška, Babica, Jirka Pomeje v Prostřeno, mám pokračovat? Ale zpět k albu: otvírák s názvem tak dlouhým, že jej odmítám přepisovat velmi jasně navodí náladu alba. Křik rozetne ticho, přidá se kytara nalaďěná na kýbl s uhlím a do toho začne hrát Lee Buford na tmu. Víc než apetit si tentokrát připravte nervy, protože album se vám zakousne do krku a horko těžko vás pustí nadechnout někam nad hladinu. Ano, né nadarmo jsem spisovatel.

Bonusem jsou pak songy, kdy je zcela očividný, že je nahrál Bobby sám, když si kapela odskočila dokoupit Kozly, jako například Hail To Thee, Everlasting Pain, kterou si můžete pustit na videu, které jsem sem díky svým dlouholetým IT zkušenostem vložil. Krátce a jednoduše, tohle je nejlepší doom metalový album posledních let, který navíc zní jako metalový pokračování předloňskýho Haxanova Excavation. Lepší už by to být mohlo jedině kdybych tam hrál penisem na ukulele z mrtvý pandy.

V Dropboxu.

thebody

 

Mark Templeton – Jealous Heart

a3020762315_10

Klikat na internetu na desky s tagama noise, drone, field recordings je jako klikat na klitoris jakýkoliv holky. Děláte to dlouho, nikam to nevede a jen jednou za čas z toho má někdo radost. Přesně takhle jsem se doklikal až k Markovi Templetonovi. Nevím proč, ale napadlo mě, že byste možná chtěli o tom albu něco vědět a tak jsem pokračoval v klikání na různý rozhovory a recenze, což zpětně považuji za nápad skvělý asi jako dívat se na rozhovory s Janem Kollerem. Pro ty z vás kdo ale vůbec netuší, kdo je Mark Templeton, tak je to kluk z Kanady, který chodí po baráku svých rodičů, hledá starý kazety a videokazety a z těch pak vytahuje zajímavý zvuky a ve svým Makintošu, kterej stál tolik peněz, jako životy patnácti etiopanů, ty zvuky pak různě šteluje pomocí myši, klávesnice a monitoru  do čehosi, co připomíná písničky, které pak my, znudění Evropani bez zajímavých věcí jako hladomor, války, AIDS nebo ebola, můžeme po nocích stahovat z internetu a hluboce nad nimi přemítat.

Tak jsem tedy učinil a musím říct, že i když to album nedává smysl, po čase se zadře pod kůži a zůstane tam, protože Templetonovic dusivé schizofrenní tlačení loopů a samplů nakopává ke krásné melancholicko-pesimistické náladě. A to je pro mě, kluka citlivýho, to nejdůležitější. Pokud jste tedy kamarádi s projektu typu William Basinski,  je tohle album jasná volba. Navíc, oproti dalším nudivým pičusům, tohle album sem tam sklouzne trochu víc do zákonů elektroniky, takže tu sem tam máme něco jako beaty, který jsou sice tak pomalý, že by je předběhla i vaše babička, ale i to se počítá.

Loopy Marka Templetona
Loopy Marka Templetona

Abych si ale nepřipadal tak hloupě, že jsem Vám o Templetonovi neřekl víc, pro nápravu karmy jsem dal dohromady alespoň pět zajímavých faktů, které určitě víte. Jelikož vím, že všichni na internetech mají takovýhle články rádi.

  1. Když se najíte, tak se pak i vykadíte.
  2. Rychlovarná konvice umí ohřívat vodu.
  3. Přes den je světlo.
  4. Auta jezdí po silnicích.
  5. Byli jste ve vagíně vaší matky.

Album v Dropboxu.

Moon Zero – Tombs Loss

146909

Nahráno analogově? Splněno.

Nahráno v kostele? Splněno.

Původně to vyšlo na kazetě? Splněno.

John Cage jako inspirace? Splněno.

Introvertní deska? Splněno.

Má fousy? Splněno.

Jeho nejoblíbenější deska je od GYBE? Splněno.

Tak přátelé pruhovaných triček, plnovousů, francouzské literatury a chlupů v podpaží, tady asi není na co čekat. Kromě toho, že si o tomto chlápkovi můžete povídat s kámošama na Náplavce, tak se to dá dokonce i poslouchat.  Tombs Loss je divnej název, ale to proto, že Tombs je první EP tohoto frajera a Loss druhý EP tohoto frajera, obě najdete na desce plus ještě čtyři remixy, aby to bylo ještě o trochu víc cool. Samozřejmě že je to trochu techýnko, trochu drouníček a trochu ambientík, páč se v hudbě vyznáme a víme, že je to letos docela in. K poslechu doporučujeme ukusovat tofu, prdět ve francouzštině a plést svetry s jelenama.

Najdete v Dropboxu.